Jednou za Modrý měsíc [ukázka]

Simon R. Grren
Polaris 2014

Bylo nebylo, princ Rupert a princezna Julie zachránili Lesní království. Dvakrát.
Tak si vysloužili právo žít šťastně až navěky.
Jenomže osud miluje výročí a Modrý měsíc po sto letech opět vychází…

Jestřáb a Rybářka, kteří se proslavili tím, že se jim léta dařilo udržovat pořádek v přístavní metropoli Jižních království Havenu, jsou docela spokojení jako živoucí legendy. Hrdinské řemeslo pověsili na hřebík, když se rozhodli, že už jsou na ne příliš staří. Nyní vedou akademii, která nese jejich jméno, a cvičí mladé budoucí hrdiny.
Legendy nikdy neumírají, ale ani je nečeká zasloužený odpočinek. Jestřábovi a Rybářce to začne být jasné, když se jim zjeví starý nepřítel Lesního království, Kníže démonů, a se škodolibostí sobě vlastní jim oznámí, že ví, kde žijí jejich vnoučata. Mercy a Nathanial jsou už sice nějaký čas dospělí a více než schopni se o sebe postarat sami, ale jejich prarodiče nemíní ponechat nic náhodě. Zdá se, že nemají na výběr, musí se vrátit do Lesního království a ještě jednou naposled se stát princem Rupertem a princeznou Julií.
A mezi tím, v jednom nepříliš vzdáleném království, se princezna Catherine připravuje na svou svatbu… (anotace)

Překvapení přišlo na samý konec přijímacích zkoušek, na závěr dlouhého dne. Síň už byla skoro prázdná, skoro všichni, kdo se chtěli předvést, to už udělali a byli posouzeni, a Jestřáb s Rybářkou a s ostatními učiteli už jen čekali, až odbaví posledních pár tvrdohlavců a celé to ukončí, když tu před ně předstoupil mladík a uklonil se. Jakkoliv byli Jestřáb a Rybářka unaveni, něco na tom mladíkovi je přinutilo narovnat se a zpozornět. Mladík se na ně s klidným sebevědomím usmál a nebylo pochyb o tom, že má jisté bezděčné charisma, šarm, který není hraný, stejně jako držení těla zkušeného zápasníka. Byl vysoký a elegantní, světlovlasý a modrooký, a svou kroužkovou zbroj nosil se snadností danou dlouhou praxí. Po boku mu visel meč a mladík vypadal, že ví, jak ho používat. Vlastně vypadal mnohem více jako hrdina, než kdokoliv jiný, koho toho dne viděli. Jestřáb se okamžitě rozhodl, že mu nevěří, už z principu. Nikdo přece neměl právo vypadat tak impozantně v tak raném věku.
„Urazil jsem dlouhou cestu, abych tady mohl být, můj nejvznešenější pane a paní, Jestřábe a Rybářko,“ řekl zvučným, velitelským hlasem. „Celou cestu z Lesního hradu a dvora krále Rufuse z Lesního království. Vyrostl jsem tam a většinu svého života jsem strávil studiem hradních záznamů o událostech za války s démony. Myslím, že mohu prohlásit, že o princi Rupertovi a princezně Julii a jejich slavných činech z těch dob vím víc, než kdokoliv jiný.“
„Skutečně?“ zeptal se Jestřáb. „Já bych se vsadil, že ne. Je ti přece jasné, že všemu, co najdeš v oficiálních záznamech, se věřit nedá?“
„Jenomže mě bylo umožněno nahlédnout nejen do záznamů přístupných veřejnosti, sire Jestřábe,“ odpověděl mladý muž bez zaváhání. „Protože jsem vnuk Allena Chance, bývalého kvestora královny Felicity z Lesního království a jeho ženy, čarodějky Tiffany. Jsem Patrick Chance.“
Jestřáb a Rybářka se na sebe podívali a pak se znovu obrátili na mladíka.
„Byli to dobří lidé,“ řekl Jestřáb.
„Podle všech těch příběhů,“ dodala Rybářka.
„Jejich jména ti sjednala naši plnou pozornost,“ řekl Jestřáb. „Takže by raději mělo to, co nám chceš říct, stát za vyslechnutí.“
„Na přijímací zkoušky už jsi trochu starý,“ upozornila ho Rybářka.
