František Novotný
Triton 2002
Původní náčrt pokračování jeho příběhu Dlouhý den Valhaly se Františkovi rozrostl pod rukama tak, že se finální text nevešel do jednoho svazku – a tak se krátce po Dopoledni Dalšího dne Valhaly na pultech objevuje i Odpoledne, Stmívání a Nový den – z toho ale je v knize jen malý kousíček, jako závdavek na… ano, na další pokračování, či přesněji na dokončení (aspoň tak to Franta slibuje).
Franz von Karst se postupně probojoval do centra dění. Hodně mu v tom pomohla svatováclavská koruna, kterou dopravuje na kontinent Mu. Nemá to jednoduché, protože Novou Moravii okupovali Němci a komunikace s Malou Amerikou byla přerušena. Nakonec se svatováclavská koruna dostane tam, kde ji Norbert Wiener chtěl mít – do Kabaly, pozoruhodného mystického ekvivalentu počítače. Ale tím očekávaného cíle nedosáhnou. Reginleif totiž prošla pozoruhodnou proměnou, z valkyrje se stala intrikánkou par excellence. A do všeho se poněkud motá záhadný pan Lutz, což je ovšem méně záhadný Súrt.
Děj probíhá v několika časových rovinách, stále více se do mystického světa Valhaly promítá naše realita. A to realita reálná i umělá – v Japonci okupované části Spojených států totiž narážíme na jakousi knihu Kobylka ztěžkla a vzpomínky na jejího autora pana Abendsena. Pokud vám přitom vyskočí z paměti děj románu P. K. Dicka Muž z vysokého zámku, pak jste na správné stopě.
Svým způsobem je Valhala svými plány v plánech jiných plánů, svými léčkami v léčkách jiných léček připodobnitelná ke složitosti děje Duny. Dokonce si myslím, že díky využití časové smyčky se Frantovi Novotnému povedlo vytvořit propletenec ještě komplikovanější, než onehdá Frankovi Herbertovi. Zatímco předchozí kniha byla relativně samostatným textem, v této již ale znalost prvního dílu, Dlouhého dne Valhaly, může čtenáři pomoci k lepší orientaci v narážkách.
Děj je košatý, při čtení jsem se nenudil, a už jenom tahle jevová rovina je poutavá. Jenže pokud chcete vnímat Valhalu jako celek, musíte svoji pozornost udržovat v pozoru a držet v hlavě časoprostorové schéma příběhu. V ději je hodně scén a postav, které působí izolovaně (například Eliška a její pomoc Crommelinovi a von Karstovi při útěku z Nové Moravie), a kladu si otázku, zda – či které z nich – se vynoří v dalším pokračování s nějakou úlohou.
Děj je rámován průniky naší reality a paralelami s ní. Tím jsou i předurčeny mnohé reálie mystického světa Valhaly stejně jako řada postav, a klíčové okamžiky děje mají paralely v obou světech (jedenadvacátý srpen 1968 u nás a v Nové Moravii aj.). Franta Novotný formuloval Valhalu jako velkou alegorii Zla. Se svým až puntičkářsky autoritativním přístupem, zmírněným rozsáhlými znalostmi a zkušenostmi, do knihy zapracoval svoje osobní pocity. Svým způsobem se jedná o politickou alegorii – autor vyjadřuje ne pouze nějaké abstraktní politické zásady o uspořádání společnosti, ale prezentuje konkrétní hodnocení konkrétních událostí z naší historie.
Valhala se dá určitým způsobem připodobnit k Pánu prstenů. Chybí tu putující družina – je nahrazena sanhedrinem vědců, ten ale svým místem v ději víc připomíná Elrondovu Radu než Společenstvo prstenu. Zlo tu je postaveno jako princip, proti kterému je třeba bojovat bez ohledu na cenu, kterou bojující zaplatí za své vítězství – totiž zánikem svých existencí v paralelním světě Valhaly. Tomuto boji proti principiálnímu Zlu je pak podřízeno vše: děj, postavy, jejich činy. Tím se také liší od běžné posttolkienovské konfekce, která staví na zaujetí čtenáře postavou – a děj a zápletku této postavě přizpůsobuje.
Další den Valhaly je čtení, které vyžaduje „svého“ čtenáře. Není to ani tak věc schopnosti udržovat si přehled v několikavrstevném příběhu (i jeho první plán je čtivý a poutavý), spíše to je otázkou ochoty přistoupit na schémata, na nichž Franta Novotný vystavěl svůj příběh a které prosvítají každou stránkou knihy.
Napsal: Petr Pagi Holan
Přidejte odpověď