Vladimír Šlechta – Lovci přízraků

Detektivní román z postapokalyp­tického světa. Měla to být „dovolená u moře“. Tak jsem si to alespoň představoval. Na cestě do Anatarchonne jsme však našli tělo zavražděného velitele místní vojenské posádky. Objasnění vraždy se rázem stalo prioritou číslo jedna. Neměli jsme po ruce žádného detektiva, proto jsem se musel ujmout vyšetřování já, Gowery Fink.

vladimir-slechta-lovci-prizraku_thumbKapitola první
Vražda

Tělo jsme uviděli na vzdálenost dvaceti metrů. Muž, oblečený v oficírské uniformě, ležel přímo na cestě. Neměl žádné viditelné zranění, vlastně to vypadalo, jako by si tady dopřával dopolední šlofík.

Dominikův vraník poplašeně odskočil. Dominik škubl uzdou a zabránil mu v útěku. „Vždyť je to oberstleutnant Wankel!“ vykřikl.

To už jsem tušil, že je ležící muž mrtvý. Jinak by se Dominikův vraník neplašil. Na tohle mají koně čuch.

Seskočil jsem ze sedla a vydal se k tělu. Moje rezavá klisna, kterou jsem podle její připálené barvy pojmenoval Vánočka, zůstávala klidná. Ta už viděla tolik mrtvých lidí, že je nejspíš pokládala za běžnou součást krajiny. Jak jsem šel k ležícímu muži, ťapala za mnou jako věrný psík.

Oberstleutnantovo tělo leželo napůl utopené v travinách, proto jsme je uviděli, až když jsme byli skoro u něj. Zmínil jsem se, že leželo přímo na cestě. Nebyla to ovšem cesta, jakou byste si asi představili, ale jen tenoučká šmouha, klikatící se přes povlovné pahorky. Párkrát za rok tudy prošla karavana a jinak sem nikdo nezavítal. Všude kolem rostla tráva, a na cestě také, jen o něco nižší a o něco neduživější.

Z oberstleutnanta, čili po našem plukovníka, jsem viděl především lesklou pleš. Oblékl si pískově hnědou blůzu, vhodnou do tohoto horkého podnebí. Ramenní výložky měl dvakrát větší, než předepisují císařské vojenské řády, což o něm něco vypovídalo. K blůze si oblékl mušketýrské kalhoty se širokými červenými lampasy a obul si pěšácké střevíce s ovinovačkami. To o něm také něco vypovídalo. Takovéhle kalhoty, doplněné ovinovačkami, jsou vyjádřením určitého životního postoje. Nositel jimi deklaruje náklonnost ke starým dobrým časům a ke starým dobrým hodnotám.

Nevím, jestli si po ránu nasadil čepici. Nikde tady neležela.

Sklonil jsem se nad tělo a pohlédl oberstleutnantovi do obličeje. Měl tlusté rty, bambulovitý nos, hladce oholené tváře a pod nosem malý knírek, přibarvený načerno. Jediným pohledem jsem poznal, že býval typem velitele, kterému se říká vzteklý mizera. Nechtěli byste pod ním sloužit.

Býval – to je to správné slovo. Někdo mu udělal díru do hlavy. Když mluvím o díře, tak mám na mysli díru skrz naskrz. Dokonale kruhovou díru o průměru zhruba tří centimetrů, která procházela levým okem a vedla až k zátylku.

Popadl jsem oberstleutnanta za ramena a přizvedl ho. Tělo už ztrácelo vláčnost, dostavovala se rigor mortis. Z toho jsem usoudil, že smrt nastala před jednou či dvěma hodinami.

Dírou v hlavě jsem zahlédl trávu. Něčemu takovému byste nevěřili. Ani já jsem tomu nevěřil – a to jsem to viděl na vlastní oči.

„Je mrtvý?“ zeptal se Dominik ze sedla.

