Warhammer: Město zatracených – ukázka

David Gyumer
Polaris 2016

Gotrek a Felix: neopěvovaní hrdinové Císařství, nebo jen obyčejní zloději a zabijáci? Pravda možná leží někde uprostřed a záleží zcela na tom, koho se zeptáte…
Staré pověsti vyprávějí o městě zatracených, temném a zlověstném místě, zničeném před dávnými věky Sigmarovým hněvem. Jeho zřícené věže nechávali lidé Ostermarku dlouho na pokoji, ale nyní se v jeho hlubinách probudilo prastaré zlo a začalo znovu sbírat síly. Gotrek s Felixem se připletou ke křížové výpravě barona Götze von Kubera s cílem město vyčistit a když jsou ruiny vyrvány se samotného toku času, zdá se, že se trolobijcův osud naplní mnohem rychleji, než by si kdokoliv z nich přál.
Další dobrodružství Gotreka & Felixe. [anotace]

Kapitola první
Bestie z Ostermarkských bažin

Felix Jaeger se otřásl v podzimním chladu, který se plížil tichou vesnicí. Občas zavály poryvy větru nahnaného do průrvy mezi kopci, které přinášely přepršky ze zasmušilé odpolední oblohy. Byla to tak malá vesnice, že si zřejmě ani nezasloužila vlastní tečku na mapě – jediná ulička šedých nízkých domků dlážděná valouny. Dveře byly zavřené na závory a zahrazené, okna zatlučená prkny a na stěny někdo přibil železná kladiva. Felix napočítal možná devět nebo deset domů na každé straně. Byly z bezbarvých nerovných kamenů a šedé malty, oddělené od sebe dvorky obehnanými zdí, která chránila otužilou zeleninu před nejhorším větrem. Na okraji vesnice se krčila smutná Morrova zahrada označená kladivem z omšelého kamene. Mezi neoznačenými pomníky se procházela koza. Procházejícího Felixe si vůbec nevšímala. Bronzový zvonek na krku jí zacinkal, když se sehnula a uškubla pár pampeliškových stonků.
„Myslíš, že nás slyšeli přicházet?“
Gotrek si prohlédl řadu domků jediným zdravým okem. Obrovskou sekeru měl přehozenou přes jedno rameno. Na širokém runovém ostří se leskly dešťové kapky. Zabručel, i když Felix nedokázal říct, jestli pobaveně nebo souhlasně. „Ten boj jsem já nezačal, človíčku. Chtěl jsem jen pivo a nějaké odpovědi. Je snad moje chyba, že se zdejší lidé neumí slušně chovat?“
„Tohle jsou bažiny, Gotreku. Pochybuji, že tady někdo potkal trpaslíka jinde, než v knězově kázání. Nemůžeš jim mít za zlé, že nevědí jak… ehm…“ Zaváhal, aby nepřivolal trolobijcův hněv i na sebe. „Jak se k nim chovat.“
Gotrek zabručel a obrátil pohled na cestu. „Kdybych jim tady řekl, že ta elfí pakáž odešla, nejspíš by uspořádali oslavy.“
Felix se lehce pousmál. Zdejší lidé nejspíš žili izolovaně. A byli pověrčiví. Tahle krajina probouzela v lidech podivné myšlenky. Každý kout a údolí mělo vrtošivého ducha, který potřeboval ukonejšit, každý zurčivý potůček měl v sobě stín nějaké tragické a beznadějně romantické hrdinky. Ale ze všech mýtů často probíraných v nálevnách Osterwaldu vynikal jediný, při kterém všichni opilí pomocníci z farem a pasáci kulili oči a mluvili potichu jako v příšerném studentském zpracování melodramatu Detlefa Siercka, a to byla Bestie z bažin.
V jedné vesnici zmizel člověk, v další byl rozlomený zámek na rodinné kryptě, v bažinách někdo zahlédl podivné tvory a slyšel zvířecí vytí. Podle Felixe to bylo jen šramocení zatoulané ovce a banditi převlečení za nelidské příšery, a to mělo vyděsit cizince, děti a důvěřivce. Což zahrnovalo většinu lidí v Ostermarku. Povzdechl si. A taky trolobijce, kteří hledají slavnou smrt.
