Ukázka: Tomáš Sekerka – Čas krmení

Čas krmení

Tomáš Sekerka
Čas krmení
Mystery Press 2024

Rozevřel jsem dlaň a dotkl se země. Bříšky prstů v rukavici jsem pohladil zvadlou, žlutohnědou trávu. Na bývalé předměstí bývalého lidského města padlo sucho. Půda byla vyprahlá, řeky se změnily v koryta prachu a kamení. Dokonce i vítr v mých uších jako by úpěl žízní. Byl jsem to až já, kdo sem přinesl vláhu.

Život odtékal z mého těla do hlíny. Za chvíli vykrvácím. Ale je v tom i cosi pozitivního, jakási příchuť uspokojení. I když se jedná o tak zanedbatelný kousek ekosystému – předával jsem život dál. Zach by nejspíš poznamenal něco ve smyslu: Chčije z tebe jak z prokopnutýho cedníku a ty se tady rozplýváš nad zalejváním trávy…, ale ne, jeho břitký humor jsem napodobit nedokázal.

sekerka cas krmeni obalka 3D nahledDostavila se závrať. Pocit, že se svět točí rychleji a rychleji, že padám. Ale to mi jen klesla hlava.

Pomohlo to, rychlost rotace se snížila.

Už jsem nehleděl do šedých mraků, hleděl jsem do očí monstra, které jsem zabil. Nestačilo mu, že jsem musel dýchat a polykat jeho mrtvolný pach, muselo obsadit každý můj vjem. Upíralo na mě oči bez víček, modré zornice uprostřed bělma.

Nebylo to právě zátiší, které bych si ke své poslední hodince sám vybral, ale byl to bezpochyby výhled, jaký jsem si zasluhoval.

Popraskaný chitinový krunýř pokrývaly desítky bodných ran. Ale stačí to? napadlo mne náhle. Už jsem viděl monstra přežít bez hlavy či přepůlená, ale tohle byl klepetnatec. Statný kus, v plné síle, výjimečně zuřivý – pokud se něco takového dalo říct o tvorech, kteří mód běsnění téměř neopouštějí. Ale přece jen, klepetnatec.

Ano, určitě byl mrtvý.

Pokud jsem mohl soudit, původní klepetnatec s krátkým ocasem a pouze jednou řadou zubů již téměř vymizel. Nahradil jej méně agresivní a odolnější druh s kratší délkou života, zato rychlejší schopností se vyvíjet. A v tom byl ten problém. Prapůvodní monstra včetně klepetnatce reagovala na určitá polysynaptická gesta, která objevil a popsal Harrison ve svých zprávách z pozorování. Gesta fungovala jako povely na psy, ale některá dokázala stvůru i zastrašit, či dokonce ochromit. S každou další generací však jejich účinky slábly a přestávaly fungovat.

Jak jsem si dnes ověřil. Když jsem spojením zkřížených prstů vytvořil gesto vidění-strach, nejsilnější polysynaptické gesto použitelné na tvory se schopností vidět, měla stvůra zůstat paralyzovaná. Místo toho jsem jí pouze zablokoval spodní končetiny. Těmi vrchními mě vzápětí objala a pokusila se mě rozdrtit o hrudní plát s kostěnými výstupky. Stehno mi roztrhla na kost, pár žeber zapružilo, ale vesta mě zachránila. Alespoň na chvíli, než se mu podařilo zaklínit mi klepeto pod její lem. Využil jsem chvíle, kdy jsem se tvorovi dostal na tělo, nahmátl nůž a bodal. Bodal jsem jako šílenec, jako šicí stroj.

Mělo smysl nechat se zabít? Jistěže ne. Slavný boj muže proti bezvýznamné hroudě tkání, u bezvýznamného vstupu do vestibulu metra, nikým neviděn a nezaznamenán. O jedno monstrum méně nic neznamená. A dost možná neznamenala nic ani ta řada ostatních, která jsem zabil předtím.

Záleželo vůbec na něčem? Ta myšlenka mě pobavila i zaujala.

Rozkašlal jsem se. Cosi mi ucpalo krk. Nechutnalo to jako krev. Zřejmě jsem měl podrážděnou sliznici z toho štiplavého, čpavkovitého pachu, který některá monstra vypouštěla.

