Pohřbeni na Soldafaru

Jana Rečková
Epocha 2008

Přestože Pohřbeni na Soldafaru vyšlo ve dvou knihách, píšu pouze jedinou recenzi, protože se jednalo o čin z nouze. Tlustší kniha by se jednoduše nedala přibalit jako příloha časopisu Pevnost, v jehož edici oba díly vyšly. Dalším důvodem je, že čtveřice novel, které v roce 2000 zvítězily v klání o cenu O nejlepší fantasy, jsou dějově tak těsně propojené, že vytváří skutečně jednolitý příběh.

Pohřbeni na Soldafaru – děj úvodní novely začíná za bouřlivé noci, kdy umírá Matka kláštera Tří bohů, ve chvíli, kdy se jí v náboženském vidění zjeví tvář její nástupkyně. Ještě než vydechne naposledy popíše i místo, kde nová Matka žije a dopodrobna popíše cestu i průvodce, kteří mají její následovnici doprovázet na nelehké cestě do kláštera. Jak řekla, tak se také stalo.Od té doby však již uběhlo mnoho let a příběh o cestě a zradě, která jej provázela, se pomalu stával součástí pověstí. Nastává však doba nové cesty pro další představenou kláštera a za stejně bouřlivého večera jako před lety se probouzejí dávno zapomenutí hrdinové. V nejhlubších sklepeních soldafarského hradu se otevírají neoznačené hroby a prosté černé rakve, které se v nich dosud ukrývaly. Zanedlouho se po mnoha letech nadechnou chladného sklepního vzduchu Erral Ercave a barbar Chrmec, aby se opět zhostili Úkolu, který se jim již jednou podařilo dokončit.
Ledový pán – přestože od prvního splněné Úkolu uběhl pouhopouhý rok, prosté černé rakve, tentokrát uložené ve sklepení kláštera Tří bohů, se opět otevírají. Chrmec i Erral opouští své nepohodlné lože s pocitem navyklé rutiny a vydávají se na cestu za druhým Úkolem, o kterém narozdíl od prvního příběhu nevědí zhola nic. Jedno je však jisté. Na své předchozí cestě zanechali dva ze svých přátel zakleté v zajetí Ledových hor a jejich osvobození se samo nabízí jako součást Úkolu. Nic však není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát a oba hrdiny nečeká jen prostá cesta do nehostinných hor.
Vlčí les – je nejenom názvem třetí, nejkratší novely, ale i místo, kde vládnou jeho vlastní zákony a kde žijí záhadní a podivní tvorové. Matka Majdalí, ne kterou se lidé obracejí se svými spory i strastmi, dostává stále častěji znepokojivé zprávy, že stvůry i vlci jsou stále častěji spatřování mimo oblast, která běžně náleží Vlčímu lesu. Zdá se, že i sami jeho obyvatelé, začínají mít z tajemného lesa strach. Znovu jsou probuzeni hrdinové, aby čelili novým problémům. Úkol jednoho z nich je však odhalen až v samotném závěru.
Ve válce – se zpočátku ocitají země západně od Gesherotu, které jsou od království odděleny zdánlivě neprůchodnými Bouřkovými horami. Dobyvačný král Mengwi má však zdatného spojence ve ctižádostivé a cílevědomé čarodějce, která vládne velkou silou,
před níž se mohou rozestoupit i samotné hory.
Ohrožení samotné země přivádí po čtvrté k životu Chrmce i Errala, aby po více než čtyřiceti letech opět pokusili splnit další úkol. Doba, která od jejich poslední smrti uplynula, otočila kolem dějin a Gesherot se zdá být zcela jinou zemí. Odbojné pány z předchozích příběhů v mnohém předčí kněží boha války, kteří své mocenské cíle maskují za loajální službu bohu a halí jí do rétoriky náboženského fanatismu. Ani oni však nemohou zcela ignorovat nebezpečí, které se blíží od západu a musejí se alespoň zčásti postavit na obranu Gesherotu. Kromě síly paží a třesku zbraní se ke slovu dostane i mocná magie.

