Lenka Brabcová
Zelené pláště
Svatá temnota 1
Tyrkena s.r.o. 2023
Potřetí jsem se zapojil do knižní štafety. Zatímco u knihy Noční motýl Ondřeje S. Nečase a sbírky vítězných povídek Žoldnéři fantasie s názvem Chovatelé krakenů jsem šel celkem na jistotu, tak u knihy Zelené pláště jsem se vydal do neznáma, aniž bych si o knize či její autorce cokoli zjišťoval. A rovnou mohu konstatovat, že to rozhodně nebylo “do třetice všeho dobrého”.
A přitom celkový rámec příběhu není vůbec špatný, i když je pravda, že podobný už každý fanoušek, pokud tohle nebude jeho první kniha, určitě četl. Hlavním hrdinou je mladý chlapec, na začátku devítiletý, který žije celkem obyčejný vesnický život. Do něj mu ale zasáhne setkání s těhotnou ženou na útěku, které vzápětí v lesním úkrytu pomůže odrodit její prvorozenou dceru. A tím se Astar ponenáhlu dostane do samotného středu dění. Dítě, které přivedl na svět je totiž i dcerou samotného Temného vládce Kenona a ten o něj rozhodně nechce přijít. Astar se tak dostává mezi Temné rytíře, nevědomky se zamotává do mocenských her a následně poznává i moc a nebezpečí kněží Řádu Všemocných Bohů. Začíná tak jeho cesta, na které postupně objevuje dávná tajemství i svoje nepoznané schopnosti.
Potud o samotném příběhu. Sám o sobě je jako surový diamant, jež má před sebou dlouho cestu ke kráse a jen málo připomíná konečný produkt. V případě téhle knihy to vypadá, že se brusič zastavil někde v půli cesty.
Ovšem, co dle mého názoru funguje velmi dobře, jsou minimálně charaktery hlavních postav. Čtenář tak může sledovat přerod vesnického kluka bez rozhledu v někoho, komu se nabízí získání nesmírné moci. Jenže cena za ni může být příliš vysoká. A to si Astar uvědomuje a setrvává ve svém přesvědčení, že chce lidem hlavně pomáhat, i když si nakonec uvědomí, že jistá moc mu není cizí. Nejlepší scénou celé knihy tak je, když je vystaven možné roli sebe sama coby Temného vládce. Jakýkoli dobrý úmysl se nakonec mění v něco, s čím nechce mít nic společného a ve zlé se obrátí.
Stejně tak Temný rytíř Abadon, který projde díky ztrátě své moci poměrně zásadním vývojem, je vcelku uvěřitelnou postavou, kdy se, alespoň zdánlivě, stane z chladnokrevného zabijáka sice přísný ale spravedlivý mentor mladého Astara. I když pragmatičnost, s jakou vnímá svět a své činy, dohání jeho žáka k šílenství.
Na postavě Lethei pak autorka celkem věrohodně demonstruje, co všechno je žena ochotná udělat, vydržet a obětovat pro bezpečí svého dítěte. Navíc se i ona snaží zachovat svůj morální status quo, i když rozhodně nemá problém pro svůj postoj prolít nějakou tu krev. A vzhledem k tomu, kým je po většinu doby obklopena, se jí nelze divit.
A jako poslední, kdo stojí za pozornost, je sám Temný vládce Kenon, který je temnota sama. Jde si tvrdě za svým cílem, intrikaří, neváhá obětovat kohokoli, kdo jen trochu selže, nebo se stane nepohodlným a kráčí přes mrtvoly. Jeho postava, trochu paradoxně tím, že svůj cíl nijak neschovává za žádnou obezličku, je snad ta nejvěrohodnější v celém příběhu a tím bude možná mnohým čtenářů snad i sympatický.
Asi nebude náhodou, že všichni výše jmenovaní stojí více či méně na straně Temna, protože na druhé straně barikády, až na jedinou výjimku, o zajímavý charakter nezavadíš. Což asi trochu vypovídá i o samotné autorce. Myšleno v dobrém.
S čím jsem se pral, kromě dalších věcí zmiňovaných dále v recenzi, po celou dobu čtení, bylo právě ukotvení Temných v popisovaném světě.