„Kvůli nim jsem sem nepřišel,“ ujistil ji Chance. Krátce ale nekompromisně se usmál na několik zbylých uchazečů a pak se k nim otočil zády. Na učitele se ani nepodíval. Celou dobu měl oči jen pro Jestřába a Rybářku. „Jsem tady, abych si s vámi promluvil v soukromí, pane a paní. Nesu důležité poselství od samotného krále Rufa. A jeho slova jsou pouze pro vaše uši.“
Jestřáb a Rybářka se na sebe podívali a proběhla mezi nimi komunikace beze slov. Pak oba vstali a zamyšleně pohlédli na Patricka Chance. Jestřáb se otočil na Rolanda Bezhlavého sekerníka. „Postarej se o těch posledních pár uchazečů. Necháváme je plně na tvém rozhodnutí.“
„To tedy sakra doufám, po všech těch letech,“ odpověděl Roland. „Klidně si jděte poklábosit s tímhle snobským panáčkem, a já tu zatím odedřu všechnu skutečnou práci.“
„Sladký jako vždycky,“ Rolande,“ řekla Rybářka.
„Byl to dlouhý den,“ odpověděl Roland. „Hlava mi třeští.“
Jestřáb pokynul Patrickovi Chancemu, aby je následoval, a spolu s Rybářkou odešli z přijímací síně. Prošli několika chodbami a skončili v jedné prázdné místnosti. Jestřáb usedl za jediný stůl a Chancemu pokynul, aby se posadil proti němu, zatímco Rybářka zavírala dveře. Chance zdvořile odmítl nabízenou židli a začal obcházet pokoj a prohlížet si jeho zařízení. Rybářka došla k Jestřábovi a postavila se vedle něj. Náhle se Chance otočil a krátce se na ty dva usmál. Už vůbec nevypadal šarmantně, jen chladně a soustředěně, jako by ho čekala nějaká důležitá, ale nepříjemná povinnost a byl pevně odhodlaný ji splnit.
„Čas,“ řekl. „Tolik času… Vážně si myslíte, že můžete uniknout své minulosti když uprchnete do cizí země a stanete se tam někým jiným? Vážně si myslíte, že vám někdo odpustí, co jste udělali? Ne. Je čas… abyste zemřeli.“
Netasil meč, který měl po boku. Jen zvedl obě ruce jako při zaklínání a z jeho zkřivených úst začala splývat prastará a strašlivá slova moci. Ve vzduchu kolem Jestřába a Rybářky začalo houstnout transformační kouzlo, prskalo a jiskřilo, jak se snažilo proměnit jejich těla, jejich maso a kosti v něco zcela neschopného přežít. Měl to být dlouhý a ošklivý způsob umírání. Až na to… že nad Jestřábem a Rybářkou nemělo kouzlo žádnou moc. Vylo a vířilo ve vzduchu kolem nich neschopno se jich dotknout nebo na ně nějak zapůsobit. Podivná záře žhnula a prskala, podivné energie se bezmocně vybíjely do země a nic neúčinkovalo. Pak se kouzlo v jediném okamžiku rozpadlo, beze zbytku se rozplynulo a bylo po něm, a zůstal jen Patrick Chance, přihlouple se dívající na nezměněného Jestřába a Rybářku.
„To není možné,“ řekl šokovaně. „Tohle kouzlo je jedno z nejstarších; nic z tohoto světa nemůže magii takové síly odolat!“
„Pěkný pokus,“ přisvědčil Jestřáb. „Ale na nás transformační kouzla nepůsobí.“
„Ne po tom, čím jsme si prošli,“ dodala Rybářka.
„Menší magie na nás neúčinkuje,“ vysvětloval Jestřáb. „Dotkla se nás divoká magie a teď už vždycky budeme… co jsme.“
„To si sakra piš,“ řekla Rybářka.
Jestřáb beze spěchu vstal a chladně se zadíval na Patricka Chance. „Tak. Ty nejsi doopravdy kvestorův vnuk, že ne? Kdo tě poslal?“
„Kdo pořád ještě ví, kdo jsme doopravdy?“ zeptala se Rybářka.
Chance se napřímil a výsměšně se na ně zašklebil. „To se nikdy nedozvíte. Ze mě nic nedostanete.“
„No, já bych na to nesázel,“ opáčil Jestřáb.
„Ne,“ řekl Chance. „Nedostanete. Na tento okamžik bylo všechno připraveno už před mým odchodem. A já jsem byl seznámen s tím, jaká je cena za selhání.“
Záda se mu náhle nahrbila a obličej se mu zkřivil příšernou agonií. Svalil se na podlahu a zmítal se tam v křečích, ze sevřených zubů se pokoušel vynutit křik.
