Laurell K. Hamilton
Triton 2009
V pátém díle série napsané Laurell K. Hamiltonovou má lovkyně upírů Anita Blakeová, která má mimo to i dar probouzet mrtvé, práce nad hlavu. Musí vyřešit dva úkoly, při nichž i ona sama začne přemýšlet o tom, zda nejsou nad její síly: probudit celý hřbitov více než dvě
stě let starých mrtvol a zjistit, co se stalo třem mladíkům z Missouri zavražděným způsobem, který ještě nikdy předtím neviděla. Napínavá kniha plná boje nejen mezi právem a zákonem na jedné straně a nejrůznějšími bytostmi využívajícími nadpřirozených schopností k prosazení vlastních zájmů na straně druhé, ale i zápasů o moc mezi dvěma klany upírů.
Bert, Anitin šéf, pro svoji firmu získal další skvělou zakázku.V očích se mu usadil odraz dolarových symbolů, a tak si nic nedělá z námitek své nejlepší oživovatelky, která je zároveň nejlepší v celé zemi, že oživit dvě stovky nebožtíků během jediné noci není právě ten nejlepší nápad ani nejlehčí úkol. Tím spíše, že se jedná o několik set let starý hřbitov přeoraný radlicemi buldozerů ta, že se jednotlivé kosterní pozůstatky nepěkně promíchali. Zároveň je to však i nemalá výzva, díky níž Anita může znovu prozkoumat hranice svých možností. Netrvá tak dlouho a spolu se svým učedníkem Larrym a zástupcem zákazníka se ocitá na kopci uprostřed lesů a u nohou má spoustu práce k probouzení.
Kromě schopností oživovatelky má také Anita v popisu práce být nápomocna speciální policejní jednotce pro vyšetřování nadpřirozených zločinů, nebo lépe řečeno zločinců. Jedna taková událost, trojnásobná vražda, se udála nedaleko Anitina momentálního působiště a podle způsobu zabití je nasnadě, že útočníkem nemohl být obyčejný člověk. Záhy se tak Anita i Larry dostávají do soukolí policejního vyšetřování i žabomyších sporů s místními poldy a vše se ještě zkomplikuje daleko víc, když je jen o pár mil nalezeno mladé děvče „zabité“ upírem. S přibývajícím časem se vše komplikuje, stejně jako tajemství přibývá a do hry se tak musí zapojit i Anitin upíří nápadník Jean Claude, protože začíná být jasné, že zdánlivě nesouvisející případy mají společné pozadí.
S výjimkou úvodních kapitol nechala Laurell K. Hamilton svojí hrdinku vypadnou z města a venkovský vzduch jejímu příběhu dokonale prospěl. Změna kulis rozhodně pomohla a postavila před Anitu nové prostředí s novými pravidly, ve kterém sice neztrácí nic ze své sebejistoty, ale přeci jen si není tolik jistá v „kramflecích“. I proto musí nakonec svolit s pomocí svého nedobrovolného nápadníka, což je znovu důvodem pro spoustu malých i větších rozepří, zvlášť když se ukáže, že Jean Claudeho moc a síla má vůči hodně starým upírům jistá omezení.
Oproti předchozím knihám také zdrsněly a ještě více zkrvavěly scény, při kterých je ukončována existence některých postav, ať už se jedná o lidi nebo nadpřirozené tvory. Jejich umírání tak vůbec není jednoduché a místy působí velice naturalisticky a nejvíce ve chvílích, kdy se o pár stránek dřív Anita utápí a nimrá ve vlastním nitru. Násilná složka v téhle knize zkrátka vůbec nepokulhává a místa ( mučírna, upíří SM choutky ) připomíná některé scény z knih Petry Neomillnerové. Rázem je tak jasné, že upíři v podání Laurell K. Hamiltonové jsou opět o stupínek méně „lidští“, ztrácejí další vrstvu civilizačního nátěru a stále více se ukazuje jejich zlověstná podoba. Ortodoxní fanynky Stmívání by tak tuto knihu raději vůbec neměly číst. Oproti tomu by se mohly na sérii dobrodružství Anity Blakeové zaměřit i další příznivci fantasy, kteří jinak upíry „moc nemusí“. V ději se totiž kromě standardních upírů a vlkodlaků začínají objevovat i další ryze bájné bytosti, jakými jsou například trollové a elfové. V tomhle směru jsem osobně velmi zvědavý, kam se vyvinou další díly.
Už před vydáním knihy byl pro milovníky celé série dobrou zprávou návrat k původnímu překladu názvosloví z prvních třech dílů. Ve skutečnosti to však, jak doufám, bude výhoda teprve pro další díly, neboť vzhledem k tomu, že se děj Krvavého kolena odehrává mimo St. Luis, najde se tu jen pár odkazů k předchozím lokacím. K samotnému překladu bych si přesto dovolil jednu poznámku a to ohledně k postavě policistky Freemontové, která je zde titulována jako detektivka, nikoli detektiv. Nejspíš je to dle jazykových pravidel správně, ale zkuste si představit jak se takhle skutečně policisté oslovují. Vzhledem k tomu, že v češtině je detektivka ustálený výraz pro detektivní román, zní tohle oslovení značně směšně.
Kvalitativně se kniha hravě vyrovnává prvnímu dílu, který mohl jako výhodu užít hlavně nové a neokoukané téma. Zčásti za to může Anitin pozvolný vývoj, kdy sama sobě stále častěji klade otázku, zda je ještě člověkem, nebo jestli se už má řadit ke stvůrám, které pomáhá chytat a zčásti dovednost, s jakou autorka propojila několik dějových linií v jeden dobře fungující celek. Otázkou jen zůstává, kdo bude v příští knize Anitininým protivníkem. Prastará upírka Nikolaos, zkažená a opilá svojí takřka nekonečnou mocí, která pamatuje i zrod Jeana Claude jako upíra i dobu, kdy byl pouhou sexuální hračkou pro každého, kdo měl zrovna zájem, se zdála být takřka neřešitelným problémem a přece si s ní Anita poradila. Uvidíme, kdo to odskáče příště.
Přidejte odpověď