Trůn lebek – ukázka

Peter V. Brett

Triton 2015

Krasijský Trůn lebek zůstává prázdný.

Trůn sestavený z lebek padlých vojevůdců a démonských princů je sídlem cti a prastaré mocné magie, která drží démony v šachu. Z tohoto trůnu chtěl Ahmann Jardir dobýt celý známý svět a vybudovat jednotnou armádu, která by vytáhla do boje a skoncovala s démonskou válkou jednou provždy.

Jenže Arlen Sedlák, Tetovaný, se proti tomu plánu vzepřel. Vyzval Jardira na souboj a ten na něj musel přistoupit, aby si zachoval čest. A než aby riskoval porážku, svrhl sebe i svého protivníka ze srázu, čímž obral svět o spasitele a zároveň spustil boj o následnictví, který může Svobodná města Thesy rozdělit.

Na jihu musí Jardirova první manželka Inevera najít způsob, jak zabránit svým synům, hnaným snahou uplatnit nárok na trůn, aby se navzájem zabili a nezavlekli tak svůj lid do občanské války.

Na severu se Leesha Papírova a Rojer Krčma pracně snaží sjednat mezi Angierským a Milnským vévodstvím spojenectví proti Krasijcům dřív, než bude pozdě. V této křížové palbě uvázne Laktonské vévodství – bohaté, nechráněné, zralé na dobytí.

A jadrnci mezitím stále nabírají na síle. Bez Arlena a Jardira se asi nenajde nikdo tak silný, kdo by je zastavil. O osudu těch dvou pohřešovaných mužů možná něco ví jen Renna Sedlákova. Jenže i ta zmizela… (anotace)

„Ne!“ chňapla Inevera naprázdno do vzduchu, když se Par’chin vrhl z útesu a jejího manžela strhl s sebou.

A s nimi vzal i všechnu naději lidstva.

Na protější straně soubojového kruhu stejně tak vykřikla Leesha Papírova. Přísné rituální zákony dominu šarúm byly zapomenuty, svědci z obou stran se nahrnuli k propasti, společně se stísnili na srázu a zrakem se snažili proniknout do tmy, která soky pohltila.

V Everamově světle viděla Inevera ve tmě jasně jako za bílého dne, svět jí vykreslovala magická záře. Ale magie tíhla k životu a toho bylo dole, na holé skále a hlíně, málo. Ti dva, kteří ještě před chviličkou planuli jasně jako slunce, se rozplynuli v matném, šerém světle volné magie, lnoucí k zemi.

Inevera pootočila náušnicí s hora-kamenem, uloženým uvnitř a naladěným na svůj protějšek na manželově uchu, ale neslyšela nic. Náušnice mohla být z dosahu nebo se mohla při pádu rozbít.

Nebo není co slyšet. Ovanul ji mrazivý horský vítr a Inevera potlačila zachvění.

Přelétla pohledem ostatní shromážděné na okraji, četla v jejich obličejích, hledala náznak zrady, známku, že někdo z nich věděl, co se stane. Četla i v magii, která z nich vyzařovala. Čelenka z chraněných elektrových penízků jí neumožňovala číst v duších tak plynně jako Kadžiho koruna jejímu manželovi, ale i tak byla ve čtení pocitů čím dál zběhlejší. Zděšení bylo zřetelné v celé skupině. Člověk od člověka se drobně lišilo, ale tento výsledek neočekával nikdo z nich.

Vyděsilo to dokonce i Abbana, toho úlisného lháře, který vždycky něco tajil. On a Inevera byli zarputilými soky a navzájem se snažili jeden druhého odstranit, ale Ahmanna miloval tak, jak jen bezectný chaffit dokáže milovat, a jestli se ukáže, že je Ahmann mrtvý, bude na tom Abban tratit víc než kdo jiný.

Měla jsem přece jen dát Par’chinovi do čaje jed, pomyslela si Inevera při vzpomínce na Par’chinův bezelstný výraz té noci, kdy se vynořil z pouště s Kadžiho kopím. Píchnout ho jehlou namočenou v hadím jedu. Dát mu do lůžka brejlovce, než si půjde zdřímnout před alagai’šarakem. Nebo i tvrdit, že mě urazil, a zabít ho holýma rukama. Cokoli, jen to nenechávat na Ahmannovi. Jeho srdce bylo příliš čisté na vraždu a zradu a nemohlo ho zlomit ani to, že je osud Aly na vážkách.

