Ukázka: Jeffery Russell – Kosti, pasti, slepice

Kosti, pasti, slepice

Jeffery Russell
Kosti, pasti, slepice
Kobkanýři 1
Mystery Press 2024

„Krtci na špejli!“ prohlásil Hammi, když podal Durhamovi špíz. Durham už měl pusu otevřenou, když jeho mozek konečně dokázal zpracovat, co se právě dozvěděl.

„Ehm. Cože?“

kosti pasti slepice
Kosti, pasti, slepice

„Klasická trpasličí kuchyňa. Hrozně tradiční,“ řekl mu trpaslík. Jeho holá hlava se v poledním slunci leskla a do plnovousu si zjevně nabral víc ingrediencí, než skončilo v právě uvařeném obědu. „Nadívaný sekanýma červiskama, přesně jak to robila moja mať,“ zašeptal teatrálně s hlasitostí pečlivě vypočítanou tak, aby to slyšeli všichni v okolí. „Je to moja tajná ingredienca. Nikomu to neříkej!“

„Nikomu ani slovo,“ slíbil Durham. Znovu se zadíval na krtky a stiskl rty pevně k sobě, aby dal najevo, že to myslí vážně.

Z druhé strany kopečku se ozval zvuk připomínající kozu, která se právě začala dusit. Durham si uvědomil, že to je Tadův smích.

„Tož to jsi k obědu nečekal, co?“ zeptal se Tad.

„No… Já…“ Durham se bezradně otočil na Rubínu s nadějí, že se dočká nějaké pomoci. Byla to písařka a měla s trpaslíky mnohem víc zkušeností, než kolik jich dokázal Durham nasbírat za uplynulých šest hodin. Předpokládal, že jako další člověk by se mohla ujmout role kulturního atašé a pomůže mu přežít oběd. Nicméně Rubínina představa o kulturní výpomoci se v současné době omezovala na mlčenlivý úšklebek. Seděla na pařezu ve stínu velkého dubu, který dominoval vrcholku kopce, a jako obvykle něco sepisovala do svého deníku. Nejspíš si právě zaznamenala tajný trpasličí recept na špíz z krtků nadívaných červy, včetně schémat a náčrtků. Navíc měla chleba a sýr, potraviny, jaké se mezi obědvajícími trpaslíky vůbec nevyskytovaly. Durhamovi bylo řečeno, že jídlo na výpravě dostane, ale Rubína se k tomu slibu na základě svých zkušeností zjevně stavěla skepticky. Zkušenosti a moudrost přibývají s věkem, aspoň tak se to říkalo. Zdálo by se, že Rubína musela mít obojího opravdu hodně. Jenže ten dojem narušovalo několik pírek zastrkaných do drdolu prošedivělých vlasů. Durham si nejdřív myslel, že Rubína patří mezi ty, co se pokouší oblékat jako fae, ale později mu došlo, že to jsou náhradní brky.

Tad prošel skupinkou trpaslíků a plácl sebou do trávy vedle Durhama. Nějak se mu podařilo, že to vypadalo jako grandiózní gesto. Velitel trpaslíků se vždycky pohyboval a choval, jako by stál na divadelním jevišti. I jeho vzhled tomu odpovídal, s navoskovaným velkým knírem, nažehleným tmavým kiltem a barevnou košilí, vestou a černým kabátem s dlouhými šosy. Tad se natáhl a sebral neodporujícímu Durhamovi špíz. S trochou opatrnosti ho vmanévroval pod svůj knír a šťastně se do něj zakousl.

„Tož, ono je to takto, chlapče,“ prohlásil a utřel si rukávem šťávu z krtků z brady. „Co je tvoje oblíbený žrádlo?“

Durham se zamyslel. Nečekal tak zákeřnou přímou otázku, na kterou nemohl snadno odpovědět.

„No… asi klobásy. A sýr,“ dodal s toužebným pohledem upřeným na Rubínin klínek řečené pochutiny. Okamžitě si ho přitáhla blíž k sobě, aniž by přestala upírat oči do svého deníku.

Tad přikývl.

„Jo, jo. Fakt dobrá volba, řek bysem.“ Zamyšleně chvíli žvýkal krtka. „Sýr. To je to, jak zebereš, co teče z cecků krávy, smícháš to s trochou šťávy ze čtvrtýho žaludku jejího malýho telete a pak to necháš pár let hnít, že jo?“

„No, vlastně…“ Durham nikdy předtím nepřemýšlel o tom, jak se takový sýr vyrábí.