„Ta jejich Bestie je pořádně děsí, to je jasné,“ řekl Gotrek, kterému byly Felixovy myšlenky lhostejné. „Jen doufám, že tentokrát ji nemineme.“
Felix raději neříkal nic, jen se zadíval na druhý konec ulice. Poryv větru mu rozevlál dlouhé vlasy a červený sudenlandský plášť. Otočil se a do obličeje mu vletěla sprška deště. Byl na smrt unavený. Snažil se vzpomenout, kdy začal mít problémy se spaním. Byl si jistý, že to bylo po odchodu z Osterwaldu; na poslední noc v podkroví nad hernou, kde se nehnul vzduch, si vzpomněl s nečekanou vřelostí. To ty příšerné bažiny. Tady spal neklidně, ve snech vídal mlhu a ztrápené duše. Občas v noci zahlédl paní v bílém. Nikdy nemluvila, jen se dívala, sledovala, jak její město s černými hradbami hoří. Otřásl se, sotva si na to vzpomněl.
Ostermarkské bažiny byly opuštěná země a cestování tudy proběhlo klidně, i když cesta sama by rozhodně potřebovala opravu.
Tyhle cesty, pokud si pamatoval, sloužily pro armády císaře Magnuse, který vyháněl Chaos ze severních provincií po Velké válce a od té doby se jich zřejmě nikdo nedotkl. Okraj cesty označovaly v nepříliš pravidelných rozestupech opuštěné svatyňky. Felix denně napočítal dvě nebo tři, ale bylo to různé. Byly vytesané z jediného kusu šedivého vápence do přibližné podoby kladiva s hlavicí popsanou klasickým písmem, které vlivy počasí téměř vymazaly. Misky na dary byly vydlabány v kamenné násadě. Asi před týdnem našel Felix za zástěnou z pavučiny pár feniků pokrytých měděnkou. Nechal je tam. On ani Gotrek ještě nebyli tak hladoví, aby kradli peníze pro Sigmara. To nejlepší, co tyhle skrýše nabídly svému bohu, byla hnízdící straka, která začala ječet jako zhrzená děvka, sotva s Gotrekem přišli blíž. Dokonce i Gotrek zaskřípal zuby a nechal ptáka na pokoji.
Dva týdny mimo Osterwald, kde potkali jen zdi z vyskládaných kamenů a prázdné kopce. Gotrek si stěžoval na bolavé nohy a dokonce i Felix začal toužit po troše vzrušení. Gotrek by možná nezačal tu rvačku v poslední vesnici, ale přijal ji se směsicí nadšení a hanby, jako když se muž strádající žízní vrhne do bahnité kaluže. Trvala asi jen minutu – půl tuctu pasáků koz si myslelo, že si budou dělat legraci z Gotrekovy menší postavy a tetování, ale trolobijce je ztloukl do bezvědomí a obrátil hospodu vzhůru nohama. Sám stál uprostřed toho všeho a vypadal poměrně zklamaně, že ho žádná hlídka nevyhání z města. Jako dítě, které si zničilo postel a teď v ní musí spát.
Nebyla tu žádná hlídka, žádná milice, žádná známka toho, že by tu vládl císař Karl Franz nebo kterýkoli baron, co tu vybíral jeho jménem daně a vojáky. V té vesnici byli před třemi dny a od té doby nenarazili na živou duši.
„Povídám ti, to ta Bestie,“ řekl Gotrek a snadno potěžkal sekeru v pěsti velké jako šunka. Řetěz na ní zarachotil jako na psí boudě.
Felix nakoukl skrz hrubě stlučené plaňky zakrývající okno stavby, která byla cítit jako udírna. Z komínu stoupal kouř. Felix se zadíval na komín a odhodil si z čela vlhké prameny vlasů. Kouř se kroutil, jak jej rozháněl vítr.
Na okamžik jim spirály dýmu připomněly lidskou postavu.
Gotrek přejel palcem po ostří sekery, až se objevila kapka krve jako šarlatový korálek. „A dlouho jí to trvá, než sem přijde. Očekávám aspoň trochu ucházející rvačku.“
Felix sáhl na dračí jílec svého meče. Trochu za něj zatáhl, aby ho uvolnil v kožené pochvě. Při cestování s Gotrekem Gurnissonem se vyplatilo být opatrný.
„Myslíš, že jsou pořád uvnitř?“ řekl. S jistou námahou se otočil zády ke kouřovému přízraku a kývl směrem k oknům zatlučeným prkny.
