Ukázka: Laura Thalassa – Temná harmonie (Handlíř 3)

Bazárek knih

Bazárek knih
Temná harmonie

Laura Thalassa
Handlíř 3
Mystery Press 2023

Od návratu z Říše flory snad už popadesáté civím na svoje ruce, jestli na nich neuvidím něco, co by prozrazovalo, že jsem jiná. Nová.

Nesmrtelná.

Přitisknu si dlaň k srdci. Pod pravidelným tlukotem cítím cosi zvláštního. Kouzelného a tajemného.

Před pár dny to tam ještě nebylo.

Pouto s Desem mi buší pod dlaní jako druhé srdce. Odteď jsme spolu spjatí magií.

temna harmonie
Temná harmonie

Nenápadně po něm mrknu.

Sedí na kamenné balustrádě, zády a zakloněnou hlavou se opírá o sloup vytesaný do skály ostrůvku nad námi. Jsme na nejnižším balkonu Somnie, jednoho ze šesti plovoucích ostrůvků Říše noci a hlavního města Handlířova království.

„Pořád se zlobím, abys věděl,“ prohodím beze stopy zášti.

„Já vím,“ odpoví, aniž se obtěžuje alespoň otevřít oči.

Uchváceně ho pozoruju. Zdá se, jako by seděl na úplném okraji světa. Za balkonem se rozpíná jen hutná tma a v dálce zní smích bludiček skotačících ve večerním vánku.

„Ani ses mě nezeptal, jestli chci žít věčně.“ Na posledním slovu se mi trochu zadrhne hlas. Technicky vzato nebudu žít věčně, ale připadá mi to tak. Šeříkové víno, které mi Des nalil do krku, mi zajistí dobrých čtyři sta let – ne-li víc.

Jak bude svět vypadat v době, kdy konečně zaklepu bačkorama? A jak bude vypadat Jinosvět?

Musím se Temper zeptat na to, jak dlouho víly vlastně žijí.

Des na mě upře ty pronikavé, ryze vílí stříbrné oči.

Nevesele se pousměje. „Zapomínáš, žes v tu chvíli umírala, andílku.“

Umírala jsem a on mě nechtěl ztratit.

Natáhne ke mně ruku a jeho magie mě k němu začne postrkovat. Zamračeně se podvolím.

Poklepe mě prstem po rtech. „Pověz mi, Callie,“ zamumlá medově sladkým hlasem a chytí mě v pase, „copak ty se mnou nechceš strávit víc než jen pár desítek let?“

Ovšemže ano. Ale o to tu nejde.

Vadí mi, že jsem o tom nemohla rozhodnout sama. A teď přede mnou leží nekonečná budoucnost.

Des mávne potetovanou paží a ze tmy se vynoří zářivý modrý kouř. Postupně se plíží k Handlířově nastavené dlani a nabírá čím dál zřetelnější obrysy. Do dlaně mu dosedne už jako zářivý provázek. Vím, co to je. Upředený měsíční svit.

Handlíř si s ním chvíli hraje a tvaruje ho, dokud z provázku nevytvoří složitý náhrdelník.

A ten mi pak zavěsí kolem krku. Přimhouřím oči.

„To není fér,“ postěžuju si, zatímco mi zapíná sponu za krkem. Bezděčně se šperku dotknu konečky prstů. „Moje odpuštění si nemůžeš tak snadno koupit jedním ze svých laciných vílích triků.“

Jenže může. Není to poprvé a určitě ani naposledy. Kvůli těm laciným trikům jsem mu odpustila už ledasco.

Handlíř se na balustrádě pootočí a přitáhne si mě mezi nohy. „Laciné vílí triky na mně máš nejradši,“ konstatuje a zlehka přejede rty po těch mých. „Ačkoli… ještě radši máš nejspíš můj…“

„Desi.“

Zasměje se mi do rtů a z jeho horkého dechu mi naskočí po celém těle husí kůže. Potom však Des zvážní. „Už jsem o tebe jednou přišel, Callie,“ zašeptá, „a těch sedm let mě málem zabilo. Nehodlám tě ztratit znovu.“

Při té vzpomínce se mi sevře žaludek. Stále živě cítím bolest z jeho odchodu. Ta rána se nikdy nezahojila.

