František Kotleta, Kristýna Sněgoňová
Hřbitov
Atomové šelmy 3
DOBROVSKÝ s.r.o. 2026, edice Fobos
„Bohyně, ať umřu rychle.“
Modlitbu jsem zopakoval asi pětkrát, zatímco jsem se kutálel z hromady suti, do které jsem dopadl s nepříjemným křupnutím v levém koleni.
Narážel jsem do ostrých výstupků, vyrážel si dech na hrbolcích, kůži mi drásaly kusy cihel, kamenů a kdo ví čeho ještě. Ruce jsem měl od krve,v ústech se mísila chuť prachu a štěrku a někde kousek ode mě hvízdaly projektily.
Dopadl jsem na břicho a zjistil, že jsem se sesunul pod kus nějakého betonového základu.
Otočil jsem se a mlhavým zrakem se pokoušel rozhlédnout kolem. Všude jen suť, cihly a změť různého šrotu. Nejspíš jsem se ocitl na rozvalině vedlejšího domu. Uslyšel jsem další výstřely, ale žádný nesměřoval ke mně.
Kris! Šedá!
V nějakém podivném záchvatu mě napadlo, že bych jim měl pomoci, ale pak mi došlo, že mě tělo bolí asi na milionu míst a nejspíš umírám.
Natáhl jsem třesoucí se pravou ruku a zkusil se ohmatat. Prsty jako by mi ani nepatřily. Na levé straně břicha jsem však přesto ucítil krev.
Bohyně!
Snad to byl čistý průstřel. Další poranění jsem objevil po chvíli. Projektil mi prošel levou tváří a rozšklebená jizva krvácela. Zkusil jsem se posadit a kupodivu to šlo. Snažil jsem se po čtyřech vyhrabat z toho nenadálého krytu, v němž jsem se zasekl, zatímco ze mě odkapávaly rudé krůpěje.
Sápal jsem se ven a vnímal, jak mě nohy neposlouchají. Pořád jsem držel konzervu, ale neměl jsem u sebe žádnou zbraň. Ani jsem si nepamatoval, jak jsem o ni přišel.
Kovák!
Tohle bylo čiré šílenství. Můj starej kámoš. Prodíral jsem se bažinou, abych ho zachránil, málem jsem zhebnul kvůli tomu, čeho jsem se tam nalokal, a takhle to dopadlo.
Střelil mě. Dvakrát. Naštěstí byl střelec na hovno. Nebo jsem prostě moc rychle letěl. Levá noha mě neposlouchala. Bylo s podivem, že jenom ona.
Ale nejspíš jsem svištěl jenom dva metry a hned dopadl na suť. To kutálení mě pomlátilo víc než dopad. Křečovitě jsem svíral plechovku a hrabal se ven. Střelba pomalu ustávala. To nebylo dobré znamení. Pochyboval jsem, že Šedá všechny oddělala. Spíš už je po ní a po Kris taky. Nebo vzaly roha. Doufal jsem v to druhé.
Vyškrábal jsem se ven a opět se začal kutálet.
Nevadilo mi to, respektive jsem se raději zběsile kutálel, než abych byl snadným cílem pro někoho, kdo by mě chtěl oddělat z okna. Ale nikdo po mně nestřílel. Na třetí pokus jsem vstal. Prakticky jsem skákal po pravé noze, protože ta levá bolela,jako by mi do ní někdo bodal pokaždé, když jsem se o ni jen trochu opřel. Potřeboval jsem se odsud dostat co nejrychleji. Ale kdosi mě předběhl.
Fajgl!
Spatřil jsem, jak se řítí ulicí a rozhlíží se. Ne ovšem zrovna pečlivě, protože se za ním hnal nějaký chlap, kterého si všiml, až když zařval: „Stůj,zmrde, nebo tě sejmu!“
Přikrčil jsem se ke zdi zbořeného domu. Fajgl se udýchaně zastavil snad pět metrů ode mě. Venku vládlo šero a on mě nejspíš neviděl. Při každém hlubokém nádechu vydával hýkavý zvuk. Chlápek ho za chvíli dohnal. Spatřil jsem ho až teď, když doběhl k Fajglovi. V ruce svíral pistoli. Měl rozepnutý dlouhý šedý kabát a z profilu jsem viděl jenom to, že se mu na obličeji odlupují kusy červené kůže.
Z dálky se ozvaly další výstřely. Zamotala se mi hlava. Tahle akce dopadla strašně. Přišlo mi, že mě chlápek každou chvíli musí spatřit a vypálit mi poslední projektil mezi oči. Ale soustředil se na Fajgla. Přitom stál jenom metr, možná dva ode mě.