„Ano, človíčku. Ani tvůj druh není tak hloupý, aby ponechával oheň bez dohledu.“
„Pokud neutekli ve spěchu.“
„Jsou tam,“ odpověděl Gotrek s širokým úsměvem, ve kterém chybělo několik zubů. Mávl na opuštěnou ulici. Felix se zadíval na zatlučená okna a zesílené dveře. „Tohle nikdo neudělal ve spěchu.“
Felix pohlédl přes břidlicové střechy zalomené v ostrém úhlu na nízké kopce po obou stranách vesnice. Zídka z naskládaných kamenů končila asi v půlce kopce hromadou suti. Kopec za druhou polovinou domků se nechlubil ničím tak honosným. Na tenké vrstvě půdy zápasily o živobytí ostružiní a vřes. Rostliny nebyly ani zelené, jako spíš nafialověle hnědé. Jako stará modřina. „Vylezte, vy holobradí zbabělci!“ najednou zařval Gotrek, až se Felix lekl. „My vám neublížíme.“ Trolobijce se otočil k Felixovi a s uchechtnutím, jako když se přesypává štěrk, dodal: „Možná.“
„Gotreku,“ vydechl Felix a umlčel svého společníka položením prstu v rukavici na paži.
Gotrek vzhlédl a sledoval, kam Felix kývl. Zahlédl jen stín pohybu za zatlučeným oknem. Pocházel z vyšší dvoupatrové budovy na druhém konci ulice. Felix měl s hospodami dostatek zkušeností, aby je poznal na první pohled i bez jakéhokoli znaku nebo přivítání. Byla to stavba charakteristická pro tento region s širokými krytými okny po obou stranách pevných dubových dvoukřídlých dveří. Mezi břidlicemi na svažité střeše vykukoval nečinný komín. Černé břidlice ozdobily krákající vrány bílými puntíky. Dlažební kameny ulice vedly přímo k předním dveřím, teprve pak uhnuly stranou a zamířily poněkud doprava do kopce a dozadu na místo, které vypadalo jako dvůr pro vozy. Mezi dlažbou rostl plevel. Felix pochyboval, že sem od vydláždění vjel nějaký vůz. Pokud vůbec kdy.
Gotrek se zachechtal a vydusal tím směrem. Pomalu si máváním sekerou rozehříval svaly. Runy ve větru zahučely. Felix se kousl do rtu a pospíchal za ním. Podíval se přes rameno a otřásl se.
Cítil na sobě něčí pohled.
Ze dveří hospody se ozvalo zaskřípění těžké závory a pak se pomalu otevřela, jako by pod velkým nátlakem, jedna půlka dvoukřídlých dveří. Otevřel je hřbetem ruky mohutný muž s plešatou hlavou oblečený ve vlněné kytlici bez rukávů a v zamaštěném pracovním oblečení. Za zády se mu objevil světlovlasý chlapec v prošívanici s oštěpem v ruce a zoufale se snažil nevypadat vyděšeně.
Moc mu to nešlo.
Felix ztuhnul a pomalu sundal ruce z meče za opaskem. Větší muž měl v ohbí lokte položenou pistoli s trychtýřovitou hlavní, jakou Felix viděl jen v muzeu dělostřelecké školy v Nulnu. Opatrně o krok ustoupil a zvedl ruce. Pokud ho má někdo zastřelit uprostřed pustiny na trolobijcově poslední nihilistické výpravě, pak to, že to bude ze zbraně staré přinejmenším už sto let, bude jen chabou útěchou. Gotrek šel nonšalantně dál, jako by nic neviděl.
„Gotreku,“ zasyčel Felix.
Trpaslík udělal pár dalších kroků, než se zastavil také. Mávl sekerou a odložil si ji zpátky na rameno jako dřevorubec na začátku směny. „Přivítání stejně teplé, jako tvoje pivo, co, hospodský?“
Felix viděl, jak muži naskákala ve větru na holých pažích husí kůže. Prastarý trombón namířený na Felixe se zhoupl směrem ke Gotrekovi. Tady nijak nezáleželo na tom, na koho je namířený, uvědomil si Felix. Taková zbraň by nejspíš pokropila celou ulici.
„Kdo jste?“ vyštěkl muž drsně línou výslovností Ostermarku.