Přitiskne mi ruku k srdci. „A navíc… copak tohle za to nestojí?“

Nemusí vysvětlovat, co má na mysli.

Pod jeho dlaní cítím teplo Desovy blízkosti – nejen z jeho doteku, cítím ho v sobě. Jako by mě líbal měsíční svit a pod kůží mi spočívaly hvězdy a temná noc. Vím, že to zní směšně, ale tak to zkrátka je.

Desova magie má dokonce vlastní zvuk. Je to tichá melodie, vzdálené tóny kdesi těsně mimo můj dosah. Probouzejí ve mně stejné vzrušení, jaké jsem cítila na střední, když se blížil soumrak a spolu s ním Desův příchod.

Předtím jsme byli spřízněné duše rozdělené dvěma světy a magií. Ale díky šeříkovému vínu už rozdělení nejsme. Jsme jako jeden.

Naše pouto s sebou přináší i další výhody. Můžu teď odhalovat a skrývat šupiny a křídla, jak se mi zlíbí, a vílí magii vnímám způsobem, jakým jsem ji doteď necítila.

Nicméně to má samozřejmě háček – jako všechny vílí dary.

Přijdu si pro tebe. Tvůj život patří mně.

Handlíř mě chytí za zápěstí a prohlédne si moje holé předloktí.

„Tři sta dvacet dva laskavostí – dluh na celý život,“ zamumlá.

Sklopím zrak k předloktí. Je to zvláštní pohled. Po Desově náramku mi zůstal jen pruh o odstín světlejší kůže. Přiznávám, že si bez těch černých korálků připadám nahá. Nosila jsem je každý den skoro osm let… a teď přes noc zmizely.

Nebyl to jen dluh na celý život. Jak se nakonec ukázalo, šlo dokonce o dluh, který měl cenu života. Ty korálky mě zachránily před smrtí. Až si říkám, jestli Desova magie náhodou netušila, jak to celé dopadne. Jestli se těmi dluhy a roky čekání nesnažila nashromáždit dost síly k tomu, aby mě jednoho dne vytrhla ze spárů smrti.

Nebo jsem možná měla jen neskutečnou kliku.

Spustím ruku a zadívám se nočnímu králi do očí. „Naštvaná nenaštvaná… každopádně děkuju,“ zachraptím.

Děkuju je až směšně malý projev vděčnosti za to, co Des udělal. Protože mě opravdu zachránil. Znovu.

Aspoň jednou bych chtěla, aby to bylo naopak.

Des mě pevně chytí za předloktí, zvedne si ke rtům moje zápěstí a políbí mě na něj. „Takže mi za to šeříkové víno odpouštíš?“

„Tak snadno se z toho nevykroutíš, elfíku.“

„Copak tobě to nikdo neřekl, andílku? Na vykrucování mě neužije. Já obchoduju s laskavostmi.“

* * *

„Takže už nejsi otrokyně.“

Bezděčně se přikrčím.

Ten hlas.

Naposledy jsem ho slyšela v posvátném dubovém háji královny flory, zatímco ze mě pomalu vyprchával život. A teď mi zas šeptá do ucha.

„Opět se setkáváme, kouzelnice,“ konstatuje Zloděj duší.

Cítím konečky jeho prstů, které mě zlehounka hladí po paži.

„Křídla jsou pryč…“ Nakloní se ke mně a začichá. „… a copak je tohle? Vílí magie? Že by ti noční král přece jen dal napít šeříkového vína?“

„Netvař se tak překvapeně,“ odseknu.

Celé to nastražil tak, aby Des neměl na vybranou a musel mi to víno dát. Zachránil mi život, ale současně se ze mě stala víla a moc Zloděje duší teď bude působit i na mě. Doposud jsem vůči jeho magii byla imunní, jako všichni lidé.

„Co na to říct?“ uchechtne se. „Zamilované víly bývají až směšně předvídatelné.“

Obejde mě a já si ho můžu konečně pořádně prohlédnout.

Má stejnou podobu jako v mých snech a jako měl tehdy na chviličku tam v lese. Černočerné vlasy, inkoustově temné, zešik­mené oči, plné rty a alabastrová pleť.

Je pohledný, jako všechny víly, co jsem zatím potkala. Dokonce až nesnesitelně krásný. Ne poprvé si v duchu říkám, že by se zlo uvnitř mělo projevovat i na zevnějšku.