„Půjdeš se mnou za Pastorem dobrovolně a nebudeš dělat žádný prudký pohyby, nebo mu rovnou přinesu zprávu o tvý smrti.“
Pastor!
Takže celou dobu tady byl jeden z vůdců vyznavačů Bílého boha. Překvapilo mě to. Myslel jsem,že někdo takový by se do města – ani města jako byla Aréna – neměl dostat. A také, že to tu celé řídí Kaminský.
Fajgl se otočil a začal žvanit: „Hele, jasně. Jsem s Pastorem v pohodě. Domluvíme se.“ Hlas mu trochu přeskakoval. Částečně asi tím zběsilým úprkem, ale určitě i ze strachu. Fakt by mě zajímalo, co přesně Pastorovi s Kaminským provedl,protože jeho slovům jsem věřil asi jako jehně hladovýmu vlkovi.
„Tys byl dycky sráč, Fajgle,“ uchechtl se chlápek a v tu chvíli si mě dotyčný sráč všiml. Vytřeštil oči a natočil hlavu mým směrem. Naše pohledy se setkaly.
„Na tuhle debilní fintu ti neskočím,“ pronesl pobaveně vyznavač a přikročil k němu. V ten okamžik ode mě o další metr odstoupil a byl zády ke mně. Opřel jsem se o funkční nohu a vyskočil na něj. Moc mi to nešlo, ale levačkou se mi ho podařilo chytit za kabát, strhl jsem ho dozadu a praštil ho po hlavě plechovkou.
„Ne, tímhle ne!“ zařval Fajgl.
Ztratil jsem rovnováhu a oba jsme letěli k zemi.
V tu chvíli mi při pohledu na lehce promáčklou plechovku došlo, proč Fajgl panikaří víc, než když na něho chlápek mířil zbraní. Ale už bylo pozdě.
Tvrdě jsem dopadl na záda a vyznavač jen kousek ode mě. Plechovku jsem pořád třímal, ale raději jsem ji už znovu jako zbraň nepoužil. V krátko dobém horizontu to byla chyba, protože mě chlap nabral loktem do obličeje a zlomil mi nos.
Hned potom se mi vysmekl a praštil mě do průstřelu v boku. Logicky si na mém těle vybral to nejzakrvácenější místo. Už jsem ani neměl sílu bolestí zařvat.
Naštěstí ho Fajgl kopl do hlavy a pak ještě jednou. Vyznavač ho ale stáhl na zem a za chvíli jsme se v jednom krvavém chumlu váleli všichni – ta krev byla, samozřejmě, ze mě.
Moc jsem toho kvůli očím zalitým vlastní tělní tekutinou neviděl, jen to, jak párkrát praštil Fajgla do hlavy. Byl jsem si dost jistý tím, že Fajgl není žádný rváč, ale přesto jsem ocenil, jakou houževnatost předvedl – rozdal pár ran, a když ho vyznavač chytil levačkou pod krkem, kousl ho Fajgl do pravačky, ve které chlap držel bouchačku.
„Zmrde,“ vydechl rozčíleně.
Fajgl už neměl co vydechnout, jenom chrčel a kopal nohama.
Já ležel na zemi a měl pocit, že umírám. Zamrkal jsem a sledoval, jak Fajgla škrtí. Ten zběsile máchal rukama. Vytáhl jsem se na koleno zdravé nohy. Chystal jsem se mu pomoci tím, že bych vyznavače přece jen zase udeřil plechovkou.
Rozmáchl jsem se a vtom si všiml jeho zbraně.
Ležela na zemi. Zarazil jsem se s plechovkou ve vzduchu, nahnul se k bouchačce a drapl ji.
Fajgl začínal modrat. I to máchání rukama se stávalo stále zmatenějším a unavenějším.
Prásk!
Neměl jsem čas promýšlet, co udělám. Prostě jsem přiložil hlaveň vyznavači k břichu a vystřelil.
Krev nás ohodila všechny. Hned nato jeho stisk povolil, tělo nekladlo odpor, a tak jsem mu pistoli zvedl ještě pod bradu a vystřelil mu mozek z hlavy.
Teď už byl Fajgl od krve celý. Myslím, že na nose měl i trochu mozkomíšního moku. Vysmekl se ze sevření mrtvolných rukou a lapal po dechu. Přitom odplivoval krev, kterou nachytal do úst.
„Magore,“ vytřeštil na mě oči.
Nehybně jsem ležel na mrtvém vyznavači, kterému zbyla jen půlka hlavy. V levačce pistoli,v pravačce plechovku. Bylo mi špatně a malátně.
Nejspíš už mnou i lomcovala zimnice. Fajgl se nejdřív dostal na všechny čtyři a pak se postavil.
