Klam lady Ginevry – ukázka

Kiersten White
Mystery Press 2023

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…

Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.

Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě? (anotace)

klam lady
Klam lady Ginevry

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…

Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.

Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě? (anotace)

Na světě nebylo nic kouzelnějšího a zároveň děsivějšího než dívka na pokraji ženství.

Tato dívka nikdy dřív nepocítila moc, kterou ve světě mužů vládne, ale dnes, když ji obklopovali, z ní přímo sálala. Jsem nedotknutelná. Kroužili kolem ní, jako by byla Země a oni její vzdálení uctívači – Slunce a Měsíc a hvězdy. Byla to svým způsobem magie.

Svět kolem ní zatemňoval a halil závoj. Seděla v sedle tak rovně, až ji z toho bolela záda. Nehnula ani prstem v botách, na které si nedokázala zvyknout. Předstírala, že je malba.

„Nemůžu uvěřit, že se v klášteře nenašly žádné jeptišky ochotné s tebou cestovat,“ stěžovala si Brangien, zatímco si oprašovala pěkně silnou vrstvu všudypřítomného prachu. Sklonila hlavu, jako by si teprve teď uvědomila, že promluvila nahlas. „Ale samozřejmě je mi ctí a těší mě, že tu můžu být.“

Brangienina omluva se setkala s úsměvem, který však nebyl opětován. „Samozřejmě,“ odpověděla dívka, ale ta slova zněla trochu prázdně. Uměla to lépe. Musela. „Taky nemám cestování ráda a cením si laskavosti, kterou jsi prokázala, když jsi svolila dělat mi společnost na téhle dlouhé cestě. Bez tebe bych se cítila osamělá.“ Sice je obklopovali lidé, ale pro ně představovala dívka v modré a šarlatové jen zboží, jež se muselo strážit a bezpečně dopravit novému majiteli. Šestnáctileté děvče zoufale doufalo, že se s osmnáctiletou Brangien spřátelí.

Přítelkyni bude potřebovat. Nikdy žádnou neměla.

Ale taky to celou situaci zkomplikuje. Musela mnohé skrývat. Mít kolem sebe neustále jinou ženu bylo neznámé i nebezpečné. Brangieniny oči měly stejně černou barvu jako její vlasy a skrývala se za nimi bystrost. Snad ty oči uvidí jen to, co jim sama nabídne k vidění. Brangien ji načapala, jak si ji prohlíží, a váhavě se na ni usmála.

Soustředila se na svoji společnici a hned si té změny nevšimla. Jemné zmírnění napětí, poprvé po dvou týdnech se mohla volně nadechnout. Zaklonila hlavu a zavřela oči, vděčná, že jí zeleň listů poskytuje úlevu před sluncem. Les. Kdyby jí ze všech stran nebránili muži a koně, objímala by stromy. Prsty by přejížděla po jejich žilách, aby poznala příběh každého z nich.

„Upevnit kruh!“ rozkázal sir Bors. Jeho výkřik zanikl v těžké klenbě větví. Nebyl zvyklý na to, aby ho něco tlumilo, a z té urážky se mu zježil i knír. Drapl otěže do zubů a zdravou paží tasil meč.

Když dívka uviděla, jak na koně přeskočila nervozita jejich pánů, vytrhlo ji to z jejího snění. Zvířata přešlapovala, dupala a protáčela oči, aby viděla, co jejich jezdci dělají. Závan větru jí nadzvedl závoj. Střetla se pohledem s jedním z mužů – s Mordredem. Byl o tři roky starší než ona a brzy se stane jejím synovcem. Jeden koutek úzkých úst vytáhl nahoru, jako by se dobře bavil. Zaznamenal snad, jak se zasnila, než si uvědomila, že by jí les neměl přinášet radost?

„Co se děje?“ zeptala se a rychle se od Mordreda odvrátila, protože jí věnoval až příliš mnoho pozornosti. Buď malbou.

Brangien se zachvěla a přitáhla si plášť blíž k tělu. „Stromy.“

Stály tam s propletenými kmeny jeden vedle druhého po obou stranách stezky, jejich kořeny jako by je chtěly polapit. Větve se jim splétaly nad hlavami a tvořily tunel. Dívka nechápala hrozící nebezpečí. Neozvalo se žádné prasknutí větvičky, žádné zašustění. Krásu lesa nic nerušilo. Až na ni a muže kolem. „Co je s těmi stromy?“ zeptala se.

