Tak, první kvartál tohoto roku se nám blíží ke konci, a tak za sebou máme i četbu třetího letošního čísla XB-jedničky. XB-jedničky.
Zahraniční SF je vlastně takové kanadské okénko, protože obě autorky spojuje právě tato národnost. Obě povídky také spojuje to, že se nejedná o klasické sci-fi nebo fantasy texty. Protože se umí plížit, jejíž hrdiny je smečka koček žijící v nebo poblíž ústavu pro choromyslné je fantaskní hříčka o boji koček a satana o duši skutečně žijícího básníka Christophera Smarta v druhé polovině osmnáctého století. Povídka, která získala nominace na nejprestižnější světové žánrové ceny rozhodně stojí za přečtení. Důležité selhání pak vypráví o touze stvořit dokonalé housle na pozadí pro lidstvo fatální ekologické situace, kdy si příroda bere zpět, co jí bylo lidstvem odebráno. Povídka tak využívá kulisy rozpadajícího se světa, což za pár desetiletí zas až takové sci-fi být nemusí.

 Život nad loď otevírající domácí část SF pak zavede čtenáře do vzdáleného vesmíru mezi mimozemské rasy. Nepřítomnost lidí vůbec nevadí. Povídka je to svěží, nabízející příběh o zločinu a trestu, s pointou na konci, jak se sluší a patří. Pokud autorka skutečně vydá román, který tuto a další její povídky propojí do uceleného příběhu, jak napovídá medailonek, rozhodně by nemuselo jít o špatné čtení.

Panna Vesta pak nabízí nejen originální prostředí krematoria, kde se odehrává, ale i celkové univerzum, které si dovedu představit jako skvělý základ pro celou knihu. Škoda jen práce tiskařského šotka, který se sem vloudil.

Většina domácích povídek pak má společný, pokud ne rovnou vtip, tak minimálně jistý nadhled, se kterým jsou podané – Ve vodě na souši, Malá žížalí loupež. Na první pohled také sršící vtipem Vítězství socializmu s lidskou tváří pak spíš v některých momentech vyvolává mrazení, i když úsměv rozhodně dokáže vyloudit také.
Na vážnou notu tak vlastně hraje jen Kterak Hospodin chtěl a nevěděl jak. Blížící se nová potopa světa prostě není žádná sranda. Oproti tomu nabízí Poslední bůh alespoň nějakou naději, i když přichází až po totálním kolapsu lidstva.

Z publicistiky opět stojí za pozornost Fantastická věda a Fanouškovské teorie, které staví do nového světla snad všechny známé filmy z posledních let. Některé teorie jsou hodně přitažené za vlasy ale alespoň pobaví. Naopak srovnání knižní a filmové verze Zlatého kompasu šlo úplně mimo mě. Fanoušky Philipa Pullmana ale nejspíš zaujme.

Co se tak týká skladby a kvality jednotlivých povídek, nabízí letošní trojka opět kvalitní počtení a není jí co vytknout. Na čem by ale redakce do příště měla hodně zapracovat, je kvalita samotného textu. Chápu, že občas nějaký překlep se může objevit, ale tohle číslo je dost odstrašujícím příkladem, protože těch chyb je víc než dost. Třeba takové slovo zburcpvaůa (str 32) je vyloženě zvukomalebné. Korunu všemu pak nasadil chybějící konec povídky Anny Šochové (str 54), pokud to tedy není autorský záměr, který jsem nepochopil.

Zahraniční SF

Siobhan Carrollová: Protože se umí plížit

(For He Can Creep, 2019, překlad Tadeáš Pelech)

Rebecca Campbell: Důležité selhání

(An Important Failure, 2020, překlad Kateřina Niklová)

*

Domácí SF

Marie Domská: Život nad loď

Eliška Drongová: Panna Vesta

Martin Lochman: Ve vodě, na souši

Martin Gilar: Vítězství socializmu s lidskou tváří

František Jirka: Malá žížalí loupež

Anna Šochová: Kterak Hospodin chtěl a nevěděl co

Jiří Václavíček: Poslední bůh

Kiersten White
Mystery Press 2023

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…

Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.

Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě? (anotace)

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…

Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.

Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě? (anotace)

Na světě nebylo nic kouzelnějšího a zároveň děsivějšího než dívka na pokraji ženství.

Tato dívka nikdy dřív nepocítila moc, kterou ve světě mužů vládne, ale dnes, když ji obklopovali, z ní přímo sálala. Jsem nedotknutelná. Kroužili kolem ní, jako by byla Země a oni její vzdálení uctívači – Slunce a Měsíc a hvězdy. Byla to svým způsobem magie.

Svět kolem ní zatemňoval a halil závoj. Seděla v sedle tak rovně, až ji z toho bolela záda. Nehnula ani prstem v botách, na které si nedokázala zvyknout. Předstírala, že je malba.

„Nemůžu uvěřit, že se v klášteře nenašly žádné jeptišky ochotné s tebou cestovat,“ stěžovala si Brangien, zatímco si oprašovala pěkně silnou vrstvu všudypřítomného prachu. Sklonila hlavu, jako by si teprve teď uvědomila, že promluvila nahlas. „Ale samozřejmě je mi ctí a těší mě, že tu můžu být.“

Brangienina omluva se setkala s úsměvem, který však nebyl opětován. „Samozřejmě,“ odpověděla dívka, ale ta slova zněla trochu prázdně. Uměla to lépe. Musela. „Taky nemám cestování ráda a cením si laskavosti, kterou jsi prokázala, když jsi svolila dělat mi společnost na téhle dlouhé cestě. Bez tebe bych se cítila osamělá.“ Sice je obklopovali lidé, ale pro ně představovala dívka v modré a šarlatové jen zboží, jež se muselo strážit a bezpečně dopravit novému majiteli. Šestnáctileté děvče zoufale doufalo, že se s osmnáctiletou Brangien spřátelí.

Přítelkyni bude potřebovat. Nikdy žádnou neměla.

Ale taky to celou situaci zkomplikuje. Musela mnohé skrývat. Mít kolem sebe neustále jinou ženu bylo neznámé i nebezpečné. Brangieniny oči měly stejně černou barvu jako její vlasy a skrývala se za nimi bystrost. Snad ty oči uvidí jen to, co jim sama nabídne k vidění. Brangien ji načapala, jak si ji prohlíží, a váhavě se na ni usmála.

Soustředila se na svoji společnici a hned si té změny nevšimla. Jemné zmírnění napětí, poprvé po dvou týdnech se mohla volně nadechnout. Zaklonila hlavu a zavřela oči, vděčná, že jí zeleň listů poskytuje úlevu před sluncem. Les. Kdyby jí ze všech stran nebránili muži a koně, objímala by stromy. Prsty by přejížděla po jejich žilách, aby poznala příběh každého z nich.

„Upevnit kruh!“ rozkázal sir Bors. Jeho výkřik zanikl v těžké klenbě větví. Nebyl zvyklý na to, aby ho něco tlumilo, a z té urážky se mu zježil i knír. Drapl otěže do zubů a zdravou paží tasil meč.

Když dívka uviděla, jak na koně přeskočila nervozita jejich pánů, vytrhlo ji to z jejího snění. Zvířata přešlapovala, dupala a protáčela oči, aby viděla, co jejich jezdci dělají. Závan větru jí nadzvedl závoj. Střetla se pohledem s jedním z mužů – s Mordredem. Byl o tři roky starší než ona a brzy se stane jejím synovcem. Jeden koutek úzkých úst vytáhl nahoru, jako by se dobře bavil. Zaznamenal snad, jak se zasnila, než si uvědomila, že by jí les neměl přinášet radost?

„Co se děje?“ zeptala se a rychle se od Mordreda odvrátila, protože jí věnoval až příliš mnoho pozornosti. Buď malbou.

Brangien se zachvěla a přitáhla si plášť blíž k tělu. „Stromy.“

Stály tam s propletenými kmeny jeden vedle druhého po obou stranách stezky, jejich kořeny jako by je chtěly polapit. Větve se jim splétaly nad hlavami a tvořily tunel. Dívka nechápala hrozící nebezpečí. Neozvalo se žádné prasknutí větvičky, žádné zašustění. Krásu lesa nic nerušilo. Až na ni a muže kolem. „Co je s těmi stromy?“ zeptala se.

Odpověděl jí Mordred. Tvářil se vážně, ale promluvil zpěvným hlasem. Hravým a hlubokým. „Když jsme pro tebe jeli, nebyly tu.“

Se stále taseným mečem mlaskl sir Bors jazykem a jeho kůň se dal znovu do pohybu. Muži se shlukli kolem ní a Brangien. Klid a úleva, které ji zaplavily, protože se znovu ocitla pod stromy, zmizely. Ztrpkly kvůli jejich strachu. Kamkoli tihle lidé vkročili, všechno si podmanili.

„Co to má znamenat, že tu ty stromy nebyly?“ šeptla směrem k Brangien.