Bylo. Už na něj myslí v minulém čase, i když je pryč jen pár vteřin.

„Musíme je najít.“ Ten hlas jí zněl z mílové dálky, přestože její nejstarší syn Jayan stál hned vedle ní.

„Ano,“ souhlasila Inevera, pořád ponořená ve víru myšlenek, „ale v té tmě to bude těžké.“ Kolem útesu už krákali větrní démoni a byl slyšet i burácivý řev kamenných horských. „Vrhnu horu, aby nás vedla.“

„Do Jádra s čekáním na horu,“ ulevila si Par’chinova Dživa Ka, odstrčila Rojera a Gareda, lehla si na břicho a přehodila nohy přes okraj útesu.

„Renno!“ Leesha ji chtěla chytit za zápěstí, ale Renna byla rychlejší a svižně se spustila z dosahu. Z té dívky vyzařovala jasná magie. Ne tak jasná jako z Par’china, ale jasnější než z kohokoli jiného, koho kdy viděla. Prsty a špičky zarývala do skalní stěny jako démonské drápy, tak ostře, až kámen pukal a skýtal jí oporu.

Inevera se obrátila k Šandžatovi. „Jdi za ní. A nechávej za sebou značky.“

Sloužilo mu ke cti, že strach, který projel jeho aurou při pohledu na útes, nedal najevo ani v nejmenším. „Ano, Damajo.“ Udeřil se pěstí do hrudi, zavěsil si kopí a štít na záda, lehl si na břicho, přehoupl se přes okraj a opatrně slézal dolů.

Inevera si v duchu říkala, jestli ten úkol nebude nad jeho síly. Šandžat byl silný jako každý muž, ale té noci ještě nezabil žádné démony a neměl tu nadlidskou sílu, která umožňovala Renně am’Sedlák vyrývat si vlastní cestu.

Ale kai’šarúm ji překvapil – a možná i sám sebe – protože prostě využíval řadu štěrbin, které si vyryla pro sebe Par’chinova žena. I on se zakrátko rozplynul v šeru.

„Jestli chceš nejdřív vrhnout ty svoje kostky, tak sebou hoď, ať se už můžeme pustit do pátrání,“ ozvala se Leesha Papírova.

Při pohledu na tu žírňanskou děvku musela Inevera krotit bublající vztek, aby nevyvřel a ona neztratila svůj důstojný výraz. Samozřejmě že chce vidět, jak Inevera vrhá kostky. Nepochybně je celá žhavá naučit se prorocké chrany. Jako by neobrala Ineveru o dost i bez toho.

Nikdo jiný to nevěděl, ale kostky jí řekly, že Leesha nosí pod srdcem Ahmannovo dítě, které ohrožuje všechno, co Inevera vybudovala. Bojovala s touhou vytasit nůž, vyříznout jí to dítě z břicha a skoncovat s tím trápením ještě dřív, než začne. Nedokázali by jí v tom zabránit. Tihle Žírňané byli sice zdatní, ale jejím synům a dvěma mistrům damajského šarusahku se rovnat nemohli.

Inevera zhluboka dýchala, aby nalezla svůj střed. Nejraději by si všechen svůj vztek a strach vybila na ní, ale Leesha Papírova za mužskou pýchu a hloupost nemohla. Nepochybně se snažila Par’chinovi nápad se soubojem rozmluvit, stejně jako se Inevera snažila přesvědčit Ahmanna, aby Par’chinovu výzvu nepřijímal.

Možná byl jejich souboj nevyhnutelný. Třeba Ala nemohla strpět dva Osvoboditele. Jenže teď nebyl žádný a to bylo mnohem horší.

Bez Ahmanna se krasijská soudržnost rozdrolí a damaji se budou vyžívat v hašteřivých půtkách. Pobijou Ahmannovy damské syny, pak se obrátí proti sobě a šarak ka pošlou do bezedných hlubin.

