Ukázka: Shigor Birdman – Brutální béčkový masakr

Brutální béčkový masakr

Shigor Birdman
Stará béčková legenda 2
Mystery Press 2023

Zahnal jsem smršť vzpomínek i vztek vyvolaný pachem andělské krve. Chvíli mi trvalo, než jsem zase začal vnímat realitu své kanceláře i zvědavé otázky své bytné a otravné novinářky, kterou bych si možná oblíbil, kdyby změnila zaměstnavatele.

Zavřel jsem obálku s andělským pírkem a výsměšným vzkazem „Jedno jsem ti schoval“ a hodil ji do koše mezi zmačkané popsané papíry z neúspěšných pokusů o sepisování a vzpomínání posledních dnů.

brutalni beckovy masakr
Brutální béčkový masakr

Přes všechny své snahy přesvědčit okolí i sám sebe, že teď bude chvíli klid, mi bylo jasné, že něco takového dřív nebo později přijde. „Doufej v nejlepší, připravuj se na nejhorší,“ hlásalo jedno staré moudro, které se mi zamlouvalo. Jen tu přípravu jsem z lenivosti většinou zanedbal.

„Kdy to přišlo, Vasiliso?“ zeptal jsem se své bytné.

„Před chvilkou, chystala jsem se ti to přinést, když dorazila Veronika. Co tam bylo? Co tě tak krásně naštvalo?“

„Není to zas tak důležitý. Nějakej idiot se mě snaží vyprovokovat. Kdyby tady byl, urval bych mu hlavu, ale takhle si bude muset počkat, až bude na řadě. Teď budu muset, i když se mi nechce, řešit důležitější věci. Osobní věci, Vasiliso.“

Vasilisa si mě chvíli nedůvěřivě prohlížela, ale pak jen zopakovala: „Tentokrát se chci dívat!“ a konečně vypadla.

Když se za tou starou čarodějnicí zavřely dveře, chvíli jsem počkal, abych se ujistil, že za nimi neposlouchá. Byly věci, se kterými jsem jí až nepřirozeně a možná nerozumně důvěřoval, protože jsem znal její motivaci, nebo jsem si to aspoň myslel. Ale nechtěl jsem, aby věděla všechno.

Pak jsem se zadíval na Veroniku. Těsně předtím, než jsem otevřel ten zatracený dopis, mě vykolejila z mého předstíraného klidu ujištěním, že minimálně na politické frontě mě ještě čeká pořádný průser.

Musel jsem si připomenout, že je sice kamarádka, ale zároveň taky vyslankyně a de facto velekněžka mého úhlavního nepřítele. Alespoň to v tu chvíli vypadalo, že se Kronikář, oficiálně poslední starší bůh, rozhodl postavit proti mně.

„Co má ten hajzl v plánu?“ zavrčel jsem na ni.

„Já nemám tušení, co v tom dopise bylo, Bý.“

„Ptám se, co má v plánu tvůj zasranej šéf! Proč chce vystoupit na bezpečnostní radě, proč chce, abych tam byl já?“

„Myslíš si, že mi říká všechno? Jen mi přikázal, ať ti předám vzkaz.“

Chtěl jsem na ni vycenit zuby, ale pak jsem se ovládl. Muselo mu být jasné, jak na něco takového zareaguju.

„Z ničeho nic se ten starý intrikán rozhodne, že vyleze na denní světlo, rovnou na bezpečnostní radu, naprosto bezprecedentně…“

„To není bezprecedentně,“ opravila mě. „Není to poprvé, co na žádost zakladatelů na nějaké jednání někoho poslal.“

To mě zarazilo.

„To je na žádost rady?“

„No…,“ zatvářila se nešťastně. Nechtěla mi lhát do ksichtu, ale s pravdou ven se jí taky nechtělo. Nebo nemohla.

Vypjaté situace, zvlášť boj, takové věci dělají. Lidi se v nich sblíží víc než jakýmkoli jiným způsobem. Je to fajn, když jste na stejné straně. Nebo jste aspoň spojenci.

Ale je to zatracená komplikace, když ve skutečnosti stojíte proti sobě.

Povzdychl jsem si. „Řekni mi, co můžeš. Proč osobně?“

„Protože nebereš telefon. Vždycky se ozve tvůj… záznamník,“ ušklíbla se na mě. „Nechávala jsem ti vzkaz, že se máš ozvat a že se co nejdřív stavím. Šéf mě honil po městě, šla jsem po možných kontaktech humanistů.“

Zátahy, které se měnily v zoufalý hon na čarodějnice, zatím nic pořádného nenašly. Humanica byla hammeritskou konspirací prolezlá důkladně, ale nikdo nic použitelného nevěděl. Tedy nikdo, koho policajti dokázali dostat živého. Několik vytipovaných kusů radši spáchalo sebevraždu, občas doprovázenou vřískáním, že se někdo probudí. A ta hláška v tom dělala pěkný bordel, protože smrděla po jiném typu kultistů.