Přikývl jsem. „Mrtvější už bejt nemůže. Podívej.“

Přizvedl jsem oberstleutnanta ještě víc, podepřel mu hlavu a pomaličku ji natáčel, až uviděl díru i Dominik.

„Ježíši Kriste!“ vyhrkl.

Do této chvíle jsem neměl ponětí, že je nábožensky založený.

Mimoděk jsem strčil ukazovák do místa, kde bývalo oberstleutnantovo oko. Vnitřek byl spečený, hrbolatý a jaksi sklovitý. Něco sežehlo oberstleutnantovy tkáně, vytvořilo miniaturní tunýlek a zabránilo krvi, mozku a dalším tekutinám, aby vhrkly do uprázdněného prostoru.

„Ježíši Kriste,“ kvílel Dominik. Nasucho se dávil. Jeho vraník, který už necítil pevnou ruku na uzdě, začal znovu jančit.

„Tys ještě neviděl mrtvolu?“ zeptal jsem se. „Století válek skončilo docela nedávno. Tys nebojoval?“

„Samozřejmě že jsem sloužil,“ zajektal Dominik. „Bojoval jsem! Viděl jsem spoustu mrtvol! Ale tohle je přeci oberstleutnant Wankel!“

„Jo tak,“ přikývl jsem. „To je pak v pořádku.“

Něžně jsem položil mrtvolu do trávy. Dominik sáhl k pasu a vytáhl pistoli. Třikrát vystřelil do vzduchu: prásk-prásk-prásk. Byl to signál, aby všichni, kteří jsou poblíž, všeho nechali a přispěchali sem. Obvykle stačí dvojí vystřelení. Třetí výstřel přidal Dominik jako bonus.

Dominikovu vraníkovi, už tak poplašenému mrtvolou, neudělal zvuk výstřelů dobře. Vzepjal se a Dominik měl co dělat, aby nesletěl ze sedla. Moje rezavá klisna stála jako zaražený hřebík. Té jsou nějaké výstřely šumafuk.

„To střílení bylo předčasný,“ řekl jsem. „Měli jsme počkat na Oggerda.“

Jen co jsem to dořekl, houkl zepředu, nalevo od cesty, další výstřel. Podle zvuku z muškety. S několikavte­řinovým zpožděním mu z pravé strany odpovědělo hluboké prásknutí z brokovnice.

„Vojáci z Anatarchonne už oberstleutnanta hledají,“ křikl ze sedla Dominik. „Budou tu hned.“

Poplácával vraníka po krku, aby ho uklidnil.

„To se mi nelíbí,“ řekl jsem. Vylovil jsem z jedné z brašniček, které nosím zavěšené na vojenském řemení, krátkovlnnou vysílačku. Párkrát jsem stiskl příslušný čudlík, aby to na druhé straně zabzučelo.

„Oggie, jsi tam? Příjem,“ řekl jsem do mluvítka.

„Co se děje, Pěnkavko?“ ozvalo se z vysílačky.

Pěnkavka – malá roztomilá pěnkava – to je má přezdívka. Jedna z mých přezdívek. Je to slovo v mé mateřštině, v češtině. Protože se pohybuji v germanofonním prostředí, všichni to komolí. Obvykle říkají Pjen-kchaf-kcha, pokud rovnou nevynechají pár písmenek. Byl bych radši, kdyby už na malé české pěnkavy zapomněli, ale oni si zvykli a komolí to dál. Jmenuji se totiž Fink. Celým jménem Gouvernet Raymond Fink, ale Gouvernetem ani Raymondem se nezatěžujte. Křestní jména nepoužívám a nikdo je nezná. Fink, pokud to nevíte, znamená v germánštině pěnkava. Proto Pjen-kchaf-kcha. Připadá vám to komplikované? To věřím, ale já jsem komplikovaný člověk.

Jedině Oggerd, ač zdánlivě Germán jako poleno, vyslovuje Pěnkavku čistě a bez komolení. V jeho dětství, na které si nepamatuje, se skrývá jakási záhada, kterou jednou možná rozluštíme.