Inevera se zadívala na madžáhského damaji Aleveraka, který byl největší překážkou Ahmannova vzestupu k moci a jedním z jeho nejcennějších rádců. O jeho věrnosti Šar’damovi Ka sice nebylo pochyb, ale to by mu nezabránilo zabít Madžiho, Ahmannova madžáhského syna, aby nemohl připravit o post Aleverakova syna Aleverana.

Nějaký následník by snad kmeny dokázal sjednotit, ale kdo? Žádný z jejích synů není na tento úkol připraven, řekly kostky, ale oni se na to tak dívat nebudou, a jakmile by jednou získali byť dočasnou moc, už se jí nikdy dobrovolně nevzdají. Jayan a Asome spolu vždycky soupeřili a k oběma se budou stahovat silní spojenci. Jestli nerozervou její lid damaji, tak to za ně asi udělají její synové.

Inevera beze slova přešla do kruhu, kde ještě před chvílí probíhalo klání dvou možných Osvoboditelů. Po obou dvou zůstala na zemi krev; Inevera si přiklekla, přikládala ruce na zkrvavená místa, do vlhkých rukou brala kostky a třásla s nimi. Krasijci se kolem ní semkli do kruhu tak, aby Žírňané zůstali vně.

Ineveřiny kostky, vyřezané z kostí démonského prince a potažené elektrem, byly tou nejmocnější sadou, jakou kdy nějaká dama’ting vlastnila od dob první Damaje. Kypěly mocí a divoce žhnuly do tmy. Hodila, prorocké chrany zahořely, svým osobitým nadpřirozeným způsobem kostky zastavily a utvořily vzorec symbolů, v němž mohla číst. Většina lidí by v nich žádný význam nenašla. Dokonce i damy’ting se přely o výklady vrhů, ale Inevera je dokázala číst plynně jako slova na pergamenu. Byly jí průvodcem po desítky let nepokojů a převratů, ale jak se často stávalo, odpověď byla mlhavá a nepřinášela valnou útěchu.

Není žádného vítěze.

Co to znamená? Zabili se při pádu oba? Zuří souboj dole dál? Tisíce otázek jí vířilo hlavou a Inevera vrhla zase, ale výsledný hod byl stejný, což ostatně čekala.

„Tak co?“ zeptala se ta severská děvka. „Co říkají?“

Inevera skousla ostrou odpověď s vědomím, že to, co teď řekne, bude rozhodující. Nakonec usoudila, že pravda – či přinejmenším víceméně pravda – je stejně dobrá odpověď jako každá jiná, hlavně když udrží na uzdě ctižádostivé nápady, které se rojí kolem ní.

„Že není žádného vítěze,“ odpověděla. „Boj dole pokračuje dál a jen Everam ví, jak skončí. Musíme je najít, a to rychle.“

Sestup z hory trval hodiny. Tma je nebrzdila – všichni z této vybrané skupiny dokázali vidět pomocí magické záře – ale na stopě jim teď byli skalní a kamenní démoni, kteří dokonale splývali s horským úbočím. Na obloze kroužili vřískající větrní.

Rojer vytáhl housle a vyluzoval ze strun tklivé tóny Písně Ubývání, aby se od nich alagai drželi dál, Amanva rozezněla svůj hlas a přidala se k němu a jejich hudba, posílená hora-magií, se rozlévala daleko do noci. I ve vichřici beznaděje, která ohýbala palmu jejího středu až k prasknutí, v sobě Inevera nacházela pýchu na umění své dcery.

Plášť prazvláštní magie syna Jessumova je sice chránil před alagai, ale i tak to byla zdlouhavá cesta. Ineveru svrběly prsty touhou vytáhnout zpoza pasu elektrovou hůlku, smést démony z cesty a běžet za svým manželem, ale jednak nechtěla svou moc odhalit před seveřany, a jednak by tím jen přilákala ještě víc alagai. A tak musela držet pomalé tempo, které udával Rojer, přestože Ahmann s Par’chinem v nějakém zapadlém ďolíku mezitím můžou vykrvácet k smrti.

Vyhnala ty myšlenky z hlavy. Ahmann je Everamův vyvolený. Musí věřit, že ve chvíli nejvyšší nouze obětuje Everam na svého Šar’damu Ka nějaký zázrak.