„A klobása,“ pokračoval Tad, „to zabereš všecky ty kusy prasete, za který se to čuně samo tak trochu stydí, a celý to pomeleš dokupy. Pak vezmeš střevo, vymačkáš z něj, co tam bylo dřív, a narveš do něj všecky ty namletý věci.“

Durham jednou viděl, jak se taková klobása dělá, ale ještě před chvílí byla ta vzpomínka úspěšně zapomenutá, z bezpečnostních důvodů pohřbená hluboko na dně jeho paměti.

„Viděls někdy banaňáka?“ zeptal se Tad.

„Banán,“ opravila ho Rubína. Tad ji ignoroval.

Durham zavrtěl hlavou. Jelikož neměl tušení, o čem to Tad mluví, byl si celkem jistý, že „ne“ je v tomto případě bezpečná odpověď.

„To je ovoce, co roste dole v Akamě. Je to jako žlutej bumerunk, akorát kulatý a někdy je červený nebo zelený.“

Durham tu větu chvíli v duchu rozebíral na jednotlivá slova.

„Bumerunk?“ rozhodl se nakonec pro reakci.

„Bumerank?“ zamumlal Tad. „Nemůžu si vzpomenout. Vypadá to jako půlměsíc. Když ho zahodíš, vrátí se ti zpátky.“

„Měsíc? Nebo banán?“

Tad se na něj zamračil a zjevně začal přehodnocovat svůj odhad Durhamovy inteligence.

„Bumerang,“ řekla Rubína. Tad ji ignoroval.

„To je fuk,“ pokračoval. „De mi o to, žes nikdy žádný v hubě neměl, takže to nemůže bejt tvůj oblíbenej dlabanec, je to tak?“

„Ano!“ vyhrkl Durham šťastně, protože konečně mohl poskytnout odpověď, kterou si byl jistý. „Teda, vlastně ne, nemůže!“

„Tvoje oblíbený žrádlo sou klobásy a sýr. Proč?“

„Protože… chutnají dobře?“

„To banaňáky taky, ale ty v oblibě nemáš. Proč, když ses nikdy do žádnýho nezahryzl?“

„No, asi proto, že nežiju v Akamě.“

„Přesně tak!“

Tad se na něj rozzářil, jako by mu právě dokázal předat důležité moudro. Po pár sekundách se zamračil, když mu z Durhamova výrazu došlo, že k přenosu moudrosti nedošlo.

„Já se ti tu snažím vysvětlit, jak fungujou národní žrádla, chlapče. Tož se trochu snaž.“ V trpaslíkově hlase se dal postřehnout náznak podrážděnosti. „Tady kolem máte krávy a prasata, že jo?“

„Ano.“

„Takže máte klobásy a sýr. Nemáte tu banaňákový stromy, takže nemáte ani banaňáky. Chápeš? Snažím se ti vysvětlit, že obvyklý žrádlo je určený tím, kde žiješ.“

„Aha.“ Durham měl pocit, že se konečně začal v konverzaci trochu orientovat.

„Tak. A kde žijou trpaslíci?“

„V horách Kladipádu v Kheldurnu,“ odpověděl Durham. Několik trpaslíků poblíž okamžitě nasadilo na tvářích nostalgické toužebné výrazy.

„Ano! Doslova uvnitř tý zatracený hory,“ prohlásil Tad a dramaticky ukázal někam prstem, nejspíš ke Kheldurnu. „Co myslíš. Máme tam dole pod šutrama krávy a prasáky a banaňáky?“

„Ne?“ zkusil Durham hádat.

„Máme krtky a červy a houbičky. Lišejníky. Slepý bílý rybičky, netopejry a všelijaký brouky.“ Demonstrativně zamával špejlí, ze které během konverzace stačil přesunout několik krtků do svého žaludku. „Takže tohleto? Fakt typickej příklad trpasličí kuchyně.“

„Nechte si čvachtat!“ vykřikl Hammi. Seděl ve stínu pod velkým dubem a pilně sekal další červy.

„Některý roztodivnosti, co sem na svejch štrekách musel sežrat… No, to pak s láskou vzpomínáš na takovýho poctivýho krtka na špejli,“ řekl Tad.

„To musíte hodně cestovat,“ poznamenal rychle Durham v naději, že se mu podaří změnit téma dřív, než mu Tad začne vyprávět detaily o cizokrajných pochutinách.