Ale zpátky k mrtvole.

Z vysílačky zazněl Oggerdův hlas: „Už jste v Anatarchonne? Slyšel jsem střelbu. Přepínám.“

Příjem trochu vynechával. Usoudil jsem, že Oggerd se nachází tak čtyři kilometry od nás. Na tu vzdálenost by vlastně ani nemusel zaslechnout výstřely z pistole. Jenomže Oggerd má kromě superzraku a dalších výjimečných schopností i supersluch.

„Do Anatarchonne nám zbejvá pár kiláků,“ řekl jsem. „Pořád jsme na cestě. Máme tady akutní problém. Na cestě leží mrtvej oberstleutnant Wankel. Zavražděnej. Dominik vystřelil do vzduchu, aby přivolal místní, a oni se sem nejspíš už stahujou. Pobídni valacha a co nejrychleji sem přicválej, přepínám.“

„Víte, kdo ho zavraždil?“

„Ne, to nevíme. Leží tady, jako by spadl z nebe. Je to úplná záhada.“

„Rozumím, jedu k vám, konec.“

Málo slov a spousta činů, to je prostě Oggerd. V tom se ode mne liší. U mě je to naopak.

Vyškrábal jsem se do sedla, abych měl lepší rozhled. Instinkt mi napovídal, že se k nám řítí kupa problémů. Ne že bych se s problémy neuměl vypořádat. Celý můj život – to je nepřetržitý řetězec problémů. Jeden problém za druhým a někdy přicházejí i v houfech. Ale tentokrát jsem doufal, že budu mít chvíli klid. Ještě před půl hodinou jsem si namlouval, že v Anatarchonne strávím příjemnou dovolenou u moře. No nic, odpočinek se odkládá. Snad to vyjde příště.

Čekali jsme, slunce začínalo připalovat. Před několika dny jsem odložil své tmavomodré, žlutě vzorované pončo, protože mi v něm bylo horko. Chodil jsem v lehkých plátěných kalhotách, které jsem si prozřetelně obstaral ještě v Bornnu. Kalhoty jsem doplnil opranou vojenskou košilí s vyhrnutými rukávy a po pirátsku uvázaným šátkem. Své obvyklé šněrovací boty jsem vyměnil za armádní kecky se svrškem z hrubého plátna, do kterého ve fabrice prorazili větrací otvory. Neměl jsem zbraň. Tou dobou jsem žádnou nenosil. Prožíval jsem jedno ze svých pacifistických období.

Sebekriticky musím uznat, že jsem nejspíš vypadal jako vyčouhlý hubený kluk. V posledních dnech jsem totiž ztratil pár kilo. Trpěl jsem nespavostí, zapomínal jsem jíst. Kolesová paroloď, která nás vezla na jih, za soumraku vyhazovala kotvu a čekala na rozednění. Reliéf říčního koryta se neustále měnil, plavba za tmy představovala neúměrné riziko. V noci, když jsem se pokoušel spát, mě rušilo ticho a drobné noční zvuky. Do půlnoci jsem hrával šachy s Dominikem, pak jsem ve světle blikavé lampičky četl vypůjčené knížky a nebo jen tak zíral do temných vod Dunaje. Ani přes den jsem nedokázal usnout, protože mě rušilo hlasité pleskání koles. Byl jsem asi jediný, koho rušilo. Všechny ostatní uspávalo.

Celé dny i noci jsem zůstával bdělý, pokud se stavu, do kterého jsem upadl, dá říkat bdělost. Zapomínal jsem snídat, obědvat i večeřet. Doufal jsem, že se to zlepší, až dorazíme do Anatarchonne. Měl jsem představu, že je to jakési letovisko s hotelovým režimem snídaní, přesnídávek, obědů, svačin a večeří. Jenže jak řekl zlý vlk Karkulce: nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Při pohledu na zavražděného oberstleutnanta mi bylo jasné, že se v příštích dnech žádné pohodičky nedočkám.

