Píseň oceli [recenze]

Michaela Merglová
Epocha 2019

Každý příběh někde začíná. Tenhle shodou okolností mezi stehny jedné vdané paničky a končí, no končí tam, kam se může dostat jen fantazie jedné z nejtalentovanějších autorek české fantastiky.

Básník Minangar nemá v kapse ani vindru a doma v Údolí ho čekají leda tak modřiny od nakrknutého manžela, kterému chodil za ženou. Ani horal Cuchenan na tom není o moc lépe, po smrti mistra kováře, jemuž sloužil, se sbalil a odešel na jih za nejistou budoucností. Osud je ale svede dohromady, a tím začíná cesta za dobrodružstvím, na níž nechybějí draci, démoni z lesů, král zlodějů a samozřejmě spousta žen!

Zaposlouchejte se do písně oceli, která se vydává ke kořenům toho nejlepšího z žánru fantasy. (anotace)

Jak praví anotace, ani jeden z budoucích hrdinů Písně oceli nemá zrovna na růžích ustláno. Osud se jim však uráčí dát šanci a svede je dohromady, pod střechu sídelního hradu v Dussu. Změkčilý bard, básník a proutník Minangar a dlouholetou prací v kovárně zocelený bývalý otrok Cuchenan. Každý z nich je naprosto jiný a nejspíš právě proto se skvěle doplňují. Jejich přátelské špičkování je kořením celého příběhu.

Jejich první společná cesta ve službách pána Dussu má být jen kvůli rozsouzení sporu ohledně dobytčete v jedné ze zapadlých vesniček. Minangar je jejím cílem zpočátku zklamaný, vždyť on chce posbírat inspiraci pro další hrdinské písně a nějaká váda nevzdělaných vesničanů tomu příliš neodpovídá. Realita je však daleko nudnému sporu. Ve vesnici už není co rozsuzovat a příběh nabere tempo, které neztratí až do svého konce.

Píseň oceli je první čistokrevná fantasy kniha , kterou jsem po velmi dlouhé době přečetl. Tou poslední byla před pár lety Prokletá věž – asi osud. A k návratu do světů, kde vládne magie, nadpřirozené síly, hrdí bojovníci i zlotřilí lapkové a vrazi, jsem si nemohl vybrat lépe. Už po prvních desítkách stran bylo totiž jasné, že autorka rozhodně ví, jak zaujmout čtenáře a že má svůj příběh pevně pod kontrolou. Z místy poklidného, vlastně skoro až veselého, vyprávění, dokáže během několika řádků přetavit vyprávění do napínavého dobrodružství plného soubojů a zbraní, které se rozhodně nebojí použít.

Skvěle se jí také daří pracovat na pozvolném vývoji charakterů obou hlavních hrdinů. A i další postavy, které jsou pro děj důležité nejsou jen plochými doplňky, ale mají své role výborně napsané.

 Velmi mě bavilo, že kniha nenabízí jen jediný kontinuální příběh, který se vine od začátku do konce. Takové to, jak mladík, předurčený osudem vykonat veliké věci, náhodou najde magický meče (i když ho Cuchenan vlastně náhodou našel) a ten mu napoví, co dělat (tenhle toho ale naštěstí moc nenamluví) a pak si jeho pomocí prorube cestu až ke královskému stolci. Autorka naštěstí všechny tyhle klasické zápletky používá velmi střídmě a je to jen ku prospěchu věci. Ale i když to není jednolitý příběh, minulost může jeho hrdiny dostihnout a spojit tak staré s novým, vynést na světlo stíny nedořešených křivd a dát vyprávění další náboj. Takže za celých 600 stran jsem nenarazil byť na jedinou nudnou.

 Takže zpívání s ocelí dopadlo na výtečnou a nezbývá se než těšit, jak si budeme notovat s písní severskou.

 Hodnocení: 80%

Název:             Píseň oceli
Autor:              Merglová Michaela
Žánr:                fantasy
Počet stran:      600
Provedení:       brož.
Nakladatelství: Epocha
Obálka:             Žaneta Kortusová , Lukáš Tuma
ISBN:               978-80-7557-220-2 

image_pdfimage_print
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Jedna reakce na Píseň oceli [recenze]

  1. Pingback:Píseň severu [recenze] | Henry´s SF&F web

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..