Ta jí cosi naznačila ústy. Naklonila se k ní, nadzvedla jí závoj a taky šeptala, jako by se bála, že jim porost naslouchá. „Před čtyřmi dny, když jsme tudy jeli, tu žádný les nebyl. Tahle půda byla vymýcená. Stály tu farmy.“

„Možná jsme se dostali na jinou cestu, aniž bychom si to uvědomili?“

Brangien zavrtěla hlavou tak silně, že se její tvář slila ve šmouhy tmavých obočí a rudých rtů. „Před hodinou jsme míjeli hromadu balvanů. Jako by si hrály děti obrů a zůstaly po nich rozházené hračky. Zcela jasně si na to vzpomínám. Tohle je ta samá cesta.“ Ze stromů spadl list a dopadl zlehka jako modlitba Brangien na rameno. Brangien strachy vypískla.

Nebylo nic snazšího než sáhnout a sebrat ho z jejího ramene. Dívka si ho chtěla zvednout k tváři a vyčíst z linií jeho příběh. Jakmile se ho však dotkla, okamžitě vycítila, že ten list má zuby. Upustila ho na lesní půdu. Dokonce si i zkontrolovala prsty, zda jí z nich neteče krev, ale žádná tam samozřejmě nebyla.

Brangien se otřásla. „Nedaleko je vesnice. Můžeme se ukrýt tam.“

„Ukrýt?“ Do cíle jim zbýval den cesty. Chtěla už to mít za sebou. Ať už je všechno hotovo a vyřešeno. Z představy, že by se měla choulit s těmito muži ve vesnici, zatímco budou čekat – na co, na bitvu s lesem? – se jí zachtělo strhnout si ty boty i závoj a žadonit u stromů o bezpečný průjezd. Stromy by jí ale nerozuměly.

Koneckonců stály na opačné straně.

Je mi to líto, pomyslela si, ač věděla, že ji nemohou slyšet. Přála si, aby to mohla vysvětlit.

Brangien znovu vyjekla a v hrůze si zakryla ústa. Muži kolem ní se naráz zastavili. Pořád je obklopovala zeleň, dívka kvůli závoji neměla jasný výhled. Z lesa se postupně vynořovaly stíny, obrovské balvany porostlé mechem a za nimi se táhly úponky.

K čertu s cudností. Strhla si závoj a svět se překvapivě dokonale zaostřil.

Nebyly to balvany, ale domy. Chalupy podobné těm, které míjeli předtím, vápnem nabílené vepřovice s doškovými střechami sahajícími až k zemi. Avšak kde měl ze střech stoupat kouř, rostly květiny. Místo dveří se plazily úponky rostlin. Tuhle vesnici znovu dobyla příroda. Dívka by hádala, že je opuštěná už po mnoho generací.

„Byl tu chlapec,“ šeptala Brangien přes prsty. „Prodal mi chleba s váhou nastavenou kamenem. Strašně mě tím nazlobil.“

„Kam všichni ti lidé zmizeli?“ zeptal se sir Bors.

„Nesmíme se tu zdržovat.“ Mordred otočil koně k jejímu. „Obklopte princeznu! Rychle!“

Unášena pohybem stráží uviděla poslední, révou porostlý kámen nebo možná pařez. Vypadal jako malý chlapec nabízející nanicovatý chleba.

* * *

Nezastavili se, dokud si soumrak nezačal nárokovat svět, ač mnohem jemněji než les tu nebohou vesnici. Muži se nedůvěřivě rozhlíželi po polích, kterými projížděli, jako by každou chvíli měly kolem nich vyrašit stromy a nabodnout je.

Možná se tak stane.

Dokonce i ona byla nervózní. Nikdy se na zeleň a tajemno ve světě nedívala se strachem. Byla to dobrá lekce, ale přála si, aby cenu za její ponaučení nezaplatila ta vesnice.

Ve tmě nemohli pokračovat, jinak by riskovali zranění koní. První společnou noc přebývali v hostinci. Brangien spala vedle ní na nejlepší posteli, jakou jim krčma mohla nabídnout, a mírně chrápala. Byl to přátelský, vlídný zvuk. Dívka usnout nedokázala, toužila se vykrást ven za koňmi ve stájích a spát venku.

Dnes v noci se jí to přání vyplní. Muži si rozdělili hlídky. Brangien si rozčileně přerovnávala přikrývky a stěžovala si na příšerné podmínky, v nichž musí přenocovat.

„Mně to nevadí.“ Dívka se jí znovu zkusila věnovat, ale Brangien jí to v rychle se šeřící krajině neoplatila.

„Mně ano,“ zamumlala tiše. Možná si myslela, že závoj brání sluchu stejně dobře jako zraku.

Oheň praskal a otevřeně se stavěl na odpor noci, zimě, zvířatům a plížícím se věcem, zatímco hvězdy vyčkávaly. Lidé ještě nepřišli na to, jak se jim postavit a zvítězit. Dívka spojovala prstem svoje oblíbené konstelace: Utopená žena. Bystřina. Oblázkové pobřeží. I kdyby té noci některá z hvězd varovně zablikala, přes jiskry, které oheň vysílal k nebi, by to neviděla.

* * *

Druhého dne hnali koně rychleji. Zjistila, že se města před sebou bojí víc než lesa za nimi.

Jedinou útěchu jí přinášel houpavý pohyb koně. Dotýkat se zvířete bylo uklidňující. Byl v tom jasný cíl, který v ní vzbuzoval mír. Nepřítomně hladila hřívu své klisny. Dívčiny dlouhé černé vlasy toho rána učesala Brangien, vpletla do nich zlaté stužky. „Tolik uzlíků!“ divila se. Nechápala ale, nač jsou. Neměla podezření. Nebo ano?

Už tak se věci nečekaně zkomplikovaly. Jak mohla dívka vědět, že tahle mladá žena bude její vlasy převelice pečlivě zkoumat? A Mordred ji pořád pozoroval. Byl velice hezký, s hladkou tváří a mechově zelenýma očima. Elegancí jí připomínal hada plazícího se trávou. Když na sobě však přistihla jeho pohled, jeho úsměv odhalil víc z vlka než hada. Aspoň že ostatní rytíři se o ni nezajímali víc, než co jim kázala povinnost.

Sir Bors přinutil všechny ještě zrychlit. Míjeli malinkaté vesnice s domky semknutými u sebe jako muži v lese chránící si navzájem záda vstříc otevřenému prostranství, se strachem i výzvou. Toužila sesednout, setkat se s lidmi, pochopit, proč tu žijí, odhodlaní zkrotit divočinu, a proč sami sebe vystavují bezpočtu nebezpečenství. Ze světa před sebou ale viděla jen mlhavé zelené tvary s náznaky zlaté. Závoj byl jen intimnější verzí stráží, pečetil její samotu.

Tempo sira Borse jí přestalo vadit a přála si, aby ještě přidali. Ráda by už tu cestu měla za sebou a seznámila se s nástrahami na jejím konci, aby se na ně mohla připravit.

Pak dojeli k řece.

Zdálo se, že se tady opravdu nedokáže o ničem rozhodnout. Teď byla za závoj vděčná. Skryl před ní pomrkávající zrádnost vody a ostatním zase její paniku. „Nemůžeme jet jinudy?“ pokusila se vložit do hlasu lehkost a zároveň panovačnost. Neuspěla ani v jednom. Zněla přesně tak, jak se cítila – vyděšeně.

„Převozník nás bezpečně dostane na druhou stranu.“ Sir Bors jí to předložil jako holý fakt. Toužila upnout se na jeho jistotu, ale jeho přesvědčení bryskně proplulo kolem ní a zmizelo.

„Klidně bych jela déle, pokud by to znamenalo, že nebudu muset překročit řeku,“ oponovala.

„Má lady, ty se chvěješ.“ Mordredovi se zase nějak podařilo proklouznout až k ní. „Ty nám nevěříš?“

„Nemám ráda vodu,“ hlesla. Hrdlo se jí stáhlo kolem toho prohlášení, které zdaleka nevystihovalo hrůzu, jakou cítila. Vzpomínka – těžká černá voda nad hlavou, kolem ní, tlačila se na ni, zaplňovala ji – vynořila se z ní a vší silou ji odstrčila, odtáhla od ní svou mysl tak rychle, jako by stáhla ruku z hořícího polena.

„Pak se obávám, že se ti tvůj nový domov líbit nebude.“

„Co tím myslíš?“

Mordred zněl omluvně, ale neviděla mu do obličeje tak dobře, aby poznala, jestli jeho výraz odpovídá jeho tónu. „Nikdo ti to neřekl?“

„Neřekl co?“

„Nerad bych ti kazil překvapení.“ Teď lhal. Nenáviděl ji. Cítila to. A nevěděla, co mu za ty dva dny stihla udělat, aby si takovou zlobu zasloužila.

