Šílený les

Vladimír Šlechta
Straky na vrbě 2008 ( 1. vydání 2000 )
Náklad: 2.000 ks

Druhá kniha cyklu Krvavé pohraničí. * Izironk byl donedávna obyčejný hvozd. Obýván elfy, kteří v něm lovili jeleny a pěstovali chivu. Jenže něco se začíná dít. Les temní. Sem je vržena Inge Hargenn, jež přišla o všechny blízké. A hraničář Jacob Faylorg, který svou rodinu naopak hledá. Je si hledá smrt, co je blízko. A kdo je největší bestie? To se ukáže až na konci...[anotace]

Inge, dcera bohatého obchodníka z Thonieriky, se už nějakou dobu ukrývá stranou civilizace, v hraničním Glen Karho, ale ani tady není v bezpečí. Zcela nenadále se dočká hrozby ze strany dosud poměrně přívětivého mladíka Detlefa Borda, který se na jedné z jejich procházek změní v krvelačného vlkodlaka. A tehdy se v Inge probudí její elfská část zděděná po předcích a dokáže se ubránit díky ohnivému kouzlu, o němž ani nevěděla, že ovládá. V očích ostatních obyvatel Glen Karho se však stává nenáviděnou elfí čarodějnicí, která zaslouží jediné – hranici a smrt upálením. Nezbude jí nic jiného, než se zachránit útěkem do divočiny.
Ve stejné době se blízko Glen Karho objeví také hraničář Jacob Faylorg se svým věrným psem Sirotkem, který se snaží najít cestu do Gordonovgy země a svojí ztracenou rodinu. Je to právě on, koho obyvatelé osady požádají, aby Inge našel a zabil ji. Pro Faylorga není nalezení Inge žádný problém. Svojí část dohody však nesplní a naopak se společně s vyděšenou dívkou vydává na další cestu. Spolu tak tvoří nesourodý pár, kolem nějž se odehrávají události, které ovlivňují život velké většiny pohraničí.

Poprvé vyšel Šílený les již v roce 2000 a myslím si, že kdyby Vladimír Šlechta tuto knihu napsal poprvé až teď byla by trochu jiná a nejspíše i mnohem lepší. Hodně dlouho totiž trvá než se hrdinové dostanou čtenáři pod kůži a než se začne opravdu něco dít. Ovšem ve chvíli, kdy obě hlavní postavy doputují do pevnosti Progess naberou události velmi slušné tempo, ze kterého nesleví až do samotného závěru knihy.
Problémem pro některé čtenáře, zvláště ortodoxní „Tolkienovce“, může být rozdělení charakterů jednotlivých ras. Šlechtovi elfové totiž nejsou již dávno vznešenou rasou, která by raději sama odešla a vyklidila pole, jen aby zabránila dalšímu krveprolití a orci v jeho podání připomínají spíše utlačované severoamerické indiány z dob kolonizace divokého západu než nelítostné obludy bažící po krvi. Přesto se obě výše zmiňované rasy nakonec přihlásí o svá práva a hodně zkomplikují již tak dost nepřehlednou situaci, která v Pohraničí panuje.

Stejně jako Šílený les i další knihy Vladimíra Šlechty nabízejí hrdiny, kteří nejsou stoprocentně dobří nebo zlí. Stejně jako v životě se na těch záporných dají najít i lepší stránky a ti kladní mají svá malá i velká tajemství, se kterými se neradi chlubí. Tuto nejednoznačnost, stejně jako brutální řežbu okolo Progessu, považuji za největší klad této knihy. Je to zkrátka fantasy bez okázalých gest a poctivou dávkou dobrodružství.