Jakub Hoza: Spálená země 2 – ukázka

Jakub Hoza - Spálená země

Jakub Hoza
Mystery Press 2023

Vyrazil jsem z mladoboleslavského hradu na sever skrz trosky města. Dal jsem si tu práci, abych projel kolem bývalého areálu Škodovky. Byl jsem zvědavý, jak si stojí zdejší zemědělci.

Nejspíš dost dobře, protože si mohli dovolit patrolu, která stála u vchodu. Za to, abych se s nimi dohadoval o vstupu, mi exkurze do místní botanické zahrady nestála. Především proto, že na mě čekala mnohem důležitější návštěva nejbližší zoo. Doufám, že to neskončí jako lovecké safari.

Jak jsem se blížil k severnímu okraji města, ubývalo koček a přibývalo lidí. Domy byly opravované, některé méně, jiné víc. Alespoň na střechu se tu zmohl každý. Byl jsem téměř u okraje, když jsem před sebou uslyšel hluk.

Zastavil jsem motorku a poslouchal. Znělo to přesně jako volební mítink obskurní strany. Řečník, který se snaží, seč mu hlasivky stačí, a do toho lehce hučí nezaujatí posluchači, kteří měli tu smůlu, že šli okolo, zastavili se, aby zjistili, co má ten člověk na srdci, a teď jim připadá trapné odejít.

Opravdu, na kraji města postávala skupinka přibližně padesáti lidí. Dívali se na pódium stlučené z hrubého dřeva a tři osoby na něm.

V hlavě jsem uslyšel slova pana Kocoura: „Necháváme je kázat na shromaždišti na severním kraji města.“

Namístě jsem to zamázl. Naštěstí jsem jel jen krokem, jinak bych přeletěl řídítka motorky, ale bylo mi to úplně fuk.

* * *

Jeden z lidí na pódiu byl postarší muž s dlouhými, šedinami prokvetlými vlasy a vousy. Stejně jako ostatní nosil dlouhou bílou řízu přepásanou lněným provazem. Vůbec nevypadal jako důstojný světec. Spíš jako jeden ze šílených kazatelů s mozkem napůl uvařeným sluncem. A měl zelenou kůži.

* * *

Slezl jsem z motorky. Vykopl jsem stojánek. Přes hučení shromážděných lidí jsem teď zřetelně slyšel jeho slova. S tváří zkroucenou svatým zápalem téměř křičel.

„Plutonium nás zachrání! Je to svatý prvek. Zjeví se velký oheň, který sežehne zkažené a malověrné. Jen pravověrní, kteří jsou ochotni obětovat vše, budou spaseni ve věčném koloběhu života. Sjednoceni s matkou přírodou. V ohni se země obrodí a opět přijde zima!“

Ta slova působila jako kulka do hlavy. Ne, tohle už jsem zažil. Byla jako cirkulárka, která se mi zakousla přímo do mozku. Všechno se mi v jediném okamžiku vrátilo. Odkudsi z hloubi duše se vyvalila žhnoucí vlna, která sežehla všechno, co jí stálo v cestě. Držel jsem ji zavřenou desítky let. Teď protrhla bránu vězení, jako by byla z papíru.

* * *

spalena zeme 2
Jakub Hoza – Spálená země

Připadal jsem si podivně otupělý. Vykročil jsem jako stroj, který ovládá někdo jiný. Přes hučení v uších jsem všechno slyšel tlumeně.

Prvních několik lidí, kteří mi stáli v cestě, mé ruce odstrčily. Lidé ke mně obraceli obličeje a se strachem mi ustupovali. Poslední z nich zakopl o pódium a spadl.

Kazatel zvedl varovně prst k nebesům a něco na mě křičel.

Vytáhl jsem pistoli, namířil mu na hlavu a stiskl spoušť.

Na jeho čele se objevila rudá skvrna. Vzadu mu ve spršce krve odlétl kus lebky s vlasy.

* * *

Vedle mrtvoly kazatele stál další zeleňák. Vytáhlý mladík s nakrátko ostříhanými slámovými vlasy a stále ještě viditelnými pihami rozsypanými kolem nosu. Byl ztuhlý strachy. Němě otevíral ústa.

Další výstřel.