Prudký proud řeky přehlušil veškeré obavy, zavdal si s ním jen tlukot jejího srdce a zrychlené nádechy, které se však ve vlhkém oblaku paniky přes závoj nedostaly ven. Sir Bors jí pomohl z koně a už stála vedle roztržité a vzdálené Brangien, jež byla ztracená ve vlastním světě.

„Má lady?“ ozval se sir Bors.

Uvědomila si, že ji neoslovil poprvé. „Ano?“

„Převozník je připraven.“

Pokusila se k němu vykročit. Nedokázala svoje tělo přimět k pohybu. Zaplavila ji intenzivní, ohromující hrůza a nedovedla udělat směrem k vodě ani jediný krok.

Brangien si konečně uvědomila, že se něco děje, a předešla ji. Naklonila se k ní tak blízko, až dívka dokázala i přes závoj rozeznat její rysy. „Jsi vyděšená,“ řekla překvapeně. Potom zjemnila hlas a vůbec poprvé zněla, jako by mluvila s člověkem, a ne s titulem. „Jestli chceš, můžu tě držet za ruku. Umím i plavat. Nikomu to neříkej. Ale slibuju ti, že dohlédnu na to, že se bezpečně dostaneš na druhý břeh.“ Brangien ji vzala za ruku a pevně ji stiskla.

Dívka se jí vděčně chopila a držela se jí, jako by se už topila a jen ta ruka ji dělila od zapomnění.

A přitom se pořád k řece nepřiblížila ani o krok! Všechno to selže dřív, než se dostane ke králi, jenom proto, že nedokáže překonat tenhle absurdní strach. Nenáviděla se a nenáviděla všechny volby, které ji sem přivedly.

„Pojďme.“ Sir Bors netrpělivě sekal slova. „Čekají nás dřív, než padne noc. Musíme dál.“

Brangien ji jemně táhla. Jeden krok, pak druhý a další.

Vor se pod jejíma nohama ponořil a zhoupl. Otočila se, toužila vyběhnout zpátky na břeh, ale stáli za ní muži. Pohnuli se vpřed, moře širokých hrudí a neústupné kůže a kovu. Klopýtla a přimkla se k Brangien.

Unikl jí vzlyk. Na to, aby se zastyděla, byla příliš vyděšená.

Brangien, jediná pevná věc ve světě houpání a pohybu, ji nepustila. Kdyby spadla, věděla – věděla – že by ji to zničilo. Voda by nad ní vyhrála. Přestala by existovat. V ochromení strachem mohla cesta přes řeku trvat minuty nebo hodiny. Byla nekonečná.

„Pomozte mi,“ řekla Brangien. „Nemůžu se hnout, jak se mě drží. Myslím, že nevnímá.“

„My se jí nemůžeme dotknout,“ zavrčel sir Bors.

„Dobrý bože,“ řekl Mordred. „Já to udělám. Jestli mě bude chtít zabít za to, že jsem se dotkl jeho nevěsty, ať si poslouží, pokud mě nechá ještě naposledy se vyspat ve vlastní posteli.“ Kdosi ji zvedl, nabral ji pod koleny a nesl ji jako dítě. Zabořila mu tvář do hrudi, vdechovala vůni kůže a látky. Ještě nikdy nebyla tak vděčná za něco pevného. Něco skutečného.

„Má lady.“ Mordred promluvil hlasem tak jemným jako jeho vlasy, do nichž měla zabořené prsty. „Dopravil jsem tě bezpečně na suchou zem. V lese jsi byla tak statečná, co by ti taková říčka mohla udělat?“

Postavil ji na zem, ale nepustil ji a dál ji držel v pase. Klopýtla. Teď, když měla tu hrozbu za sebou, zmocnil se jí stud. Jak mohla být silná, jak mohla dokončit svůj úkol, když nedokázala ani překročit řeku?

Na rtech jí vykvetla omluva. Vytrhla ji a zahodila. Buď, co čekají, že budeš.

Opatrně se narovnala. Královsky. „Nemám vodu ráda.“ Pronesla to jako fakt, ne jako omluvu. Pak přijala Brangieninu ruku a nasedla na koně. „Můžeme pokračovat?“

Deloraine
Srdce z kamene 2020

Psát o albu, které vyšlo již roce 2020 a do mého playlistu se dostalo v únoru následujícího roku, by se mohlo zdát zbytečné, ale dobré věci se mají připomínat. Navíc jsem náhodou narazil na tuhle dva roky rozepsanou recenzi, tak proč jí nevyužít. A napsat pochvalnou recenzi těsně po vydání alba by mohla zavánět podbízivostí a snahou domoci se nějakého toho merchu (trička nosím ve velikosti L, to jen tak na okraj 😊).

Ještě před tím, než jsem si pustil první album Vlaštovka, měl jsem z Youtube naposloucháno vše, co bylo ke slyšení. V případě Srdce z kamene jsem šel opačnou cestou a pečlivě se všemu již zveřejněnému vyhýbal. Takže při první písni přišlo lehké rozčarování, protože hlasově byl projev někde jinde, než jsem čekal. Jenže stačilo pár desítek sekund poslechu a přišel jsem Divokému honu na chuť. Za mě je to skvěle zvolená otvíračka. Navíc jsem si při jejím poslechu, stejně jako v případě Lesa kostí, připadal jako v lese plném mytág pana Holdstocka.

Na první poslech mne z celého alba nejvíc zaujali Horalové, protože to je naprosto dokonalá epická skladba. Úvod, obstarávající Sparsovo sólo, který začíná tak zlehka a pozvolně, postupně nabírá na síle a mohutní až do prvního vykřičeného refrénu, je vystřídán až frenetickým zpěvem Máši, gradujícím ve verši o vařící se černé krvi. Slyšel jsem tu píseň mnohokrát, ale stejně si jí zazpívat nestíhám. Prostě pecka, kdy přímo vidíte drakary u pobřeží, slyšíte hučení plamenů a cítíte prolitou krev.

Ani na druhém albu Deloraine neopustili svět Zaklínače. Nilfgaard i Falca rozhodně patří k těm méně radostným příběhům a zmiňovaná smrt a umírání z názvu tohoto článku pro ně platí beze zbytku. Oproti tomu přináší lehké uklidnění baladický Avalon a vyloženě lyrická Zlatěnka, která dá opět vyniknout sametovému ženskému hlasu.

Srdce z kamene přináší čtrnáct autorských skladem, které jsou každá jiná a nelze je navzájem zaměnit, což je rozhodně dobrá zpráva. Asi nemá cenu zmiňovat se o každé zvlášť, protože mezi nimi není ani jediná slabší, která by byla na albu jen do počtu. Přesto bych ještě dvě vyzdvihl.

Severskými mýty inspirovaný Ragnarok je tak temný, jak jen píseň o soumraku bohů může být. O několik levlů výš ho pak vystřelil relativně nedávno zveřejněný videoklip, který mu dodává neskutečnou epičnost a je důkazem toho, že Derias a jeho banda pohanů nejsou doma jen na pódiích se svými nástroji. Rozhodně jsem zvědavý, co přijde příště.

Ještě se nelze nezmínit o skladbě Baba Jaga. Než jí zprofanoval Mrazík a před tím nejspíš ještě pár pohádkářů, byla to nepochybně jedna z nejděsivějších bytostí slovanských mýtů a Deloraine jí touto skladbou navrací její temnou stránku. Navíc je skvělým příkladem, jak kouzelným jazykem může čeština být. Minimálně měsíc jsem si zkoušel představit, jak vypadají ti „zlatí“, kteří vedou hrdinku písně po chodníku právě za babou Jagou.

Pokud jste ještě neměli příležitost se se Srdcem z kamene seznámit, tak tuhle chybu co nejrychleji napravte. Ani po dvou letech se mi album rozhodně neoposlouchalo. Navíc oproti Vlaštovce rozšířila kapela zdroje své inspirace. Kromě světa zaklínače se ve svých skladbách obrací ke slovanským i severským mýtům a díky Avalonu se přiblížila i Artušovské legendě. Uvidíme, kam své posluchače zavede příště. Navíc (to slovo používám nějak často, že) mezi Vlaštovkou a Srdcem z kamene uplynuly dva roky, takže v lehké parafrázi na již klasická slova, by se dalo napsat: „už je čas pane Deriasi!“

Oficiální stránky Deloraine

Koupit Srdce z kamene

Martin Sládek
Mystery Press 2023

Seveřan Harald toho času dlí v hlavním městě Západofranské říše, užívá si tak pařížskou pohostinnost a odpočinku po předchozích dobrodružstvích. Klid však netrvá příliš dlouho. Vzhledem k tomu, že není pouze dobrým bijcem, ale ovládá i magické Umění, postaví před něj osud v podobě franského šlechtice výzvu, která se neodmítá. Ze sídelního hradu se ztratil maurský vyslance a jeho nepřítomnost může mít dalekosáhlé diplomatické následky. Je tak na Haraldovi, aby milého zástupce maurského emirátu našel. Termín je v pravdě šibeniční, ale odměna, kterou si vymínil, tomu odpovídá. Bez váhání se tak pouští do pátrání, které se jen zakrátko výrazně zamotá a nabalí na sebe události, které hrozí zkázou celé říše.

