Ondřej Neff: Ostrov nesmrtelných – ukázka

Bazárek knih

Bazárek knih
Ostrov nesmrtelných
Ostrov Nesmrtelných

Ondřej Neff
Arkádie 6
Mystery Press 2023

Lidé vidí obchod, výkladní skříně, nad nimi nápis JAKUB NE­ DOMÝ & KAZIMIR PRUS, STAROŽITNICTVÍ. Pak zjistí, že jeden z těch starožitníků (já) je cholerik s náturou vyhazovače z hospody, kdežto druhý je kyborg, napůl člověk a napůl robot s obličejem Frankensteinova monstra.

Copak se vy dva nikdy nehádáte, ptají se mě. Jak to, že jste jeden druhého nezabili za ty desítky let, co spolu kšeftujete se starožitnostmi a zařizujete lidem bejváky pod dohledem Su Wang-li, čínské bojovnice a majitelky vinárny Modrá laguna? Jak může vedle sebe vydržet havíř na penzi Kuba a monstrum, kterému se říká Dědek Čuchák?

ostrov nesmrtelnychNa to se těžko odpovídá. Někdy to bylo opravdu nahnuté, jako třeba když jsme se s Dědkem rozhádali a vznikla z toho legenda Ostrova nesmrtelných střeženého terakotovými vojáky.

Je to už dávno. Arkádie tenkrát ještě nebyla obrovský megahabitat krytý gravitechnicky podpíranou Kupolí. Jako všechny dnešní habitaty to byla jen skupinka primitivních šeltrů, hermetických přístřešků seskupených kolem centrálních zdrojů energie a generátorů potravy.

Některé už byly docela velké, patřily úspěšným zámožným lidem. Už tenkrát si tam chtěli vytvořit hezké prostředí a sbírali starožitnosti. Bylo nás znalců technických starožitností na Luně málo, zmíním aspoň Marka Leboviče nebo sestry M’Kotovy. A jedno jsme měli v té době společné. Všechny nás posedlo pátrání po Ostrovu nesmrtelných.

Z Plesnivky se na Lunu dostala zaručeně pravá informace, že dávno před Velkým návratem zřídili Číňané na Měsíci tajnou základnu, nebo spíš sklad zbraní. Mělo to být něco jako pozdější závrtné pevnosti. Bylo to schované pod povrchem a říkali tomu Ostrov nesmrtelných, v čínštině Penglai.

Podle této informace Číňané dopravili Ostrov nesmrtelných někdy začátkem jednadvacátého století na Lunu. Jeho tajemství znala i v rámci Čínské lidové osvobozenecké armády jen hrstka lidí. Pak se to na Zemi začalo řezat. V uragánu historických událostí všichni zasvěcení zmizeli, zůstaly jen kusé zprávy.

Mezi starožitníky se zpráva o Ostrově nesmrtelných rychle roznesla. Nastaly závody, kdo se k němu dostane první. Každé muzeum by nabídlo tři roční rozpočty, aby takový exponát získalo do sbírky. Byli tu soukromí sběratelé, miliardoví magnáti schopní přeplácet se a v aukcích se rvát o artefakty z údobí Velkého návratu. Ale i modulů Apollo bylo šest, kdežto Ostrov nesmrtelných měl být naprostý unikát, totální rarita, zahalený tajemstvím už v době svého vzniku na začátku jednadvacátého století.

Byla to tenkrát mezi starožitníky velká řežba.

K naší branži patří i vypomáhání historii, řeknu to slušně. Nebo falšování artefaktů, jak by to nazval náš přítel kapitán Mantella z arkadské policie. Najednou bylo všude plno zaručeně pravých paměťových disků a printů s mapami. Podstrkávali jsme si je navzájem, i z naší dílny pár takových kousků vypadlo. Byla to honička za fantomem a falešných stop přibývalo.

A taková výprava džípem do horoucích pekel (pokud se dá tohle přirovnání na měsíční povrch použít) byla nákladná záležitost. Podnikli jsme jich s Dědkem celkem šest a bez opakovaných finančních injekcí Su Wang-li bychom skončili někde na stavbě. Bylo to hodně únavné a k ničemu to nevedlo.

Po šestém fiasku pravil Dědek: „Ostrov nesmrtelných je podvod. Není žádný Penglai. Ztratili jsme čas i peníze. Když spočítám náklady, byli bychom ve ztrátě, i kdybychom čínskou pevnost našli.“

Vždycky má všechno dobře spočítané. Vedle mozku Kazimira Pruse má Dědek Čuchák ve své karbonitové lebce ještě přídavný mozek na fluidním principu, speciálně vytuněný doktorem Kurzem, naším dvorním údržbářem.