„Jen pocestní,“ zavolal Felix dřív, než Gotrek stihl vymyslet způsob, jak je oba nechat zastřelit tou brokovnicí. Připadalo mu, že viděl, jak se muž ušklíbl.
„Jo? Pocestní, povídáš?“ Dloubl trombónem výhružně do Gotreka. „A kam cestujete?“
„Kam se nám zatraceně zachce,“ zavrčel Gotrek.
Muže na chvíli zarazila Gotrekova zavilost a zbraň mírně poklesla, než se zvedla zpátky. „Vy nepůjdete nikam, dokud vám neřeknu, slyšíte?“
Gotrek vystrčil bradu a udělal krok vpřed. Trombón ho sledoval a zíval smrtící hlavní jako tlamou z podsvětí. „Myslíš si, že mě můžeš zastavit?“
„Gotreku,“ zamumlal Felix jevištním šepotem, který se nesl daleko. „Prosím, nenech mě zastřelit.“
„Ha!“ vyštěkl Gotrek. „Toho se bojíš, človíčku?“
Felix pozoroval velkou zbraň. „Právě teď ano.“
„Sklapněte,“ řekl muž. Prst na spoušti se mu chvěl.
„Ehm, Gotreku…“
Zasvědění vzadu na krku přimělo Felixe se otočit. Dveře do udírny se se zaskřípěním otevřely a objevil se v nich mohutný muž se zarudlýma očima a halenou špinavou od sazí. V jedné ruce svíral sekáček na maso a ze zubů mu visely kousky chrupavky. Za ním vyšla podobně špinavá žena, která si tiskla k ňadrům lopatu. Na ulici se odevšud ozval zvuk odsouvaných závor a se skřípěním se otáčely dřevěné panty. Pomalu ji plnili mlčící rolníci v otrhaném oblečení. Špinavé vlasy jim cuchal vítr. Určitě jich byl dobrý tucet, tváře měli stažené strachy a zachmuřené. Neříkali nic, jen na sebe kývli, když přicházeli rameno vedle ramene s háky, lopatami na rašelinu a holemi kývajícími se jim nad hlavou. Hleděli na něj prázdným a vystrašeným pohledem a Felix jim ten pohled oplácel.
Přesně tohle jsme potřebovali, pomyslel si Felix a pustil z hlavy trombón hostinského, když mu ruce instinktivně sjely k pochvě. Rozzuřený dav.
Ostražitě vesničany sledoval. Drželi se opodál, ale děs dokáže s lidskou odvahou divy a tady to vypadalo, že na vyprovokování útoku toho nebude moc zapotřebí. Podíval se na Gotreka, který tam stál s přemítavým výrazem a nevzrušeně je pozoroval. Ani nesundal sekeru z ramene.
„Co se děje, Gregore? Našel jsi způsob, jak na nás přivolat Bestii?“ Obvinění přišlo odněkud z davu, Felix neviděl odkud, ale podle posměšků bylo jasné, že si to myslí i ostatní.
Ten muž Gregor máchl trombónem, aby pokryl celou ulici. Nikoho to ani v nejmenším nevyděsilo. Podle Felixe se nejspíš mnohem víc báli něčeho jiného. Světlovlasý chlapec za Gregorovými zády stiskl oštěp, až mu klouby zbělely, a přitiskl se k muži blíž. Přejížděl po davu vykulenýma očima, ze kterých bylo vidět bělmo.
„Zalezte zpátky domů,“ zavrčel Gregor. „Nebudu to říkat dvakrát.“
„To už budeme všichni mrtví!“ vykřikl tentýž muž. Felix ho tentokrát zahlédl – tmavovlasý a s tmavýma očima, kabát z kozí kůže měl zablácený a nijak se neodlišoval od ostatních. „To chceš, Gregore? Chceš tuhle zemi pro sebe, jako ta tvoje čarodějnice?“ ozvaly se další výkřiky, tentokrát vzteklejší než předtím. Někdo hodil kámen, který hvízdl pár palců Felixovi nad hlavou a udeřil do zdi vedle hospodského. Ten ucouvl a zvedl zbraň, aby se zaštítil.