Na dýchání však tolik nezáleželo, když mi přestalo bít srdce. Poslední silný úder svalu – a nastal klid. Ne že by orgán vypověděl službu v důsledku fibrilace srdečních komor, prostě se vypnul, protože už jsem byl připravený odejít. Rozhodovací část mozku zřejmě neměla pochopení pro mé chvilkové sentimentální rozpoložení, za udržování životních funkcí jí to nestálo.

Vtom se mraky nade mnou roztrhaly, rozestoupily a začaly se rozplývat.

Nebe se rozjasnilo jako už dlouho ne. Azurovou oblohu obnažila zářivá Dvojhvězda, ale spatřil jsem i Měsíc, posetý malými tečkami. Zároveň s oblohou jako by se pročistila i má mysl, jako by se černý mrak šílenství rozplynul. Zůstalo jen zoufalství.

„Svině,“ řekl jsem a zároveň s tím vychrchlal cosi nechutného a slizkého. V hrudi se mi něco váhavě stáhlo, srdce sebou cuklo.

Samozřejmě jsem oslovoval osud, jenž vyměnil filtr scény, který mi modrou oblohou a slunečními paprsky připomínal, že vždycky existuje naděje.

Bezvědomí se blížilo, přikrádalo se, jako když se přikrádá spánek, ale se sluncem Dvojhvězdy opět ukročilo do pozadí.

Dobrá. Možná existuje naděje. Zkusme tomu ještě na chvilku věřit. Buďme bláhoví.

Dokázal jsem zdvihnout paži. Zuby jsem si stáhl rukavici a úderem dlaní aktivoval elastický displej na bicepsu druhé ruky. Četné zásahy z něj sice dávno nadělaly obdélník rozsypaných třpytek, ale ovládací panel stále fungoval. Navolil jsem záznamník a spustil nahrávání.

„Otilio,“ řekl jsem a opět umlkl. Pokračoval jsem až po chvíli, když jsem si byl jist, že mě hlas nezradí. „Pokud jsi ještě naživu, pokud tam vůbec někde jsi… a pokud se k tobě tato zpráva dostane, možná ani nebudeš mít zájem si ji poslechnout. Skoro mě neznáš… a podle toho, co o mně víš, mě musíš nenávidět stejně, jako mě nenávidí ostatní. Ale kdysi, tu jednu noc, jsme si rozuměli. Pamatuješ? Ta noc je důvodem, proč jsem se rozhodl tě kontaktovat. Musím ti říct… A co vlastně? No asi úplně všechno.“ Polkl jsem hlen, abych se nezadávil. „Svým způsobem mi teď probíhá život před očima a já věřím, že právo vidět tenhle film má ještě jeden divák. Chci, abys jím byla ty.“

* * *

Jako malý kluk jsem býval často nemocný. Častěji, než bylo v přelidněném a infekcemi prosyceném světě běžné, takže prakticky neustále. A jako by se Bůh na mém imunitním systému nevyřádil dostatečně, přihodil ještě úzkosti, celkovou slabost, nešikovnost a neduživost. Na svůj věk jsem moc nevyrostl a úrovně zdravé hmotnosti jsem nedosáhl, ať jsem snědl cokoli. Pamatuji si, že se rodiče často o mém zdravotního stavu a způsobu léčby dohadovali. Shodli se snad jen v tom, že nesmím chodit ven. Toto pravidlo se dodržovalo důsledně, a já nemohl dokonce ani do školy, jako jediný jsem třídu navštěvoval virtuálně.

Mé rodiče k těmto zákazům nevedla jen přehnaná starostlivost, ale i kus zdravého rozumu. Problém tehdejší doby byla nezaměstnanost atakující historická maxima. Nůžky rozdělující společnost se rozevíraly, až už to víc nešlo, střední třída úplně přestala existovat. I když jsme žili v jedné z nejlepších čtvrtí L.A., prakticky jsme zůstali obklopeni chudinou. Bez doprovodu bylo nebezpečné cestovat do školy i při plném fyzickém zdraví, v mém případě by se jednalo o zbytečný hazard.

Často jsem si představoval, že se alespoň jeden z mých pěti spolužáků otočí a zamává mi dozadu do kamery, ale brzy mi došlo, že se nic takového nestane. Náš učitel, program Učitel, sice studenty nabádal, aby mě více zapojovali do kolektivních kvízů a vědomostních her, ale přikázat jim nemohl nic. Připadal jsem si proto často jako tajný pozorovatel, student druhé kategorie, specialista na jejich zátylky.

