Recenze: Tom Chalupa – Stín hradeb

Tom Chalupa
Stín hradeb 1
Tom Chalupa 2022

Zmar a zkáza. Vše ničící oheň a mohutný sloup černého kouře jako nepopiratelný důkaz. Rada bohů totiž vynesla neodvolatelný rozsudek. Menut tak hledí do dálky ke svému rodišti a v jeho stařeckých očích sídlí strach. Za nimi pak uchovávané tajemství o děsivé budoucnosti. Stín hradeb v kratičkém prologu nemohl začít lépe. Čtenáři je načrtnuta jakási tragédie i možná naděje pro budoucnost. Autorovi se tak rozhodně povede zatnout drápek zvědavosti.

Pověst praví, že bohové sestoupili z hvězd a stvořili lidstvo k obrazu svému. Po tváři Země pak rozmístili tucet měst, jedno pro každého jednoho z nich, kteří zasedají v Radě bohů, jež byla zmíněna v úvodním prologu. Právě ve městě Rahat, které se stalo sídelním městem nejvyššího boha Arna příběh začíná. Zde totiž započal svoji pozemskou pouť Menut, jehož ústy je příběh vyprávěn.

První kapitolou se vyprávění vrací v čase do doby Menutova dětství. Jeho prostřednictvím se pak čtenáři představí část panteonu onoho tuctu hlavních bohů a prozradí jedno z důležitých pravidel – je zakázáno vyslovit jméno nejvyššího boha Arna. Ostatně zákazů a pravidel je Menutův život i život jeho blízkých plný. Některá jsou objasněna hned v úvodu, další pak autor přidává v průběhu děje. Třeba to, že o zplození potomka se mohou lidé pokusit jen jeden jediný den v roce. Vyjma přísně určených záležitostí, je pak obyvatelům města zakázáno se navštěvovat. A pokud trestem není rovnou smrt, tak alespoň vyhnanství.

Od prvních řádků textu je patrné, že autor pro své vyprávění zvolil jazyk, kterým se snaží navodit jeho starobylost. Je plný mnoha vzletných přirovnání, květnatých popisů, a ne úplně pro současnost typických jazykových prostředků, jako je třeba netradiční slovosled, nebo vynechávání sloves v kratičkých větách. V přímé řeči pak jeho postavy místy promlouvají tak, že máte pocit, že kniha skutečně vznikla v dávných dobách. Že jde o záměr, nepochybuji. Zpočátku mi ale tyhle jazykové „složitosti“ čtení trochu stěžovaly. Po pár desítkách stran už ale autorův styl vnímáte jako další potřebnou kulisu pro samotné vyprávění.

V některých recenzích jsem zmínil, že autor si v rámci svého příběhu může dovolit takřka cokoli. Zvlášť pokud se jedná o fantastiku. Vyprávění ale nesmí ztratit věrohodnost a vnitřně držet pohromadě, což se zde v některých pasážích bohužel neděje. Nepochybuji, že autor má v hlavě svůj příběh dokonale promyšlený, ale musí ho tak beze zbytku předat i čtenáři. Například po všech informacích, které autor čtenáři zpočátku svěřil, mu lze vytknout malou míru informovanosti o politickém pozadí města, ve kterém Menut žije. Má sice svého krále, ale i vůči němu si velekněz může dovolit v podstatě cokoli. Příběh tak provází jistá míra nevěrohodnosti, kterou na pravou míru uvede až „vysvětlovací“ závěr.

Co se ale rozhodně dá považovat za povedené jsou častém autorovi příměry a jistá jazyková svobodomyslnost. V tomhle ohledu je kniha rozhodně zajímavá.

… že rodidly hledí po více mužích jako kněžky lásky … (str. 369)

Poměrně originální je ale i místní pojetí otroctví, minimálně tedy v Menutově rodině. Rodiče hlavního hrdiny sice vlastní otrokyni jen jako důkaz svého postavení, ale ta se v jejich domácnosti chová, jako by patřila spíš jí. Ale je to právě její neuvážený čin a snaha o jeho napravení, který přinese do děje jistou katarzi a Menutově rodině zajistí přízeň ze strany děsivých Debosů, kteří nahánějí strach už jen svojí přítomností.

Silným zážitkem je pak veleknězova promluva v den zimního slunovratu, kterou zakončí, jako jedinému je to dovoleno, zvoláním jména boha Arna. Ten z lidí, kdo ve svatém vytržení jeho zvolání zopakuje, přijde v tu chvíli o hlavu. Vyslovit jméno boha Arna jest tak jistým rozsudkem smrti. Zdá se však, že vykonavatelé spravedlnosti, v černi zahalení služebníci boží, Debosové, mohou sami rozhodnout, čí hlava se rozkutálí po zkrvavené dlažbě. Všudypřítomný strach je pak hnacím motorem celého příběhu. Ostatně šíření strachu a takřka neomezená moc, díky božské přítomnosti za zády, dělají z velekněze velmi nebezpečného člověka.

Čas snad nepadal do minulosti, strnule stál na místě, mučil naši rodinu a dusnotu nevědomosti zvyšoval. (str. 64)

Stín hradeb plyne v poklidném tempu. Sice nesklouzává k nudě, ale ani se nedá říci, že by se jednalo o zběsilou jízdu. Paradoxně jsou tak nejakčnější ty momenty, které se odehrávají v soudní síni, kdy velekněz čelí klidné obhajobě bývalého soudce Zachara. Tyhle scény jsou opravdu povedené. Už méně povedeně pak působí časté omdlévání Menutova otce. Co ze začátku působí jako vtipné odlehčení děje, je neustálým opakováním spíše na škodu. Ostatně knize by možná prospělo i lehké zkrácení, protože ani čtyři stovky stran nestačí, aby se čtenář dostal do okamžiku, který předcházel jejímu prologu. Zdá se tak, že Tom Chalupa má spoustu prostoru pro další vyprávění.

Hodnocení: 60%

Anotace:

V sídle nejvyššího boha, které svými mohutnými hradbami připomíná vězení, se nežije snadno. Boží zákony jsou tvrdé a tresty za jejich překročení kruté. Nad obyvateli města dohlíží obří služebníci boží – děsiví, černočerní Debosové… Na dveře domácnosti ustrašeného úředníka Šalema, jeho nebojácné ženy Marely, synka Menuta a drzé otrokyně Sabany kdosi zabuší, i přes to, že jsou návštěvy zákonem přísně zakázané.

Kdo je ta zahalená žena, jejíž oči žhnou nepřirozeně jako smaragdy? Co rodině přinese uťatá hlava spadlá přímo z nebe? Jaké tajemství skrývá otrokyně Sabana? Kdo je spojenec a kdo nepřítel?