Nevymlouval jsem mu to. Musel jsem uznat, že má všechny argumenty na své straně. Zařekli jsme se tenkrát, že Ostrov nesmrtelných je pro nás uzavřená kapitola. Necháme Leboviče pachtit se po horách a dolech. Sami dáváme od Penglaie ruce pryč. Je to ztráta času a peněz, věnujme se rozumným projektům. Zrovna přišly do módy bambusové obklady v thajském stylu a dostali jsme kontakt na šikovného hydroponistu, který pěstoval rychlené bambusy ve skleníku zřízeném v opuštěné štole dolu na tralfium. Novinku jsme podchytili včas. Zlatý důl, takový skleník. Těžili jsme z něho ze všech sil.

Nejen bambusem živ jest člověk, i starožitnosti jsme kupovali a prodávali. Jednou nám někdo nabídl vojáka terakotové armády. Připomenu, že jde o památku z třetího století před Kristem. První čínský císař Čchin Š’-chuang-ti si nechal vyrobit hliněnou armádu osmi tisíc bojovníků z terakoty, aby mu střežili hrobku, až do ní jednou ulehne. Na světlo se sochy dostaly až ve dvacátém století, prodávaly se jejich kopie, po rozpadu světového řádu i originály. Jedna taková se ocitla i v našem krámě.

Kromě přídavného fluidního mozku má Dědek Čuchák spoustu dalších vymožeností, mimo jiné i mikroskopicko-dalekohledové oči, takže na první pohled dokáže s velkým procentem úspěchu určit původ a stáří artefaktů i bez antikitů a podobných přístrojů.

„Je to novodobé falzum,“ vynesl verdikt po kratším zkoumání, za přítomnosti prodejce.

Byl to prostý muž. Nevzpouzel se. Vysvětloval, že sochu našel v kontejneru, v bedně s čínským zařízením pro bioprodukci, ze zrušeného skladu čínské armády. Bioprodukce ve své době spadla v části světa do kategorie zakázaných technologií a Číňané toho využili a byli v ní hodně daleko. Koupili jsme tedy sochu za slušné peníze, a když odešel, Dědek hned větřil, jak by se socha dala zestařit, aby se nedala odlišit od originálu.

„Ningovo záření dělá divy,“ vykládal a vymýšlel, jak by se mohl ozářit hliněný panák velký jako dospělý chlap.

Nebudu to natahovat. Skončilo to tak, že panák pukl, rozpadl se, já nadával (jsem prudká nátura) a Dědek bědoval (je to lakomec). Když nám hlavy vychladly, začali jsme spekulovat, jak trosky slepit dohromady, aby ztráta nebyla tak velká a škodu jsme aspoň částečně nahradili. Ve střepech jsme našli něco podobného paměťovému modulu.

„Někdo to v terakoťákovi ukryl,“ poznamenal jsem. Dědek zkoumal modul několik minut. Díval jsem se mu přes rameno.

„Podívej, čínské znaky,“ řekl jsem mu. „Copak je tam napsáno? Doufám, že ne Ostrov nesmrtelných.“

Penglai mi vrtal v hlavě přese všechno, co jsme si s Dědkem slíbili.

Dědek na mě upřel své optické aparáty a umělou hubou udělal obvyklou grimasu, že se hněvá.

„Nezapomněl jsi, na čem jsme se dohodli?“

„Nic špatného jsem neřekl, jenom, že doufám, aby to nebyl –“

„Pořád na to myslíš.“

„Za svou volnou asociaci nemůžu. Císař Čchin žil ve třetím století před Kristem a legenda o Ostrově nesmrtelných je taky z té doby. Sepnulo mi to automaticky.“

„No dobře. Už na to nemysli. Je tu napsáno AUTO­ DES­ TRUKČNÍ ZAŘÍZENÍ,“ řekl Dědek. Samozřejmě dovedl číst v čínštině, ostatně jako v jakémkoli jiném jazyce.