„No samozřejmě,“ chytil se Tad na návnadu. „To už k našemu fochu tak ňák patří.“

„Já myslel, že tohle je jednorázová záležitost.“

„No to teda ne. Proto jsme na to byli zrekrutýrovaný právě my. Máme s tím kupu zkušeností. Tvůj král ti k tomu moc neřekl, co?“

„Ehm… ne.“

Dalo by se to tak říct, pomyslel si Durham. Stále se mu ještě nepodařilo zjistit důvod nebo cíl expedice a neměl ani tušení, že by s tím krále něco pojilo. Vyhublé páže mu doručilo vzkaz od asistenta vezíra. „Ohlas se zítra za úsvitu na nádvoří. Budeš doprovázet trpasličí expedici. Očekávaná doba služby několik týdnů. Jídlo bude poskytnuto. Vezmi si klobouk.“ Durham si nejdřív myslel, že má jít o expedici mířící za trpaslíky. Ale když dorazil na nádvoří, našel jich tam spoustu, ušmudlaných, s naježenými vousy, jak v černých kiltech pobíhají kolem medvolů zapřažených do složitých vozů. Kromě trpaslíků tam spatřil také Rubínu, která sice byla člověk, ale ne o moc větší než trpaslíci. Vynikala mezi nimi jen díky své róbě v barvě odpovídající jejímu jménu. Athanaeum mělo vždy po ruce nějakého písaře, když se mohlo dít něco zajímavého. Durham se jim vyhýbal, protože podle jeho názoru slovo „zajímavý“ neznamenalo totéž co „příjemný“. O obsahu vzkazu, který dostal, moc nepřemýšlel. Místo toho se rozhodl radovat, že vůbec nějaký dostal. Považoval to za světlo na konci tunelu. Naději.

„Takže vy takové věci děláte často?“ zeptal se Durham po chvíli, když se mu podařilo poskládat dostatečně vágní otázku, aby neprozradil, že vůbec neví, o jakých věcech se to vlastně mluví.

„To je naše rachota, chlapče. My jsme Kobkanýři!“ prohlásil Tad. Dramaticky si zabušil pěstí do hrudníku. „Potřebuješ něco, co je zašitýho na dně nějaký prohnilý a proklatý ďoury? Tož, my sme ty pravý, co ti to dokážou přinýst!“

„A co je to to něco?“

„Artefakty, chlape! Artefakty! Hele, žádnej králík, co si zaslouží korunu na svý palici, přece nechce, aby se ňáká ta zatracená relikvie povalovala jen tak někde, kde by na ni mohl narazit ňákej pasáček čuňat, sebrat ji a říct si: ‚Hej, co kdybysem svrhl krále a začal tady tomu šéfovat já?‘ To fakt nejni dobrý pro politickou stabilitu. Třeba naše poslední fuška v Iskae. Ganadahnův roh. Když do toho krámu pořádně zafuníš, na míli daleko před tebou je všecko na placku. Řek bys, že král Iskae chtěl, aby ten roh měl někdo jinej než on sám? Ani náhodou.“

„Takže vy jste… dobrodruhové?“

Tad si odfrkl. „Setsakraprt, nic takovýho! Nesnáším dobrodružství. To je slovo, co blbouni používaj, aby zamaskovali fakt, že se vykašlali na přípravu a přežili jen díky tomu, že měli z řiti kliku. My sme profíci, takže žádný nablblý dobrodružství.“

„Takže my míříme na nějaké nebezpečné místo, kde máme sebrat nějakou mocnou magickou věc?“

Tad se na něj znovu zamračil, protože mu to připomnělo stále nezodpovězenou otázku Durhamovy inteligence. Dokonce i Rubína na chvíli přestala psát, aby se mohla na Durhama nevěřícně zadívat.

Tad si sáhl do náprsní kapsy a vytáhl odtamtud jeden z těch doutníků, který mu z pusy trčel vždycky, když si tam zrovna necpal krtky.

Doutník, to byla záhadná věc umotaná ze suchých listů, zabalená do jednoho většího, nejprve zapálená a následně zastrčená do pusy. Obvykle a celkem pochopitelně následovalo kašlání a kouř vycházející z úst a někdy i dalších otvorů. Durhamovi se stále nepodařilo přijít na to, jaký to má smysl, ale podle všeho to muselo být něco hrozně užitečného, když se kvůli tomu trpaslík ochotně dusil kouřem.

Tad vytáhl z ohniště klacek, přitiskl hořící konec ke svému doutníku a začal potahovat, až mu z koutků vycházel namodralý dým.

Vydechl ho velký oblak a zamyšleně si pročísl plnovous. Na trpaslíka měl dlouhé prsty, zdobené spoustou stříbrných prstenů.

