Michaela Merglová
Epocha 2022
Válka přichází k hranicím Delavy. Nepřátelé pochodují zemí, plení a pálí, co jim přijde do cesty, a město Dussu může zachránit jen opravdový hrdina z písní, drakobijce Cuchenan. Jenže ten není k nalezení. Lesem, kde zmizel, se ozývají písně divoženek, koruny stromů mlčí a ve vzduchu je cítit smrt. K tomu, aby zjistil, co se stalo, bude muset bard Minangar vystrčit hlavu zpod ženských sukní a udělat to, co nikdy předtím – vzít místo harfy do ruky meč. Nebo alespoň pěstní dýku… Fantasy dobrodružství vrcholí. Vydejte se do světa, kde praskají štíty i dámské živůtky a krev teče tak snadno jako víno! (anotace)
Autorka v úvodu nenásilně, tu poznámkou, tu rozhovorem připomene, události předchozí knihy. Na prvních několika stranách se tak alespoň mihnou snad všechny postavy, které měly co do činění s písní oceli nebo severu, a přežily. Princ Símirn, která díky svému ptačímu plášti na poslední chvíli prchnul z Dussu se v úvodu vynoří z bahnité vody a jeho jedinou myšlenkou je pomsta. Gaía čelí nedůvěře a žárlivosti Oísena. Pán Delavy Raík všude vidí zlá znamení. Cuchenan je ztracen kdesi v divokém hvozdu. A Minangar jako ten nejméně pravděpodobný hrdina přebírá na svá bedra tíhu příběhu. A příběh je to rozhodně drsný a krvavý, jak už to, tak ve válkách bývá. Nikdo z hrdinů této Písně nedostane nic zadarmo. V jedné chvíli mohou být na vrcholu, aby vzápětí padli na úplné dno. Častokrát jim autorka ve svízelné situaci nabídne jasný záblesk naděje, aby jí vzápětí zašlapala do bahna. Je opravdu krutá.
Když jsem začal číst Píseň oceli říkal jsem si: „To si snad ta holka [pardon] dělá srandu.“ Spojit snad dvě největší klišé fantasy, kdy napoprvé neurozený mladík najde magický meč, kuchne draka a stane se největším bijcem království a napodruhé, z bijce se stane hrdina, kterého doprovází bard a básník, jako taková trochu vtipná figurka. Ta hol… autorka to ale myslela vážně, oboje klišé uchopila po svém a vytěžila z nich díky skvělému vypravěčství naprosté maximum. Od první knihy přesvědčuje, že psát rozhodně umí a vytvořila příběh, který se čte jedním dechem. Své místo v něm mají všechny přísady čistokrevné fantasy meče a magie. Nechybí odvaha, zrada, čest, láska i nenávist, řinčení zbraní ani smrtelný chrapot umírajících, ale ani pár momentů, které dokáží děj odlehčit a vyvolat lehký úsměv na tváři. Vše je to navíc umě spletené v příběh, který dává smysl a vždy se ubírá tím správným tempem a nenudí ani na chviličku. Už dlouho se mi pak nestalo, aby mne text dokázal tak vtáhnout, aby ve mně vyvolal napětí a v některých okamžicích nefalšované mrazení v zádech. Michaela Merglová tak tuzemskou fantasy rozezpívala neskutečným způsobem. Je silná v dialozích, v popisných částech i bojových a bitevních scénách. A pokud někdo po předchozích dvou, v podstatě povídkových knihách, volal po románovém zakončení, tak bylo jeho volání naplněno měrou vrchovatou.
Píseň války je zkrátka tou knihou, kde si s ubývajícími stránkami říkáte: „sakra, už jen dvě stě stran… už jen poslední stovka“, protože nechcete, aby to celé v půlce sedmé stovky stránek skončilo. A pak otočíte poslední stranu, vydechnete, a řeknete si: „to jsem zvědav, co přijde příště.“ Protože překonat tuhle závěrečnou píseň bude setsakra těžké.
Hodnocení: 100%
Vydáno: 2022, Epocha (ČR)
Počet stran: 656
Jazyk vydání: český
Edice: Pevnost (120.)
Autor obálky: Lukáš Tuma
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 9788027801008
Přidejte odpověď