* * *

Otočil jsem se k poslední osobě v bílé říze. Byla to mladičká štíhlá dívka o hlavu menší než já.

Hlaveň pistole se neomylně usadila na jejím čele.

* * *

Zaváhal jsem. Neměla zelenou kůži.

Podíval jsem se do těch modrých nevinných kukadel a roztomilého, sotva šestnáctiletého ksichtíku plného víry.

Stiskl jsem spoušť.

* * *

Dav zahučel. Když jsem se obrátil, sklopili zraky. Dva z nich byli ozbrojení strážní, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml. Ani oni se mi neodvážili podívat do očí.

Nakonec přece někdo. Starší strážný s holou hlavou a mrožím knírem. Vyšel mi vstříc, puška mu visela přes rameno. Ruce, které od ní úzkostně držel dál, se mu třásly.

„Proč? Proč jste to udělal?“ vypravil ze sebe tiše.

Pohlédl jsem na něj tak, až se přikrčil.

„Protože jsem tam byl. Tehdy, když to začalo. Protože já si to všechno pamatuju.“

Než dokázal promluvit, několikrát naprázdno otevřel a zase zavřel ústa.

„Vy jste jeden z Nesmrtelných z legend!“

Dav znovu zahučel. Někteří lidé padli na kolena.

„Nesmrtelnost existuje jenom v pohádkách.“

Šel jsem nevšímavě dál a z pravdivosti mého prohlášení se mi svíralo srdce.

* * *

Když starý svět umíral, snažili jsme se ho zachránit. Jenže také superhrdinové jsou jen v pohádkách.

Šel jsem jako robot, než jsem se dostal k motorce. Nasedl jsem, složil stojánek a vyrazil na sever. Pořád jsem ho viděl před sebou. Svého syna, který se ještě stačil otočit a usmát se na mě, než se na něho zřítila věžová budova, z níž vynášel raněné, a rozmačkala ho na kaši.

To, že čas všechno vyléčí, jsou jen kecy.

* * *

Jízda na motorce a vítr ve vlasech (pořád hodně krátkých) mi pročistily hlavu. To, že jsem nevěděl, kam jedu a jak dlouho, mi vůbec nevadilo. Rámcově jsem postupoval správným směrem.

Hlavní je neuhnout, dobře zvolit svůj směr,

a teď holka musím jít až tam na sever.

Kabáti mají vždycky pravdu. Kdybych měl sluchátka, pustil bych si je.

Zase jednou na mě padl nostalgický splín. Což ovšem bylo oproti předchozímu duševnímu hnutí pořád podstatné zlepšení.

Přede mnou se prostírala prašná planina. Vlnit se začínala až po hezkých pár kilometrech. Nikde ani noha. Tedy kromě zbytků koster. Hotovej easyrider. Nebo možná ještě někdo jiný.

Obviněn z vraždy nyní projíždí krajinou. Psanec, který loví jiné psance…

Jen to háro tomu chybělo. Jen to háro.

* * *

Zastavil jsem hned v prvních kopcích plných mrtvých stromů. Větve byly pryč, zbývaly kůry zbavené kmeny. Vysušené, vybělené a rozpraskané působením živlů. Národní přírodní památka Klokočka to koupila víc než solidně.

Tohle místo působilo krajně depresivně, ale stejně jsem se divil, že už to tu někdo dávno nevytěžil. Mladá Boleslav nebyla zase tak daleko. Třeba ale měli jiné zdroje topiva. U Dětí plutonia to bylo jasné, pravověrní ekos by si raději uhryzali nohu, než aby spalinami zvyšovali koncentraci CO2 v atmosféře.

Postavil jsem mašinu na stojánek. Z motorky jsem skoro spadl. Tělo jsem měl unavené. Malátné. Jako by na mě padla všechna únava z posledních dní.

Je pravda, že jsem se nezastavil. Jak dlouho to trvalo? Vždyť jsem se na cestu vypravil sotva před týdnem. Pro někoho jako já by to měla být směšná zátěž.

Co si to namlouvám? Tohle není fyzická únava. Minulost mě dohnala a zrubala jako Tony Jaa někoho, kdo mu ukradl slona.

Odpotácel jsem se k nejbližšímu kameni. Posadil se a opřel se o něj zády. Koukal jsem přímo před sebe na motorku, ale neviděl jsem ji.

