Miroslav Žamboch – autobiografie

Jmenuji se Miroslav Žamboch, narodil jsem se v lednu roku 1972 v Hranicích na Moravě. Byla to tehdy extrémně krutá zima, v Beskydách se objevily smečky vlků a medvědů. Mám pocit, že mě to poznamenalo na celý život. Dodnes mám rád zimu, chlad, plískanice a dělá mi dobře, když někdy v noci zaslechnu psí vytí 🙂

Vydáno dne 11. 11. 2005
První povídku jsem napsal v 17 ti letech na chmelové brigádě. Připadal jsem si tehdy trochu nepatřičně, když jsem se s tužkou v ruce hrbil nad papírem, místo abych se se svými kamarády opíjel levným pivem. Naštěstí jsem stihl všechno. Od té doby nemusím mít pivo. Ta povídka, jmenovala se Vůně stroncia, byla samozřejmě pěkně mizerně napsaná, takže se mi ji nepodařilo publikovat. Strašně rád bych se na ni dnes podíval, ale někam jsem ji založil. Dokonce jsem si kvůli jejímu vytištění pořídil jedno jehličkovou tiskárnu BT100. Amen. Vydat povídku v časopise se mi zdařilo až v roce 1993 s příběhem Zpověď válečníka, kterou si tady můžete přečíst.

mira-alpyJako každý člověk si vedu mentální kroniku, do které zlatým hlubokotiskem zaznamenávám všechny okamžiky svého života, na které jsem pyšný. Protože jsem na ně pyšný a hrdý a podobně, rád se s nimi pochlubím:

rok 1989: Vítězně vybojovaný judo zápas v soutěži družstev. Chtěl jsem podpořit kopřivnické (město, kde jsem vyrostl), protože neměli borce do plus váhové kategorie. Ve dvou předešlých soubojích jsem dostal příšernou nakládačku (moc jsem toho neuměl), takže když jsem protivníka zázrakem hodil na tomoinage a potom ho třicet sekund ukrotil v držení, bylo to super.
rok 1992: Boxerský zápas vybojovaný na ulici Alšova za domem číslo popisné 1145 v Kopřivnici. Vážil jsem tehdy cca 88 kg (při výšce 185 cm) a nebyl jsem zvyklý potkávat soupeře větší než já. On vážil přes metrák a měřil víc než metr devadesát. S bráchou jsem venku blbli s boxerkama a jeho vyzvání jsem prostě nemohl nepřijmout. Stále si přesně pamatuji, jak jsem se tehdy bál. Naštěstí jsem ho trefil přímých direktem na čelist a vyhrál K.O. Bylo to O.K.

rok 1992: V posilovně jsem poprvé a naposled dal v bench pressu nad hlavu 110 kg. Vlastně mě k tomu vyprovokoval takový frája jeden vytahující se. Plánuju, že až budu mít víc času, začnu zase pořádně cvičit a rekord zlepším.
rok 1993: Pokus o výběh na Velký javorník po modré turistické značce (opakuji, po modré! Po žluté je to lehký jak facka!) Neuspěl jsem, ale byl to dobrý boj. Kopec mě porazil až v závěru a dal jsem do toho všechno.
rok 1994: Souboj v páce s barmanem v nočním klubu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Měl štěstí, že nedopadl jako ve filmu Moucha I.
rok 1998: Sjezd na kole z Lysé hory. Na tachometru jsem měl tehdy 72 km za hodinu. Jelo by to i víc, ale bike začal drsně vibrovat a raději jsem přibrzdil. ?koda. 🙂
rok 2000: Pražský mezinárodní marathón. Bez přípravy, bez tréninku. Nejhorší bylo, když jsem na 32 druhém kilometru ležel na zemi, okolo mě přebíhalo 1000 běžců a žádná sanitka v dohledu. Diplom mám pověšený nad postelí.
rok 2001: Author ?ela MTB Marathon okolo Helfštýna a okolí (spíš vzdálenějšího, jak už to u maratónů chodí.) To špatné z dlouhých kilometrů a ještě delších výškových metrů bylo zapomenuto, zůstaly jen příjemné vzpomínky. Takže: Díky skvělému plánování mě v celkové sumaci nikdo nepředjel a já naopak natrhl triko více než třem stovkám dalších závodníků (plánování je vše – startoval jsem z posledního místa)! Dokonce jsem si i zalétal – bez následků, tedy alespoň ne zjevných.