„Běží sem vyznavači!“ řekl a ukazoval do míst,odkud původně přiběhl půlhlavec. Neměl jsem mu na to co říct ani sílu se otočit, abych zjistil,jestli nekecá.
„Dej mi tu plechovku. Dám ji Šedé. No tak,“ popoháněl mě a přistoupil o krok blíž. Jeho prsty se ocitly snad dvacet centimetrů od plechovky.
Prásk!
Vypálil jsem mu mezi nohy. Projektil mu proletěl mezi koleny. Rozklepal se šokem.
„Vypadni, nebo ti ustřelím koule, pokud nějaký máš,“ zachraptěl jsem. Myslím, že každou druhou slabiku jsem ani nevyslovil nahlas, ale obchodník pochopil. Otočil se a rozběhl se do šera města.
Já se konečně ohlédl a zjistil, že ten hajzl měl pravdu – běželi k nám tři vyznavači.
Anotace:
Po světě běhají atomové šelmy – zmutovaní lidé, pozůstatky poslední války – a ti, kdo atomové šílenství přežili bez mutací, se před nimi skrývají v krytech a opevněných městech.
Nejpodivnějším z nich je Hřbitov, sídlo velekněžek Církve Jaderné bohyně. Pod základy Hřbitova jsou pohřbeny sochy starých bohů a také možná ještě mnoho dalších tajemství světa před a také toho, kterým se teď snaží probít Šerif a Novicka v cestě za záchrannou světa. Jenže tenhle svět možná ani zachránit nechce.
Ať radiační situace zůstává stabilní!
Atomové šelmy jsou série Kristýny Sněgoňové a Františka Kotlety. Vítejte ve zběsilém postapo světě nejlepších autorů české fantastiky.
O autorech:
Kristýna Sněgoňová
Česká spisovatelka akční fantastiky vydala svůj první román Krev pro Rusalku, v roce 2018. Na knižním trhu se etablovala nevídaně rychle, prakticky okamžitě. Po Krvi pro Rusalku následovaly další romány Zřídla a dystopické sci-fi o osudu lidstva Město v oblacích.
Velkou část života trávím ztracená ve vlastní hlavě, prožívající věci, které se mimo ni nestaly, a mluvící s lidmi, kteří nejsou skuteční. Ráda příběhy tvořím i poslouchám. Jsou pro mě nesmírně důležité.
Kromě toho takřka souběžně neustále píše povídky, které publikuje v časopise Pevnost a různých sbornících a antologiích – Žoldnéři fantazie, Ve stínu Říše, Ve stínu apokalypsy a v dalších. Jedna z jejích povídek je součástí prestižního souboru povídek významných českých autorů sci-fi a fantasy žánru Lockdown.
František Kotleta
Za jménem František Kotleta stojí novinář a člen Českého klubu skeptiků Sisyfos Leoš Kyša. Ten pod svým jménem nejprve publikoval několik velmi úspěšných povídek a dokonce i dvě sci-fi knihy.
Fiktivní image Kotlety, kterou si vymyslel sám Kyša, byla opravdu šokující. Prezentoval se jako trestanec, podnikatel, opuštěný sirotek a řezník v jednom. Jeho matkou měla být záhadně zmizelá tanečnice a špionka CIA, otcem snad Michail Gorbačov, kterého měla jeho matka svést během tajné návštěvy Bruntálu. A nebo někdo ze zákazníků nevěstince, který Kotletova fiktivní matka měla vést pro zakrytí své pravé identity.
K literatuře měl František Kotleta přičichnout až ve vězení, kam se měl dostat po sekáčkovém souboji s policisty během oslavy svých narozenin. To vše je však smyšlené.Jméno František Kotleta se prosadilo v českých literárních vodách především dílem Hustej nářez v roce 2010. Jde o první díl série Bratrstvo krve, jež pokračovala knihami Fakt hustej nářez a Mega hustej nářez. Prequel s názevm Vlci k nim byl napsán v roce 2015.
Bratrstvo krve však není jediná série,díky níž získal Kotleta takovou přízeň čtenářů. Dvoudílný román Perunova krev také nezůstala bez povšimnutí.
Další sérií, kterou čtenáři buď milují, nebo nesnáší, je Spad.
Ostatně tak je to i s celkovým dílem Františka Kotlety. Buď vás jeho osobitý styl naprosto dostane a vy budete hltat jednu knihu za druhou, nebo se nad jeho knihami pousmějete, ušklíbnete a stanou se uzavřenou kapitolou, do které už se nikdy nepustíte. Jedno však Kotletovi nemůžeme upřít – stále nás nepřestává šokovat a ohromovat.
Odkaz ke knize: https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/atomove-selmy-hrbitov-803378826
Přidejte odpověď