Máme tu Svaté království Všemocných Bohů, kde je kněžský Řád Všemocných Bohů jedinou správnou teologickou autoritou, a i když jeho božský panteon je poněkud rozsáhlejší, je to taková středověká Církev, jejíž nejvyšší představitel je díky slabému králi vlastně sám vládcem celé říše a její představitelé prosazují dobro za každou cenu. A jako prvek příběhu je to naprosto v pořádku. A pak jsou tady Temní. A z počátku se zdá, že jde o jakýsi kult, který stojí mimo Království, protože kdykoli se jeho příslušníci potkají se zelenými “černoprdelníky”, teče krev. Jenže pak se ukáže, že mají vlastní město, plné vrahů, zlodějů a vyvrhelů (sic). A jméno Temného pána je každému známé, Temní rytíři se běžně producírují po vsích a městech, a nakonec čtenář zjistí, že mají svůj chrám i v samotném hlavním městě toho Království, kde by je měl každý nenávidět. A šlechta je občas najímá na špinavou práci. Tenhle rozpor absolutních vyvrhelů a jakýchsi šedých a vlastně trpěných eminencí zločinu, je ze strany autorky nedotažený. V podstatě je to tak, že Temné používá, jak se jí to zrovna hodí. A to je špatně.
Co se týče samotného textu najdou se věty, které oku i duši vyloženě lahodí, jako třeba, následný boj … proměnil v krvavou tragédii, … brousící si sekeru a zuby na jeho post, nebo takové dráždit ježka bosou nohou, je prostě vynikající. Jenže se bohužel jedná o několik výjimek, které potvrzují příslovečné pravidlo. Protože …
V tiráži knihy nenajdete jméno odpovědného redaktora, jazykového redaktora nebo korektora. Takže si autorka nejspíš splnila sen a vydala knihu vlastním nákladem. A to nese poměrně značné riziko spočívající v možném nedostatku sebereflexe, protože být sám sobě redaktorem je prostě cesta do pekel.
Před nějakou dobou mi jeden poměrně úspěšný autor vytkl, že on chce vyprávět příběh a já v recenzi poukazuji na redakční chyby a moje celkové hodnocení knihy šlo tak hodně pod průměr jeho obvyklých procent. Nechci Františka ani Leoše napřímo jmenovat, ale bez dobře odvedené redakční práce se jen těžko čtenář dočká dobře odvyprávěného příběhu. A je úplně jedno, čí jméno zdobí obálku knihy. A v případě této knihy by si odpovědný redaktor mákl opravdu hodně.
Jako první mě totiž v textu zarazilo používání výrazů, které se do ní prostě nehodí. Svět knihy lze dle mého názoru vnímat jako dejme tomu pozdně středověký. Používají se chladné zbraně, vrcholem těch palných je opakovací kuše. Koně a kočáry jako dopravní prostředky. Města jsou obehnána hradbami. Poprvé mě zarazilo, když Lethea hledá prodejce koní, proč ne koňského handlíře? Další důležitá postava, Temný rytíř Abadon, pak dát rytířům lekci v souboji s ostrými zbraněmi, a obává se, že se při tom nedokáže vyhnout zvýšené nehodovosti. O něco dál pak Lethea propadá paranoidním stavům. V závěrečných kapitolách, kdy Astar žije nějakou dobu mezi městskou chudinou je pak několikrát použit prapodivný termín zástupce spodiny. A to není zdaleka všechno. Prostě vhodnějších výrazů, které by zapadly do celkové rámce knihy by se dalo využít na mnoha místech.
Další slabinou jsou pak věty, který by si zasloužily lepší formulaci nebo rovnou úpravu, protože vypadají leckdy neobratně nebo přímo nedotaženě. Jen pár příkladů:
(130) … rozčiloval se zkušeně bojovník / neměl to být zkušený bojovník?
(130) … nechal zmateného chlapce svému osudu / jeho osudu?
(236) Přistoupil k chlapci a zabodl se mu do očí. / pohledem do očí
(268) … mág v duchu zuřil zlostí.
(277) … rozpoznal dvě úzkostlivě vyšlechtěné dogy.
(286) Králův bratranec si i přes nízké venkovní teploty setřel pot z čela.
A takových případů, které by zkušený redaktor nebo korektor jistě odhalil je v knize celá spousta.
Jen tak na okraj. Při čtení knihy takového rozsahu, si udělám tak pět možná šest stránek poznámek do sešitu formátu A5. V případě Svaté temnoty jsem se dostal na rekordní číslo sedmnáct.
Pojďme ale dál.