Odpověděl jí Mordred. Tvářil se vážně, ale promluvil zpěvným hlasem. Hravým a hlubokým. „Když jsme pro tebe jeli, nebyly tu.“

Se stále taseným mečem mlaskl sir Bors jazykem a jeho kůň se dal znovu do pohybu. Muži se shlukli kolem ní a Brangien. Klid a úleva, které ji zaplavily, protože se znovu ocitla pod stromy, zmizely. Ztrpkly kvůli jejich strachu. Kamkoli tihle lidé vkročili, všechno si podmanili.

„Co to má znamenat, že tu ty stromy nebyly?“ šeptla směrem k Brangien.

Ta jí cosi naznačila ústy. Naklonila se k ní, nadzvedla jí závoj a taky šeptala, jako by se bála, že jim porost naslouchá. „Před čtyřmi dny, když jsme tudy jeli, tu žádný les nebyl. Tahle půda byla vymýcená. Stály tu farmy.“

„Možná jsme se dostali na jinou cestu, aniž bychom si to uvědomili?“

Brangien zavrtěla hlavou tak silně, že se její tvář slila ve šmouhy tmavých obočí a rudých rtů. „Před hodinou jsme míjeli hromadu balvanů. Jako by si hrály děti obrů a zůstaly po nich rozházené hračky. Zcela jasně si na to vzpomínám. Tohle je ta samá cesta.“ Ze stromů spadl list a dopadl zlehka jako modlitba Brangien na rameno. Brangien strachy vypískla.

Nebylo nic snazšího než sáhnout a sebrat ho z jejího ramene. Dívka si ho chtěla zvednout k tváři a vyčíst z linií jeho příběh. Jakmile se ho však dotkla, okamžitě vycítila, že ten list má zuby. Upustila ho na lesní půdu. Dokonce si i zkontrolovala prsty, zda jí z nich neteče krev, ale žádná tam samozřejmě nebyla.

Brangien se otřásla. „Nedaleko je vesnice. Můžeme se ukrýt tam.“

„Ukrýt?“ Do cíle jim zbýval den cesty. Chtěla už to mít za sebou. Ať už je všechno hotovo a vyřešeno. Z představy, že by se měla choulit s těmito muži ve vesnici, zatímco budou čekat – na co, na bitvu s lesem? – se jí zachtělo strhnout si ty boty i závoj a žadonit u stromů o bezpečný průjezd. Stromy by jí ale nerozuměly.

Koneckonců stály na opačné straně.

Je mi to líto, pomyslela si, ač věděla, že ji nemohou slyšet. Přála si, aby to mohla vysvětlit.

Brangien znovu vyjekla a v hrůze si zakryla ústa. Muži kolem ní se naráz zastavili. Pořád je obklopovala zeleň, dívka kvůli závoji neměla jasný výhled. Z lesa se postupně vynořovaly stíny, obrovské balvany porostlé mechem a za nimi se táhly úponky.

K čertu s cudností. Strhla si závoj a svět se překvapivě dokonale zaostřil.

Nebyly to balvany, ale domy. Chalupy podobné těm, které míjeli předtím, vápnem nabílené vepřovice s doškovými střechami sahajícími až k zemi. Avšak kde měl ze střech stoupat kouř, rostly květiny. Místo dveří se plazily úponky rostlin. Tuhle vesnici znovu dobyla příroda. Dívka by hádala, že je opuštěná už po mnoho generací.

 

„Byl tu chlapec,“ šeptala Brangien přes prsty. „Prodal mi chleba s váhou nastavenou kamenem. Strašně mě tím nazlobil.“

„Kam všichni ti lidé zmizeli?“ zeptal se sir Bors.

„Nesmíme se tu zdržovat.“ Mordred otočil koně k jejímu. „Obklopte princeznu! Rychle!“

Unášena pohybem stráží uviděla poslední, révou porostlý kámen nebo možná pařez. Vypadal jako malý chlapec nabízející nanicovatý chleba.

* * *

Nezastavili se, dokud si soumrak nezačal nárokovat svět, ač mnohem jemněji než les tu nebohou vesnici. Muži se nedůvěřivě rozhlíželi po polích, kterými projížděli, jako by každou chvíli měly kolem nich vyrašit stromy a nabodnout je.

Možná se tak stane.

Dokonce i ona byla nervózní. Nikdy se na zeleň a tajemno ve světě nedívala se strachem. Byla to dobrá lekce, ale přála si, aby cenu za její ponaučení nezaplatila ta vesnice.