Na počátku dvacátých let desátého století je Paříž třiceti tisícovou aglomerací plnou křivolakých uliček, zadních dvorků ale i honosnějších staveb a paláců, která se chystá na příjezd Karla třetího a Jindřicha prvního ptáčníka. I díky brzké přítomnosti obou veličenstev je tak Haraldův úkol velmi delikátní. Celkem pochopitelně se zaplete do té nejvyšší politiky, a kromě hrubé síly, jejíž užití mu rozhodně cizí, přirozeného šarmu a inteligence se může spolehnout i na magii, na kterou má v křesťanském světě celkem pochopitelně monopol samotná Církev svatá.

Autor nás zavede do skutečných historických reálií a doby, jež je magií dotčena jen sporadicky. I proto lze knihu vnímat v podstatě jako historickou detektivku, v jejímž ději se čas od času zjeví ono Umění, které dokáže Harald díky svému přívěsku ve tvaru Mjöllniru používat. Celou její první polovinu jsem se tak sžíval s jejím jazykem, protože jak mluva, tak některé výrazy, které jsou použity odkazuje spíše na současnost než na víc než tisíc let starou historii. Výrazy jako toxicita nebo anestetický efekt mě prostě ve čtení rušily. Stejně ta jako kurzívou psané místní výrazy (battaile, segreants, gravitas), jejichž význam lze sice dovodit, ale přišly mi zcela zbytečné. Na druhou stranu musím přiznat, že je Železné srdce po dlouhé době kniha, která mne donutila zapátrat ve vodách internetu a doplnit si trochu vzdělání. Ujistil jsem se tak, že sterno je hrudní kost, zjistil, že odřad je celek dočasně organizovaný ke splnění určitého bojového či jiného úkolu a distrakce je termín zastupující roztržitost. Místy jsem z toho byl v tenzi, stejně jako hrdina v některých částech příběhu.

A příběh je, oč tu běží. A ten sám o sobě funguje velmi dobře. Harald se díky svému původu a pohanství čas od času dostane do křížku s franskou elitou a místy čelí podcenění, které dokáže využít ve svůj prospěch. Není jen tupý bojovník, ale dokáže projevit i city a vzdělaností leckteré své soupeře převyšuje. Když slova selžou, přijde ale ke slovu jeho bojová sekera, se kterou se umí ohánět jako pravý severský vlk. Celá kniha se pak odehraje v rámci pouhých dvou dnů, takže termínu hektický dodal její autor zcela nový rozměr.
Samotný děj je prostý hluchých míst, čtenář nikdy nemá pocit, že řádky, které mu právě ubíhají před očima jsou pouhou vycpávkou sloužící k natažení děje. Díky již zmiňované hektičnosti pak ale musí číst velmi pozorně, aby se neztratil v nějaké té křivolaké uličce středověké Paříže. Příběh si pak od začátku udržuje standardní tempo, které neztrácí a ve zhruba závěrečné čtvrtině ho dokáže autor ještě vygradovat. A závěrečný souboj je pak onou příslovečnou třešinkou, kdy se dá napětí skutečně krájet.

Na závěr ještě jedna dobrá zpráva. Železné srdce chronologicky předchází dříve vydané knize Hladová smečka, takže se do něj můžete pustit dřív, než se potkáte s hladovějící smečkou.

Hodnocení: 70%

Vydáno: 2023, Mystery Press
Počet stran: 352
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Michal Suchánek
Autoři obálky: Michal Suchánek, Lukáš Tuma
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-7588-421-3

Martin Sládek
Mystery Press 2023

Ondřej S. Nečas
Mystery press 2023

Znáte to. Když v kriminálce z L.A. najdou na místě činu otisk pneumatiky, vyjede jim z databáze přesný typ vozu, ke kterému patří. Stejně tak, pokud najdou barevnou šmouhu, prozradí jim jiná databáze, kdy a kdo barvu vyrobil a nač jí používal. V patnáctém století se ale nejspíš budete muset spolehnout „jen“ na svůj úsudek, zkušenosti a výpovědi svědků, jejichž paměť ale může být vrtkavá. Pravda, pak je tu ještě staré dobré právo útrpné, které vám přiznání zaručí takřka stoprocentně, leč jeho výsledek nemusí vždy odpovídat pravdě. Jaké metody pro své vyšetřování zvolí rytíř Mojmír Mráz, to nám ve třetí knize o jeho životě a době prozradí Ondřej S. Nečas.

Procesí kráčející k šibeničnímu vrchu, odsouzenec spoutaný v řetězech, následná podívaná, která vždy přitáhne početný dav. Nu, což, zdá se, že prvním bodem bude nejspíš poprava. Leč jiní již vykonali na popravišti krvavé dílo a odsouzencův život bude pro tentokrát ušetřen. To jsou události, které stojí na začátku příběhu, jež se odehrává na pozadí historických událostí, na sklonku života uherského krále Matyáše Korvína.

Ústřední postavou knihy je Mojmír Mráz, zmocněnec Moravského zemského soudu, veterán bitev po boku krále Jiřího z Poděbrad, muž znalý života a dostatečně rozvážný, aby se ve svém úřadu vyhnul ukvapeným závěrům. Případ penězokaze, který díky svému zločinu propadl hrdlem, jehož grandiózní útěk přímo z popraviště děsí i brněnského purkmistra, vzbudí po právu jeho pozornost, protože každá další padělaná stříbrná mince, která se objeví, nese další smrt. Kromě svých biřiců má k ruce i svojí temperamentní schovanku Miladu, jejíž aktuální šlechtický stav, svázaný mnoha pravidly jen těžko souzní s její divokou povahou a neméně divokou minulostí. Příběh pak vždy uhání velmi svižně, když se v jeho středu ocitá právě Mojmírova schovanka. Stejně tak logicky zvážní, když se v hlavní roli ocitne samotný hejtman. Obě roviny příběhu tak vystihují své postavy a skvěle se doplňují.

Nebyl by to historický román, kdyby svým čtenářům neposkytl onu historickou nadstavbu. Rozhodně zajímavé tak jsou detaily o fungování městské rady, něco málo o napětí mezi obyvateli samotného města a hradu, který se nad ním tyčí i tehdejší místopis. Brno mělo i svojí žebráckou la societé, jako vystřiženou z Markýzy Andělů.

Celý příběh skvěle funguje i bez znalosti předchozích knih, což byl i můj případ. Autor sice utrousí sem tam zmínku o Miladině minulosti, aniž by jí rozváděl do větších detailů, ale v podstatě tím dívce i ději samotnému jen přidá víc na zajímavosti.
Směr samotného vyšetřování se několikrát vychýlí z předpokládané roviny a čtenář spolu s hejtmanem správně tuší, že na pozadí se odehrávají skryté intriky a nic není tak přímočaré, jak by se mohlo zdát. A tak to u dobrého příběhu má být. Stříbrný měsíc je tak hodně příjemné čtení, které má rozhodně hlavu a patu. I když v jeho průběhu bude mít čtenář několikrát stejný pocit jako Mojmír Mráz, že celý případ je čím dál zamotanější a on nemůže najít začátek nitě, vidí jen samé smyčky a uzly… Vše ale dojde svého rozhřešení.
Za sebe tak mohu knihu jen a jen doporučit.

Hodnocení: 80%

Vydáno: 2023, Mystery Press
Počet stran: 264
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Lubomír Kupčík
Autor obálky: Lukáš Tuma
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-7588-409-1

ONDŘEJ S. NEČAS

STŘÍBRNÝ MĚSÍC

UKÁZKA Z KNIHY

Slunce nad obzorem bylo krvavě rudé. Viselo v mlžném oparu a nehřálo. Jako by se všechna jeho záře někam ztratila a zbyl z něj jen ostře ohraničený kruhový otvor v obloze, odhalující obnažené maso nebes, trýznící zranění, jež si můžete do sytosti prohlížet a těšit se bolestí, kterou zosobňuje. Jen málokdy smíte pohlédnout do slunce, obvykle vám to nedovolí, spálí vás svojí září a přinutí odvrátit oči. Ale ne dnes. Dnes je bezbranné.

Ranní chlad je spoutává, vysává všechnu jeho sílu, zebe na nahých údech. Jsem tím sluncem?

Cesta na šibeniční vrch vedla od Židovské brány nejprve po pevné silnici na Olomouc, pak odbočovala na rozcestí u smírčího sloupu a pokračovala k jihu bahnitou, málo užívanou stezkou. Ten sloup tu byl kdysi vystavěn jako poslední připomínka pevných městských zdí, světa, kde vládnou lidé a jejich cihly a malta. Stál tu a vítal poutníky, a s dalšími se loučil, s některými už navždycky. Později dostal přízvisko Zderadův, na paměť dávného velmože Zderada Švábenského, který byl prý v těchto místech zrazen a zavražděn svými přáteli za jakousi malichernou urážku. Zde mohl každý odsouzenec pokleknout, naposled se vyznat ze svých hříchů a požádat o odpuštění.