Trhaně jsem vydechl.

Vůbec jsem na tom nebyl dobře. Psychoterapie a psychology nesnáším. A to ani nemluvím o psychiatrech. Hned po prvním rande o mě většinou psali dost ošklivé věci. Vražedný sociopat z toho bylo ještě to nejmírnější.

Tohle jsem vždycky považoval za trochu nefér. Tak například jsem nikdy netýral zvířata. Mám je rád.

Nějakou dobu jsem míval noční můry, ve kterých vystupoval koňský terapeut. Viděl do mě, jako by měl rentgenový zrak. A to, že si při sezeních ukusoval z balíku sena, tomu také moc nepomáhalo. Teď bych dal, nevím co, aby se vrátil. Třeba zase přijde, když půjdu spát…

„Mňau?“

Co to?! Ozvalo se to přímo přede mnou.

Záklopka sedlové brašny na mé straně mašiny se nadzvedla. Mezerou se protáhla kočka a hladce seskočila na zem.

Upřela na mě pohled. Některé kočičí výrazy jsou snadno čitelné. Tenhle znamenal: Tak jsem konečně tady. Doufám, že si toho náležitě považuješ.

Ať už kočky trpí čímkoliv, skromnost k tomu nepatří. Dojem ovšem trochu kazila skutečnost, že jsem ho poznal. Byl to ten malej mourovatej pacholek, kterej se mi pokusil uhryznout ruku a urvat ksicht.

* * *

Kocourek se sebevědomě vypravil přímo ke mně. Zastavil se u mých nohou. Tázavě se na mě podíval a pak se mi začal o pokrčené nohy otírat. No jasně, teď se budeš lísat.

Mě ale neoblafnul. Dobře jsem věděl, že si mě značkuje pachovými žlázkami v koutcích tlamky. Ve skutečnosti to znamenalo: Vybral jsem si tě, a ty mi teď budeš otročit. Ale neboj. Ani ti to nepřijde, protože jsem ták roztomilý.

Tohle všechno jsem věděl, ale přesto… přesto mi najednou bylo líp.

Kocourek mi vyskočil na klín a pak se drápky po bundě vyšplhal ještě výš. Začal se mi otírat o obličej. Vrněl u toho jako trafo vysokého napětí.

„Zpomal! Jsi jako buldozer.“

Hlavičkou do mě žduchal tak vehementně, že normálnímu člověku by způsobil přinejmenším těžké zhmožděniny.

„Vážně jako buldozer. Bulda? Budu ti říkat Bulda. Co ty na to?“

„Vrrrň!“

Usmál jsem se a strašná únava ze mě spadla.

* * *

Přestal jsem drbat Buldu pod bradou. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem seděl s kocourkem v náručí. Cítil jsem se nejlépe za hodně dlouhou dobu. Jako předtím, než se všechno posralo.

Položil jsem Buldu na zem a došel k motorce.

„Mňau?“ ozvalo se nespokojeně.

„Měli bychom si dát něco k jídlu. Já tedy určitě. To jsem zvědavý, jestli ti bude chutnat železná zásoba.“

Otočil jsem se. Kočičák seděl za mnou a upíral na mě pohled plný očekávání.

„Poslouchej, proč jsi vlastně chtěl jet se mnou?“

„Mňau.“

„Nesnaž se mi nakecat, že je to věc cti, protože jsem tě porazil. Dobře vím, že kočky mají čest u bedýnky s pískem. Neposlal tě náhodou pan Kocour, abys na mě dohlídnul?“

Kocourek ani nemňoukl. Jen mě sledoval a tvářil se neproniknutelně a tajemně. Jak to umějí jen kočky.

„Klidně si to nech pro sebe. Co bych ti jenom…“

Prohrabával jsem se zásobami. Problém byl v tom, že naprostá většina mého jídla byla vojenská výživa obsahující ideální podíl cukrů, tuků, proteinů, minerálů a vitamínů. Jenže pro lidi, rozhodně ne pro kočkovité šelmy.

Nahmátl jsem tubu. No jasně, co taky jiného.

