Miroslav Žamboch
Triton, E.F. 2010
X-Hawk je krutý pán, krutý vládce a loajalitu svých bojovníků si dokáže vynutit do slova a do písmene až za hrob. Framon Dotchi, bojovník klanu, který prohrál ve válce s Kováři Rovnováhy, je jedním z mnoha v jeho službách. Zkušený klanový válečník dostává jednoduchý úkol – vražedným útokem má narušit hladký chod mašinérie Kovářů tak, aby X-Hawk měl čas provést tajnou citlivou operaci. Dotchi má odstřelovací pušku, úkol a hledá správný cíl. Proti Agentuře ve jméně svého klanu bojoval několik let, ale přesto se mu nechce pro nového děsivého šéfa zabíjet civilisty. X-Hawk ale selhání netoleruje. Musí zabít, nebo se jeho duše rozpadne v pekle stvořeném největším z čarodějů. Sám proti všem. (anotace)
Napsáno pro: Mfantasy
X-Hawk potřebuje rozšířit své obchodní aktivity a vnést chaos do řízení a chodu agentury Kovářů Rovnováhy. To první hodlá zajistit prostřednictvím nadnárodního Martenyho koncernu, jehož generální ředitel o tom však nechce ani slyšet. Vzápětí se jeho mrtvé tělo válí na podlaze a druhý muž v hiearchii koncernu má dostatek rozumu, aby takto důrazně vznesený požadavek přijal. Narušit chod Agentury pak má jeden ze dvou zabijáků nacházejících se ve stejné místnosti, kteří takřka synchronně zaútočí na samotného X-Hawka. Štěstí v neštěstí pak má Framon Dotchi, bojovník klanu, který prohrál právě ve válce s Kováři Rovnováhy. Samotný úkol následuje bez odkladů. Sám, jen s odstřelovací puškou, má zasadit Kovářům ránu na citlivém místě v samotném srdci jejich pražského ústředí.
Framon Dotchi má sice před sebou jasný cíl, ale zároveň i dilema. S Kováři má sice ty nejhorší zkušenosti, ale něco jiného podlehnout někomu v čestném boji a něco jiného střílet ze zálohy na nic netušící cíl. Toto dilema ho provází takřka celým dějem knihy a snaží se ho tak v očích čtenářů zlidštit a alespoň trochu zmírnit vliv X-Hawka. Otřepané klišé sice tvrdí, že každý má na výběr, ale přiznejme si, že s nabitou pistolí u hlavy se možnost volby jeví krajně minimální. Dotchi se tak chová v rámci vymezených mantinelů – ví, že svůj úkol musí splnit, ale přesto nehodlá odstřelit někoho jenom proto, že má v Agentuře vlivnou pozici. Na druhou stranu ale nemá sebemenší problém zabít kohokoli, kdo ohrožuje jeho život. Miroslav Žamboch tak představuje dalšího (anti)hrdinu, který musí občas použít něco zlého, občas musí něco zlého přehlédnout, aby alespoň občas pomohl něčemu dobrému.
Podle zákulisních informací se JFK blíží svému předělu a s dílem, pod nímž bude po dlouhé době opět podepsán Jiří W. Procházka má prý dojít k zásadnímu zlomu. Snad i proto po šesti letech existence této série se na scéně objevila její mladší sestřička, která nese jméno úhlavního nepřítele Kovářů Rovnováhy.
Napsat příběh jakoby z pohledu druhé strany, která byla do této chvíle prezentovaná jako ta absolutně „zlá“, není úplně originální myšlenka. Maně si vzpomínám na povídkovou knihu z edice Pevnost, jejímiž hrdinové byli skřeti ve světě Pána prstenů. Sebelépe napsaný příběh z tohoto gardu však naráží na velký problém: Proč držet palce a sympatizovat s někým, kdo slouží, i když proti své vůli, největší stvůře vesmíru? Framon Dotchi se sice párkrát zachová správně ( číslovka souhlasí a v obou případech šlo o ženy ), ale stejně by mi jako čtenáři bylo jedno, pokud by ho české podsvětí schrouplo jako malinu a v sudu poslalo na dno Orlíku. Další důvod proč mně Dotchi nebere je ten, že pokus o polidštění X-Hawka a jeho přiblížení srdcím čtenářů se odehrál již v patnáctém, a také absolutně nejhorším, díle Agenta JFK, pod nímž byla podepsaná Karolina Francová. Dost bylo ale subjektivních nářků, stejně si tu knížku všichni koupíte, vždyť jde přece o Žambocha a zprostředkovaně i našim srdcím mnohem bližšímu Kovářovi. Následovat snad bude již jen objektivní hodnocení.
Kniha psaná z pohledu hlavního hrdiny, v „já“ formě ( proč neustále používat ten ošklivý germanismus ), má vždy něco do sebe. Snaží se ve čtenáři vzbudit dojem, že právě okolo něj se vše točí a pokud je autorem tak zkušený psavec jako Miroslav Žamboch, tak se to do značné míry i daří. Hlavní hrdina nemusí mít všechny vaše sympatie, ale přesto jen těžko zahodíte knihu do koše v její půli. Hitman je zkrátka a dobře oddychovka se vším, co k tomu patří, včetně očekávání a kvalitativních kritérií. Devizou takové knihy je hlavně absence nudy a vyvážený poměr napětí a akce. Nudy se rozhodně bát nemusíte, napětí je vzhledem k rozsahu knihy dostatečné množství a akce je nadávkovaná s přesností na desetinu milimetru.
Přestože vám kniha možná nepřiroste k srdci tak jako příběhy vzešlé z původní série Agenta JFK, určitě ve vás bude po jejím přečtení hlodat červík zvědavosti, kdo s čím přijde příště. Trochu paradoxně je totiž Framon Dotchi snad první, kdo si svůj svět opravdu zasloužil.
Přidejte odpověď