„Hm. Měl jsem pocit, že je to paměťové médium.“

„Správně,“ přikývl. „Modul, který po aktivaci nastartuje autodestrukci. Zajímavá věcička. Škoda, že je bezcenná.“

„Proč myslíš?“

„Zajištěné to nikdo nekoupí, a pokud ano, co kdyby to odjistil a něco se mu stalo? Budeme platit odškodné.“

„Podíváme se do toho sami,“ navrhl jsem. „Copak nejsi zvědavý, co je uvnitř?“

„Mě zajímá jen cena. Jednou na tu svou zvědavost zajdeš. Nech to ležet. Nemusíš do všeho strkat nos.“

„No jo, no jo,“ řekl jsem mu.

O dva dny později, když si Dědek šel ven něco zařídit, napojil jsem v dílně modul na měřáky a podařilo se mi ho aktivovat. Ani nevím jak.

Z projektoru se vylíhla mapa. Všechno na ní bylo napsané čínskými znaky. Opravdu nejsem žádný sinolog, ale tohle přečíst dovedu:

蓬萊仙島

Penglai. Ostrov nesmrtelných.

Hrklo ve mně. Terakotový voják pochází z čínského vojenského skladu. Je to ale pravda? Kdo byl chlápek, který nám ho prodal? Neposlal ho k nám Lebovič? Jak jsem řekl, marných výprav jsme měli na kontě šest a dvě z nich spískal právě Lebovič.

Konečně se Dědek vrátil.

„Něco tu pro tebe mám, Kaziku,“ začal jsem opatrně. Opatrnost nebyla k ničemu, musel jsem s pravdou ven.

„Řekl jsem ti, abys to nechal být. Vidíš? Zahájil jsi odpočet. Ta věc vybuchne.“

„Kdy?“

„Za týden.“

„Pokud je to ta správná mapa, máme dost času, abychom Ostrov nesmrtelných našli.“

Dědek Čuchák se naštval. Možná že to v něm zrálo dlouho, minimálně od druhé marné výpravy za Penglaiem. Už u té třetí hodně brblal, pak se to stupňovalo, a k šesté jsem ho musel donutit. Souhlasil jen pod podmínkou, že je to opravdu úplně naposledy. Začal mi vyčítat lehkomyslnost. Lebovič už má velký podnik a sestry M’Kotovy vedou luxusní životy v habitatu Alhambra, kdežto my žijeme z ruky do huby v maličkém krcálku, protože si nehledíme obchodu.

Jenže já jsem se nedal. Vyčetl jsem Dědkovi, že pořád jen počítá prachy a chybí mu velkorysost a kvůli jeho malichernému šetření nám unikají velké kšefty.

Vezmu to stručně, dovedete si asi představit, jak na sebe řvou dva chlapi, z nichž jeden je kyborg.

Skončilo to tak, že se Dědek zavřel v dílně a natruc se pustil do slepování střepů terakotového vojáka a já jsem naházel saky paky nutné k týdennímu pobytu na mraze do našeho džípa stellara, modul s mapou jsem přichytil oboustrannou lepenkou na palubku a vyrazil úplně sám na sedmou výpravu za Penglaiem.

Slíbil jsem, že vyprávění hodně zkrátím. Už na konci prvního dne jsem došel k závěru, že jsem udělal ve vzteku hodně pitomé rozhodnutí. On ten modul měl sebedestrukční zařízení značně neobvyklé. Předpokládal jsem, že za týden přestane fungovat. Že prskne a chcípne. V horším případě vybuchne, a to jsem ho byl připravený včas někam hodit, aby nenadělal škodu. Jenže on hynul postupně. Udával zmatené informace. Čtvrtý den mě vedl v kruhu. Pátý den jsem už byl přesvědčený, že to byl všechno omyl a někdo na mě nastražil fintu, určitě Lebovič. Udělal jsem perverzní rozhodnutí vyžrat si pokoření až do konce. Nechám se vodit za nos, dokud lhůta nevyprší.

Poslední trasa byla už úplně absurdní. Navigační mapa mě zavedla na staveniště Šesté panlunární a musel jsem se motat mezi skrejpry a náklaďáky.

Jseš debil, nadával jsem sám sobě. Ber to jako trest. Dostáváš za vyučenou.

Lhůta se blížila, zbývala půlhodina. Aktivoval jsem hermáky. Podle té pitomé mapy jsem byl na místě, kde je Ostrov nesmrtelných ukrytý. To byl ovšem hodně pitomý vtip, protože zrovna tady byly tři obrovské žluté válce plné štěrkové drtě pro dálnici – stavební deponie.

Vystoupil jsem ze stellara, abych odhodil modul na místo, kde nenadělá škodu. Sotva jsem ušel dva kroky, přihnala se ploštice, tenkrát ještě samozřejmě kolová, a u řízení chlap v hermákách s logem stavební firmy a na standardní frekvenci na mě ječel, ať se okamžitě seberu a vypadnu a že tu nemám co dělat.