Je naživu. Musí být naživu.

***

Leesha jela mlčky a dokonce i Thamos byl natolik ohleduplný, že ji nerušil. Hrabě s ní sice sdílel lože poměrně často, ale tak jako Arlena ho nemilovala. Nebo jako Ahmanna. Pohled na jejich souboj jí rval srdce.

Arlen očividně nasadil veškeré trumfy, a kdyby to bylo na ní, nejednala by jinak. Ale Arlenova ztrápená duše přece jen nalezla v poslední době trochu klidu a Leesha doufala, že si Arlen vynutí na Ahmannovi uznání převahy a ukončí souboj beze smrti.

Leknutím vykřikla, když Ahmann bodl Arlena Kadžiho kopím – pravděpodobně jedinou zbraní na světě, která mu mohla ublížit. V tom okamžiku došlo v souboji ke zvratu a její vztek na Ahmanna se málem přetavil v nenávist.

Ale když je Arlen raději oba svrhl z útesu, než aby prohrál, a Ahmann jí zmizel z očí, útroby se jí sevřely. Dítěti pod srdcem nebylo ještě ani osm týdnů, ale když jeho otec padal do tmy, Leesha by mohla přísahat, že kope.

Za poslední rok se Arlenova moc ještě zvětšila. Někdy jí připadalo, že není nic, co by nedokázal, a dokonce i ona váhala, jestli by to nakonec přece jen nemohl být Osvoboditel. Dokázal se dokonce ochránit před útokem tak, že se prostě rozplynul. To Ahmann nedokázal.

Ale i Arlen měl své meze a Ahmann napínal Arlenovy možnosti způsoby, které nikdo nečekal. Leesha si živě pamatovala na ten pád před pouhými pár týdny, po němž zůstal Arlen bezvládně ležet na kotlinské dlažbě s lebkou prasklou, jako když se vařeným vejcem klepne o stůl.

Kéž by se za nimi Renna tak nehnala. Ta žena o Arlenových plánech něco ví. Víc, než říká.

Ještě ani nesestoupili na úpatí hory, a už se zase vraceli, aby se vyhnuli průsmyku střeženému zvědy z obou vojsk. Válka možná byla nevyhnutelná, ale ani jedna strana netoužila s ní začít zrovna tuto noc.

Horské stezky se klikatily a větvily. Nejednou se musela Inevera radit s kostkami, kudy dál – zatímco ostatní netrpělivě čekali, ona klečela na zemi a zkoumala hod. Leesha nesmírně toužila vědět, co Inevera v té změti symbolů vidí, ale už věděla dost na to, aby nepochybovala, že věštebné symboly mají svou platnost.

***

Už se blížilo svítání, když nalezli první Šandžatovu značku. Inevera přidala do kroku, ostatní zrychlovali s ní, a zatímco obzor začal nabírat purpurový odstín, hnali se všichni po cestě jako o závod.

Pozorovatelé rozmístění na úpatí si jich nevšimli, jen Ineveřiny osobní strážkyně Ašia a Šanva se nikým neviděny vyplížily do svahu a mlčky se k nim připojily. Ten žírňanský princ si je podezřívavě změřil, ale když zjistil, že to jsou ženy, jen přezíravě potřásl hlavou.

Konečně dorazili k Renně a Šandžatovi, kteří na ně už čekali a ostražitě se navzájem hlídali. Šandžat rychle došel k Ineveře, přirazil si pěst na hruď a uklonil se. „Zde stopa končí, Damajo.“

Sesedli a šli za válečníkem o kousek dál, kde uviděli ďolík velikosti vzrostlého muže. Hlína a roztříštěné kameny vypovídaly o síle dopadu a země byla postříkaná krví, ale také tam byly otisky nohou – známky pokračujícího boje.

„Šli jste po stopách?“ zeptala se Inevera.

Šandžat přikývl. „Mizí nedaleko odtud. Myslel jsem si, že než zajdeme s pátráním příliš daleko, bude lepší vyčkat na další pokyny.“

„Renno?“ zeptala se Leesha.