Ačkoli jsem se pro celý svět tvářil, že jen sedím doma, odpočívám a dávám se dohromady, ve skutečnosti jsem se docela snažil. Ledacos jsem věděl od policie přes poručíka Pawlowského, ale sám jsem podnikl pár nenápadných a opatrných nočních výprav. Snažil jsem se ulovit nějaké informace nebo vhodnou kořist, ale bez sebemenšího výsledku na obou frontách.

„A ta rada?“

„Dneska, když jsem mu podávala hlášení, mi vydal pár příkazů, mimo jiné jsem se měla postarat, abys věděl, že na tom zasedání bude a ty tam máš být taky.“

Musela ho v poslední době něčím naštvat. Nebo se mnou zkoušel manipulovat nějak mazaněji než obvykle.

„Poslouchá právě teď?“

„Bý, říkala jsem ti, že to není tak jednoduché. Nejsem plnohodnotnou součástí sítě, jsem…,“ najednou se odmlčela a kousla se do rtu. „Můžu mu zavolat, někdy on zavolá mně. Cokoli víc je… komplikované.“

Když mi posledně předala vzkaz, který mě rozzuřil doběla, donutil jsem ji, aby ho vyvolala. Nebýt událostí těch pár posledních dnů, udělal bych to znovu. Možná mu právě o to šlo, aby zpřetrhal, co mezi námi vznikalo…

Nedávalo to smysl. Kronikářovy intriky mi prostě nikdy nedávaly smysl. U většiny mocných bytostí se dalo aspoň trochu odhadovat, o co jim jde. Ale Kronikář chtěl příběhy do své sbírky… a měl v oblibě dramata a katastrofy.

„Fajn. Vzkaz jsi předala. Můžeš mu říct, že děkuju za varování. Neměl jsem v úmyslu se tam dostavit, a teď tam teprv nepůjdu.“

„Bý, tvářil se, že je to naléhavé…“

Zavrtěl jsem hlavou. „Napadá mě jen několik důvodů, proč by mě chtěl zrovna teď dostat před bezpečnostní radu města a ještě se toho osobně účastnit. Může si to zkusit okecávat, jak bude chtít, ale všechny pro mě znamenají jen jedno jediný. Strašlivej průser.“

Zamyslel jsem se, jestli si to nenechat na později, ale pak jsem dodal: „A taky mu vzkaž, že Purezzo do mě napumpoval tak velkou dávku chapadla, že to prolomilo paměťový blok. Ten starej kamarád, na kterýho narážel, by mu vzkázal, že buď začne jednat poctivě, nebo si může vysrat oko. Řekni mu, že dřív nebo později skončím naši dohodu a budu chtít zpátky, co je moje. Ať se na to připraví. Teď se seber a vypadni.“

Zamračila se na mě.

„Myslím to vážně, Veroniko.“ Nešťastně jsem se poškrábal pod novým kloboukem a dodal: „Nesnaž se mě kontaktovat, rozhodně ne osobně, pokud to nebude oficiální. Pokud mě tvůj šéf neujistí k mý spokojenosti, že se na mě nesnaží ušít další strašnou boudu…“ Povzdychl jsem si a zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, jsem ti vděčný za pomoc, ale…“

Smutně se usmála. „Rozumím.“

Měla v dlani něco, s čím si hrála, nejspíš celou dobu, co tam seděla a poslouchala, jak na ni málem řvu. Zamračil jsem se a postřehl zlatý záblesk.

Moje mince, kterou jsem jí z několika různých důvodů dal. Velký kus mé duše jako hmatatelná známka mého dluhu. Projel mnou záchvat skoro nezvladatelného hladu.

Chtěl jsem tu minci zpátky. Nutně jsem ji potřeboval. A nejjednodušší způsob, jak ji získat, by bylo…

„Schovej to,“ zachrčel jsem. „Nepřipomínej mi, že ji máš, pokud ji nebudeš chtít použít. Bude lepší, když se ke mně nebudeš vůbec přibližovat. Rozhodně ne o samotě…“

„Bý? Co je ti?“

„Mám hlad!“ zařval jsem na ni. „Zmiz.“

Pochopila a bez dalších námitek se vytratila.

Chvíli jsem jen tak seděl a marně se pokoušel o dechová cvičení, která se mi podařilo vyhrabat v hlubinách své paměti.

Potřeboval jsem co nejrychleji najít způsob, jak svůj hlad potlačit. Čím dál tím víc hrozilo, že se neovládnu, pokud uvidím nějaké chutné sousto.