„Ztichněte,“ řekl Gregor tenkým hláskem, jak se snažil být slyšet, aniž by křičel. „Takhle sem tu nestvůru určitě přilákáte.“ Dav se zarazil; přinejmenším jejich pozornost rozptýlil jiný zdroj pověrčivého strachu. Felix cítil napětí, jako když má užuž zadrnčet tětiva. S tichou hrůzou sledovali okolní kopce.
„Budeme všichni v klidu,“ využil Felix možnost zaplnit mlčení otcovým nejrozumnějším obchodnickým tónem. Nebyl si jistý, jak se jim s Gotrekem povedlo se do toho všeho zaplést, jen doufal, že se mu to povede uklidnit dřív, než Gotrek ztratí trpělivost. „Obávám se, že jsme všichni oběťmi nějakého nedorozumění. Opravdu jsme jen nevinní pocestní.“
Na okamžik se rozhostilo ticho, a pak jej do zápěstí zasáhl hozený kámen. Zalapal po dechu a přitiskl si ruku na břicho. To nebyla přesně ta reakce, v jakou doufal. Couvl dál od davu ke Gotrekovi a hospodskému.
„Nepřibližujte se, pocestní,“ zavrčel Gregor. „Všichni jsme slyšeli historky o Bestii.“ Podezřívavě si měřil Gotreka tvrdýma očima. „A nijak se mi nelíbí tady ten. Vypadá dost divoce. A pokud by to nebyl důkaz, poslední vesnice, o které jsme slyšeli, že na ni zaútočila, byl Taalsveldt tím směrem, odkud jste přišli. Možná, že on je ta Bestie.“
Felix zamrkal, když Gotrek potěžkal sekeru a zabručel. „Vol další slova opatrně, hospodský, a pamatuj, že trpaslík na urážku nezapomíná snadno.“
„Oni…“ začal kluk za hospodským zajíkavě. Ztěžka polkl a pokračoval. „Oni nevypadají jako Bestie, tati.“
„Kuš, Tomasi,“ zašeptal Gregor. „To nemůžeš vědět jistě.“
„Bestie je větší, Gregore, ty velký troubo.“ Zvolání se ozvalo z davu a rychle se k němu přidali další.
„Jo, jako ogr.“
„A má delší drápy.“
„Ne jako ogr, Heinrichu, jako trol.“
„Chladné studené tělo.“
„Oči mu svítí jako démonovi.“
„Drápy jako nože.“
„Šedá kůže, jo, jako trol jsem řekl.“
Felix přikývl a rozpřáhl paže, jako by pohled na jeho rukávy byl dostatečným důkazem lidství. „Je to pravda, víte. My jsme Bestii nikdy neviděli.“
„To je škoda,“ zabručel potichu Gotrek.
„Řekl, že je trpaslík,“ zašeptal Thomas otci do ucha s pohledem upřeným na Gotreka. Sklonil oštěp. „Neříkal otec Gramm, že s trpaslíky máme vycházet v dobrém? Nechci mít potíže s baronem.“
„Správně,“ řekl Gotrek. „A teď dej pryč ten kus šrotu. Nevystřelí to a každý, kdo má aspoň půl oka, to vidí.“
Gregor stiskl zbraň tak pevně, až Felix měl dojem, že ji ohne. „Tohle… tohle je zbraň, kterou používali mí předkové k očištění bažin od Chaosu!“
„Tak by ses o ni měl lépe starat, ne?“
„Přesně tak, Bestie!“ namířil Gregor trombón na Gotreka a stiskl spoušť. Vesničané zalapali po dechu a vrhli se k zemi. Felix šel k zemi o půl vteřiny později. Jen Gotrek zůstal stát. Ozvalo se klapnutí a jinak nic. Gregor vztekle zatřásl trombónem a ještě dvakrát stiskl spoušť, takže se ozvalo ještě dvojí klapnutí. „Sigmarův smutku,“ zaklel.
„Zvlhlý prach,“ vysvětlil mu Gotrek. „Podívej se na tu rez kolem zámku.“ Muž se ohnul a zvedl zbraň trochu výš, aby si ji prohlédl.
„Takže,“ řekl Gotrek a zamířil ke dveřím hospody. „Teď, když jsme všichni přátelé, co takhle pivo? Mám žízeň, a když mám žízeň, bývám podrážděný.“

Vydal: Polaris, prosinec 2016
Překlad: Leona Malčíková
Obálka: Phroilan Gardner
Vazba: brož
Počet stran: 344
Cena: 309 Kč

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.