Jana Rečková je zkrátka Paní autorka a na knize ( knihách ) je to holt znát. Tečka. Puntík. The End. To by ale nebyla žádná recenze, takže se pokusím svůj názor trošku rozepsat.

Jana Rečková je zkrátka Paní autorka a na knize ( knihách ) je to holt znát. Přestože Pohřbeni na Soldafaru vyhrály cenu O nejlepší fantasy již v roce 2000 a v tehdejší době nebyla Jana Rečková tolik známá jako teď, už tehdy dokázala svým příběhům vtisknou dokonalou atmosféru a punc jisté originality. Je sice pravda, že dvojice hrdinů, z nichž jeden je ten chytřejší a vůdčí osobností a druhý spíše přihrávačem není v literatuře a potažmo ve fantasy nic nového, ale způsob jakým se oba bojovníci dostávají ke svým úkolům i jakým je končí je opravdu povedený. Mohlo by se sice zdát, že se jedná o ideální způsob existence, kdy jste „vstanuti“ z mrtvých v okamžicích, kdy se kolem vás opravdu něco děje, ale jednoho určitě časem otráví vědomí, že po splnění úkolu bude mít zase utrum a šoupnou ho zpátky do černý truhly.
Další plusem a důvodem toho proč se kniha tak dobře čte je i civilnost obou hrdinů. Přestože vynikají silou a na bojištích jsou takřka neporazitelní, i oni mají své lidské slabosti, které je dokáží čtenáři přiblížit a ztotožnit se s nimi. Přestože barbarský Chrmec dostal daleko méně prostoru než jeho přítel, je každý jeho zásah do děje něčím jedinečný a pokaždé, když se objevil na stránkách knihy jsem doufal, že tam vydrží co nejdéle. Erral si zase získává sympatie, jak se snaží pomoci svým potomkům rozmotat klubko rodinných tajemství a nepřesností.
Samotný svět království Gesherot se příliš neliší od mnoha dalších, které jsem poznal ve více či méně povedených fantasy knihách. Jeho středověký nádech je výbornou líhní pro konflikty vycházející z předsudků obyčejných lidí i různorodých mocenských zájmů církevních i šlechtických představitelů. Pokaždé, když někdo své ambice a choutky ukrývá pod rouškou náboženských dogmat a sám se chová zcela jinak, než jak káže, doufám, že ho stihne zasloužený trest.

Pokud jde o kvalitu jednotlivých novel, není v nich díky dějové návaznosti a silné provázanosti žádný podstatný rozdíl.
V první části vyšle autorka své hrdiny do boje, aniž by jakkoli mentorsky odhalovala jejich původ a nechává tak značný prostor čtenářově fantasii a jen pomalu cílenými indiciemi ho směřuje k vlastnímu poznání tajemství. Úvodní příběh má oproti svým pokračováním vždy výhodu v tom, že obsahuje poznávání světa a tato výhoda zde byla naplněna beze zbytku.
Ani druhému příběhu nelze nic vytknout ohledně spádu děje a i on ani na okamžik nenudí. Zde nejvíce pomáhá fakt, že mezi oběma příběhy leží pouze jeden rok mrtvolného spánku, a tak se dvojice hrdinů setkává se všemi svými známými.
Vlčí les je nejen nejkratší ale i nejméně „dějová“ novelka. V podstatě slouží jen jako předehra k závěrečné části. V podstatě vyznívá tak, že autorka měla již připravenu důležitou ženskou postavu, ale potřebovala jí nějak smysluplně dostat do příběhu, což se jí podařilo a hlavně romantičtější čtenářky tak mohou na konci příběhu zamáčknout slzu dojetí v oku.
To závěr je zcela jiný kalibr. I tady se sice najde dost romantiky ( a ve které fantasy psané ženou ne ), ale hlavně zde zní hřmot zbraní, odehrává se regulérní válka a krev zaplavuje bitevní pole v množství větším než malém. Milosrdenství k nepříteli zde není až na čestné výjimky na místě a vynalézavost v zabíjení překvapí i leckteré otrlé povahy. Zkrátka se jedná o skutečně velké finále.