„Štrekujem do Alahamovy krypty, abysme tam sebrali kouzelnej patyk, co se menuje Guffinův palcát. Tak ňák sem předpokládal, že o tom víš, když seš ten strážce královskýho pokladu.“

Durhamovi se v hlavě spojilo několik věcí a udělalo se mu trochu nevolno.

„Já nejsem strážce pokladu. To je Dorham. Občas si nás lidi pletou. Já jsem jen Durham, městský strážce.“

Tad dlouze a kouřově zahvízdal. Pak se vesele ušklíbl.

„No, tož to tě asi čeká dobrodružství, co?“

* * *

Durham začal ráno s helmou, která páchla po cibuli. To byl celkem obvyklý problém, jelikož spousta strážných z noční služby používala své helmy i jako misky na polívku. A nesnažili se je pak umýt nijak zvlášť pečlivě, především když šlo o jídlo na konci šichty. Nutnost odkroutit si tu a tam směnu s trochou ovesné kaše ve vlasech nebo zapomenutým hráškem za uchem patřila k ceně, která se platila za prestižní pozici městského strážného. Pak to byly ještě dva měďáky denně za zapůjčení helmy a jeden další za obušek. Technicky vzato byly obě části vybavení volitelné, ale ve skutečnosti to bez nich nešlo. Bez klacku v ruce vás nikdo nebral vážně. A bez oficiální strážnické helmy jste vypadali prostě jen jako chlap s klackem a takových se poflakovalo všude kolem dost. Pak se platil ještě měďák denně za jídlo, další, co se házel do pomačkané plechovky vedle kávové konvice, a tři měďáky za kavalec v kasárnách. Jako denní plat jste sice dostali stříbrňák, ale Durham pochyboval, že s sebou pokladník nějaké nosí. Prostě se objevil s pytlíkem měďáků, odečetl výdaje a předal, co zbylo. Mínus měďák za administrativní náklady.

Durham dorazil ke karavaně přesně na čas. Jako obvykle, přesně tak, jak to do něj namlátil jeho adoptivní otec. Vždycky mu říkával: „Když nejsi tam, kde máš být, tak se věci, co se ti maj stát, stanou místo toho někomu jinýmu.“

Zkušenosti sice Durhama ujistily, že u spousty z těch věcí je lepší, když se stanou někomu jinému, ale i tak stále chodil včas. Zvlášť v tomto případě se svým otcem souhlasil. Byla to příležitost, první za mnoho let, a neměl v úmyslu o ni přijít jen proto, že by zaspal. Strávil víc času, než by přiznal sám sobě, na naprosto zbytečné strážní pozici. A teď měl konečně možnost blýsknout se svými schopnostmi.

Už za svítání se na hradním nádvoří chystala a zařizovala spousta věcí toho typu, které šlechta očekává, že budou hotové dřív, než se probudí. A dělali to lidé, kteří většinou neměli co mluvit do toho, jak moc by se chtěli vyspat. Chladný ranní vzduch se pomalu sytil kouřem a komorné hbitě manévrovaly s vědry horké vody mezi sluhy valícími sudy piva, brambor a cibule v kalužích bláta ke kuchyním. Karavana, kterou měl Durham doprovázet, se nacházela přímo uprostřed toho mumraje, ale trpaslíci ho překvapili. Najednou viděl na jednom místě tak čtyřikrát víc trpaslíků než předtím dohromady za celý svůj život. Opatrně přistoupil k vozům.

„Copak byste potřeboval, pane?“ zeptal se ho trpaslík. Měl malé kulaté brejličky, dlouhou úzkou bradku, kníry a velký zelený turban ozdobený nějakým šperkem. V rukách držel prkno s přišpendleným svitkem, takže mohl psát a současně přitom pobíhat kolem. Fungovalo mu to stejně jako klacek a helma, jen místo strážní autority vyzařoval nezpochybnitelnou administrativní auru.

„Durham se hlásí do služby, pane. Dostal jsem rozkazy, abych doprovázel karavanu.“

„Tož dobrá tedy,“ prohlásil trpaslík a zašilhal na svůj svitek. Chvíli něco mumlal, než hlasitěji řekl: „Durham. Množství… jeden.“ Trpaslík si položku odškrtl. „Já jsem Hryzly. Vítej v kumpanii.“

Jeffery Russel
Jeffery Russell

Informace:

Vydáno: 2024 , Mystery Press
Originální název: The Dungeoneers , 2015
Překlad: Jiří Matyskiewicz
Počet stran: 264
Autor obálky: Jiří Kůs
Vazba knihy: měkká / brožovaná
Forma: kniha
ISBN: 978-80-7588-585-2

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..