Proto i když jsem zrovna neležel v horečkách nebo zmožený slabostí, která mi vůbec nedovolila vstát, jsem školu zanedbával.

Neměl jsem opravdového přítele. Společnost mi dělal pouze kocour Kazachstán a zatrpklý majordomus Vilmar, který mou rodinou skrytě opovrhoval. Své dny jsem trávil před obrazovkou a namlouval si, že mi to ke štěstí stačí. Když jsem se nudil, hrál jsem hry či řešil strategické hlavolamy, jakmile mě popadla úzkost, poslouchal jsem zvuky zvířat a přírody. Když jsem se cítil osamělý, diskutoval jsem s programy simulujícími inteligenci a náklonnost.

Kdybych znal i něco jiného, kdybych měl zkušenosti a rozhled, zřejmě bych si připadal jako vězeň. Avšak já v tom prostředí vyrostl, jiné jsem neznal a bez vyhlídky na změnu jsem si na ten život zvykl. Nutno však dodat, že se má schopnost adaptace později projevila jako výhoda. Protože jak budoucnost a nový žebříček hodnot společnosti ukázaly, vězení znamená nesvobodu, ale také bezpečí. Ne že by snad na svobodě nezáleželo – jenže k čemu je dobrá mrtvému?

Ale nepředbíhejme.

Můj otec, Ph.D. Harrison Badluck, vystudoval mykologii a životní prostředí a tomuto oboru se věnoval dál i jako výzkumný pracovník na univerzitě California Institute of Technology. Byl to zapálený vědec a příkladný workoholik. Při práci ztrácel pojem o čase, ve volném čase se ztrácel v myšlenkách na práci. Víc než svůj výzkum miloval snad pouze mou matku, půvabnou datovou analytičku v oblasti strojového učení.

Pamatuji si ji jako laskavou usměvavou bytost. Musela také hodně pracovat, abychom si udrželi postavení, jaké jsme měli, ale dělala z domova a vždy si dokázala najít chvíli, aby se mi mohla věnovat. Vzpomínky, které na ni mám, patří k těm šťastnějším. Bez nich by se má mentální rovnováha vychýlila dávno před tím, než přišly skutečné a těžké zkoušky mého psychického zdraví.

Zemřela, když mi bylo deset. Spadla ze židle u pracovního stolu a byla mrtvá. Vzpomínám si, jak jsem zaslechl ránu, ale ani se neotočil. Nešikovnost jsme měli v genech, i ona často zakopávala a padala. Vůbec jsem se proto nevzrušoval. Až později, když začínalo být dlouhé ticho v domě podezřelé, jsem se za ní vydal, abych našel její vychládající tělo.

Bylo to hrozné. Byl to šok. Jako by mi někdo vrazil kůl do srdce. Nedokázal jsem to pochopit, nedokázal jsem to vstřebat. Stal jsem se tělem bez duše, prázdnou schránkou. Procesy v mém mozku se zastavily a opět se rozbíhaly jen zvolna, v řádu dlouhých, bezvýznamných dní. S myšlenkami se však zrodila i deprese. Dlouho jsem ležel v posteli, neschopen vstát, málem si ani dojít na záchod. Nevidět v ničem smysl, nevidět žádné východisko a zároveň najít síly k tomu, nepokusit se o sebevraždu, s tím jsem po celou dobu bojoval. Když se mi konečně ulevilo, nastoupila fáze otupělosti a já byl z nejhoršího venku.

Od matčiny smrti jsem neplakal, neuronil jedinou slzu. Navenek na mně možná nebyla viditelná změna, ale uvnitř, uvnitř mě další kousek odumřel.

Nechali jsme ji spálit a popel rozptýlili po zahradě. Byl tam nějaký kněz a odříkával nějaká slova, ale nevnímal jsem ho. Netušil jsem, k čemu jsou slova od někoho, kdo ji ani neznal, jeho modlitba pro mě nic neznamenala.

