Recenze: Marie Domská – Nejasné hranice

Marie Domská
Nejasné hranice – Kchrat I.
Host 2024

V březnovém čísle loňského ročníku časopisu XB-1 se v medailonku na konci povídky Život nad loď Marie Domská svěřuje, že by ráda své povídky ze šatchranského univerza propojila do uceleného příběhu a tím pádem románové formy. Moje reakce byla, že by rozhodně nemuselo jí t o špatné čtení. A vida, rok se s rokem sešel, a kniha je na světě. A v medailonku na jejím konci se pak můžete dočíst, že další díl cyklu Kchrat vyjde už tento podzim. Takže důvěru nakladatele by autora tedy měla. A co ta čtenářská? Uvidíme.

Říká se, že každý konec může být nový začátek. Pokud je ale vaše vesmírná loď v troskách, bez energie tak, že i řvavý alarm utichá, zdá se to být jako konec dost definitivní. Osamělá navigátorka Erin Marthenová bojuje uvnitř svého skafandru se strachem z dlouhého čekání na smrt. Jedno řešení by se nabízelo, jednoduše odepnout přilbu a „nadechnout“ se vzduchoprázdna. Její dilema se v mžiku vyřeší příchodem zachránce. Tak se na scéně objeví Ichkerat – dokonalý voják, geneticky vyšlechtěný zabiják. Jediná skvrnka na jeho příchodu je jeho vzhled. Jako by totiž z oka vypadl Dravci, hrdinovi kultovního vesmírného hororu, který kolem šíří hrůzu a děs.

Po šesti letech se pak Erin se svým zachráncem ocitají díky záchrannému modulu na palubě lidské lodi. A je to civilizační střet se vším všudy. Pokud se pře vámi z neznámého plavidla vysouká bytost připomínající kultovní vesmírnou příšeru, navíc s chapadly omotanými kolem těla lidské ženy, nenapadne vás asi jako první, že si na návštěvu odskočil mimozemský Mirek Dušín. Takže pokusit se zabít tu bestii, je první přirozený popud. Naštěstí Erin prozíravě opatřila jejich modul nápisem Přítel a kapitán lodi Ethernal přeci jen zachová jakž takž chladnou hlavu. První mezidruhový kontakt na lidském území si tak vyžádá jen dva mrtvé. A vzájemné poznávání tak může začít.

Úvodní kapitolu se vyplatí číst velmi pozorně, protože to, co kdo říká a dělá, bude mít zásadní vývoj i na další události. V každém případě připravila Marie Domská lidským postavám civilizační střet par excellence. A po šesti letech strávených u mimozemské rasy je to civilizační střet vlastně i pro samotnou Erin. Ihned v počátku tak autorka hravě vyvrací vybledlý stín pochybností, jak čtenářsky atraktivní může tahle kniha být. A pak přijde kapitola druhá, jak ostatně jinak. A u ní mám připsanou dvouslovnou poznámku „naprosto famózní“. Popisuje totiž záchranu Erina a následnou dobu z pohledu Ikcherata a je opravdu neskutečně dobrá. Protože … radši si přečtěte sami.

Čtenář rozhodně nezůstane ochuzen ani o dobu, po kterou Erin pobývala u šatchranů. Autorka ale nestřídá jen tupě dobu současnou a tu před mínus šesti lety. Dává nahlédnout i do vzdálenější minulosti, kdy byl Kchrat formován jako prototyp vojáka šestnácté generace. A s každou takovou stránkou se ten nelidský výtvor dostává čtenáři stále víc pod kůži. Něco jiného je totiž viditelná slupka a něco jiného pak mysl a povaha, které jsou formovány náročným výcvikem. V dalších částech pak autorka odhaluje větší či menší střípky o fungování samotné šarchranské civilizace. Z těchto částí je pro změnu vidět, že je mezi nimi Marie Domská jako doma a svoje představy dokáže papíru předat beze zbytku.

Jediné, co mne v textu trochu zaráželo, bylo používání sloves jet ve smyslu pohybu vesmírné lodi. Kchrat tak kdykoli může odjet domů. Ustálenější odletět by mi přišlo daleko přijatelnější. Ale to je jen pranepatrný detail. Mám to stejně jako ISO auditoři – něco prostě najít musím. Ale na druhou stranu, snad v každé kapitole jsem pak narazil na něco, co mě vyloženě potěšilo. Třeba funkce XO v docích na vesmírné stanici Diamond.

Nepochyboval jsem, že Nejasné hranice bude dobrá kniha. Ale pozor, přestože se odehrává v hlubokém vesmíru a na hrací desku staví nejenom dvě civilizace, není to military SF. Kniha je skvělou sondou do mimozemské kultury šatchranů, toho, co jí formovalo a kulturních rozdílů mezi šatchrany a lidmi. Lidstvo v ní pak rozhodně není tou nejostřejší pastelkou ve vesmírném penálu. Ke slovu se pak dostane i mezidruhová diplomacie, která je po vynechání všech těch kulturních pindů hlavně o tom, že každý si chce urvat to svoje.

Pokud bych pak měl k popisu knihy použít jediné slovo, a myslím, že dokonalá padlo už výše, tak bych použil propracovaná. Je prostě poznat, že Nejasné hranice nejsou žádná rychlokvaška, ale kniha, za kterou stojí spoustu času a práce, a že to, co začalo jako série povídek, dostalo ucelenou a fungující románovou formu. A jako čtenáři mi nezbývá než doufat, že už na podzim se cyklus Kchrat posune zase o kousíček dál.

Chcete vědět víc? Navštivte https://kchrat.cz

Hodnocení: 90 % (protože rezervičku si nechávám do času podzimních plískanic)

Anotace:

V roce 2138 jsou lidé slabou, bezvýznamnou civilizací, slepě tápající na okraji šatchranské říše. Zničehonic se ale jejich nouzový signál ozve z míst, kde by rozhodně neměli být. Vesmírný voják Kchrat se navzdory rozkazu, že má lidskou loď i s posádkou zanechat svému osudu, vydá vrak prozkoumat. Na místě nalezne nejen znepokojivé stopy, které prozrazují, že lidé nemusí být tak nevinní, jak se tváří, ale i jednu přeživší.

Řadová navigátorka Erin Marthenová se tak najednou ocitá vydaná napospas cizinci, který připomíná monstrum jak vystřižené z hororu. Aby však zabránila válce a jednou se dostala domů, musí se uprostřed cizí civilizace naučit chovat jako zodpovědná velvyslankyně.

Jsou však lidé vůbec schopní a ochotní komunikovat s mimozemskými děsivými netvory? Anebo má každá strana své hranice?