„Co bys řekl na pastu z tresky? To je ryba.“

„Mňau!“

„Jo, hned to bude. Jen musím ještě najít misku.“

Teprve v té chvíli mi to docvaklo. Ne to, že mi rozumí, to jsem u superkoček očekával, ale že já rozumím jemu. Jen rámcově, ale stejně jsem netušil, jak je to možné. Teda vlastně možná ano.

„Pan Kocour je tvůj otec, že jo?“

„Mňau.“

Jasně. Telepatický přenos myšlenek, jenom ne tak dokonalý.

Nakonec jsem mu nalil do ešusu vodu a do víčka vymačkal zbytek tuby. Sotva Bulda začmuchal tresku, měl čumák zabořený v pastě. Jestli jsem si myslel, že při útoku byl rychlý, tak jsem se spletl.

„Hlavně se neudav,“ zavrtěl jsem hlavou.

Sám jsem byl nucený vrátit se ke svému obvyklému výživnému blivajzu.

* * *

Kočičák slízal pastu daleko rychleji, než se mně povedlo zúčtovat s nepoddajným klihem.

Vlastně bylo nezvyklé, že jsem měl hlad tak brzo po výživném jídle. Na druhou stranu jsem teď vydával víc energie než za celé roky.

Drobnou siestu to snese. A proč si k ní nepustit muziku? O jednom dobrém zdroji jsem věděl. Rádio Pustina, hotová jistina. Hlavně když nebudou pouštět Krkator.

* * *

Sotva dohrál svižný trash metal, ze kterého se Buldovi zježily všechny chlupy, ozval se známý hlas.

„Rádio Pustina a dýdžej Džejtý je opět v éteru. Konečně máme nové vysílací studio, u kterého nehrozí, že nám sem vpadne zasraný komando nějakýho zmrda, kterýmu se nelíbí, co vysíláme.

A když už jsme u toho, nějakej borec sejmul tu svini Kmotřičku. V Ústí se to snažili ututlat, ale jak se říká, gigaškvor je venku z pytle. Takže v Ústí teď budou mít dost práce s bojem o moc a nebudou mít čas obtěžovat ostatní. Hurá!

A ty, chlape, cos to zmáknul, nevím, jestli mě slyšíš, brácho, ale jestli jo, tak mně zavolej na frekvenci pro přání 22,45 FM. A zatím je to v pohybu, lidi. Něco mi říká, že tohle je jenom začátek. Chystá se něco většího. Pořádně se držte, protože tohle bude jízda.

No a teď tady máme písničku na přání od našeho starýho známýho Mrtváka, díky kterýmu vám můžu hrát všechny tyhle songy. Tvrdí, že by se našemu spasiteli mohl líbit song Tear od BTS. Jó, tak si dáme pořádnej rap. Takovej už dneska neuslyšíte. Tohle je pro tebe, kámo.“

* * *

Od prvních tónů jsem jenom seděl a díval se před sebe. Přestože to RM napálil směsicí angličtiny a korejštiny už od samého začátku, hudbu jsem vnímal jakoby zpovzdálí. Mezi ušima mi však zněla naprosto čistě a zřetelně.

Věděl jsem, o čem píseň je. O rozchodu s přáteli. O prázdném místě, které zůstane uvnitř vás. O všech věcech, které měly být řečeny a nebyly. A o tom, že když to propásnete, je pozdě.

Seděl jsem a poslouchal. Z očí mi tekly slzy. Jak to mohl někdo vědět? Jak mohl vybrat zrovna tohle?

„Mňau?“ zeptal se Bulda a skočil mi do klína.

„To nic,“ řekl jsem a začal ho hladit mezi ušima.

Nebylo to jen písní samotnou. Fanklub BTS se nazýval A.R.M.Y. Jak…?

Musel jsem se pousmát. Už kdysi dávno si členy skupiny daly obě mé holky na seznam povolených bokovek.

 

Ukázka: Spálená země – kniha první

Autor: Jakub Hoza
Obálka: Piotr Cieśliński
Formát: brožovaná s klopami, 145×205 mm
Počet stran: 264
Cena: 329 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-462-6

2 trackbacky / pingbacky

  1. Recenze: Jakub Hoza – Spálená země 2 - Henry´s SF&F web
  2. Recenze: Honza Slívka – Likvidátor - Henry´s SF & F web

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..