Od té doby se mnou Harrison nemluvil. Chápal jsem, jak je pro něj ztráta bolestivá, ale že se nedokázal překonat alespoň kvůli mně, tomu jsem porozumět nedokázal. Pokaždé když jsem mu to chtěl říct, když jsem mu chtěl vyčinit za tu jeho aroganci a ignorantství, zarazil mě výraz jeho tváře, vnitřní boj a zármutek.

Přišel za mnou až za další týden. Opřel se o veřeje, do pokoje ke mně nevstoupil. Nikdy jsme spolu příliš nemluvili. Bůhví, proč jsem očekával, že se to nyní změní. Že se omluví. Že se bude zajímat, jak se cítím. To jsem se ale mýlil.

„Propustil jsem Vilmara,“ oznámil mi. „Už má sbaleno, za chvíli se s tebou přijde rozloučit.“

Vzhlédl jsem k němu. Nechápal jsem.

„Majordoma už nepotřebujeme,“ doplnil Harrison. „Dva chlapi se o sebe musí umět postarat sami.“

Kdo mi donese polévku, až budu nemocný? Kdo mi pomůže do schodů, až budu potřeboval do koupelny? napadalo mě. „Ale vždyť máme velký dům. To si budeme uklízet sami?“ zeptal jsem se místo toho.

„Ty budeš uklízet,“ sdělil mi otec. Nahrbil se a vstoupil do mého pokoje, obezřetně, jakoby vcházel do sluje harpyje. Prohlížel si vzorce, myšlenkové mapy a malůvky nakreslené na stěnách. Zdvihl prst a na lesklém povrchu umazal číslici ze špatně vykrácené rovnice. „Budeš mýt okna a leštit podlahy, utírat prach a vynášet odpadky,“ navázal. „Jídlo ani čistírnu už nebudeme objednávat, takže se naučíš prát a vařit. Budeš vynášet písek té tvé kočky. Obstaráš běžný provoz domu i zahrady. Jen na květiny v domě nesahej, ty si budu zalévat sám.“

„To nevíš, jak špatně se mi chodí?“ namítl jsem. Neuměl jsem si představit, jak bych všechnu tu práci mohl zvládnout.

Harrison nevypadal obměkčen. „Také budeš cvičit. Každý den, bez výjimky. Nastavil jsem ti osobního trenéra na sedm hodin týdně, ale režim se ti postupně přizpůsobí. Dobře si pamatuj, že když nesplníš plán, dozvím se to.“ Zavrtěl hlavou. „Třetinu patra tvoří posilovna a na všechny ty stroje jen sedá prach. Než začneš cvičit, tak vezmeš prachovku a prach setřeš.“

„Ale proč mám cvičit?“ nechápal jsem.

Každých pár dní mě navštěvoval rehabilitační pracovník, vyškolený na akupunkturu a masáže na odblokování svalů. S tím si vystačila i má matka. Netušil jsem, proč bych měl mučit své tělo víc, než bylo potřeba. Motivaci jsem k tomu rozhodně neměl. Neměl jsem žádného přítele, s kterým bych mohl jezdit na kole, nepotkával jsem žádné dívky, před nimiž bych se musel za své tělo stydět.

Harrison se otočil k odchodu. Pro něj byla tato záležitost vyřízená.

„Počkej ještě,“ zastavil jsem ho. Ne kvůli cvičení, to bylo nyní vedlejší. Byla tu ještě jedna, důležitější záležitost. Jedna důležitá otázka, na kterou jsem musel znát odpověď. „Proč máma zemřela?“ vypálil jsem na něj.

„Dostala infarkt,“ odpověděl bez váhání.

„To není pravda! Já tomu nevěřím!“ Nemohl a nechtěl jsem tomu věřit bez ohledu na důkazy – když mi došlo, že tomu vlastně ani důkazy nenasvědčují. „Vždyť ani nebyla nemocná!“

„Byla nemocná. Jen to dobře skrývala,“ zašeptal.