Jestřáb s Rybářkou spěchali k němu a pak se najednou zastavili, když se Patrick Chance změnil v něco naprosto nelidského. Byl to démon. Ne velký a černošupinatý, jako ten, kterého viděli předtím ve velké síni: jen pokřivená, nahrbená stvůra s jehlovými zuby, šarlatovýma očima a dlouhými drápy. Několikrát sebou škubnul, prohnul se jako v křeči a zemřel. Maso se mu rychle začalo rozpouštět na kostech, které se roztavily vzápětí, až nakonec zbyla jen tmavá skvrna na dřevěné podlaze a nepříjemný pach ve vzduchu. Jestřáb s Rybářkou se přesunuli k otevřenému oknu a lapali po dechu.
„No,“ řekl Jestřáb po chvíli, „to bylo… zajímavé.“
„Zajímavé, k čertu!“ vyprskla Rybářka. „Někdo ví, kdo jsme doopravdy!“
„Dříve nebo později se to muselo stát,“ povzdechl si Jestřáb. Otočil se zpátky k tmavé skvrně na podlaze, která se už začala vsakovat. „Sto let po válce s démony… jsme se setkali se dvěma démony v jediném dni. Skoro bych řekl, že se nám tím někdo něco snaží naznačit.“
„Nezapomínej na to hejno mrtvých ptáků, které nám hned ráno spadlo na hlavu,“ řekla Rybářka. „Co to bylo? Hrozba nebo varování?“
„Je pozdě,“ povzdechl si Jestřáb. „A já jsem unavený. Jdeme se vyspat.“Než se konečně dostali do postele, byl pozdní večer a venku už byla tma. Vstupní zkoušky trvaly déle, než si uvědomovali. Teď seděli vedle sebe ve velké posteli s nebesy, na matraci vycpané husím peřím, do které se člověk mohl ponořit celý. Zády se opírali o čalouněnou hlavu postele a místnost zalévalo nazlátlé světlo vyzařující ze stěn. Strom se o své lidi staral. Jestřáb v ruce držel hrnek kouřící čokolády. Rybářka měla velkou sklenici brandy. S papírovým slunečníčkem. Každý z nich si svoje vnitřní já zahříval vlastním způsobem.
Oba měli na sobě dlouhé bílé noční košile s iniciálami vkusně vyšitými na pravé straně prsou. Když byli mladší, spávali obvykle nazí, ale v poslední době se raději uchylovali k tomuto uspořádání, aby zbytečně nešokovali studenty, když si chtěli po ránu odskočit na záchod. A kromě toho, zimy byly v poslední době mnohem chladnější. Jejich pokoj byl pohodlný, dokonce útulný a nikdo, absolutně nikdo je tam neobtěžoval.
Jestřáb a Rybářka seděli opřený jeden o druhého, přikrytí do pasu, a probírali spolu události uplynulého dne. V nohách postele ležel na hromadě značně páchnoucích přikrývek schoulený jejich značně páchnoucí starý pes a hlasitě chrápal. Bylo to velké, dlouhonohé a statné zvíře nepatřící k žádné konkrétní rase, a jakkoliv už byl velice starý, pořád ještě byl dost aktivní, aby zvládl nadělat svůj díl potíží. Srst měl šedou, na čenichu skoro bílou. Neklidně sebou cukal, jak ve spánku honil králíky. Pak si hlasitě upšoukl.
Jestřáb pomalu potřásl hlavou. „Nějak nám zestárl.“
„To my všichni,“ podotkla Rybářka.
„Já si alespoň na veřejnosti neolizuji svoje privátní partie,“ řekl Jestřáb.
„Dělal bys to, kdybys to uměl,“ odsekla Rybářka. „A byl by to pohled za všechny prachy.“
Psem otřásla dlouhá série bublavých upšouknutí připomínajících miniaturní sopku chystající se k erupci. Jestřáb s Rybářkou bezděčně zamrkali.
„Musím říct Alchymistovi, aby nám udělal ještě pár těch malých modrých pilulek,“ řekl Jestřáb.
„Nebo použijeme špunt,“ opáčila Rybářka.
„Vážně nebudeme mluvit o těch démonech?“ zeptal se Jestřáb a odložil prázdný hrnek vedle lůžka.
Rybářka dopila brandy ze sklenice a postavila ji na čalouněnou židli. „O čem tu chceš mluvit? Byla to náhoda. Musela být. Už nežije nikdo, kdo by si pamatoval, co jsme udělali. Kým jsme bývali.“
„Někdo musel poslat toho démonického zabijáka, co se vydával za Patricka Chance,“ namítl Jestřáb tvrdohlavě. „Znal přesně to správné jméno, které oklame naši ostražitost. Někdo nás chtěl zabít!“
„Co můžeme dělat?“ řekla Rybářka. „Utíkat? To těžko. Nenechám se vyhnat ze svého domova.“
„Stejně jsme plánovali odejít,“ odpověděl Jestřáb opatrně. „Možná náš tajemný nepřítel po novém Jestřábovi a Rybářce nepůjde. Po těch, co nás vystřídají.“
„Já už nevím, čemu mám věřit,“ odpověděla Rybářka. „Myslela jsem, že tady jsme v bezpečí. Myslela jsem… že už je to za námi.“
„Minulost tě vždycky dostihne,“ řekl Jestřáb.
