Harry Harrison
Mustang 1997
Harrisonův Jim diGriz v mnohém připomíná jinou jeho postavu – Jasona dinAlta, a to nejenom oním téměř mikroskopickým predikátem, tvořícím součást jejich příjmení. Tady autor čtenářům ale nabízí něco trochu víc, než v Planetách smrti – popisuje zrození Ocelové krysy. Dospívající kluk se trochu idealisticky rozhodne stát se zločincem, a na svoji životní dráhu se začne důkladně připravovat. To důkladně ovšem znamená naivně důkladně, hned v den svých sedmnáctých narozenin se nechá zavřít do vězení, kde očekává setkání s mistry zločinu, kteří by ho měli naučit tomuto společností nepříliš obdivovanému umění. Brzy však poznává, že vězení jsou zabydlena pouze těmi, kdo se nechali chytit – a že tam se se skutečnými odborníky nesetká.
S trochou štěstí se mu podaří velmi rychle utéci a po několika měsících úsilí se mu podaří vzbudit pozornost nejlepšího zloděje na celé planetě – Střelec byl pověstný tím, že na místě svých krádeží nechával namalovaný obrázek šachové figurky. Jejich vzájemné námluvy jsou ale prozrazeny a oba unikají pryč. Kapitán kosmické lodě, do které se s pomocí mnoha úplatků uchýlili, je podrazí a vysadí je na podivné středověce vyhlížející planetě. Tam jim jde už nejenom o svobodu, ale i o život. Střelec zemře, ale Ocelová krysa se narodila…
Lupič gentleman z rodu Arsene Lupinů a Jasonů dinAltů (První Planeta smrti vznikla těsně před Zrozením ocelové krysy) využívá právě onen klasický potenciál – velmi rozmazanou a velmi klikatou mezeru mezi zákonem a etikou, stavící osobnost jednotlivce mimo pravidla společnosti. I když není takovým ochrávcem mravů, jakého legendy vytvořily z Jánošíka, Babinského či Robina Hooda, podobný příběh je vždy divácky vděčný. Každý z nás v sobě nosí kousek rebela proti pravidlům, a pokud hrdinovým krédem je nezabíjet, má vždy šanci se stát úspěšným, i když ostatní zákonem stanovená omezení pro něj nejsou nijak příliš závazná. K tomu přidejme věkové vymezení – a můžeme mladého Jima diGrize tak navíc považovat za určitou protiváhu Heinleinových juvenilních mentorujících SF, které zaplňovaly regály amerických knihkupectví v té době ažaž.
Právě v porovnání s příběhy Jasona dinAlta v prvním díle Ocelové krysy postupoval Harrison trochu přehnaněji, mladý Jim zvládá situace až příliš snadno. Příběh je psán v ich-formě a tak k mírně vychloubačnému vypravěčskému stylu Jima tu není příliš mnoho korelujícího nebo objasňujícího textu. Není tu nikoho, kdo by jeho samolibé oslavné tirády uváděl na pravou míru, přitom v některých situacích by to bylo docela zapotřebí.
Překlad je přirozený, redakci tu a tam utekly uvozovky. Knize hodně pomáhá nápadité výtvarné řešení obálky (v obálce je vystřižené okénko, kterým je vidět ilustrace na první stránce knihy) a nad cenou, poplatnou době vydání, určitě zaplesá srdce škudlila. (V normálních knihkupectvích ji ale nehledejte, šanci máte – pokud vůbec – jen ve speciálkách, já ji koupil v Krakatitu.)
Napsal: Petr Pagi Holan
Přidejte odpověď