Nevěděl jsem, co mě překvapilo víc. Zda význam jeho slov, nebo tón, kterým je vyslovil. Nikdy jsem od něj neslyšel tolik pokory, možná i hanby. „Co to má znamenat? Jak jste si něco takového mohli nechávat pro sebe? Proč mi nikdo nic neřekl?“ vychrlil jsem otázky. Pak jsem si však pospíšil s tou správnou otázkou, abych neplýtval otcovou výřečností na podružnosti: „Co je to za nemoc?“

Váhal. Dalo se to vyčíst z jeho ramen a šíje, z celého jeho postoje. Vrátil se do pokoje. Posadil se na židli. Povzdechl si. „Trpěla vzácnou formou nemoci zvané Friedreichova ataxie. Jde o nevyléčitelnou neurodegenerativní poruchu, způsobenou mutací genu X25 na 9. chromozomu, kódujícího bílkovinu frataxin. Důvod, proč ti o tom Catherine neřekla, by ti snad mohl dojít. Bála se o tebe, nechtěla ti přitížit. Měl jsi co dělat sám se sebou a svými záchvaty úzkosti a říkat ti o svém zdravotním stavu, který se beztak nedá ovlivnit, jí nepřipadlo nejmoudřejší. Důvod, proč jsem ti o tom neřekl já, byl ten, že jsem naopak věřil, že se její zdravotní stav ovlivnit dá. Myslel jsem si, že ji dokážu zachránit.“ Harrison na semkl rty a na chvíli zavřel i oči. „Právě tomu jsem se poslední roky věnoval, na tom jsem pracoval. Myslel sis, že zkoumám micelární sítě, viď? Možná by ses divil, ale z pohledu genetiky mají organismy lidí a hub dost podobného. Například právě kódování a tvorba proteinů nebo třeba homeoboxové geny, ovlivňující regulaci vývoje těla…“ zarazil se. „Ano,“ zamumlal.

Postavil se. Oči se mu rozzářily, únava a smutek byly tentam. Něco jej napadlo. „Musím do laborky.“

Snažil jsem se to všechno rychle vstřebat. „Počkej!“ vykřikl jsem ve strachu, aby můj hlas přes závoj myšlenek pronikl. „Je po všem! Mámu už nezachráníš! Copak to nechápeš? Už to nemá cenu! Nemůžeš toho prostě nechat…? Nemůžeš tu zůstat?“ Oči mi zvlhly slzami. Nechtěl jsem v tom domě zůstat sám, už ne. Samota mi přinese jen další úzkosti, strach, deprese.

„Ne, ještě není po všem!“ obořil se na mě. Vzápětí se uklidnil, uvolnil zaťaté pěsti. „Friedreichova ataxie je dědičná.“

Zíral jsem na něj, neschopen slova. Znamenalo to, co jsem si myslel, že to znamená?

Harrison mi věnoval netrpělivý, nesmlouvavý pohled. „Běž cvičit,“ přikázal. S tím odešel.

Jak jsem mohl být tak natvrdlý? říkal jsem si. Vždyť jsem to měl celou dobu před sebou. Všechny ty symptomy, které stačilo zadat do internetového vyhledávače, všechny ty údajné vitaminy, které jsem musel každý den polykat, všechno to do sebe zapadalo.

Uvědomil jsem si to pozdě, ale uvědomil jsem si to s celou parádou. Celou tou krutou pravdou. Zemřu brzy a zemřu sám.

sekerka cas krmeni autor foto
Tomáš Sekerka

Anotace:

Svět, ve kterém se snaží přežít geneticky vylepšený supervoják Mark Badluck, nikdy nebyl moc příjemným místem. Dokonce ani předtím, než se ve Sluneční soustavě objevila druhá hvězda a z moře vylezly gigantické bestie a začaly decimovat civilizaci. To už je ale dávná minulost.

Státy i města padly. Planetu ovládla nebezpečná divočina a zbytky lidstva se před monstry ukrývají v opevněných osadách, kde vládnou nerovné podmínky a kde musí být každý užitečný. Jinak by ho totiž – stejně jako vzdorovitou Annu – mohl čekat krátký a nepříjemný osud vyhnance.

Jedině Mark by mohl Annu ochránit. Jenže ten se brodí ve vnitřnostech mimozemských zrůd z úplně jiného důvodu. Musí najít vědce Harrisona Badlucka, svého otce, a položit mu pár otázek ohledně toho, co se to se Zemí sakra stalo. A potom mu vpálit kulku mezi oči.

Informace:

Vydáno: 2024, Mystery Press
Vydání originálu: 2024
Počet stran: 400
Ilustrace/foto: Jiří Kůs
Autor obálky: Lukáš Tuma
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-7588-621-7

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..