XB-1: 4/2023
Aprílová XB-1 přichází s klasicky rozdělenou porcí povídek. Nejdřív dvě zahraniční a pak „jen“ čtyři z tuzemských lesů a hájů.
A neaprílově lze napsat, že tohle číslo mi přišlo z těch letošních zatím nejčtivější, až mne samotného překvapilo, jak rychle jsem se dopracoval k jeho konci. Takže hned na začátku se sluší zdůraznit, že koupí nikterak neprohloupíte.
Hlína zvláště ta hrnčířská slouží už drahnou dobu k vypalování nádob. Hlína ze stejnojmenné povídky, ukrytá jen a pouze pod Puklinovou pánví, však slouží k vypalování lidí. V obrovských pecích jsou najednou vypalovány celé šarže. Zmetkovitost je ale obrovská, a ne vždy se podaří vypálit jen dokonalé exempláře. To je i případ Emmanuela 7.18, který se díky poškození, jež v peci utrpěl, stává na místo služebníka u dvora pouhým kurýrem. A díky jeho práci se čtenáři setkají s Abeem, který se ve vlastní peci pokouší přijít na lepší postupy vypalování.
Povídka je to zajímavá a na celkem malé ploše nabízí propracovaný nápad s vypalováním kompletních bytostí, které mají zcela lidské chování.
Když jste mladá a hezká holka, která si tu a tam přivydělává modelingem, je důležité číst pečlivě každou smlouvu, kterou vám dávají podepsat, i ta malinká písmenka pod čarou. Když to neuděláte, může se stát, že vás jednoho krásného dne někdo konfrontuje se šukací pannou, která má vaši tvář i tělo. Cicily stejný problém zažije. Po počátečním šoku však využije jednu osudem nabídnutou příležitost a dostane se tak jednomu ze „svých“ dollbotů na kobylku.
Pannabot Cicily je nejčtivější zahraniční povídka, jaká letos zatím v XB-1 vyšla. Hrdinka, která nemá na růžích ustláno (Není tohle trochu protimluv? Kdo by chtěl spát na trnitých růžích?) u mne rozhodně dokázala zabodovat. Celá povídka pracující s neotřelým nápadem hezky odsýpá a rozhodně zaujme. Zajímavé také je, že do obsahu čísla se propašovala pod originálním názvem Dollbot Cicily.
Českou povídkovou část otevírá povídka Zrak přizpůsobený jiné vlnové délce, která se probojovala do finále loňského Daidala. Její autor, Marek Černý, v medailonku na jejím konci prozrazuje, že se „záměrně snaží o ojedinělost a šokování“, a to se mu ne několika místech celkem daří. Vyšetřování vraždy, kde se zdá, že oním SF prvkem bude snímání a přehrávání paměti, se posléze rozvine a nezůstane jen u té paměti. Navíc se svými postavami vůbec nemazlí. Za mě rozhodně podařená povídka a říkám si, jestli umístění „jen“ ve finále nebylo málo.
Robert Johnson byl známý bluesový muzikant, jeden z výrazných zástupců Delta blues. Jeho nahrávky z roku 1936–1937 ukazují na pozoruhodnou kombinaci zpěvu, kytarových zkušeností a talentu při skládání písní, které ovlivnily generace muzikantů. Je považován za „Dědu Rock and Rollu“ a právě jeho příběh vypráví ve své povídce Balada o Robertu Johnsonovi Radoslav Kozák. Jak už sám název napovídá, je to čtení místy teskné a neradostné, lehce hororové, ale skvěle podané. Na kombinaci fantastična a příběhu o skutečné osobě je vždy něco zarážejícího. Co kdyby to vlastně byla pravda?
Pokud někdo někdy bude psát biografii o Josefu Pecinovském, mohl by jí nazvat třeba Mistr povídkář, a měl by určitě pravdu. Jeho Pohádka o Marťanu Kukačkovi je toho jasným důkazem. A o čem je? Inu, vypráví o tom, jak bezdětný pár ke svému exterestriálnímu dítku přišel, co vše následovalo, i jak se jim ten mimozemšťánek odvděčil. A to vše pan Pecinovský sepsal velmi hezky. Inu, povídkář je to opravdu znamenitý.
Závěr pak obstará dvoustránková zábavná hříčka Hanky Hosnedlové, která svému hrdinovi zařídí Vízum na onen svět.
Publicistika nabídne přehled nominantů pro první cenu Magnesia Litera v žánru fantastiky, tradiční náhled do fantastické vědy nebo přehled nejslavnějších kosmických lodí z pohledu Václava Krupičky. Celkem rozsáhlý rozhovor se Samanthou Shannonovou jsem si odložil na později, protože hned v jeho úvodu mě zaujala kniha Kostičas, kterou jsem si promptně objednal. Rozhovor si tak nechám až po jejím dočtení, aby se mi neodehrál nějaký ten spoiler.
Závěrem mohu jen zopakovat, že tohle číslo je opravdu skvělé.
A tiskařský šotek lehce mrknul jen třikrát 😉
Použitý zdroj: Robert Johnson (Wikipedia)
Přidejte odpověď