Dál se šlo mokřadem, kde v houštinách rákosí vyvěralo několik potůčků, postupně se slévaly a mířily ke korytu Svitavy. Z louží a slepých ramen vyhlížely volavky a bobři, sledovali vetřelce, o kterých věděli, že se za nimi nepustí do jejich bahnitého hájemství, že se budou držet nejisté cesty plné kluzkých kamenů a občasné dřevěné lávky, nadělají mnoho hluku a zmatku, ale pak zmizí a nechají vodní svět zase na pokoji.

Přes Svitavský náhon vedl pevný most, tam byla ještě voda spoutaná do rovného, čistého koryta, uháněla bystrým tokem, jako by se už těšila, až svoji sílu vybouří, až bude roztáčet kola a pohánět mlýny a hamry. Přátelská voda, která člověku slouží, ale není zotročená, ne, nikdo ji nemůže přinutit dělat něco, co sama nechce. Je třeba ji pochopit a přimět plnit lidskou vůli tak, aby ji přijala za svou.

Zde ve slatině ležela voda nečinně a jen se tak válela a zahnívala. Sloužila žábám a vydrám a dalším bezduchým tvorům, kteří jí nedokázali rozkázat, neuměli ji pozvednout, dát jí řád a směr, mohli jen využívat toho, co jim sama nabídne, nebo odejít a přenechat místo jiným.

Ti, kteří mě vedou v okovech, jsou žáby. Táhnou se kolem, plivou na mě a pokřikují, smějí se a užívají si podívané, vezou se v proudu, jejž nejsou schopni ovlivnit. I jejich hlasy znějí jako žabí, kvákají a skřehotají, ale stačilo by pustit mezi ně lišku nebo čápa a rozutekli by se, bez odporu, bez vůle, jen zvířecí strach by je řídil a proměnil v masu hloupých, zbytečných těl.

Těžké okovy na rukou a nohou nejsou skutečně přikované, mají jen jednoduchý čep, do nějž stačí jednou udeřit a spadnou, aby údy byly volné a mohly být položeny na ostré klíny a rozdrceny hranou padajícího kola. Železo je jako voda, jenom dá víc práce mu rozkázat. I ono chce uvolnit svou sílu, když ho pochopíte, když mu dokážete nastavit směr.

A oheň. Oheň je vzpurný, avšak mocný. Slunce je zatím na pohled slabé, ale rozhoří se, není žádná šance na to, že by uznalo porážku a vzdalo se poutům mlhy a šera.

Zase se rozhoří.

Sežehne je.

V čele průvodu kráčel mnich a na dlouhé berle držel krucifix, šel ztěžka a trochu se potácel na mokrých kamenech. Za ním soudní písař a pár nedůležitých pomocníků soudu. A pak už biřici, dva s bubny, do nichž tupě bouchali v pomalém, jednotvárném rytmu, další s halapartnami, na kterých se třepotaly malé žalostné praporce v městských barvách, červené a bílé. Jeden pak držel provaz a na jeho druhém konci klopýtal odsouzený muž.

Jeho otrhané šaty nesly stopy bláta, které po něm čumilové ze začátku házeli, ale už toho nechali, byla to příliš velká námaha s chabým výsledkem. Nikdo také nevzal do ruky kámen, v jakési tiché dohodě neubírat vězni síly, nechat jej dojít až na konec, aby vydržel co nejdéle, až mu budou lámány údy a kosti drceny pod vahou katova kola. Nač předem zkracovat podívanou?

Diváci mohli být spokojeni, muž kráčel pevně a nedával najevo žádnou slabost. Za týdny v šatlavě se uzdravil z následků mučení, jemuž byl vystaven při výslechu. Nebylo vlastně nijak velké. Ke všemu se přiznal.

Cesta stoupala do mírného kopce a bažina zůstala vzadu, hlína teď byla vyschlá a tvrdá, šlo se dobře. Neduživá pole pod šibeničním vrchem dávala jen málo úrody, jako by na ně padal stín popraviště a neklidných bloudících duší, ale nejspíš to bylo naopak, půda zde byla vždycky jalová a k ničemu lepšímu, než jako místo k odpravení vyvržených se nehodila.

Proti bílé zachmuřené obloze se rýsoval stín šibenice. Šest loktů vysoká čtvercová stavba z hrubého kamene se zvedala na samém vrcholku kopce, v přední stěně byl dveřní otvor a za ním schody vedoucí nahoru na kamenné prostranství. V každém rohu pak se tyčil k nebi sloup vysoký dalších šest loktů a nahoře se křižovaly trámy opatřené kladkami a provazy, na nichž oběšenci končili svou pouť. Obvykle tam zůstávali viset do úplného konce, pokud nedostali po smrti zvláštní milost, aby mohli být pohřbeni v posvěcené půdě. Většinou však viseli na provaze ještě několik dní jako připomínka poutníkům, kteří si mohli jejich pochmurné siluety houpající se ve výšce dobře prohlédnout.

Viselci dostali místo obvykle na posledním trámu, aby hnijící kusy jejich těl dopadaly do hlíny za šibenicí, anebo alespoň zůstávaly na kraji a nedalo takovou práci se jich zbavit.

Dva katovi pacholci sem už před rozbřeskem natahali od řeky džbery s vodou, shrnuli hráběmi páchnoucí zbytky, spláchli vodou kamenné pódium a posypali je čerstvými pilinami, aby podívanou, která se tu chystala, nic nerušilo. Nyní stáli nehnutě po stranách šibenice ve svých černých kápích jen s dírami pro oči a čekali na blížící se průvod.

Nahoře už stálo kolo, přivázané za jednu z loukotí na provazu, a jiné větší, do nějž bude ve finále odsouzencovo tělo vpleteno, vyzvednuto na tyč a takto ponecháno vránám. Vše bylo připraveno.

Sám kat v rudé kápi stál u vchodu a vyčkával. Působil drobně pod svou kamennou stavbou, jeho černý oděv povlával ve vánku a meč, o který se opíral, vypadal obrovský, ani se nechtělo věřit, že by jej mohl zvednout nad hlavu a seknout. Dnes jej každopádně potřebovat nebude.

Z nebe začaly padat řídké kapky a svlažovaly prašnou zem, vzduch se naplnil čpavou vůní mokré prsti. Nevypadalo to na déšť, jen několik slz tu obloha uroní a zase bude konec, ranní mlha se rozptýlí a bude pěkný den.

Mnich v čele zaváhal. Náhle měl podivný pocit, jaký neznal. Ačkoliv už mnohokrát přicházel na toto neblahé místo, nikdy předtím jej nezasáhla taková vlna strachu a znepokojení. Jako by smrt, která tu vždy byla přítomna a trpělivě čekala stranou, náhle zvedla tvář a zadívala se mu do očí. Co se děje? Nemohl za to stín šibenice ani pach nepohřbených těl, ne, bylo to až v okamžiku, kdy uviděl ty panáky.

Stáli tu, kolem cesty, bylo jich šest nebo sedm, nešlo je snadno spočítat. Panáci ze slámy, v lidské velikosti, s bachratým tělem, neforemnou hlavou a rozpřaženýma rukama, přibodnutí na tyči, naklánějící se na tu či onu stranu, nehybní jako další mlčenliví diváci.

Otřásl se, ale nemohl se zastavit, průvod pokračoval dál a hrnul se do prostoru pod šibenicí, natěšení měšťané už se nemohli dočkat své podívané a hledali si nejlepší místa.

Mnich otáčel hlavu sem a tam a ze rtů mu splývaly zmatené a nesourodé modlitby. Panáci hleděli ze všech stran, nehybní a s prázdnými tvářemi. Nemají oči! Jsou stejně nehybní jako… proč nemají… Zrak se mu střetl s černou kápí jednoho z katových pacholků a z hrdla mu vyšel nevěřícný vzdech, ale zanikl v halasu přihlížejícího davu, když biřic postrčil odsouzence ke schodům nahoru.

Slaměných panáků si nikdo nevšímal, lidé se trousili mezi nimi. Mnich klopýtal a snažil se něco volat.

„Nemají oči!“ vyšlo mu z hrdla, ale nikdo mu nerozuměl. Mysleli si snad, že prožívá muka nad zmařeným životem nešťastníka, volá k nebesům prosby za spásu jeho duše? Znovu se zahleděl na nehybnou černou kápi, ale viděl jen prázdnotu. Strnulé postavy dál jen stály a ani se nepohnuly.

Kat oběma rukama o kousek pozvedl meč, pak jej zase zarazil zpátky do země a od jeho špičky se zajiskřilo. Vyšlehl plamen a rozběhl se dvěma směry, nechávaje za sebou kouřící stopu, dvě cestičky se klikatily na prašné zemi a ani syčící kapky je nemohly zastavit. Mířily ke dvěma nejbližším panákům.

