Vlčice a Mandragora

Zdeněk Žemlička
Epocha 2008

Události se valí jedna za druhou: schyluje se k velikému střetu s Římem a hrozivé mystérium Teutonského lesa vyplouvá na povrch, stejně jako jiná nebezpečná tajemství. Marobudovo království je ohroženo intrikami a řáděním krvavého přízraku. I panovníkův milostný příběh notně zhořkne. A vlkodlačice Kroana se ocitá ve vleku dějů, v nichž zachovat si svobodu a lidství bude více než těžké. Navíc musí kráčet cestou, kterou jí připravily mocnosti z jiného světa…[anotace – 1. díl]

vlcice_a_mandragora0001Do světa lidí pronikla hrozba, která může změnit historii a uvrhnout svět do chaosu. Co zamýšlí královna jezinek a jaké jsou její skutečné cíle? Bude střet Germánů s Římem osudovou válkou, nebo jen jednou z mnoha bitev? I země v srdci Evropy se ocitá na pokraji zkázy. Vzniká zvrácený kult, přibývají oběti strigy a fanatičtí věštci zvěstují apokalypsu. Najdou se hrdinové, kteří tomu učiní přítrž? Pomůže moc poustevníka Magnuse? Bude mít i Kroana dost odvahy?[anotace – 2. díl]
Píše se počátek našeho letopočtu a na scéně se znovu objevuje vlkodlačice Kroana, jejíž první dobrodružství bylo zároveň i první knihou, která byla vydaná jako příloha časopisu Pevnost. Kroana se usadila a snaží se v ústraní vychovávat a starat se o svojí dvouletou dceru. Stejné časové údobí dělí Kroanu od smrti jejích rodičů a událostí předchozího příběhu. Přestože se snaží zůstat stranou, strhává jí nemilosrdné kolo dějin a ona se opět musí vydat vstříc krvavým dobrodružstvím.

Vlčice ( kniha z roku 2005 ) pro mne byla příjemným překvapením a povídka, ve které se Kroana objevila po boku Krutoboje patřila k těm nejlepším, která se byla zařazena do knihy Čas rytířů. Vlkodlačice mi byla tedy dostatečně známa, abych se mohl s chutí pustit do čtení jejího nejnovějších dobrodružství.
Už po pár stránkách jsem ale pochopil, že její postava, která my byla tolik sympatická v předchozích příbězích, se notně změnila. Už ne bojovnice, na kterou s hrůzou všichni vzpomínají, ale starostlivá matka, která se nechce nechat do ničeho zatáhnou a pokud už musí bojovat, činí tak z donucení a s velkou dávkou sebezapření. Změnit se může sice každý a každá postav má nárok na vývoj svého charakteru, ale autor to musí podat věrohodně, jinak jeho snažení ztrácí glanc.
Kroana ale není sama, kdo se změnil. Král Marobud nastoupil cestu pokání už ve Vlčici a už tam dostatečně litoval svých činů, aby ho Kroana nezabila a dokázala mu dokonce i odpustit. Jeho proměna však pokračuje a místy působí jako slaboch, které se mu v očích až často objevují slzy. V tom ostatně není sám. Svojí plačtivou chvilku má v této knize snad každá postava, která pro děj nějaký smysl. Čeho je ale moc toho je příliš.
Kniha je rozdělena na dva díly, pravděpodobně s ohledem na možný rozsah přílohy časopisu, ale dohromady tvoří jediný celek, který nemá smysl číst odděleně. Přesto jsou oba díly v něčem rozdílné. Při čtení toho prvního jsem měl pocit, že se vlastně nic neděje. Jistě, i tady se najde dostatek soubojů a „zásadních“ událostí, ale děj plyne tak nějak konstantně, bez většího napětí. Zlepšení se dočkáme teprve od poloviny druhého dílu, kdy se konečně začíná schylovat k boji v Teutonském lese, který byl avizován již v anotaci první knihy.

vlcice_a_mandragora0002Asi největší zklamání z Vlčice a Mandragory zažijí skalní příznivci historické fantasy. Je to u knihy, které do tohoto žánru patří protimluv? Myslím, že ne. Nejsem sice historik, ale v téhle knize podle mého míchá Zdeněk Žemlička historické události a s fantasy tak neuměle, že výsledek nejvíc připomíná snažení pejska a kočičky, když chtěli upéct dort. Najdete zde snad všechno, bohy, i když okrajově, slovanské mýtické bytosti, vlkodlaky, zvrhlý kult, který vznikne přes noc z ničeho, historické události i opravdovou korunovaci, která působí opravdu pateticky a až směšně, lásku ( té opravdu mnoho ), sex ( toho už méně ) a v neposlední řadě spoustu prázdných frází ohledně ochraňování chudých a bezbranných.
Knihu nezachraňuje ani to, že je rozdělena do dvou dějových linii, které se na začátku záhy rozdělí, plynou na sobě takřka nezávazně a opět se spojí až na samotném konci. Dle mého subjektivního názoru by knihu spasilo, kdyby se hlavní dějovou linkou stal konflikt Germánů s Římany a autor se dokázal vyvarovat situací, které doslova bijí do očí. Pro vysvětlení uvádím pár příkladů: jeden z Germánů použije na konci přímé řeči slovíčko „kapišto“; Římané koně zapadlé do bláta zastřelí, což si dost dobře nedovedu představit. Proč by plýtvaly šípy, nebo se pak zdržovali s jejich vyřezáváním?; přisluhovači strygy mají zuby opilované do špičky, takže šišlají, což autor použije i do přímé řeči. Namísto hrůzy tak budí spíš soucit.; Největší ranou čtenářskému zážitku je pak používaní přímé řeči. Zatímco král Marobud mluví neustále spisovně, jeho oponenti, takřka stejného postavení, používají řeč nespisovnou a nejvíc to činí, když chce autor upozornit na povahové rozdíly mezi nimi. Stejně se to děje i u Germánů. Nepředpokládám, že lidé stejného „vzdělání“ a postavení by mluvili nějak rozdílně.

Vlčice a Mandragora je vzhledem k výše napsanému čtivo určené nanejvýš na delší cesty vlakem nebo do čekárny u lékaře. Mé hodnocení a vnímání celé knihy by bylo ale nejspíš daleko kladnější, kdyby autor namísto „vysvětlovacího“ doslovu napsal „vysvětlovací“ prolog. Ději by

image_pdfimage_print
Štítky .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..