Recenze: A. M. Shine – Zloději tváří

A. M. Shine
Fobos 2023

Kniha, ke které jsem se dostal díky společnému čtení FB skupiny Knižní závisláci. A rovnou můžu napsat, že patřila k těm lepším, které jsem díky téhle akci četl. Ačkoli jeden z lakonických komentářů zněl „kniha mě nebavila“ a jedné z recenzí, které k ní ve stejné FB skupině někdo zveřejnil, jsou jen dvě smutné hvězdičky. Opakuji se, ale souhlasím se slovy nesmrtelného génia: A není to málo Antone Pavloviči? Ano, je.

Úvodem se sluší podotknout, že nejsem častým čtenářem hororů. Navíc si myslím, že daleko děsivější je literatura faktu než fikce. K tomu bych ještě podotkl, že v rámci tohoto žánru už asi nejspíš bylo napsáno a natočeno vše a přijít tak s něčím originálním je více než složité. Od současného hororu tak očekávám napínavý a smysluplný příběh, který autor dokáže vystavět na jeho věrohodnosti. Pokud občas umí vyvolat mrazení v zádech, nebo zvednout husí kůži, je to jen bod navíc. Naposledy jsem tohle pocítil při čtení knihy Ti, co vidí. Podobný pocit Zloději tváří sice nevyvolali, ale to ještě neznamená, že je to špatná kniha.

Cesta do pekla je prý lemována dobrými úmysly. Občas se tak vyplatí nesnažit se překvapit a neporušit lenivost nedělních dnů. Jenže John dostal nápad a jednal v dobrém úmyslu. Narušil tak letitý stereotyp a vydal se se svou manželkou na výlet do málo známých končin. Jejich společná cesta pak skončila na místě, které se peklu dost podobá. Jen betonová skořepina úkrytu je dokáže ochránit před krvelačnými pozorovateli a pokud se do setmění nestihnou za dveře jištěné mnoha zámky a západkami vrátit, nejspíš v tom pekle skončí. John se nakonec rozhodne pod tíhou zoufalství zariskovat a stejně jako Lola běží o život. Nedoběhne. Prolog knihy tak nevyzní vůbec špatně.

Stejný dobrý úmysl, i když podpořený vidinou snadného výdělku dvou stovek éček, zavedl na cestu i Minu. Nakonec se s nepojízdným autem a neužitečnou mapou vydá pěšky na cestu skrz temnící se les a skončí ve stejném betonovém úkrytu jako John a jeho žena. A ve chvíli, kdy se rozsvítí světlo, z okna se stane jednosměrně průhledné zrcadlo a z lesa ozve zuřivý, hrůzu nahánějící, uši rvoucí jekot, přichází první vlna strachu a zoufalství.

Člověk moderní má už ze své podstaty zafixováno ve svém podvědomí, že příšery prostě neexistují, že všechny ty duchařské historky jsou prostě jen báječné zpestření pro dlouhé zimní večery ve společnosti přátel a sklenky dobrého … (dosaďte si alkohol dle své preference). Proto spousta hororových příběhů začíná ne úplně logickým krokem. Proto všechny ty budoucí oběti sériového vraha běží po schodech nahoru, odkud není úniku. Proto Mina po noci v promrzlém autě volí cestu vpřed do temného hvozdu, namísto toho, aby se vydala zpět cestou, kde hodiny nepotkala náznak civilizace. Proto je to úvodní, lehce nepochopitelné rozhodnutí vcelku pochopitelné. A tak se začne odvíjet příběh.

Příběh, kdy autor celkem zdařile buduje atmosféru strachu a zoufalství. S každým dalším dnem uvnitř úkrytu se oba pocity prohlubují. Představa, že každou noc musíte trávit v záři ostrého světla, aby vás zrůdy za zrcadlem mohly dle libosti pozorovat, vám na klidu nepřidá. Všechny postavy a jejich strachy jsou navíc vykresleny celkem věrohodně, včetně interakce mezi nimi. Mina, jako hlavní hrdinka, navíc dokáže vidět víc pod povrchem věcí a začíná pochybovat o roli své zachránkyně. Náznaků přibývá a pak přijde zvrat. A díky němu se čtenář dozvídá, kdo jsou oni pozorovatelé a že to jsou bytosti, které si představujeme úplně jinak. A pak přijde další zvrat a v tu chvíli logika i věrohodnost lehce zakolísá. Přichází totiž rozhodnutí, které je z pohledu čtenáře zbrklé a předčasné. V průběhu dalšího děje se mu však dostane vysvětlení.

Vždycky bylo chladno nebo děsivo, to byla zdejší realita.

Chtěl bych napsat, že mne příběh pohltil, že jsem ho četl se zatajeným dechem, ale to se nestalo. Můžu ale s klidem v srdci napsat, že jsem četl příběh, který mne nenudil, ve kterém byla hrdinka, se kterou jsem se dokázal ztotožnit i přes její některé zbytečné vnitřní dialogy, příběh psaný srozumitelně, občas, nejspíš i díky práci překladatelky, vyloženě pohladil po duši.

Samotný závěr knihy pak nabízí lehce znervózňující pointu, která otevírá spoustu dalších otázek a rozhodně tak není happy, i když je to určitě end. Na rozdíl od Antona Pavloviče jsem tak nepřidal jen jednu ztepilou sestru ale i jednu hvězdičku, která je z rodu půlčíků. Za mne tedy tři a půl. A to je tak akorát.

I když zpětně, až po dočtení jsem si uvědomil, že logika minimálně několikrát dostala trochu na zadek.

SPOILER – nečíst, pokud jste ještě knihu nečetli, ale knihu si klidně přečtěte!
Nejmarkantnější příklad: samotné budování úkrytu. Každý den je na staveniště přivedena nová parta, která po setmění padne za oběť pozorovatelům. Navíc pracují bez jakékoli techniky, která prostě v tom lese nefunguje. Jak by dokázali přepravit a zapustit kontejner, který se skrývá pod úkrytem? Jak by dokázali přepravit materiál na tuny potřebného betonu?
Mohutný stůl, který zakrýval vstup do podzemního úkrytu museli posouvat tři lidé. Jak by ho na místo dokázal postavit sám obyvatel podzemního úkrytu, navíc ne úplně mladý a zraněný? A dokázal by sám poklop úkrytu zabetonovat?
Tohle prostě autor nezvládl, i když samotného mne napadá, jak by to šlo celkem snadno vyřešit.

Hodnocení: 65%

Anotace:

Nevidíte je. Ale oni vidí vás.
Ten les není vyznačený na žádné mapě. Každé auto se u jeho okraje porouchá.
Stane se to i Mině. Protože je ztracená a nemá jinou možnost, vydá se do temnoty lesa, kde narazí na ženu, která na ni volá, ať běží k ní, do betonového bunkru. Jakmile se za ní zabouchnou dveře, budovu obklopí řev.
Mina se ocitne v místnosti se skleněnou stěnou a elektrickým světlem, které se aktivuje s příchodem noci, kdy pozorovatelé vylézají z podzemí. Tato stvoření přicházejí pozorovat své lidské zajatce a tomu, kdo se do bunkru nevrátí včas, se stanou hrozné věci.
Mina, vystrašená a mezi cizími lidmi, zoufale hledá odpovědi. Co jsou pozorovatelé zač? Proč vězní lidi? A pak je tu vůbec nejdůležitější otázka ze všech – jak odtud utéct?