Ve tmě nemohli pokračovat, jinak by riskovali zranění koní. První společnou noc přebývali v hostinci. Brangien spala vedle ní na nejlepší posteli, jakou jim krčma mohla nabídnout, a mírně chrápala. Byl to přátelský, vlídný zvuk. Dívka usnout nedokázala, toužila se vykrást ven za koňmi ve stájích a spát venku.

Dnes v noci se jí to přání vyplní. Muži si rozdělili hlídky. Brangien si rozčileně přerovnávala přikrývky a stěžovala si na příšerné podmínky, v nichž musí přenocovat.

„Mně to nevadí.“ Dívka se jí znovu zkusila věnovat, ale Brangien jí to v rychle se šeřící krajině neoplatila.

„Mně ano,“ zamumlala tiše. Možná si myslela, že závoj brání sluchu stejně dobře jako zraku.

Oheň praskal a otevřeně se stavěl na odpor noci, zimě, zvířatům a plížícím se věcem, zatímco hvězdy vyčkávaly. Lidé ještě nepřišli na to, jak se jim postavit a zvítězit. Dívka spojovala prstem svoje oblíbené konstelace: Utopená žena. Bystřina. Oblázkové pobřeží. I kdyby té noci některá z hvězd varovně zablikala, přes jiskry, které oheň vysílal k nebi, by to neviděla.

* * *

Druhého dne hnali koně rychleji. Zjistila, že se města před sebou bojí víc než lesa za nimi.

Jedinou útěchu jí přinášel houpavý pohyb koně. Dotýkat se zvířete bylo uklidňující. Byl v tom jasný cíl, který v ní vzbuzoval mír. Nepřítomně hladila hřívu své klisny. Dívčiny dlouhé černé vlasy toho rána učesala Brangien, vpletla do nich zlaté stužky. „Tolik uzlíků!“ divila se. Nechápala ale, nač jsou. Neměla podezření. Nebo ano?

Už tak se věci nečekaně zkomplikovaly. Jak mohla dívka vědět, že tahle mladá žena bude její vlasy převelice pečlivě zkoumat? A Mordred ji pořád pozoroval. Byl velice hezký, s hladkou tváří a mechově zelenýma očima. Elegancí jí připomínal hada plazícího se trávou. Když na sobě však přistihla jeho pohled, jeho úsměv odhalil víc z vlka než hada. Aspoň že ostatní rytíři se o ni nezajímali víc, než co jim kázala povinnost.

Sir Bors přinutil všechny ještě zrychlit. Míjeli malinkaté vesnice s domky semknutými u sebe jako muži v lese chránící si navzájem záda vstříc otevřenému prostranství, se strachem i výzvou. Toužila sesednout, setkat se s lidmi, pochopit, proč tu žijí, odhodlaní zkrotit divočinu, a proč sami sebe vystavují bezpočtu nebezpečenství. Ze světa před sebou ale viděla jen mlhavé zelené tvary s náznaky zlaté. Závoj byl jen intimnější verzí stráží, pečetil její samotu.

Tempo sira Borse jí přestalo vadit a přála si, aby ještě přidali. Ráda by už tu cestu měla za sebou a seznámila se s nástrahami na jejím konci, aby se na ně mohla připravit.

Pak dojeli k řece.

Zdálo se, že se tady opravdu nedokáže o ničem rozhodnout. Teď byla za závoj vděčná. Skryl před ní pomrkávající zrádnost vody a ostatním zase její paniku. „Nemůžeme jet jinudy?“ pokusila se vložit do hlasu lehkost a zároveň panovačnost. Neuspěla ani v jednom. Zněla přesně tak, jak se cítila – vyděšeně.

„Převozník nás bezpečně dostane na druhou stranu.“ Sir Bors jí to předložil jako holý fakt. Toužila upnout se na jeho jistotu, ale jeho přesvědčení bryskně proplulo kolem ní a zmizelo.

„Klidně bych jela déle, pokud by to znamenalo, že nebudu muset překročit řeku,“ oponovala.

„Má lady, ty se chvěješ.“ Mordredovi se zase nějak podařilo proklouznout až k ní. „Ty nám nevěříš?“

„Nemám ráda vodu,“ hlesla. Hrdlo se jí stáhlo kolem toho prohlášení, které zdaleka nevystihovalo hrůzu, jakou cítila. Vzpomínka – těžká černá voda nad hlavou, kolem ní, tlačila se na ni, zaplňovala ji – vynořila se z ní a vší silou ji odstrčila, odtáhla od ní svou mysl tak rychle, jako by stáhla ruku z hořícího polena.