Par’chinova Dživa Ka hleděla na zkrvavený důlek, oči se jí leskly, mocná aura byla nečitelná. Odevzdaně přikývla. „Prohledávali jsme okolí několik hodin. Jako kdyby jim narostla křídla.“

„Že by je odnesl větrný démon?“ troufla si Wonda.

Renna pokrčila rameny. „Možné to je, ale uvěřitelné těžko, řekla bych.“

Inevera přikývla. „Mého svatého manžela by se žádný démon nemohl ani dotknout, pokud by on sám nechtěl.“

„A co je s kopím?“ ozval se Jayan. Inevera se na něj trpce podívala. Nebylo pro ni žádným velkým překvapením, že jejího nejstaršího syna zajímá víc osud posvátné zbraně než vlastního otce, ale stejně ji to rozesmutnilo. Asome měl alespoň tolik zdvořilosti, aby si nechal takové myšlenky pro sebe.

Šandžat zavrtěl hlavou. „Po svaté zbrani nikde ani stopy, Šarúme Ka.“

„Je tu čerstvá krev,“ podotkla Inevera a zahleděla se na obzor. Od svítání je dělily už jen minuty, ale jedna věštba by se jí ještě mohla podařit. Sáhla do svého hora-váčku, a když si šla kleknout ke zkrvavené proláklině, svírala kostky tak pevně, až se jí hrany bolestivě zarývaly do dlaně.

Jindy by se neodvažovala vystavit citlivé kostky dokonce ani šeru před rozbřeskem. Přímé sluneční světlo by démonské kosti zničilo docela a dokonce i nepřímé světlo by mohlo napáchat trvalé škody. Nicméně elektrum, kterým je potáhla, je chránilo na nejjasnějším slunci. Stejně jako u Kadžiho kopí, i jejich moc na světle sice rychle slábla, ale až padne noc, budou se moci zase nabít.

Vztáhla ruku a zjistila, že se jí třese. Musela několik vteřin zhluboka dýchat, aby nalezla svůj střed, a pak si již podruhé této noci zvlhčila dlaně krví svého manžela, aby s její pomocí pátrala po jeho osudu.

„Požehnaný Everame, Stvořiteli všeho, dej mi vědět o socích, kteří zde bojovali, o Ahmannu asu Hoškamin am’Jardir am’Kadži a Arlenu asu Jeph am’Sedlák am’Říčka. Snažně tě prosím, řekni mi, jaký osud je postihl a jaké osudy je čekají.“

Moc jí zatepala v prstech, Inevera hodila a pozorně se na vrh zadívala.

Když byly kostky dotazovány na věci, které se dějí nebo děly, promlouvaly se střízlivou, byť často tajuplnou jistotou. Ale budoucnost je vždycky proměnlivá a písky se přesýpají s každým rozhodnutím. Kostky skýtaly náznaky jako poutní značky na poušti, ale čím dále se člověk díval, tím více se stezky rozcházely, až se člověk v dunách ztrácel docela.

Ahmannova budoucnost byla vždycky plná rozcestí. Budoucností, kde na svých bedrech nesl osud lidstva, i budoucností, kde bídně zhynul. Nejběžnější byla smrt v drápech alagai, ale vždycky se objevily i nože v jeho zádech a kopí namířená na jeho srdce. Vždycky se našli tací, kteří by za něj dali život, i tací, kteří jen číhali na okamžik, kdy ho zradit.

Mnohé stezky teď byly uzavřeny. Ať se stalo, co se stalo, Ahmann se hned tak nevrátí a pravděpodobně se nevrátí vůbec. Při tom pomyšlení jí sevřel útroby chladný strach.

Ostatní zadržovali dech a čekali na její slova. Inevera věděla, že na tom, co teď řekne, záleží osud jejího lidu. Vzpomněla si, co jí kostky řekly kdysi před lety:

-Osvoboditelem se člověk nerodí. Osvoboditelem se člověk stane.

Jestli se k ní Ahmann nevrátí, stvoří jiného Osvoboditele.

Přehlédla myriády zhoubných osudů, které na její lásku číhaly, a vybrala si jeden z těch zbývajících. Ten jediný, který jí umožní podržet si moc, dokud nebude nalezen vhodný nástupce.