A pak se oba prudce narovnali a rozhlédli se. Něco nebylo v pořádku. Cítili to. Něco zlého se blížilo, mířilo to k nim ze směru, který cítili ale nedokázali určit. Něco se tlačilo do světa Zvnějšku. A najednou byl tam, stál přímo uprostřed jejich pokoje a zlověstně se na ně šklebil přes patu postele.
Kníže démonů.
Vypadal trochu jako člověk, dost na to, aby působil jako výsměšná karikatura lidství. Byl nepřirozeně vysoký a tak štíhlý, že vypadal jako na pokraji smrti hladem. Jeho bledá pokožka měla jemně perlový lesk a vypadala nezdravě, jako u malomocného. Na sobě měl hadry a cáry v barvě nejtemnější černi, které působily, jako by byl zavinutý do samotné noci. Na hlavě měl klobouk se širokou krempou stažený hluboko do divoce planoucích očí a jeho rysy byly rozmazané a nejednoznačné, jako by se nedokázal rozhodnout pro jedinou podobu obličeje. Bledé ruce držel před sebou v posměšném gestu připomínajícím modlitbu nebo uvítání a na konci dlouhých tenkých prstů měl zlověstné drápy, z nichž neustále kapala tmavá, částečně sražená krev. V jeho postoji, v držení jeho těla, nebylo nic lidského. Vypadal jako člověk jen proto, že ho bavilo tak vypadat. Kdysi vypadal jinak a mohl zase, ale nyní žil ve světě lidí a proměnil se podle něj. Pokud bylo slovo žil vhodné pro něco, co se nikdy nenarodilo.
Kníže démonů, pán všech démonů v Temném lese. Který se ve válce s démony pokusil vyhubit celé lidstvo a proměnit skutečný svět ke svému vlastnímu příšernému obrazu. Jeho přítomnost znečišťovala vzduch a kazila světlo, poskvrňovala pokoj pouhou svou přítomností. Dřevo stěn začalo hlasitě praskat, jako kdyby byl rozrušen samotnou jeho existencí. Jeho nohy se propalovaly skrz koberec na podlaze a zuhelnaťovaly dřevo pod ním. Pak se Kníže démonů pomalu usmál na Jestřába a Rybářku a předvedl jim svoje špičaté zuby, a když promluvil, byl jeho hlas tím, který slýcháte ve svých nejhorších nočních můrách.
„Rád vás zase vidím, vy moje zlatíčka. Už je to tak strašně dávno, že? Líbil se vám můj malý zabiják, moje navštívenka?“
„Jak ses dostal přes ochrany stromu?“ zeptal se Jestřáb. Jeho hlas nebyl tak klidný, jak by si přál.
„Vy jste mne sem pozvali,“ odpověděl Kníže démonů. Hlasem, v němž zazníval pláč novorozenců, chroptění umírajících dětí a křik rozléhající se nocí. „Vpustili jste mne dovnitř s ostatními uchazeči o studium a nikdo mne neviděl. Nyní žiji v lidech. Nikdy mne neobjevíte a brzy stejně odejdu. Takže – nejste rádi, že mě zase vidíte, mí nejdražší nepřátelé, mí nejmilovanější sokové? Teď jste stejné legendy jako já, Ruperte a Julie.“
„Co chceš?“ zeptala se Rybářka.
„Vaše vnoučata jsou v nebezpečí,“ odpověděl Kníže démonů sladce. „Zemřou, pomalu a strašlivě, pokud se nevrátíte do Lesního království, abyste je zachránili. Blíží se válka. Země proti zemi, armáda proti armádě… Statky, vesnice a města hoří do noci, lesy plné krve a zabíjení, hrůza zachvacuje kraj. Temnota houstne a Modrý měsíc se vrací, a vy a já si naposledy zahrajeme hru Osudu. Konečně se dočkám své pomsty… až divoká magie ovládne svět lidí navždy. Zastavte mne, moji milovaní drahouškové, jestli můžete.“
A zmizel, v jediném okamžiku byl pryč. Nic nesvědčilo o tom, že tam někdy byl, jen vypálené stopy, které po sobě zanechal na podlaze. Starý pes v nohách postele zvedl svou šedivou hlavu.
„Ale do prkenné ohrady. Už to zase začíná.“
„Ticho, Pašáku,“ okřikl ho Jestřáb.