„Pak se obávám, že se ti tvůj nový domov líbit nebude.“

„Co tím myslíš?“

Mordred zněl omluvně, ale neviděla mu do obličeje tak dobře, aby poznala, jestli jeho výraz odpovídá jeho tónu. „Nikdo ti to neřekl?“

„Neřekl co?“

„Nerad bych ti kazil překvapení.“ Teď lhal. Nenáviděl ji. Cítila to. A nevěděla, co mu za ty dva dny stihla udělat, aby si takovou zlobu zasloužila.

Prudký proud řeky přehlušil veškeré obavy, zavdal si s ním jen tlukot jejího srdce a zrychlené nádechy, které se však ve vlhkém oblaku paniky přes závoj nedostaly ven. Sir Bors jí pomohl z koně a už stála vedle roztržité a vzdálené Brangien, jež byla ztracená ve vlastním světě.

„Má lady?“ ozval se sir Bors.

Uvědomila si, že ji neoslovil poprvé. „Ano?“

„Převozník je připraven.“

Pokusila se k němu vykročit. Nedokázala svoje tělo přimět k pohybu. Zaplavila ji intenzivní, ohromující hrůza a nedovedla udělat směrem k vodě ani jediný krok.

Brangien si konečně uvědomila, že se něco děje, a předešla ji. Naklonila se k ní tak blízko, až dívka dokázala i přes závoj rozeznat její rysy. „Jsi vyděšená,“ řekla překvapeně. Potom zjemnila hlas a vůbec poprvé zněla, jako by mluvila s člověkem, a ne s titulem. „Jestli chceš, můžu tě držet za ruku. Umím i plavat. Nikomu to neříkej. Ale slibuju ti, že dohlédnu na to, že se bezpečně dostaneš na druhý břeh.“ Brangien ji vzala za ruku a pevně ji stiskla.

Dívka se jí vděčně chopila a držela se jí, jako by se už topila a jen ta ruka ji dělila od zapomnění.

A přitom se pořád k řece nepřiblížila ani o krok! Všechno to selže dřív, než se dostane ke králi, jenom proto, že nedokáže překonat tenhle absurdní strach. Nenáviděla se a nenáviděla všechny volby, které ji sem přivedly.

„Pojďme.“ Sir Bors netrpělivě sekal slova. „Čekají nás dřív, než padne noc. Musíme dál.“

Brangien ji jemně táhla. Jeden krok, pak druhý a další.

Vor se pod jejíma nohama ponořil a zhoupl. Otočila se, toužila vyběhnout zpátky na břeh, ale stáli za ní muži. Pohnuli se vpřed, moře širokých hrudí a neústupné kůže a kovu. Klopýtla a přimkla se k Brangien.

Unikl jí vzlyk. Na to, aby se zastyděla, byla příliš vyděšená.

Brangien, jediná pevná věc ve světě houpání a pohybu, ji nepustila. Kdyby spadla, věděla – věděla – že by ji to zničilo. Voda by nad ní vyhrála. Přestala by existovat. V ochromení strachem mohla cesta přes řeku trvat minuty nebo hodiny. Byla nekonečná.

„Pomozte mi,“ řekla Brangien. „Nemůžu se hnout, jak se mě drží. Myslím, že nevnímá.“

„My se jí nemůžeme dotknout,“ zavrčel sir Bors.

„Dobrý bože,“ řekl Mordred. „Já to udělám. Jestli mě bude chtít zabít za to, že jsem se dotkl jeho nevěsty, ať si poslouží, pokud mě nechá ještě naposledy se vyspat ve vlastní posteli.“ Kdosi ji zvedl, nabral ji pod koleny a nesl ji jako dítě. Zabořila mu tvář do hrudi, vdechovala vůni kůže a látky. Ještě nikdy nebyla tak vděčná za něco pevného. Něco skutečného.

„Má lady.“ Mordred promluvil hlasem tak jemným jako jeho vlasy, do nichž měla zabořené prsty. „Dopravil jsem tě bezpečně na suchou zem. V lese jsi byla tak statečná, co by ti taková říčka mohla udělat?“

Postavil ji na zem, ale nepustil ji a dál ji držel v pase. Klopýtla. Teď, když měla tu hrozbu za sebou, zmocnil se jí stud. Jak mohla být silná, jak mohla dokončit svůj úkol, když nedokázala ani překročit řeku?

Na rtech jí vykvetla omluva. Vytrhla ji a zahodila. Buď, co čekají, že budeš.

Opatrně se narovnala. Královsky. „Nemám vodu ráda.“ Pronesla to jako fakt, ne jako omluvu. Pak přijala Brangieninu ruku a nasedla na koně. „Můžeme pokračovat?“

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..