„Osvoboditel se dostal z našeho dosahu,“ řekla nakonec. „Pronásleduje démona do samotných bezedných hlubin.“

„Takže Par’chin je nakonec přece jen démon,“ usoudil z toho damaji Ašán.

Nic takového kostky sice neřekly, ale Inevera přikývla. „Vypadá to tak.“

Gared si odplivl. „Řekla ‚Osvoboditel‘. Neřekla ‚Šar’dama Ka‘.“

Damaji se k němu obrátil a upřel na něj pohled, jaký by člověk věnoval hmyzu při úvaze, jestli mu stojí za tu námahu ho rozmáčknout. „To je jedno a to samé.“

Tentokrát si odplivla Wonda. „To teda není, do Jádra.“

Jayan chtěl zakročit a už se po ní rozmachoval pěstí, ale v tu chvíli se do toho vložila Renna Jirchářova osobně. Chrany na jejím těle se rozhořely a dokonce i Ineveřin prchlivý nejstarší syn usoudil, že bude lepší ji nedráždit. Nijak by mu neprospělo, kdyby ho právě před těmi muži, které musel přesvědčit, aby ho nechali převzít trůn, zbila žena.

Jayan se obrátil zase k matce. „A co to kopí?“ zaútočil.

„Ztraceno,“ odpověděla Inevera. „Znovu bude nalezeno až z vůle Everamovy a ne dřív.“

„Takže to prostě vzdáme?“ zeptal se Asome. „To ponecháme otce osudu?“

„Ovšemže ne.“ Inevera se obrátila k Šandžatovi. „Najdi znovu stopu a drž se jí. Jdi po každičkém ohnutém stéblu trávy a převráceném oblázku. Bez Osvoboditele nebo bez spolehlivých zpráv o jeho osudu se nevracej, i kdyby ti to mělo trvat tisíc let.“

„Ano, Damajo.“ Šandžat se udeřil pěstí do hrudi.

Inevera se obrátila k Šanvě. „Jdi se svým otcem. Poslouchej ho a ochraňuj na jeho cestě. Jeho cíl budiž i tvým cílem.“

Dívka se mlčky uklonila. Ašia jí stiskla rameno, podívaly se jedna druhé do očí a pak už byl otec s dcerou pryč.

Leesha se obrátila k Wondě. „Ty se tady taky porozhlédni, ale do hodiny budeš zpátky.“

Wonda se ušklíbla. Vyzařovala z ní sebedůvěra, která plnila Ineveru závistí. „Nemám v úmyslu je stopovat, až mi z toho zešediví vlasy. Osvoboditel přichází a odchází, ale on se zase vrátí, uvidíš.“ A vzápětí i ona byla pryč.

„Jdu taky,“ prohlásila Renna, ale Leesha ji chytila za loket.

Dívka ji zlostně sjela pohledem. Leesha Rennu rychle pustila, ale necouvla. „Zůstaň ještě chvilku, prosím.“

Dokonce i seveřané se bojí Par’china a jeho ženy, zaznamenala Inevera a uložila si ten poznatek do paměti. Obě ženy poodešly, aby si mohly promluvit soukromě.

„Ašáne, pojď se mnou,“ podívala se Inevera na damaji. Poodešli spolu stranou. Ostatní se ještě neprobrali z ohromení.

„Nemůžu uvěřit, že je pryč,“ řekl Ašán dutě. Víc jak dvacet let si byli s Ahmannem jako bratři. On byl první dama, který podpořil Ahmannův vzestup až k postavení Šar’damy Ka, a bezvýhradně věřil v jeho božství. „Připadá mi to jako sen.“

Inevera šla rovnou k věci. „Musíš převzít Trůn lebek jako Andra. Ty jsi jediný, kdo na něj může usednout, aniž by rozpoutal válku, a také si ho udržet až do návratu mého manžela.“

Ašán zavrtěl hlavou. „V tom se mýlíš, Damajo.“

„Tak si to přál Šar’dama Ka,“ připomněla mu Inevera. „Složil jsi přísahu před ním a přede mnou.“

„To bylo pro případ, že by padl v bitvě při Ubývání a všem na očích,“ namítl Ašán, „a ne kdyby byl zabit Žírňanem na nějakém zapadlém horském srázu. Trůn by měl připadnout Jayanovi nebo Asomovi.“

„Řekl ti, že jeho synové nejsou připraveni na takové břímě,“ připomněla mu Inevera. „Myslíš si snad, že se to za posledních čtrnáct dní nějak změnilo? Mí synové jsou mazaní a vychytralí, ale moudří nejsou. Kostky předpověděly, že v boji o trůn rozpoltí Everamovu Štědrotu vedví, a i kdyby jeden nakonec vystoupal po zkrvavených schodech nahoru a usedl na trůn, tak z něj nevstane, až se jeho otec vrátí.“

„Pokud se vrátí,“ podotkl Ašán.