Sláma se vzňala a baňaté postavy se rozhořely plamenem. Kat se obrátil k biřici, jenž postrkoval na schodech odsouzence, postavil se za jeho záda. Napůl jej halil oblak dýmu. Pod pláštěm něco svíral.

Diváci couvali před ohněm a dav se začal vlnit panikou.

A pak náhle přišel výbuch.

Jako by blesk udeřil do země hned vedle vás a hrom otřásl celým světem. Jeden panák se rozletěl v rudé ohnivé kouli, hořící kusy dopadaly všude kolem a lidé s ohořelými tvářemi křičeli, jiní padali k zemi a z hlav, krků a rukou se jim řinula krev.

Oheň získával na síle. Objímal další slaměné postavy a druhý výbuch proměnil všechny diváky v prchající zvířata. Žáby, zmatené a zpovykané žáby, které se plácají jedna přes druhou a hledají úkryt, ale jsou příliš pomalé, příliš ochromené strachem…

Do prachu padaly hvězdy. Létaly vzduchem, svištěly a zvonily na kamenech, s každým výbuchem přicházely v oblacích další. Třpytivé hvězdy z lesklé mědi se ostrými hroty zasekávaly do hlíny a do masa, trhaly látku šatů a vyrvávaly z lidských údů kusy kůže. Řev strachu a bolesti se nesl nad úbočím kopce.

Mnich vrávoral a záda mu hořela, cítil ostré zuby zaseknuté v kůži, klopýtal a pokoušel se někoho chytit. Dosáhl postavy muže v černé kápi, z posledních sil vztáhl ruce proti němu. Zachytil se látky a padal, kápě se svezla z hlavy a odhalila mrtvou vytřeštěnou tvář, jíž z úst vyčnívala zkrvavená špička kopí. Zvrácené oči hleděly zoufale k nebi, žádný div, že za otvory v kápi nebylo nic, jen prázdnota.

Plameny hučely a stravovaly slámu, k nebi vylétala hořící stébla. Jeden z biřiců stál dosud na nohou, tápal oblakem dýmu vpřed, dosáhl schodů a zakopl o ležící tělo svého druha. Přeskočil jej a s obnaženým tesákem v ruce klopýtal nahoru.

Když se jeho hlava ocitla na úrovni prostranství šibenice, rychlým pohledem zachytil mnoho věcí. Viděl muže jménem Martin Solin, který se rukama bez okovů držel provazu a chystal se sešplhat na druhé straně. Viděl člověka ležícího za lavicí ze zčernalého dřeva, tělo bez oděvu vypadalo jako každé jiné, takže až v další vteřině v něm poznal kata. Jeho vlastní sekera mu vyčnívala z hlavy. Viděl také útlou postavu v černých šatech a s rudou kápí na hlavě, jak se obrací a v rukou drží luk. Viděl černé vrány sedící na odloženém kole a popravčím špalku, jen seděly a vyčkávaly. Jedné viselo ze zobáku cosi růžového. Čekal, že to spolkne, ale ona ne, nechávala to viset a dívala se na něj.

Všichni se na něj dívali.

Křik a sténání za jeho zády jako by se vytratilo, vnímal pouze pohledy mnoha očí. Vlastně jen jeden z nich, pohled odsouzeného muže, jenž se mu nyní propaloval do mozku. Bylo v něm pohrdání, vítězství a vztek, soustředěná nenávist, která nikdy nepoleví, nikdy není ukojena. Znal jeho oči, vídal je v šatlavě, u soudního slyšení, i před chvílí, když kráčeli průvodem, býval v nich vždy klid a smíření, skoro kajícná vyrovnanost blízkého očistce. Ale nyní se peklo dostalo na povrch a ty oči jej sevřely, už navždy. Už navždy…

Zaskřípání natažené tětivy jej probralo a trhlo s ním k zemi, šíp křísl na kameni nad jeho hlavou.

Déšť ustal. Slunce nabíralo na síle a rozhánělo mlhu.

Dnes bude jasný den.

* * *

Mojmír Mráz ze Žezlic, komorník zemského soudu a zvláštní zmocněnec moravského zemského hejtmana ve věcech hrdelních, seděl ve své kanceláři a zamyšleně dloubal koncem brku do hrudky zeleného pečetního vosku. Kancelář se nacházela v rohu západního křídla dominikánského kláštera, které bylo vyhrazeno pro potřeby zemského soudu. Okno kanceláře směřovalo k Brněnské bráně v západní městské hradbě, ale bylo příliš vysoko, než aby nabízelo nějaký zajímavější výhled než jenom na kus modré oblohy. Člověk by se musel vyšplhat do výklenku a shlédnout dolů přes nepravidelné skleněné tabulky v olověné pavučině, aby zahlédl něco z ruchu u brány, jenž byl teď po ránu v plném proudu. Sbíhaly se tam dvě ulice, jedna z Horního trhu zvaného Zelný, kam směřovaly vozy farmářů z okolí s nákladem obilí, píce, kysaného zelí a také uhlí, hlíny pro hrnčířské dílny a všeho možného. Ze severní strany pak vedla cesta od Rybího trhu.

V místě, kde se obě cesty sbíhaly, stál největší městský pivovar, jenž zásoboval zejména krčmy v okolí Horního trhu, ale také samotný klášter a šenky na Starém Brně a mnoho dalších míst, podle toho, kdo zrovna jeho služby využíval. Městské pivovary se pronajímaly jednotlivým várečníkům volně, nejen těm sdruženým v cechu, ale také klášterním a panským, jak bylo třeba. Pro město to bylo výhodné, neboť poplatky stále plynuly a nestávalo se jako jinde, že by produkce soustředěná v rukou omezeného počtu cechovních pivovarníků nějak vázla a nedokázala uspokojit poptávku. Na druhou stranu to vedlo k neustálým sporům o to, kdo, kdy, kde a v jakém množství je oprávněn šenkovat pivo a čí práva garantovaná tím kterým výnosem byla právě porušena a kdo by za to měl zaplatit. Spory se vedly nejen před městským soudem, ale nezřídka do nich byly zapleteny i místní šlechtické rodiny, které se pak dožadovaly zásahu zemského soudu, a někdy, když šlo třeba o spor kláštera proti městu, se dostaly až před panovníka.

Bývají to obvykle zajímavě spletité právní tahanice a je vlastně docela uspokojující se jimi zabývat…

Mojmírův sekretář Albert přerušil svůj monotónní výklad, když viděl, že jeho pán neposlouchá. Teprve po chvíli ticha Mojmír rozpačitě vzhlédl, odložil zničený brk a opřel se v židli.

„Jaké že byly škody?“ otázal se.

Albert se dokázal tvářit, jako by každý případ, jehož spis se mu dostane do rukou, byl vyvrcholením jeho osobního životního údělu naplněného chmury a tragédií. Smutně obrátil list pergamenu a chraptivým hlasem začal předčítat:

„Podle vyjádření Sigmunda šenkýře bylo rozbito dvanáct kusů nádobí včetně dvou drahých skleněných pohárů z Míšně, polámány čtyři židle, na lustr byl zavěšen toulavý pes, při jehož sundávání vzalo zasvé půl tuctu dobrých svící, hrnec polévky musel být vylit poté, co do něj jeden z pánů umístil vycpanou hlavu kňoura, a obraz svatého Šebestiána, jenž byl použit jako cvičný terč na vrhání nožů, bude muset být…“

Albert se odmlčel, aby mohl přeskočit několik poněkud neuctivých výrazů, které se v doslovném záznamu šenkýřovy řeči vyskytly.

„Nějaká zranění?“ otázal se Mojmír sklesle.

„Jen několik popálenin, když bylo nutno hasit zapálenou…“ Albert si naklonil pergamen víc ke světlu a snažil se rozluštit písmo. Některý z pomocných písařů radniční kanceláře, který zprávu zapisoval, ji asi nepovažoval za hodnou zvláštní pečlivosti. Proč by se také měl někdo věnovat stížnostem nějakého šenkýře na urozené hosty?

„Myslím, že je to ‚lavici se sušeným česnekem‘. Potom je tu ještě něco o koni ve spižírně, ale nejsem si jist, zda má na mysli skutečné zvíře, nebo tak označuje některého z účastníků…“

„No dobře,“ povzdychl si Mojmír. „Koho tedy vlastně obviňuje?“

„S jistotou poznal mladého rytíře Petra Skřivana z Třebíče a jmenuje také Viléma Sterczera z Plané. Třetího popisuje jako mladého muže jemných rysů a neobvykle hustého vousu, s vysokým hlasem a neurvalými způsoby.“

„Hustého vousu. Aspoň že tak.“

„Jinak se dá říci, že přítomnost urozené panny Milady Almirové nikdo přímo nezmiňuje a řeči o její účasti se drží spíše v rovině obecných spekulací těch, kdo nebyli přítomni. Důvodem je patrně ta soutěž ve vrhání nožů…“

Mojmír s očima zvednutýma ke stropu tiše zaúpěl.