Odstoupím od něj. Všude kolem nás je hutná tma, přesto i tak rozeznávám obrysy zkroucených stromů.

Sevře se mi žaludek. Jsem zpátky v Mařině posvátném háji.

Přísahala bych, že jsme odjeli.

V dálce slyším slabé tóny houslí a praskání táboráků. Ve vzduchu je cítit vůně hořícího dřeva. Ale spolu s ní vnímám ještě další pach. Podivně známý. Nasládlý. Co to jen může být?

Zloděj duší dojde k jednomu ze stromů a šťouchne špičkou boty do odhaleného kořene. „Tady u toho jste s nočním králem šukali, je to tak?“

Je mi na zvracení.

Panebože. Copak nás sledoval?

Zadívá se mi do očí. „Zajímá tě, jak to vím?“ znovu se otočí ke kmeni stromu. Jindy hrubou kůru pokrývá jakási lesklá tekutina. „Já mám oči všude.“

Přitiskne dlaň k vlhké kůře. Během několika vteřin se tekutina ze stromu začne řinout i po jeho ruce. Temné stroužky se mu vinou mezi prsty a stékají na zápěstí.

Konečně mi dojde, co je to za pach.

Krev. Kane ze stromu, o který se Zloděj opírá, a teď už od ní má zamazanou i celou ruku.

Nepatrně se na mě pousměje a oči se mu zalesknou ve tmě.

Lesem se začne ozývat pleskání dešťových kapek o listí. Až na to… že z těch stromů nejspíš neprší déšť.

Dub se přímo před mýma očima začne třást a kvílet.

Zloděj si mě znovu změří pohledem. „Vílí magie ti sluší, kouzelnice. Přiznávám, že se nemůžu dočkat, až vyzkouším, jak souzní s tou mojí.“

Stromy kolem mě s vlhkým křupáním praskají a pukají.

Kmeny se jeden po druhém rozevírají jako banánové slupky. V každém z nich spočívá spící voják, strnulý a nehybný, jako by už ani nedýchal. Po kůži jim stékají stroužky krve a kanou z potrhaného oblečení na zem.

Dub vedle Zloděje pukne a odhalí mi vílu se snědou pletí. Zloděj se dotkne mužovy tváře a na vteřinku na sebe vezme jeho podobu. Vzápětí se iluze rozplyne a je znovu sám sebou.

Zachvěju se.

„Na tenhle den čekám už dlouho,“ zamumlá nepřítomně, zatímco si dál prohlíží spícího vojáka. Spustí ruku a otočí se zpátky ke mně. „Pověz mi, kouzelnice, dokázala by sis získat lásku jakéhokoli muže? Nemluvím o krátkodobém poblouznění, zajímá mě, jestli bys skutečně dokázala dobýt jeho srdce?“

Naskočí mi husí kůže.

Zloděj ke mně vykročí. Zvuky praskajícího dřeva a kapající krve jsou už tak hlasité, že se mi zdá, jako bych přicházela o rozum.

A pak se náhle rozhostí ticho. Nepřirozené ticho.

Bez varování se ve mně probudí siréna. Jako by ji povolal jakýsi neznámý, neodbytný strach. Kůže se mi rozsvítí a ozáří Zlodějovu tvář v okolní tmě.

Fascinovaně na mě civí. „Ano,“ zamumlá skoro sám pro sebe, „vsadím se, že bys to dokázala.“ Dojde až ke mně. „Stýská se mi po dobách, kdy jsem tě měl za prostou otrokyni. Až tě učiním svou, možná si budu hrát na to, že jí stále jsi.“ Chytí mě za zápěstí. „Přinutím tě nosit okovy a obojek, jaké otroci kdysi mívali. A pak budeš moje zotročená kouzelnice a společně zjistíme, kolik citů dokážeš vykřesat z někoho, jako jsem já.“

On se nám odvažuje vyhrožovat? Už nikdy se jím nenecháme zajmout!

„Upřímně doufám, že se ti to podaří,“ dodá, „pro tvé vlastní dobro. Obvykle se svými hračkami nenakládám zrovna jemně. Zeptej se Mary.“

Dlouho si ho mlčky prohlížím. Drápy se mi prodlužují a jen stěží držím sirénu na uzdě. A pak ji prudce vypustím.