„Vrátí,“ prohlásila Inevera. „A pravděpodobně s celým Jádrem v patách. A až se vrátí, bude potřebovat, aby se na jeho výzvu shromáždilo veškeré vojsko Aly, a nebude mít čas ani chuť zabíjet svého syna jen proto, aby se dostal k vládě.“

„Mně se to nelíbí,“ povzdechl si Ašán. „Já jsem nikdy po moci neprahl.“

„Je to inevera,“ sdělila mu. „Tvá přání jsou vedlejší a právě tvá pokora před Everamem je důvodem, proč to musíš být zrovna ty.“

***

„Hoď sebou,“ řekla Renna, když ji Leesha odvedla stranou. „Už jsem ztratila dost času tím, že jsem na vás čekala. Někde tam venku je Arlen a já ho musím najít.“

„Démonské lejno musíš,“ odsekla Leesha. „Moc dobře tě neznám, Renno, ale dost na to, abych věděla, že bys na mě nečekala ani deset vteřin, kdyby byl tvůj manžel opravdu nezvěstný. Ty a Arlen jste to měli celé domluvené předem. Kam šel? Co udělal s Ahmannem?“

„Chceš snad říct, že lžu?“ zavrčela Renna, svraštila obočí a zaťala pěsti.

Z nějakého důvodu ten vzteklý výbuch Leeshe jen potvrdil, že měla pravdu. Pochybovala, že by ji ta dívka doopravdy udeřila, ale stejně sevřela v prstech špetku oslepujícího prášku rozhodnutá jej v případě potřeby použít.

Prozatím ani nezvýšila hlas. „Prosím,“ řekla. „Jestli něco víš, pověz mi to. Přísahám při Stvořiteli, že mi můžeš věřit.“

Renna se maličko uklidnila a zaťaté pěsti povolily, ale ruce nespustila. „I kdybys mi prohledala kapsy, žádnou odpověď tam nenajdeš.“

„Renno.“ Leesha měla co dělat, aby zachovala klid. „Já vím, že jsme náš vztah začaly špatně. Ty máš málo důvodů mít mě ráda, ale tohle není hra. Jestli něco tajíš, ohrožuješ tím všechny.“

Renna se posupně uchechtla. „Jestli tohle není noc, co si stěžuje na tmu.“ Bodla Leeshu prstem do hrudi tak tvrdě, že ji o krok odstrčila. „Zrovna ty, která nosí v břiše dítě toho pouštního démona. A ty si myslíš, že tohle lidi neohrožuje?“

Leesha cítila, jak jí tuhou rysy, ale nechtěla Renně tu domněnku potvrdit mlčením, lepší bylo rovnou přejít do útoku. Tiše na Rennu zasyčela: „Kdo ti napovídal takové nesmysly?“

„Ty,“ odsekla Renna. „Já slyším motýla mávat křídly přes celé pole. A Arlen taky. Oba jsme slyšeli, co jsi říkala Jardirovi. Ty nosíš jeho dítě a hraběte si držíš, jen abys z toho neměla ostudu.“

Což byla vcelku pravda. Pitomý matčin výmysl, na který Leesha tak hloupě přistoupila. Těžko mohla počítat s tím, že ten podvod vydrží déle než do narození dítěte, ale bylo to alespoň sedm měsíců na přípravu nebo na útěk do nějakého úkrytu, než si Krasijci pro její dítě přijdou.

„To je jen o důvod víc, proč potřebuju vědět, co se s Ahmannem stalo,“ odpověděla Leesha. S nechutí zaznamenala, že se jí do hlasu vloudil prosebný tón.