rok 2002: Opět v sedle, opět na helfštýnském maratónu horských kol. Každému co jeho jest, masochistických šest a půl hodiny ve stupačkách zase tak moc nebolelo, bylo to super. Ani vůz rychlé záchranné pomoci jsem kupodivu nepotřeboval. Pokud budu chtít sjet všechno bez pádů budu se muset fakt naučit jezdit na kole.
rok 2003: Výlet s přáteli do Ortlerských Alp,vylézt na hřeben, rozhlédnout se po okolních ledovcích, nadechnout se studeného vzduchu a pokochat se pohledem na okolní štíty bylo úžasné, ještě lepší noc ve stanu, kdy začalo sněžit a vzpěrná tyč se ohnula pod váhou napadaného sněhu, pak ranní čaj ve vánici, kdy podchlazené plynové bomby spíš skomíraly, než doopravdy hřály, místo výstupu na Monte Cevedale bourání tábora s prokřehlýma rukama a následný boj s vlastním svědomím, kdy jsem ve závějích hledal tašku s odpadky, aby tam po nás nezbyla, nakonec sestup fujavicí dolů …víc slov není třeba

rok 2004: Trápení se na Rabštejně. S bandou lidí, co to umějí, jsem zkoušel lézt po skalách. Že jsem se v některých okamžicích bál, je slabé slovo. Že jsem už opravdu nemohl, je také slabé slovo. Ale pocit vyškrábat se nahoru, obkročmo si sednou na hřeben a být rád, že jsem, ten za to stál.

rok 2007: Pár dnů před koncem jsme s mým otcem skáceli velký chátrající ořech. Pořádně vysoký, ještě ve výšce dvou metrů měl obvod metr osmdesát a o metr výš se rozděloval do tří hlavních větví, které by samy o sobě daly základ dalším kmenům slušně velkých stromů. Potřebovali jsme, aby padl na pár centimetrů přesně, protože jsme nechtěli zničit žádnou z okolních kůlen a přístřešků, ani jsme nepotřebovali, aby padl na přes plot na cizí pozemek. S pomocí lana, ocelového lana, sekery Fiskar a malé ruční pily se nám to podařilo naprosto dokonale. Následující fotka, už nás ukazuje ve chvíli, kdy jsme už byli králové 🙂

zamb_0_0Bylo to napínavé, občas možná ne úplně bezpečné, ale výsledek a pocit z celé práce stál za to. Jen jsem se ještě nerozhodl, jaký strom zasadím místo toho ořechu.

Podotýkám, že výše uvedené body jsou psány zlatým písmem, existují i zápisky provedené černě. Jako například souboj v páce, ve kterém mi jistý nejmenovaný natrhl šlachu na levé ruce. Do dneška nefunguje jak by měla. Nebo den, kdy jsem nevybral zatáčku na horském kole s batohem na zádech a sklouzl se po lesním asfaltu s nohama zaklesnutýma v klipsnách. Ještě že jsem tehdy přibrzdil J. Stejně jsem pak ale místo slušné mluvy měsíc klel a ošetřoval si zanícené silniční lišeje. Nebo když jsem si v judu vyhodil pravé rameno… Ale stačilo, zlatá je barva, kterou se má člověk chlubit. 🙂

Tyhle stránky ještě nemají konečnou podobu, i když příliš se toho už měnit nebude. Ani je nebudu pravidelně aktualizovat, pouze, když přibude něco do mého mentálního zápisníku, nebo když napíšu nějaký další příběh, o kterém vám budu chtít něco předem prozradit. Napsat mi můžete na email. Na každý mail odpovím, možná stručně, možná ne hned, ale určitě. Mějte se fajn, těším se, že se opět sejdem u nějakého příslovečně dobrého příběhu.

Převzato z oficiálních stránek Miroslava Žambocha

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..