Moje volná ruka se téměř bez mého vědomí dá do pohybu. Rozmáchnu se a seknu ho po obličeji. Drápy po sobě v kůži na jeho tváři zanechají čtyři rovnoběžné šrámy.

Ranky začnou okamžitě krvácet.

Zloděj se pobaveně uchechtne.

Mrští se mnou proti stromu, do něhož před chviličkou šťouchal špičkou boty.

Přimáčkne mě hrudí ke spícímu vojákovi uvnitř, až mám obličej jen pár centimetrů od jeho strnulé tváře. Vztekle vykřiknu. Zloděj se mi nalepí na záda a ještě víc mě zatlačí do stromu.

„Obvykle dávám přednost povolnějším ženám,“ zašeptá mi do ucha, „ale s tebou… s tebou budu bojovat rád. Zlomím tě.“

Z jeho slov čiší neskrývaný sexuální podtext. Vybavím si všechny ty spící ženy a děsivé děti, kterými je oplodnil.

Zatnu zuby a zaryju prsty do kůry stromu.

Nikdy, slíbí mi siréna. To ho dřív zabijeme a užijeme si to.

Lesem se prožene vítr. Stromy se zachvějí a začnou shazovat listí, jako by plakaly.

Voják přede mnou prudce otevře oči. A do prdele.

Zloděj se znovu skloní k mému uchu a přejede rty po citlivém boltci. „Užij si ta jatka. Doufám, že přežiješ…“

* * *

Z noční můry mě probudí jekot.

Posadím se, náhle úplně vzhůru. Vyplašeně lapám po dechu.

Nejsem v královnině dubovém háji. Nejsem přitisknutá ke krvácejícímu stromu. Nejsem Zlodějova zajatkyně.

Ztlumené lampy na zdech osvětlují Handlířovy jinosvětské komnaty.

Jsem v bezpečí. Prozatím.

Znovu ke mně proniknou ty výkřiky.

Ačkoli…

Des stojí před postelí s doširoka roztaženými křídly. Vypadá jako padlý anděl. Upírá zrak kamsi nad moji hlavu, ale když se tam ohlédnu, nic nevidím.

Zdmi paláce otřese další vlna vřískotu. Vyměníme si s Desem pohled. Ten zvuk… připomíná jeden hlas vycházející z mnoha úst.

Vzpomenu si na svůj sen a na vojákovy otevřené oči. Přejede mi mráz po zádech.

V Říši noci žádní spící muži nejsou, uklidňuju se v duchu. A je to pravda, v Somnii opravdu žádní spící muži nejsou. Zato tři sta metrů pod námi spočívá armáda spících žen.

Vzduch prořízne další jekot.

Přinejmenším doteď ty ženy spaly.

Jsem si poměrně jistá, že už jsou vzhůru.

laura thalassa
Laura Thalassa

Anotace:

Siréna Callypso unikla jen o vlásek smrti a nyní jí v žilách koluje vílí krev, což je pro ni současně požehnáním i prokletím. Její pouto s Desmondem Flynnem – pro víly králem noci a pro smrtelníky Handlířem – je konečně kompletní a uzdravené. Jenže noční můra zdaleka neskončila.

Existují totiž i věci horší než smrt. Mnohem horší. Takové, vůči jejichž moci je nyní Callypso zranitelná. Jednou z nich je Zloděj duší – bytost číhající ve stínech, která vůbec nepatří do tohoto světa. Která kdysi spala a teď se probouzí. A má v plánu podrobit si celý Jinosvět a Callypso s ním.

Nadpřirozenou říši ale neterorizuje jen on. Galleghar, Desův otec, vstal z mrtvých a chce se mstít – především svému synovi, který ho kdysi poslal do hrobu.

Des a Callie musejí přijít na to, jak oba muže zastavit, a dochází jim čas. Ve hře jsou totiž i síly, které chtějí milence jednou provždy rozdělit. A naneštěstí pro krále a královnu noci už není ztráta života to nejkrutější, co by je mohlo potkat…

Informace:

Série: Handlíř 3.
Vydáno: 2023, Mystery Press
Originální název: Dark harmony, 2018
Překlad: Alžběta Lexová
Počet stran: 440
Ilustrace/foto: Dayna Watson
Autor obálky: Lukáš Tuma
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-7588-498-5

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..