Bezpečnostní rada města… plná velkých, chutných, výživných lahůdek.

Měl snad tohle Kronikář v úmyslu? Vypustit na ně požírače a bavit se chaosem, který by to vyvolalo?

Z rozjímání mě zase vyrušilo vyzvánění telefonu. V důsledku toho bordelu v Lidové věži, který mě po letech klidu vrátil na stránky novin, mě zase začal kdekdo otravovat. Skoro určitě to byl nějaký zbytečný otrapa nebo někdo, kdo se mnou zoufale potřeboval mluvit nebo si mě najmout. Nejspíš zase paní vdova, ale ve svém současném stavu jsem si na výpravu do podzemí a setkání s ní fakt netroufal.

Ale taky to mohlo být něco důležitého.

Neochotně jsem zvedl telefonní sluchátko a řekl: „Béčková vyšetřovací služba. Až uslyšíte divný zvuk, zanechte vzkaz. Béééééé.“

„Jak se ti líbí suvenýr?“

Na chviličku jsem zvažoval, že budu dál předstírat záznamník, ale místo toho jsem mu otráveně odpověděl: „Nuda. Na takový sentimentální serepetičky já nejsem. Příště mi pošli něco užitečnějšího.“

Třeba svý koule, chtěla dodat moje huba, ale zarazil jsem ji včas. Zas by k tomu dodala nějaký pitomý slib, který bych měl problémy splnit, kdybych je náhodou dostal. Místo toho jsem pokračoval: „Má tendle otravnej a podezřele přesně načasovanej telefonát nějakej smysl, nebo se chceš jen chvástat a jalově hrozit?“

„Jaký je to pocit být nula, která selhala?“

„Co já vím? To mi řekni ty. Jakej to byl pocit, když sis uvědomil, že sis nechal nakecat hromadu nesmyslů, myslel sis, že už je to skoro na dosah, a pak jsi najednou zjistil, že z tebe jen udělali sebevražednou návnadu? Neříkej mi, že sis to v tu chvíli neuvědomil, když jsem tě ochutnal. Vlastně bych ti měl možná poděkovat. Málem jsem tu návnadu sežral. Ale ty sis uvědomil, co se ti to v hlavě spouští, a zarazils to na poslední chvíli.“

Ve sluchátku bylo chvíli ticho.

„Udělám ti ze života peklo.“ Na nic víc se nezmohl. Přišlo mi, že má problémy mluvit.

„Tam už jsem byl a nebylo to tam zas tak špatný, akorát fakt mizerná společnost. Hele, je mi celkem fuk, co ti nakecali. Nejspíš v tom bylo dost pravdy, aby to bylo důvěryhodný. Jo, je snadný mě vyprovokovat. Když mě někdo vyzve, mám setsakra problém z toho vycouvat. Pro ženský v nesnázích prostě mám slabost. Ale co mělo bejt pak? Co ti slíbili? Slávu? Moc? Že v tom upraveným kruhu získáš moje schopnosti? Jenže ten kruh byla past na nás oba, navíc pojištěná entropickou bombou, co ti narvali do palice. Jsem si celkem jistej, žes o tom nevěděl. Pochybuju, že bys jinak zpanikařil, když se to začalo spouštět. Správnej hammeritskej fanatik by z toho měl extázi.“

Ticho.

„No tak, to mám mluvit za nás oba? Proč mi k tomu nic neřekneš a jenom skřípeš zubama? Ty mi voláš, ne já tobě… Ale do hajzlu. No jasně. Máš na sobě stejnou geasu jako Purezzo. Na rozdíl od něj, protože seš mladý nezkušený tele, ji ani nedokážeš obejít, takže zvládneš jen klapat hubou naprázdno. Mně je tě vlastně tak trochu líto. Takže ti dám nabídku, seber se a táhni pryč z mýho města a já na tebe zapomenu. Tu andělici si vem s sebou. Nebo ji někde nech, je mi to fuk. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v tom celou dobu jela s tebou. Někdo z nich tě musel trénovat, byla to ona?“

Moje huba jela na volnoběh v režimu neomezené improvizace, ale v tu chvíli jsem se málem otřásl. Najednou jsem si uvědomil, že by to mohla být pravda. Kdysi mi tvrdila, že mě miluje, ale nelibě nesla, že jsem jí řekl ne. Láska se může snadno změnit v nenávist, zvlášť když kvasí pár set let a pak milující zjistí, že se na ni milovaný dávno vykašlal a změnil se na něco odporného.

Telefonické konverzace mají své výhody, ale taky obrovské množství nevýhod. Když jsem do něj začal úspěšně kopat, říkal jsem si, že bych dal něčí levou kouli za to, abych mohl vidět, jak se tváří. Ale teď jsem byl vděčný, že on nemůže vidět mě.