„Doufám, že tady bude dřív Oggerd než místní lidi,“ řekl jsem Dominikovi, aby řeč nestála.

„Proč?“ podíval se na mě Dominik.

„Proč?“ zavrtěl jsem hlavou v předstíraném údivu. „Copak ti není jasný, co tohle znamená? Je to provokace! Předhodili nám mrtvýho oberstleutnanta na cestu, abysme ho našli!“

„Nemohli vědět, že přijedeme zrovna dneska,“ namítl Dominik. „Nemohli vědět ani to, jestli přijedeme tenhle týden. Tady nejsou žádné jízdní řády…“

„Když to říkáš,“ pokrčil jsem rameny. „Ty se vyznáš v místních poměrech…“

Musím říct, že jsem Dominika znal jenom zběžně. Podle přízvuku vyrůstal v Bornnu, věděl jsem však, že nějaký čas pobýval v Anatarchonne. Do Bornnu odtud přivezl zprávy, které pak podnítily naši výpravu. Nevěděl jsem, jakou záhadou se budeme zaobírat tentokrát. Obvykle mě Oggerd pověří, abych se pohrabal v Bornnském centrálním archivu a shromáždil všemožná fakta. Tentokrát to po mně nechtěl. Ani Hal Hargo, vědecký člen našeho tříčlenného týmu, se o cíli naší cesty nešířil. Zahalil se do tajuplného mlčení – ale to je u něj obvyklé.

Abych se však vrátil k Dominikovi: byl vysoký zhruba jako já, tedy něco přes metr osmdesát. Starý byl také zhruba jako já, tedy kolem třicítky. Na rozdíl ode mne však vypadal mužně. Hnědé vlasy měl krátce ostříhané, ovšem s delší ofinou, která vytvářela jakýsi rošťácký rozcuch. Na bradě měl malý důlek – přesně takový, jaký připadá ženám neodolatelný. I dnes si oblékl pískovou vojenskou blůzu, stejnou, jako měl oberstleutnant, ovšem bez hodnostního označení. Vzal si k ní volné hnědé kalhoty s velkými postranními kapsami. Blůzu si přepásal širokým řemenem s pouzdrem na pistoli. Po ránu se hladce oholil – na rozdíl ode mě. Moje tváře zdobilo několikadenní strniště.

Na první pohled byl Dominik chlápek z hóch nóbl rodiny, kterému už od nejútlejšího dětství vtloukali do hlavy, že je něco extra. Ne že by byl nafrněný, prostě ho obklopovala jakási aristokratická aura. Když jste však prorazili jeho skořápku, dalo se s ním mluvit o všem možném – o knížkách, o politice, o filozofii. Svedli jsme spolu spoustu šachových partií. Někdy jsem porážel já jeho, jindy porážel on mě. Pořád to pro nás byla zábava a ne utrpení.

Dominik měl dokonce i svého domorodého sluhu, věřili byste tomu? Snědého a šikmookého chlapíka zvaného Kublaj, kterého si údajně přivedl právě z Anatarchonne. V tuto chvíli se však Kublaj zdržoval u transportéru. Stejně jako Hal Hargo a stejně jako dalších dvacet lidí.

Měl jsem povědomí o tom, že Dominik je císařský pověřenec. Loňské léto byl v Anatarchonne na inspekční cestě. Když pak do Anatarchonne vyslali nás tři, specialisty na průzkum technologických anomálií, dali nám Dominika k ruce.

Seděli jsme s Dominikem v sedlech a čekali. Všude, kam až jsem dohlédl, se rozprostíraly travnaté vršky a mělká údolíčka. Nad námi se klenula modrá obloha s rozjásaným sluncem, na cestě leželo tělo, kolem něj bzučely mouchy. Občas jsem se ohlédl k severu, kde se zdvíhaly Karpaty. Byly tak vzdálené, že se podobaly soustavě dětských báboviček.