V další věci, ve které kniha pokulhává je věrohodnost některých (vlastně mnoha) scén. A většinou jsou to ty akční. V jedné z nich se válečný hřebec Buchar, popisovaný jako opravdu velký kůň, vřítí do vesnické chalupy, napadne Abadonova nepřítele a sním v sedle (!) opět vyjede ven. Nějak si nedovedu představit chalupu, aby jí kůň s jezdcem dokázal tímhle způsobem opustit. Stejná je pak scéna, kdy Astarova obří orlice prolétne oknem hostinského pokoje, a ještě předvede elegantní průlet místností. Při rozpětí orlích křídel by ten hostinec musel mít okna jako současný panelák. Ostatně takřka veškeré bojové scény jsou neskutečně nevěrohodné. Jejich účastníci tahají rozličné zbraně k použití jako příslovečný kouzelník králíky z klobouku. Bitka s loupežníky je toho zářným příkladem. Z opasku vytáhl zrezivělý nůž velikosti šavle.
Stejně tak by měla autorka pro příště zapracovat i na dialozích, protože některé z nich působí, i v případě dospělých postav, prostě dětinsky nebo neobratně. A rozhodně by měla omezit nadužívání zájmen, když z předchozího kontextu vůbec nejsou potřeba. Takřka na každé stránce oči čtenáře „zakopnou“ o podivný slovosled (ne, není to originální styl vyprávění), nevěrohodné (opět) dění nebo chování některé z postav, nebo chybu v logice, která popírá předchozí děj.
Pokud měla Lenka Brabcová před vydáním někoho, kdo jí knihu betoval, měla by ho degradovat na deltu. V téhle podobě prostě neměla vyjít a nic na tom nemění ani úžasné hodnocení 89% na Databázi knih nebo 4,3/5 na Knihobotu.
Alespoň, že obálka knihy přesně koresponduje s jejím obsahem, stejně jako několik povedených ilustrací.
Několik vět závěrem: Obyčejně píšu recenzi tři až čtyři hodiny, pak jí nechám do dalšího dne odležet, abych objevil případné chyby, nebo doplnil, co mě případně ještě napadlo. Tuto recenzi jsem psal čistého času možná víc než dvanáct hodin a dní na odležení jsem si nechal hned několik, protože jsem nechtěl dělat rychlé soudy a snažil se do výše uvedených vět promítnout jednoduše skutečnost a ne jen svoje pocity. Není mým cílem dehonestovat autorku ani její práci, jen konstruktivně poukázat na nedostatky, které jsou neoddiskutovatelné. Ale i cesta může být cíl.
Hodnocení: 40%
Anotace:
Na svět se rodí nové Zlo. Může zničit celé Svaté království, nebude-li včas zastaveno. Nebo je to jinak? Vždyť malé bezbranné dítě nepředstavuje pro nikoho vážné nebezpečí. Má jen smůlu, že je náhodou dcerou Temného vládce, nositele moci, před níž se třesou samotní Bohové. Kněží Řádu nehodlají ponechat nic náhodě a snaží se dopadnout dědice Temnoty za každou cenu.
Dokáže dívenku její mladý opatrovník Astar ochránit před členy Řádu i jejím vlastním otcem? Ovládne umění magie dříve, než ho Temní rytíři polapí do svých sítí a přinutí stát se jedním z nich?
Odkaz na stránky knihy: www.svatatemnota.cz
O autorce:
Zajímá se také o dramatickou tvorbu a divadlo, psychologiii, filozofii, literaturu a historii, šamanismus a mytologie celého světa. Narodila se 16. června 1986 ve městě dobrého vína a bohaté historie, ve Znojmě. Většinu svého dětství a dospívání ale prožila v Plzeňském kraji. Později přesídlila do Českých Budějovic, kde se léta nořila do knih během studia českého jazyka, literatury a historie. Právě zde se zrodila myšlenka nejen konzumovat díla jiných, ale vytvářet příběhy vlastní. V psaní pokračovala také během svých cest po Evropě i pobytu na Novém Zélandu. Silně na ni zapůsobila kolébka civilizace, Kréta. Teprve nedávno se rozhodla prověřit svůj talent (nebo zkusit své štěstí?) a přihlásila se do literární soutěže o Cenu Karla Čapka. Její povídka Pravidla věčnosti byla úspěšná a v roce 2022 získala druhé místo v dané kategorii.
V současnosti bydlí ve Starém Plzenci u Plzně, pracuje na dalším dílu série Svatá Temnota, píše povídky a věnuje se své rodině.
Informace:
Vydáno: 2023, Tyrkena
1. vydání originálu: 2023
Počet stran: 339
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Lukáš Komárek
Autor obálky: Zuzi Maat (Válková)
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-11-03706-2
Přidejte odpověď