Vilma Kadlečková
Argo 2014/2022

Díky Aš~šádovým úskokům prožil Lucas svátost Splynutí a jeho schopnost oslovit přímo Sdílené vědomí Lodí z něj udělá hodně ceněné zboží. Ještě víc se tak dostává do hledáčku pozemské Velekněžky Össe i gerdánské rozvědky. Prožitek Splynutí ho nutí vyhledat jednu z Lodí, která s ním absolvovala cestu z Marsu na Zemi. Ale mezi hexagonálními kotvišti na něj čeká gerdánská past, která dokonale sklapne. I když se tak záhy ocitne v nezáviděníhodné pozici, přinese mu nastalá situace jednu nečekanou věc – naději. Naději, že nemoc, díky které mu zbývají už jen týdny života, může být vyléčena. Nic ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. A scéně se znovu objeví Aš~šád a jeho akce je naprosto nekompromisní.

Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, protože tím, jak zůstávají utajeny naší mysli, nad námi získávají moc. Össeanská pravda, která je v Lucasově případě umocněna tím, že jemu samotnému zůstává skryta i část jeho vlastní minulosti. A jsou to tak střípky a informace, které se z ní vynořují, co dávají knize další vrstvu v již tak spletitém příběhu. Lucas se tak mnohdy mění z toho, kdo ovládal nejednu situaci v toho, kdo je ovládán.
Stejně jako autorka dává nahlédnout do Lucasovi minulosti, odhaluje čtenáři i další podrobnosti o össeanských drogách, jejich fungování i nebezpečí. Trousí další střípky informací o minulosti nejen samotného Lucase ale i jeho otce a dává nahlížet do historie všech mimozemských planet, která mají aktuálně co do činěné se Zemí.

Vzhledem k tomu, že cele Mycelium je jeden monumentální příběh, který prostě musí být rozdělen do několika knih, objevují se na scéně i všechny postavy, které přežily led pod kůží. Pinkertýna je stále rozpolcená svou láskou k Lucovi a pocitem viny, protože mu tají existenci dopisu od jeho otce. Fiona prodělá zajímavý vývoj ohledně své víry i své snové schopnosti, která, zdá se, může mít do budoucna poměrně velkou cenu. V Kamëlë se sváří její city i vina ohledně Luca a jako nositelka stříbřitého chladu bojuje s mocí této zbraně. Pozemská Velekněžka dál, i přes ztráty svých gleewarinů, spřádá sítě intrik, které i přes mezihvězdný prostor hýbou samotnou Církví a psychotronik Aš~šád je nadále mocnou konstantou, ke které jedni vzhlíží a další se jí snaží bez milosti eliminovat. Lucas Hildebrandt pak osciluje mezi beznadějí a touhou po nalezení léku na svou nemoc. Objeví se ale i nové, velmi zajímavé a velmi empatické postavy. A naopak, některým se pád do temnot stane osudným.

Mycelium rozhodně není oddechovka do vlaku. Jeho čtení vyžaduje jistou dávku soustředění. Čtenář nikdy neví, kdy nějaká zdánlivě nepodstatná maličkost, detail nebo z děje lehce vybočující událost, budou mít vliv na věci příští. Stejně tak spousta postav není jen prostou stafáží, každá z nich může být nakonec důležitým kolečkem v celém myceliálním soukolí.

Nakonec bych se krátce zastavil nad tím, co každý čtenář uvidí jako první, a to je naprosto skvělá obálka. Zneklidňující tvary hmyzího Boha vynořující se z myceliálního podhoubí, stejně tak Kamëlë kráčející spolu se stříbřitým chladem rozvinutým nad hlavou, skvěle ilustrují následující stránky a dokreslují jednu z nejdůležitějších událostí celé knihy.

Hodnocení: 90%

Vydáno: 2014, Argo
Počet stran: 424
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Tomáš Kučerovský
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-257-1160-6

František Kotleta
Legie 08
Epocha 2023

Operací Thümmel to celé začalo a operací Petragun to v osmém díle Legie pokračuje. Takže máme před sebou další knihu z klávesnice Františka Kotlety, která nejen díky jeho jménu slibuje, že to bude pěkný tanec.

Vysněné setkání s Batistou nedopadne zcela dle očekávání – ani jednoho z obou mužů. Mimozemští spojenci totiž očekávají pod Moravcovým velením Černou hordu, totiž flotilu, kterou kapitán rozhodně nedisponuje. V případě téhle dezinformace tak dopadla příslovečná kosa na kámen. Posádka kraksny tak musí znovu do akce, aby novým spojencům dokázala, že si lidé zaslouží vlastní bojovou jednotku. Kapitána Moravce tak čeká další plánování, další boj, další mrtvoly a další hromada výkalů – doslova. A jak už to bývá, pokus se něco může posrat, tak se to na sto procent posere.

František Kotleta rozjede i v osmém dílu své „vysněné“ série akci, která s malými přestávkami pro nadechnutí trvá celou knihu. Akci střídá akce a občas tanec a někdy trocha sexu. Takže typický koktejl namíchaný v rozumném poměru. Znovu tak poznáme další planetu a další mimozemskou rasu a spoustu mimozemských mrtvol, sem tam i nějakou tu lidskou. Opět je text prošpikován mnoha hláškami a příjemně politicky nekorektními poznámkami. Svou vteřinu slávy si tak odbude i Alena Schillerová, kterou tímto zdravíme do jejího spacáku. Stejně pak je jasné, že brněnské bary nebudou přívětivým místem pro autorovy zastávky. Svoji vyhlídku na věčnost pak získá v textu i jeden nejmenovaný autor brakové literatury. Při zmínce a úryvku parodie sovětské, potažmo ruské hymny, se pak zaleskne slza dojetí v oku nejednoho pamětníka. František Kotleta prostě ví, jak zahrát na ty správné city.

Kdo chtěl další Legii, další Legii dostal. Příběh plyne kupředu bez logických lapsů, bez jakýchkoli nudných pasáží, navíc nabídne jedno celkem překvapivé odhalení, které vnese světlo do několika minulých událostí. Není to ale kniha, která by vám něčím vyrazila dech. „Jen“ dílek do celkové skládačky. Ale pokud máte na palubě Amandu, o zábavu pak rozhodně nebude nouze. Poslední čtvrtinu knihy jsem tak díky ní absolvoval s větším či menším úsměvem na rtech. Uvidíme, jestli se stejnou zábavou vrátí posádka Vzdorující i toto léto, až se ocitne Na konci vesmíru.

Hodnocení: 70%

Vydáno: 2023, Epocha (ČR)
Počet stran: 320
Jazyk vydání: český
Edice: Fantastická Epocha (138.)
Ilustrace/foto: Lenka Tarwari Jandová
Autor obálky: Jiří Arbe Miňovský
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0109-1

Vilma Kadlečková
Mycelium 2
Argo 2013

Kniha začíná přesně tam, kde ta minulá (Jantarové oči) skončila, což bývá vždycky dobře.
Lucas Hildebrandt dokázal i díky pomoci jedné z Lodí dostat Fomalhowana Aš~šáda na Zemi. Odhalil tak další ze svých schopností a dotkl se mysli Sdíleného vědomí. Vykonavatel, mocný gleewarin, je stále poháněn svým úkolem, který se spíše mění v posedlost, zabít Fomalhiwana, který je díky svým schopnostem považován církevními představiteli za kacíře. Össeanka Kamëlë, gleewarinka v pozemské vyhnanství, se snaží uniknout témuž Vykonavateli a stále více se zaplétá do plánů spřádaných představiteli Církve.

Aš~šád, jehož psychotronické schopnosti jsou prozatím pozemšťanům utajeny, možná začíná rozehrávat svoji hru se Zemí. Dvojice gleewarinů pro změnu rozehrává hru o jeho život. Hru, která vygraduje ve střetnutí, které lidem v přímém přenosu ukáže to, co před nimi Össeané pečlivě tajili. A toto střetnutí dá knize impulz, který nakopne příběh kupředu. Do té doby velmi civilní vyprávění získá další rozměr a znovu ukáže, jak má autorka svůj příběh pevně v rukou, jak je vše provázané se vším.

Velký prostor dostávají události, které byly dosud skryté v minulosti. Čtenář má tak další příležitosti poznat, jak Lucase formovalo „vzdělávání“, jež mu poskytoval jeho otec, i jeho zážitky z planety Össe, které nejsou úplně příjemné. Stejně tak se poodkrývají vzpomínky Kamëlë, jež dostává v příběhu stále více prostoru a nutno podotknout, že je to jenom dobře. Stává se tak velmi důležitou postavou.