Pak jsem zahlédl pohyb – a to hned na několika místech. Z různých směrů se k nám hrnuli ozbrojení muži. Byl jich nejméně tucet. Někteří se k nám blížili pěšmo, jiní jeli na oslech, všichni však spěchali. Byli u nás během chvíle.

Všichni měli klobouky či čepice, jinak to v tomhle horkém podnebí ani nešlo. Někteří byli ustrojeni do stejnokrojů pískové barvy, ovšem mnohem obnošenějších, než jaký si oblékl Dominik. Jiní vypadali jako banda marodérů. Blůzy nechali doma, od košil utrhli rukávy, aby všichni viděli jejich vypracované bicepsy. Kalhoty ustřihli pod koleny. Šikmo přes trupy si zavěsili patronpásy či široké řemeny s brašničkami a rohy na prach.

Vojáci i marodéři byli vyzbrojeni širokým spektrem střelných zbraní. Zhruba polovina měla muškety, ale zahlédl jsem i brokovnici na standardizované patrony, několik zbastlených dvouhlavňových pistolí a stařičký kalašnikov, upravený na střelbu jednotlivými ranami. Nesmím zapomenout na jednu moderní opakovačku, které však její majitel upiloval kus hlavně.

Když uviděli zavražděného oberstleutnanta, začali halasit. Někdo vykřikl údivem, jiný vztekem, další zděšením. Nade všemi však vyniklo vysoké ženské zaječení. Na mrtvolu se vrhla žena v kompletní uniformě. Objímala mrtvého a hlasitě plakala. V první chvíli jsem ji pokládal za vojáka-muže, sedací část pískových kalhot však měla bezezbytku vyplněnou. Zajímavě vyplněnou.

Zastyděl jsem se, že ji takhle okukuju, zatímco ona oplakává zavražděného oberstleutnanta.

Z klubka lidí a oslíků se vyčlenil nařvaně vyhlížející chlápek s našišato nasazenou čapkou. „Ticho, všichni! Držte huby!“ zařval.

Okamžitě zmlkli, pouze vojanda, ležící na mrtvole, hlasitě štkala. Nařvaný týpek se k ní naklonil, položil jí masitou ploutev na rameno a nečekaně něžně řekl: „Pomstíme ho, Trudi, slibuju. Dáme těm zkurvencům lekci, na kterou nezapomenou… Vzchop se, přestaň tady dělat divadlo…“

Žena vstala z mrtvého. Zahlédl jsem její obličej s ostře rudými skvrnami a stopami slz. Usoudil jsem, že je o něco starší než já, mohlo jí být tak pětatřicet. Čepice se jí svezla z hlavy, odhalila hnědé vlasy, dlouhé jen natolik, aby se daly sepnout do dvou kratičkých culíků.

Nařvaný týpek vykročil směrem k nám. Jeho pohled měl takovou sílu, že Dominik sklouzl ze sedla a postavil se na zem. Raději jsem taky sesedl, abych týpka zbytečně neprovokoval.

„A ty tady děláš co, Dominiku?“ zeptal se týpek. I do této kratičké věty se mu podařilo vměstnat dva důrazy.

Dominik poslušně odpověděl: „Jedeme před transportem, Franzi.“

„Co se tady stalo? Kdo to oberstleutnantovi udělal?“

„To já nevím, Franzi. Takhle jsme ho našli.“

„Kdo tady střílel?“ pokračoval Franz ve výslechu.

