Tohle je povídka, která měla uvozovat adventuru. Ta měla vzniknout v době, když ještě frčely klasické adventury. Bohužel díky smrti hlavního grafika a hudebníka v jednom byl celý projekt ukončen. Hra měla vznikat na Amigu a PC zároveň. Zůstala jen ta povídka a pár poznámek k scénáři hry.
Pochmurnost s Vámi, přátelé. Vítám tak první hosty po dlouhém odloučení od světa.
Dovolte, prosím, abych se představil. Jsem Rudolf Sajekrk Krv, ve společnosti však dávám přednost familiárnějšímu oslovení Ruda.
Vidím, páni redaktoři na vašich tvářích pobavený úsměv. Souhlasím s Vámi. Pro běžného člověka je to trochu neobvyklé jméno, ale rád bych Vás vyvedl z omylu. Já nejsem normální smrtelník. Jsem upír.
Ale, ale co ty poděšené pohledy, pánové. Nemusíte mít tak velké obavy z mé osobnosti. Jsem upír, to ano, ale CIVILIZOVANÝ!
Víte, dříve, než Vám začnu vyprávět můj příběh, rád bych, abyste se seznámili s minulostí mé rodiny.
Prosím, přejdeme do obrazárny…
Dnes už je pro znalce vampyrismu samozřejmostí, že upíři pocházejí, až na výjimky, ze šlechtických rodů.
Já, abych pravdu řekl, nevybočuji z šedého průměru.
Tento lebkami a vlkodlačími zuby rámovaný obraz zpodobňuje mého prapraděda Vlada Krkouna
z Krvačic. Jest v našem rodě zdaleka nejvýznamnější osobností. Byl levobočkem slavného Transylvánského vladaře Draculy. Odtud tedy podobnost jmen.
Tento černou krajkou zahalený obraz raději neodkryji, je na něm totiž podoba jeho ženy Emílie Maryši z Vávrotravova . Je černou ovcí naší rodiny. Nikdo ji už nechce ani vidět. Pohrdla totiž krásou špičatých zubů a prapradědečkovi pláchla s jakýmsi potulným dentistou jménem, tuším, Moreau. Ten ji proklel a raději odjel do Brazilských pralesů, kde se začal věnovat objevování ztracených civilizací. Od té doby není o něm žádných zpráv.
Tyto dva prázdné rámy symbolizují mého praděda a jeho choť. O těch se nám nedochovaly absolutně žádné záznamy. Jen v kronice je jen několik zmínek o zběsilých honech na párek vlkodlaků terorizujících okolní kraj. Ti pak skončili velmi neslavně. Jejich kůže posloužila na kožich jednoho z hrabat z blízkého Vlkova. Fňuk!
No nic otřeme si slzičky a přejdeme k dědečkovi, jenž je živoucím důkazem rčení, že „Parní válec silou vůle nezastavíš.“ Ne, pane, to není realistická malba na plátně, to je můj děd. Pravda nevypadá nijak zajímavě.ale je to on.
Víte, dědeček je telekinetik a také hypnotizér. Strašně miluje krev ročníku 1313 AB Rh negativní, kterou se vždycky strašlivě ztříská a pak vyvádí šílené voloviny. Jeden z jeho pokusů dopadl takhle a protože upíra jen tak něco nezabije, žije teď v rámu.
Jeho jméno patří mezi ty známější je to totiž hrabě Blackbox de Hemoglobin – Blatkaut. Právě spí. Nebudeme ho rušit a vydáme se dál.
Ne, nedotýkejte se toho netopýra v mrazáku to není obyčejný netopýr, to je babička. Zapomněla, chudák, že výlet do Stalingradu v roce 1943 a ke všemu v prosinci je přece jen nad její skromné síly.
Na ten ovládač mrazíku také nesahejte, nebo… VARUJI VÁS!!…..NESAHAT!….
..GRRRR!!…..CHRAMMST!…..MLASK!!…..SRRRK!!!
Já Vás varoval. Omlouvám se všem pozůstalým. Bylo to silnější než já. Nemá někdo kapesník?
Děkuji.
Hleďte. Další obraz představuje mého otce, ctěného barona von Bloud – Rafdokrka Krva. Otec se věnoval poněkud diskutabilním vědám. Byl totiž doktorem věd okultních a magických. Většinu knih v mé knihovně, kterou tak obdivoval váš nedávno zesnulý kolega, napsal právě on.
K mé lítosti již nežije, byl to skvělý muž…pardon vampýr. Z tohoto světa sešel značně nedůstojnou smrtí.
Byl , ke své potupě, zakousnut vlastní ženou, mou matkou o níž jste již nejspíše slyšeli, Ferratinou de La Krchoff.
Avšak ani ta neunikla pochmurnému prokletí naší rodiny.
Její pohnutý život ukončil, jednoho krásně pochmurného večera, obrovský jednooký kocour jménem Silver. To víte, proměna v netopýra má také svá nesporná rizika.
Nyní však přejděme do mého skromného obýváku, kde mám pro vás malé pohoštění, to přijde jistě vhod.