Autorka pak po kapkách dávkuje povědomí o vlivu, který Össeané mohou na Zemi získat, nebo ho už mají. Poodhaluje zákulisní rozbroje v Össeanské Církvi a rozvíjí další a další vrstvy svého příběhu. A vždy, když se zdá, že vyprávění začíná usedat, přijde další zajímavá situace nebo rovnou zvrat, něco, co nechá zase o kousek nabobtnat tohle úžasné universum.
Jednotlivé postavy pak většinou projdou nějakou krizí nebo katarzí. Snad žádná z nich nestagnuje a vyvíjí se. Pravda, pro některé z nich je ta katarze dost fatální. Hybnou silou, i když trochu v pozadí se stává Aš~šád, jehož přítomnost na planetě ovlivňuje všechny zúčastněné, ať už o tom ví nebo ne.

Závěr knihy pak přinese čtenáři několik menších odhalení, ale zároveň nadnese otázku, která se bytostně týká přímo Lucase Hildebrandta. A pro její rozluštění si čtenář musí počkat minimálně na další knihu. Takže uvidíme, jestli Pád do temnot opravdu sežehne všechno, co bylo.

Hodnocení: 90%

Vydáno: 2013, Argo

Počet stran: 332
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Tomáš Kučerovský
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-257-1008-1

Victor Dixen
Vampyria I.
Fobos 2022

Na první pohled rozhodně zaujme Dvůr temnoty grafickým zpracováním přebalu knihy. Nejen titulní stránka ale i obě vnitřní strany přebalu, stejně jako následující mapa Evropy a další strany před samotným textem, které čtenáře velmi okázale uvádějí do universa Vampyrie, se snaží evokovat staré tisky. Otázkou pak je, zda autor dokáže onu okázalost přenést do samotného příběhu.

A na začátku to trochu skřípe, trochu víc.

Příběh je vyprávěn v první osobě sedmnáctiletou Johanou, která žije se svými rodiči a dvěma bratry ve venkovském zapadákově jménem Krysí Brdek. Je právě 31. srpna roku Temnoty 299, když se na dveře domu jejích rodičů ozve zabušení, které dá do běhu velmi tragické události. V jejich průběhu Johana čtenáři stačí odvyprávět ve zkratce francouzskou historii za posledních tři sta let, tedy od doby, kdy se z Krále Slunce, Ludvíka XIV., stál Král Temnoty. Hodně polopaticky tak představí prostředí, dobu i způsob života obyčejných lidí. Autor tak v podstatě nedá žádný prostor pro čtenářovu fantazii. Nejen události, které čekají v úvodu knih Johaninu rodinu jsou tragické. Neméně tragický je i styl vyprávění, které se zhruba na prvních šedesáti stranách odehrává. Celé to působí tak, že autor měl velmi podrobně vymyšlené zákonitosti svého vampýrského světa, prostředí královského dvora i školy pro mladé šlechtice, kam svou hrdinku potřebuje dostat. A to dělá za každou cenu a velmi neobratně. Úvod je tak plný nepravděpodobných situací nebo nelogických detailů, které tahají za oči, z nichž některé jdou možná i na vrub nepřesnému překladu.

Ve chvíli, kdy se Johana konečně ocitne po několika denním cestování ve Velké jízdárně, oné škole pro výběr mladé šlechty, stane se vyprávění přece jen uhlazenějším. Autor má opět spoustu prostoru, aby ústy dalších postav uvedl svoji hrdinku i čtenáře do fungování samotné školy a nastínil i něco o královském dvoře nemrtvého vládce.
Dívčí osazenstvo školy je pak typickou klišé směskou, jakou na najdete na jakékoli high school. Je tady Královna krásy a její fanynky, Dobračka s tajemstvím, Šprtka šedá myška i Rebelka s příčinou. Kdo se, jak bude k té Nové chovat, je pak snadno předvídatelné. Nutno přiznat, že takové ty klasické vztahové veletoče se omezí jen na nezbytnou nutnost.

S přibývajícími stránkami, kterých je celkem ke čtyřem stovkám, je stále víc těch, kde se dá Johanin příběh číst, jako napínavé dobrodružství, kde pod povrchem neustále dřímá její touho po pomstě, a kterým místy prochází možná až příliš snadno. Ale vzhledem k tomu, že román je z ranku young adult, dají se některé dějové prvky očekávat.
Pravdou ale je, že vždy, když jsem se na nějakou dobu dokázal do textu víc ponořit a příběh odsýpal poměrně slušnou rychlostí, vždy přišel nějaký další logický kopanec nebo se objevil termín, který v danou chvíli nedával příliš smysl. A to si myslím, že by nemělo být standardem ani u knih pro mladší čtenáře, i když oni to ani tak nemusí vnímat nebo postřehnout.

Dvůr temnoty je dle mého názoru typem knihy, kdy autor nejprve vystavěl jeho prostředí, kulisy a všechny zákonitosti, a teprve poté do něj zasadil příběh své mladé hrdinky. Napovídá tomu jeho tragický začátek i postupné zlepšování, i když lehce předvídatelné. Nutno přiznat, po předchozích spíše kritických řádcích, že autor v závěrečné části knihy dokáže místy i překvapit, a to nejlepší si skutečné nechal až na konec. Pokud by celá kniha byla napsaná stylem poslední zhruba čtyřiceti stran, jednalo by se o mnohem lepší vyprávění. A pokud autor stejný styl dokáže přenést do dalšího dílu, rozhodně bude stát za přečtení.

Hodnocení: 50%

Vydáno: 2022, Fobos
Originální název: La Cour des ténèbres, 2020

Překlad: Alice Kottová
Počet stran: 408
Jazyk vydání: český
Vazba knihy: pevná / vázaná
ISBN: 978-80-277-1057-7

Jiří Kulhánek
Crew 2011

Zatím poslední román Jiřího Kulhánka si vzalo na starost nakladatelství Crew, co ž může být hodně příznačné. Po hodně dlouhé době je to také první kniha autora, do které jsem se pustil. Nutno podotknout, že bez nějakého většího očekávání. Přece jen předchozí Stroncium mě nijak extra neupoutalo, a navíc se zdá, že mistrovo uprázdněné místo celkem obstojně zaplnil jistý bruntálský řezník.

Ono zmíněné „neočekávání“ vzalo za své hned po několika prvních řádcích první kapitoly. Velmi zábavné kapitoly, kde se celkem nenásilně přenese děj od prznění krčmářovi dcery k prznění mozků zástupu zombíků, vynořivších se ze sklepa patřícího témuž krčmáři. Poměrně rozjařilé okamžiky se sexuálním podtónem se tak během chvilky promění v odpornou řezničinu. Znalce knih pana Kulhánka takový vývoj nemůže pranic překvapit. Stejně tak nepřekvapí, že se nic neděje na efekt a prvoplánově – vše má svůj důvod. Tak jo, to s tou dcerou trochu na efekt je.

Jan Sandberg není obyčejný člověk, ba ani jeho práce není obyčejná. Jak praví anotace, jeho prací je totiž být mluvčím, panem Mluvčím s velkým em. Ale co by to bylo za život zůstávat jen u jedné práce. Díky odvážnému plánu na ulovení jedné velmi vzácné trofeje, získal i další kvalifikaci. O exživých tak ví všechno. A proč se mu zjevují na prahu, vyjasní autor v několika zpětných pohledech (odborníci prý tomu říkají flashback).  A i přes lehký úsměv, který Janovi takřka neustále pohrává na rtech, nejsou ty zpětné záblesky právě příjemné. Většinou pro ty ostatní.

Od začátku do konce má autor děj knihy pevně v rukou. Všechno do sebe přesně zapadá. Naprosto skvěle dávkuje čtenáři pravidla svého příběhu i světa. Nic polopaticky nevysvětluje, nechává příběh plynout a vše potřebné vyplyne na povrch v pravou chvíli.
Dalším plusem knihy jsou postavy. Ať už stojí na straně hlavního hrdiny nebo proti němu. A vzhledem k tomu, že jde o knihu Jiřího Kulhánka, tak hráči stojící na straně zla nemůžou a rozhodně ani nejsou jen tak obyčejné figury. Z mého úhlu pohledu je ale trochu paradoxně stěžejní figurou osmiletá Fiona, která nemá kromě své dětské upřímnosti žádnou nadpřirozenou schopnost. Ve světě dospělých, strachu a všudypřítomné smrti je místy neuvěřitelně uvěřitelná.

S výjimkou jediné pasáže, souboje v ulicích stověžaté Prahy, který mi přišel trochu natahovaný, jsem si knihu užil neskutečným způsobem a zhltnul jí v podstatě během jediného dne. Takže pokud vám jako poslední k doplnění vzdělání chybí právě tahle poslední kniha Jiřího Kulhánka, tak po ní bez rozpaků můžete sáhnout.
Ale pozor, přec jen je to romantik a na konci nezůstane jedno oko suché.

Hodnocení: 90%

Vydáno: 2011, Crew

Počet stran: 544
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Jan Doležálek
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-7449-058-3