„Vystřelil jsem do vzduchu,“ vysvětlil mu Dominik. „Abych přivolal pomoc. Před tím jsme žádnou střelbu neslyšeli.“

Musím říct, že týpek jménem Franz vypadal jako velitel loupežníků. Měl buldočí obličej s několikadenním strništěm, kalhoty si zkrátil pod koleny a z košile utrhl rukávy. Paže měl mimořádně svalnaté a původně snad i tetované. Modrý tetovací inkoust se však ztrácel v hnědém opálení. Opásal se širokým patronpásem, za který si zastrčil bambitku se dvěma hlavněmi umístěnými pod sebou. Záměrně používám slovobambitka, protože nevím, jak jinak to nazvat. Byla to jedna z těch sflikovaných vymyšleností, jakých se koncem Století válek vyrojily tucty.

„Oberstleutnant je mrtvý zhruba dvě hodiny,“ vmísil jsem se do debaty. „Dostavuje se posmrtná ztuhlost, jak si můžete všimnout.“

„A ty jsi kdo?“ upřel na mě Franz pichlavý pohled. Zaškaredil se. Škaredil se už předtím, ale teď ještě přitlačil.

„Kromě jinýho jsem i doktor,“ řekl jsem. „Takovýhle věci poznám.“

„Jen jestli nekecáš,“ zavrčel Franz. „Na doktora jsi nějakej mladej.“

„Ten kluk má pravdu, Franzi,“ křikl od mrtvoly vousáč, kterému už mohlo táhnout na padesátku. „Herr oberstleutnant už je skutečně jak prkno, takže tady leží dvě hodiny.“

Vousáč byl majitel oné zkrácené opakovačky. Nevím, proč svou zbraň takhle zmrzačil. Repliky Mausera 98 jsou spolehlivé a přesné. Zkrácením hlavně se nedosáhne ničeho, akorát se výrazně sníží přesnost.

„Koukni na tu díru, co mu udělali do hlavy, Franzi,“ pokračoval vousáč. „Dělají si z nás prdel! Myslí si snad, že jim to projde?“

„Neprojde jim to!“ procedil Franz mezi zuby.

„Podle mýho názoru,“ podrbal se vousáč za uchem, „bysme měli pověsit Evžena. To mi připadá jako dobrej začátek. Pak bysme měli pověsit pár dalších. To je ale na tobě. Ty musíš zavelet.“

„Jo,“ kývl Franz. „Pověsíme Evžena a pak se uvidí.“

Otočil se k Dominikovi. Jakoby mimochodem se zeptal: „Přivezl jsi, co jsi mi slíbil?“

„Ale jistě, Franzi,“ přikývl Dominik.

Franz zakřičel na vojáky: „Hoďte oberstleutnantovo tělo na osla. Vezmeme ho k doktorovi, ať ho připraví do hrobu. Moltke, Tieriusi, popadněte tělo, kurva, musím říkat všechno dvakrát?“

Chytil za uzdu jednoho z oslů, kteří postávali opodál. Vyhoupl se do sedla. Ano, slyšeli jste dobře, osel měl skutečně sedlo.

„Grubere!“ vykřikl. „Ujížděj napřed! Zburcuj posádku pro případ, že by se místní postavili na odpor! Vy ostatní za mnou! Zrychleným přesunem, kurva! Nikdo ať se neloudá, nebo si ho podám! Držte se v houfu! Trudi, naskoč za mě!“

Natáhl pravici. Vojanda se jí chytla a vyhoupla se na oslí zadek. Gruber, na jiném oslovi, už uháněl plnou rychlostí pryč.

Celý houf, pěšmo či na oslících, se dal do pohybu. Bylo vlastností téhle podivné zvlněné krajiny, že nám za pár minut zmizeli z dohledu.

„Ještě že je nenapadlo zrekvírovat naše koně,“ řekl jsem do prázdna.

„To jsme měli opravdu štěstí,“ přisvědčil Dominik a myslel to vážně.

Zacvakal jsem čudlíkem na vysílačce. „Oggie! Nevím, kde jsi a co tam děláš, ale přichvátni si. Tady se to docela podělalo.“

„Pojedu za vojáky,“ vyhrkl Dominik, ve tváři nápadně bledý. „Zkusím je zastavit, než udělají nějakou nepředloženost.“

Skutečně řekl nepředloženost. Aristokratická výchova se nezapře. Také mám takovou, ale obratně ji tajím.