A já vám mezi tím povím, jak to tehdy vlastně bylo……
Začínám…
Byla pytlotmoucí půlnoc. Ticho se rozlévalo po okolí hradu jako čerstvý med. Mraky se převalovaly tak nízko nad zemí, že člověk na ně téměř dosáhl. Nad rybníky a v okolí potoků se převalovaly cáry mlhy a jen tu a tam proťal vzduch osamělý a hladový netopýr.
Jen ve sklepení, kde se nacházela má krypta bylo neobvykle rušno. Nedá se tvrdit, že by činnost prováděná tam dole rušila poklidnou harmonii noci.
Celá místnost byla dokonale zvukotěsná. Nebyla zvukotěsnou od pradávna. Její novou identitu měl na svědomí zneuznaný a mnohými i opovrhovaný génius a profesor okultních věd Vztekyvyl Zlown.
Nebyl tam pochopitelně sám. Jeho asistent, Slizoškrab Okotik, vězel pod záhadným, přístroji obehnaným katafalkem na kterém trůnila rakev. Moje rakev ! A…. jaká to potupa….bez víka!!!
Do dneška nemám tušení, co to vlastně se mnou zamýšleli udělat, a jak se zdá také se to nikdy nedozvím.
Z toho večera si pamatuji velmi málo. Vzpomínám si, že celá krypta drnčela otřesnou produkcí písně nazpívané dnes už neznámým šantánovým umělcem.
Profesor zpíval rád a se zápalem, ale…. strašně… nepopsatelně… falešně!!!
Ještě dnes se mi v hlavě ozývají její slova.
V kobce temné kostra bílá,
myš tam v rohu dovádí.
Ach, ta mrcha, moje milá,
s hrobníkem mě podvádí.
Já tě viděl, děvče moje,
jak muchloval tě na marách.
Tam zanechala`s srdce svoje,
mě poprvé popad`strach.
Dech se puchem rychle krátí,
já odtud musím – nejlíp hned.
Pomozte mi ďábli, svatí,
nenávidím celej svět.
Až dopadnu tě, holko moje,
pod krkem tě čapnu rád.
V duši mý jsou nepokoje,
samá vzpoura, prudký zvrat.
Kde se zmije vzteky vine,
tam osnovám pomstu svou.
Přijdu až půlnoc mine,
zahalený hustou tmou.
Na pozoru něj se stále,
budu jako temný stín,
smrt pak přijde nenadále,
z míst, kde roste rulík, blín……
Sám veliký Fantom opery by z tohoto dílka dostal psotník, ne-li těžký záchvat padoucnice. Okotik se nevzrušeně vrtal v jakémsi přístroji, kdežto pavouk, který si pravděpodobně zcela omylem upletl síť přímo nad osvětlovacím tělesem, se svíjel v neuvěřitelných křečích. Pak někomu tvrďte, že zvěř nemá hudební cit.
Proč se asistent choval tak nevšímavě k profesorovu hlasovému projevu se vysvětlilo v okamžiku, kdy vystrčil hlavu zpoza svého pracoviště. Ujišťuji vás, že ten pohled, který se mi naskytl, byl trochu moc i na otrlého upíra, jako jsem já.
Tvář průměrně inteligentního imbecila a silně šilhající oči měly sice k hororu stejně daleko jako sekáček na led, ale za takovým, řekněme téměř odpuzujícím zevnějškem se skrýval značně výkonný mozeček.
Sice na několika místech plísní nahlodaný, nicméně fenomenální v oboru paranoidní psychologie, což je, uznejte, zázrak.
Pořád jsem se ještě nedostal k objasnění záhady asistentovy netečnosti vůči „ zpěvu“.
Na uších měl primitivní sluchátka a na opasku něco, co silně připomínalo walkman.
Sliz, tak si nechával říkat, se kýval v rytmu jakési rachotivé hudby a nadšeně slintal. Tahle scéna by dnes nikoho neudivila, ale považte, tenkrát se psal 13. červen roku 1746 – doba označovaná jako století Divoké svině.
Sliz dal svému šéfovi na srozuměnou, že je vše připraveno k experimentu. Pokusný objekt byl více než jasný. Já. Následoval sled příkazů ječených protivnou fistulí zakončený signálem TEĎ! Cvak, ozvalo se…a….nic.
Zlown svůj příkaz ke svému vzteku asi pětkrát opakoval, když po posledním cvaknutí se to stalo.
Místnost potemněla a jen nad mou hlavou se několikrát zablesklo.
Zlown zklamaně zavyl a šťavnatě zaklel.
V okamžiku vrcholu pokusu se písní zmožený pavouk zřítil na mou hlavu a v křečích omdlel. Já taky.
Když jsem se probral byl večer. Byl opět pátek 13., ale roku 1896 a navíc duben.
Pavouk ležící na mém čele se probral ve stejný okamžik co já. Podíval se na mě a zavřeštěl. V příštím okamžiku zmizel podoben ohnivé čáře ve spleti pavučin, kterých byla bývala krypta – laboratoř nyní plná.
Osaměl jsem… Zkusil jsem vstát, ale zkuste to po sto padesáti letech bezvědomí. Svět se se mnou zatočil a moji mysl opět zahalil milosrdný závoj mdlob.
Přidejte odpověď