Vlčice a děti noci I.

Zdeněk Žemlička
Epocha 2011
Edice: Pevnost

Striga z předchozího dílu ságy Vlčice byla zničena, avšak zanechala po sobě krvelačné potomstvo. Marobudovo království je opět ohroženo, tentokrát velmi temnými silami. Kroana, Marobud a Alana se rozhodnou vrátit úder. Je to ale nejmoudřejší řešení? Bojovnice a mora Nadja o tom má pochybnosti. Navíc Arminius a náčelník Hermundurů Vibilius kují nebezpečné pikle. Román Vlčice a děti noci lze označit jako upírský, i když slovo „upír“ byste v něm hledali marně. (anotace)

vlcice_a_deti_noci_01Pevnost s knižní přílohou poctivě kupuji od prvního čísla. V posledních letech je ale na čtení čím dál tím méně času, a tak se knížky jen hromadí v mé knihovně. Svazku s pořadovým číslem 74 se tak dostalo té cti, že se po dvou letech stal první knihou, do které jsem se z pevnostní edice začetl. Rozhodně za to mohl fakt, že první Vlčice [odkaz na recenzi] celou edici odstartovala a dostalo se jí, i mého, vcelku pozitivního přijetí. Je sice fakt, že spokojenost z předchozí dvojknihy Vlčice a mandragora [odkaz na recenzi] už nebyla tak velká, přesto jsem se rozhodl spolu se Zdeňkem Žemličkou po třetí vstoupit do téže řeky…

… a málem se utopil. Jediným důvodem proč tato kniha vyšla, je totiž momentální upírský boom a možná také ještě i to, že autorovi v šuplíku zbylo pár zbytečných a nudných nápadů, které se nevešly do předchozích knih. Žemlička pokračuje v sestupu, který započal Mandragorou a Děti noci jsou tak špatná kniha, jak jen vydaná kniha může být. O ději se nemá vůbec cenu bavit, protože ten je totálně zazděn snůškou nepřesností, úplných nesmyslů a spisovatelských nedodělků.

Styl vyprávění celé knihy je hodně zkratkovitý, jakoby autor neměl čas nebo se mu nedostávalo prostoru, a místy velmi didaktický. Pokud se čtenář znenadání ocitne před nějakým náznakem tajemství nebo zápletky, dostane se mu takřka vzápětí vyčerpávajícího vysvětlení ústy jedné z postav (str. 103 – Nadja dopodrobna vysvětlí Fabiovi, co a kdo je to Mora). Stejně tak najednou autor strhává roušku tajemství toho, jak vznikají upíři (kikimory), co jsou zač děti strigy, nebo jakým způsobem nejspíš vzniklo Údolí stvoření. Žemlička tak nenechává ani ten nejmenší prostor pro fantazii samotných čtenářů a neustále vysvětluje, odhaluje a poučuje.

Dalším problémem je jazyk, kterým se kniha snaží ke čtenářům promlouvat. Marobud na jedné straně mluví jako vzdělanec, spisovně používajíc vzletné výrazy, jeho druhové však stejnou řeč neovládají a jejich vzájemné hovory tak vypadají velmi neuměle a jen těžko uvěřitelně. Stejně prapodivně vypadá i další text prošpikovaný výrazy, které neodpovídají době a znalostem lidí, kteří v ní žili. Marobudovo sídlo je tak neustále označováno jako akropole, což je termín pocházející z řečtiny označující opevněné návrší tamních měst a který převzala až moderní archeologie pro opevněnou část pravěkého nebo ranně středověkého hradiště. V odborné publikaci by termín sice odpovídal, ale v beletristické knize má jen stěží, co dělat. Několikrát také dojde na svérázný výklad biblického textu o Rajské zahradě, což je v prvních dekádách našeho letopočtu, uprostřed hlubokých lesů střední Evropy, znalost jen málo pravděpodobná. Stejně tak jako význam výrazu succuba, který má původ až v pozdně středověké křesťanské mytologii. Těžko uvěřitelná je i to, že se obyvatelé hradiště při nálezu zavražděné ženy jako první obávají nějaké epidemie. Při hustotě tehdejšího osídlení a velikosti sídel v oblasti, kde se děj knihy odehrává, je toto označení silně nadnesené a možná i úplně nesmyslné. Ono ostatně celý první odstavec na straně 44 může posloužit jako odstrašující případ.

I přes výše uvedené vám mohu zaručit, že se při čtení občas i pobavíte. Ke smůle autora se však jedná o humor nechtěný pramenící z výše uvedeného. Z úst samotného vladaře Cherusků tak vyjde slovíčko „kurňa“ a Kroana jadrně zakleje „Kurník“. Hodně pobaví i scéna, kdy bylinkářka a kadeřnice zvítězí v souboji s medvědem. Že by ho uondulovala k smrti? Co zatím výše uvedené není, je opakování výrazů v jediném souvětí nebo v po sobě následujících větách či odstavcích. Určitě jste si všimli, jak rušivě to působí. V knize se rozhodně nejedná o ojedinělý jev, a tak i ten nadále přispívá ke katastrofálnímu dojmu z celého příběhu.

Ve vypisování nesrovnalostí, nelogičností a chyb bych mohl pokračovat ještě několik dlouhých odstavců. Ale zkrátím to jen na poslední nepřesnost, která v anotaci na zadní straně obálky pasuje Zdeňka Žemličku na „jednoho z našich předních autorů historické fantasy“. Přesnější definice by měla vypadat asi nějak takhle: „jediného našeho známého autora pseudohistorické fantasy“.Stará poučka ale praví, že každé zboží má svého kupce. V tomto případě bych knihu Vlčice a děti noci doporučil hodně mladým začínajícím čtenářům, protože každá další kniha, kterou se po téhle odhodlají přečíst, bude na devadesát devět procent lepší.

V každém případě považuji za nejlepší část textu poslední tři slova na straně sto devadesát dva. Z toho pak přímo vyplývá, že četbu druhého dílu považuji za naprostou ztrátu času a raději sáhnu po nějaké knize, která skutečně obsahuje nějakou tu historickou fantasy.

Na úplný závěr bych ještě zmínil tu největší chybu, jaké se autor opakovaně dopustil. Stejně jako u předchozího Kroanina příběhu, umístil na konec druhého dílu Dětí noci doslov, ve kterém vysvětluje co, kdo, proč a kdy, což je při čtení prvního dílu rozdělené knihy čtenáři platné jako mrtvému příslovečný zimník. Pokud by, stejně jako Juraj Červenák u románu Sekera z bronzu, rouno ze zlata, umístil své vysvětlení na úplný začátek, předešel by spoustě pochybností a nevěřícného kroucení hlavou ze strany čtenářů. Ani to by ale ve výsledku tuto knihu nezachránilo.

Nakladatel: Epocha
Obálka: Jiří Petráček
Redakce: Tomáš Němec, Boris Hokr
Rok vydání: 2011
Počet stran: 200
Rozměr: 110 x 165
Provedení­: paperback

Cena: 139 Kč


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.