Bouchly ve mně saze. Co na mě má ten pohůnek od stavby co hulákat? Zahodil jsem modul, ať se s ním stane, co chce, a řval jsem na něho taky.

On se nedal a vypadalo to, že se do mě chce pustit. Couval jsem ke stellaru, abych z něho vytáhl čtrnáct padesátku, odstraňovač důlních závalů.

Chybělo málo, a bůhvíjak by to všechno dopadlo. Najednou se do nás opřely silné reflektory, jak sem přijížděl velký džíp. Stínil jsem si rukou, a teprve když se džíp přiblížil, viděl jsem, že je to velký hummer, v jakém jezdila moje Su Wang-li.

Vyskočili z něho oba, Su i Dědek Čuchák, a do sluchátek jsem dostal pořádnou dávku jejich smíchu.

„Sledovali jsme tě celou dobu, jak kličkuješ od jedné ztracené štace ke druhé,“ štěbetala Su. „Byla bych přijela dřív, ale Kazik mě přemlouval, že musíš dostat pořádnou lekci.“

Hodně se mi ulevilo, že tu jsou zrovna oni dva.

„Lekci mi zrovna dává týpek od stavby.“

„Jaký týpek?“ divila se Su.

Opravdu, chlap s logem na hermákách už tu nebyl.

„Později se podíváme na záznam,“ řekl Dědek Čuchák. Pochopil jsem, že ten pacholek celý výjev natáčí. „Kubo, víš ty vůbec, kde ses ocitl?“

„Na stavbě Šesté panlunární,“ dal jsem najevo, že nejsem úplné pako.

„To jistě, ale ta se táhne tři sta kilometrů.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Staveniště jako každé jiné, hromady horniny, stopy po kolech náklaďáků. Někde mezi kameny ležel můj modul.

Dědek mě nenechal dlouho dusit.

„Tady kolem je areál Českopolské důlní, tady jsme spolu těžili tralfium!“

Nevěřícně jsem se rozhlížel. Měl bych to tu znát jako své boty… jenže staveniště smetlo budovy, skrejpry zahladily všechny stopy.

Musel jsem se smát. Tak areál Českopolské, provrtaný štolami skrz naskrz, prozkoumaný sondami do hloubky pěti kilometrů, to bylo opravdu poslední místo na Luně, kde by se dala schovat závrtná pevnost.

„Jsi vyléčený?“ ptala se Su.

„Úplně. Nezlobte se na mě. Každý někdy udělá pitomost.“

„Nemysli na to. Mám pro tebe dobrou zprávu, Kubo. Su přinesla flašku originál šampaňského a máme ji pro tebe vychlazenou v lednici. Budeme tu očumovat ještě dlouho?“

Nebudeme. Vrátili jsme se. Byla to skvělá značka, Taittinger. Zdárně dokončil mé vyléčení.

Poslední zkušenost s Ostrovem nesmrtelných zafungovala tak dokonale, že jsem už brzy nato vyprávěl o tajném modulu v terakotovém vojákovi. Vyprávěl jsem to já, roznášeli to i jiní, a tak vznikla legenda o tom, že někde v hlubinách Měsíce je ukrytá čínská pevnost obsahující tajné zbraně a hlídají ji terakotoví vojáci čínského císaře Čchina.

Jak léta běžela, z legendy se stala zábava pro lidi, kteří si rádi hrají na dobrodružství. Pouťová atrakce. Honba za pokladem, zážitkový výlet. Penglaiová hřiště vyrostla kolem každého ze sedmi velkých habitatů Luny. Něco jako autodrom nebo Strašidelný zámek. Terakoťáci u vchodu, vzrušující zážitek za cenu oběda v bufetu. Smál jsem se při pomyšlení, že jsme tu atrakci přivedli k životu my dva s Dědkem.

Tak to šlo po desítky let až do dne, kdy do našeho krámku vešel taxikář Drabek a přinesl print fotografie Ostrova nesmrtelných, print původu čínského, print nepochybně pravý.

Info o knize:

Autor: Ondřej Neff
Obálka a ilustrace: Karel Jerie
Formát: vázaná, 145×205 mm
Počet stran: 456
Cena: 479 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-466-4

1 trackback / pingback

  1. Recenze: Ondřej Neff – Ostrov nesmrtelných - Henry´s SF&F web

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..