„Udělám ti ze života peklo. Zničím všechno, na čem ti záleží…“

Přerušil jsem ho smíchem.

„Hele, udělej mi laskavost. Dej mi nejdřív vědět, až něco takovýho najdeš. Něco, na čem mi fakt, kromě mýho vlastního života, záleží. A i kdybys mě náhodou dokázal zabít, no co. Tohle tělo už dosluhuje, možná je na čase konečně projít Stíny a najít si nový, mladší a lepší.“

„Můžu tě zabít, kdykoli budu chtít.“

„Tak do toho,“ zašklebil jsem se do telefonu, hodil si nohy na stůl a rozvalil se v křesle. „Sedíš na protější střeše, co? Tak si střel, do toho. Nebo se mi přitom chceš dívat do očí?“

Úmyslně jsem ho provokoval. Musel by mít protitankový kanón s nějakou mimořádně hnusnou municí, aby měl šanci prostřelit okno za mými zády. Když jsem Vasilisu ujistil, že moje vysedávání zády k oknu s žaluziemi rozhrnutými tak akorát, aby se dala rozeznat moje silueta, není pitomá neopatrnost, ale úmysl, sprostě mi vynadala a věnovala tomu oknu mimořádnou péči.

Pozdější zpráva z forenzního tvrdila, že to protitankový kanón nebyl, jen nějaká velkorážní puška.

Měl jsem celkem štěstí, že sice měl přístup k fakt hnusné munici, ale mušku mizernou. Netrefil by mě, ani kdyby to okno bylo z obyčejného skla.

* * *

Když jsem za sebou ucítil prudkou magickou reakci, ušklíbl jsem se. Začínající úšklebek mi ale zatuhl na rtech, když mě zezadu zasáhla sprška roztříštěného skla a do protější zdi hned nad dveřmi udeřil projektil.

V tu chvíli jsem se už sypal na zem, vděčný za to, že se mi za minulé války podařilo vytrvalým drilem překonat staré reflexy.

Spousta pradávných bytostí má pořád problém zvyknout si na moderní střelné zbraně, které jsou fajn, pokud je tedy nemá nikdo jiný. Na první výstřel mají tendence obrátit se a hledat drzouna, co si na ně něco dovoluje, místo aby padly na hubu a situaci hodnotily až pak. Nebýt toho drilu, ke kterému mě vedla spousta bolestivých zásahů do kožichu a snaha držet krok s dobou, stál bych teď v okně, a buď řval sprosťárny, nebo hledal, kde ten mizera je a odkud střílí. A dostal další přímo do rypáku.

Projektil, byť zpomalený teoreticky neprůstřelným sklem, navíc brutálně očarovaným, měl pořád dost energie, aby udělal ve zdi nepříjemně velkou díru. Schytat něco takového, měl bych ve své současné stále nedokončené rekonvalescenci problém.

Takže jsem místo toho ležel rozplácnutý na zemi, krytý pevnou zdí, zasypaný střepinkami skla a sprostě nadával, zatímco jsem se snažil nahmatat vysílačku.

Shigor Birdman
Shigor Birdman

Anotace:

Najít a brutálně zničit okřídleného mutanta jménem Gray je přesně typ práce, jakou měl Brian „Bý“ Edger vždycky v oblibě. A za normálních okolností by to bylo snadné dokonce i v Norportu, městě, kde vedle lidí žijí i ghúlové, vlkodlaci, andělé a jiná monstra.

Jenže to by do toho Edgerovi nesměli strkat prsty vůdci snad všech frakcí, co v Norportu operují – od upíří královny Hladu přes démonického gangstera Heralfa až po starého boha Kronikáře. O vrazích, jejichž kvalita stoupá spolu s tím, jak tajemný klient zvyšuje cenu za jeho hlavu, a neodbytných pojišťovácích nemluvě.

Jenže ani pokusy zajistit mu útulné místo na krchově nejsou tak otravné jako ozvěny minulosti, snažící se škodolibě vrátit každou možnou škvírou do Edgerova života.

Jak se měsíc pomalu blíží k úplňku, městem se šíří šílenství, zákony reality přestávají fungovat a ulicemi teče krev… Předpověď budoucnosti varuje: Zvýšená pravděpodobnost výskytu brutálního masakru, následovaného lehkým apokalyptičnem.

Informace:

Autor: Shigor Birdman
Obálka: Filip Štorch
Formát: brožovaná s klopami, 145×205 mm
Počet stran: 440
Cena: 379 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-514-2

1 trackback / pingback

  1. Recenze: Shigor Birdman - Brutální béčkový masakr - Henry´s SF&F web

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..