Josef Pecinovský
Epocha 2008
Na rodnou planetu se vrací z dálného kosmu mimořádný vyslanec Al Yrad. Nachází Zemi v troskách, lidstvo se odstěhovalo do prstence umístěného na geostacionární dráze. Jeho obyvatelé už dávno zapomněli, jak jejich nouzový svět vypadá, a myslí si, že žijí v tubusu se dvěma konci, které zatím ale nikdo nikdy neviděl. Al je zdejším krutým vládcům nebezpečný, současně ho však potřebují k tomu, aby zvládl mimořádně riskantní úkol…
Stejně jako mezi prvními dvěma knihami, tak i nyní uplynulo od událostí popisovaných v předchozím svazku několik desítek let. Oproti anotaci a obálce knihy neprozradím nic navíc, když napíšu, že potomek Ora Yrada, hlavního hrdiny knihy Posvátná larva, se vrací na z diplomatické mise rodnou planetu, která ho však nevítá známým pohledem na modré oceány a bělostná oblaka. Namísto toho vidí z oken své rakety kotouč temnější než samotná obloha. Než se však může odhodlat k prozkoumání této záhady, je násilně naveden na přistání k prstenci, který obepíná celou Zemi a obíhá jí na stacionární dráze ve výšce 36 000 kilometrů.
Záhy po svém přistání je Al Yrad zadržen a uvězněn. Dostává se tak přímo doprostřed mocenského boje lidí, kteří si osobují vládu na celým prstencem, kterému z nucené nevědomosti říkají Linie.
Předpokládám, že ten kdo se chystá přečíst si tuto knihu, přečetl i oba předchozí díly. Ano jsou i tací stateční lidé, včetně mě, kteří se nezalekli předchozích dobrodružství dvou Yradů a směle se pustili i do tohoto, předposledního příběhu. Pokud se vám zdá předchozí věta lehce ironická, tak máte pravdu. V tomhle provedení neměla být kniha vůbec vydaná.
Záhadná kukla poprvé spatřila světlo světa v roce 1993 v nakladatelství Ivo Železný, v sešitové řadě Rodokaps a před těmi patnácti lety to byla docela bomba. Bohužel pro tuto knihu a naštěstí pro nás přineslo zpočátku oněch patnáct let záplavu kvalitní zahraniční produkce a v posledních letech i nebývalý rozmach tuzemských autorů. A přestože se na konci knihy píše, že jde o revidované vydání, nemá Záhadná kukla v současné konkurenci absolutně žádnou šanci.
Třetí díl Kronik nové Země je totiž kromě hlavního hrdiny zabydlen jednoduchými a plochými postavami, které sice občas dokáží překvapit, ale vše činí naprosto bez nápadu a nevěrohodně. Ani samotný Al Yrad nedopadl nejlépe. Pokud by někdy v budoucnu mělo lidstvo vysílat k jiným civilizacím diplomaty s jeho rychlostí chápání a nepřizpůsobivostí k novým situacím, nejspíš by nás rovnou anilihovaly, nebo ukazovaly jako zábavní atrakci. Al Yrad totiž neustále trvá na svých pocitech a v několika rozhovorech neustále omílá to samé dokola, aniž by přihlédl k jasným důkazům, které hovoří proti jeho názorům ( viz několik rozhovorů s Hannumanem nebo Clarissou ). A tak ve chvílích, kdy už má čtenář jasno, zaostává za ním Al o několik koňských délek.
Dalším mínusem jsou těžkopádné dialogy, které někdy nejsou víc než jen výkřikem do tmy a v několika případech působí jako deska gramofonu přeskakující neustále o několik drážek zpět ( pro ty úplně nejmladší čtenáře této recenze: jako přeskakující cédéčko ). Pokud čtete názory kohokoli v této knize poprvé, bere to jako uvedení do děje a poznání hovořící postavy. Ovšem pokud ty samé myšlenky, jen lehce upravené, čtete již po třetí je to nuda.
Největší pecku si však autor nechal takřka až na konec. Nebojte neprozradím o co jde. O tuhle jednu z mála chvilek. Která vám zvedne koutky úst nahoru vás nepřipravím. Jen prozradím, že se budeme cítit jako na jednom představení Divadla Járy Cimermana, když si postavy navzájem vysvětlují své rodinné poměry.
Nezbývá tak doufat, že připravované završení cele tetralogie bude o poznání lepší.
Přidejte odpověď