„Počkáme na Oggerda,“ řekl jsem. „Ten je na zastavování zdivočelýho davu hotovej specialista.“

„Stejně bych to měl zkusit…“ zachraptěl Dominik, ale nejspíš byl rád, že jsem mu zabránil v odjezdu. Té rozlícené bandě by to rozhodně nerozmluvil. Akorát by slízl pár facek. Pokud by ho rovnou nepověsili vedle toho… vedle koho vlastně?

„Koho chtějí pověsit?“ zeptal jsem se.

„Evžena,“ řekl Dominik.

Že by to byl můj krajan, rodák od Vltavy? pomyslel jsem si.

„Kdo je Evžen?“ zeptal jsem se. „Nějakej místní rebel?“

„Ne, rebel určitě ne. Mezi místníma je pár skutečných rebelů a Evžen se je snaží mírnit. Pokouší se uhlazovat spory mezi armádou a místními občany.“

Pokouší se uhlazovat spory? pomyslel jsem si. Spory mezi místními obyvateli a vojáky? To jsou mi ale novinky.

Pak jsme mlčeli. Po nekonečných patnácti minutách se nad blízký obzor vyhoupl Oggerd. Vlastně nevím, jestli to bylo patnáct minut. Nenosím hodinky.

Oggerd hnal koně volným cvalem, aby ho neschvátil. Vlál za ním dlouhý světlý plášť, takže to vypadalo, jako by se k nám přibližoval křižácký rytíř z pradávných časů.

Oggerd je vysoký, ramenatý a věčně podmračený chlap. S důrazem na slovo podmračený – jeho podmračenost nepřehlédnete. Nevím, ke komu bych vám ho připodobnil, ale mně osobně připomíná ďábla, jehož podobiznu jsem kdysi dávno viděl na předapokalyptické mozaice v ruinách Zaragozy. Má černé vlasy a černé vousy, oboje si udržuje ostříhané nakrátko. Už jsem se zmínil o jeho plášti: nebyl to ani tak plášť jako spíš přehoz se záhybem, který sloužil jako improvizovaná kapuce. Oggerd si ho nechal ušít ještě na palubě parolodi Hecht. Mohl to sice udělat jako my ostatní, tedy odložit nadbytečné svršky a chodit jen v kalhotách a košili, nechtěl se však vzdát svého plastikového krunýře s matným reliéfem dravého ptáka a s distinkcemi majora císařské armády. Distinkce, umístěné na levé straně hrudníku, si nechal nedávno přetáhnout zlatou barvou, aby v Anatarchonne všichni věděli, s kým mají tu čest. Plastikový krunýř však v horkém podnebí fungoval jako pekáč na smažení husy. Pokud se Oggerd nechtěl usmažit, musel ho něčím zakrýt. Zakryl ho touhle mušelínu podobnou látkou, která na parolodi Hecht za dne sloužila pro zřizování protislunečních zástěn a v noci pro zřizování protikomářích zástěn.

K plášti a ke krunýři si doplňte maskáčové kalhoty s postranními kapsami, vysoké armádní kecky, spoustu zbraní – a máte Oggerda v celé jeho kráse i děsivosti.

Když už jsem se zmínil o zbraních: u pasu mu visela automatická pistole, přes sedlo měl položenou repliku pušky Mauser 98 a nad pravým ramenem mu vydouvala plášť rukojeť řezáku, předapokalyptické věcičky s monomolekulárním ostřím. Řezák mu na zádech přidržovaly magnetické spony, protože ostří by z každého pouzdra okamžitě udělalo třásničky.

„Co se stalo?“ zeptal se Oggerd.

  • Vladimír Šlechta: Lovci přízraků (Cyklus Oggerd)
  • Brokilon, 2015
  • obálka: Michal Ivan
  • 240 stran, 248 Kč
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..