„Nemám potuchy,“ odpověděla Renna. „Ztrácím čas, který bych měla věnovat pátrání.“

Leesha přikývla, poznala, kdy je poražena. „Prosím, neříkej to Thamosovi,“ požádala Rennu. „Řeknu mu to ve správný čas sama, čestné slovo. Ale ne teď, když máme jen pár mil odtud polovinu krasijského vojska.“

Renna si odfrkla. „Nejsem dnešní. Ostatně – jak vůbec mohla taková kořenářka jako ty otěhotnět? I pitomá husa Jirchářova ví, kdy skončit.“

Leesha sklopila oči, už nedokázala dál snášet Rennin upřený pohled. „Sama se ptám.“ Pokrčila rameny. „Dějiny jsou plné lidí, jejichž rodiče si dávali pozor.“

„Já se neptám na dějiny,“ odsekla Renna. „Já se ptám, proč má ta nejchytřejší žena z Kotliny v hlavě piliny. Copak ti nikdy nikdo neřekl, jak se dělají děti?“

Leesha vztekle zaprskala. Ta dívka měla pravdu, ale neměla žádné právo ji soudit. „Když ty mi neříkáš své tajnosti, tak já taky nemám žádný důvod se ti svěřovat.“ Mávla rukou do dálky do údolí. „Jdi. Dokud budeš na dohled, tak předstírej, že Arlena hledáš, a pak si jdi za ním. Já ti bránit nebudu.“

Renna se usmála. „Jako kdybys mohla.“ Mihla se a byla pryč.

Proč jsem si ji jen tak pouštěla k tělu? přemítala Leesha, ale její prsty sklouzly k břichu a věděla proč.

Protože měla pravdu.

Když se Leesha poprvé líbala s Ahmannem, byla opilá couzi. Neměla v úmyslu s ním to první odpoledne spát, ale ani se nebránila, když ji chtěl. Hloupě předpokládala, že dokud nebudou svoji, tak si dá pozor, jenže to Krasijci považovali za hřích. Cítila, že si pozor dát nechce, a mohla se ještě odtáhnout. Jenže v hloubi duše to chtěla taky. Chtěla v sobě cítit muže a nemyslet na to, co z toho bude. Byla to vášeň, kterou si užívala k vlastnímu potěšení.

Chtěla si ještě té noci uvařit madoninu korunku, jenže místo toho ji unesli Ineveřini pozorovatelé a na závěr noci bojovala po Damajině boku s mozkovým démonem. Na druhý den si sice vzala dvojitou dávku a od té doby pila madoninu korunku pokaždé, když spolu leželi, ale jak říkávala její učitelka Bruna: „Někdy si silné dítě cestičku najde, ať děláš, co děláš.“

***

Inevera hltala očima toho žírňanského šlechtice, Thamose. Byl to urostlý chlap, vysoký a svalnatý, a nepostrádal jistý půvab. Pohyboval se jako válečník a zrovna teď stál před Ašánem.

„Předpokládám, že budeš chtít svým vojákům nařídit, aby prohledali údolí,“ řekl.

Ašán přikývl. „A ty to budeš chtít nařídit svým.“

Thamos rovněž přikývl. „Každý stovku?“

„Pět set,“ navrhl Ašán, „a přerušení dominu šarúm.“ Inevera viděla, jak ten šlechtic zatíná čelisti. Pět set mužů neznamenalo pro Krasijce nic, jen maličký zlomek Osvoboditelova vojska, zatímco pro Thamose to bylo víc mužů, než by byl ochoten postrádat.

Ale beztak mu nezbylo než souhlasit, a tak na to přistoupil. „Jak mám vědět, že tví válečníci příměří dodrží? To poslední, co by nám teď ještě chybělo, je změnit toto údolí ve válečné pole.“

„Mí válečníci si nechají závoje vytažené i teď ve dne,“ odpověděl Ašán. „Dostanou rozkaz a neodváží se ho porušit. To spíš tvoji muži mi dělají starosti. Nerad bych viděl, aby díky nějakému nedorozumění někdo z nich přišel k úhoně.“

Šlechtic zlostně zaprskal. „Myslím, že pak by tu bylo zraněných víc než dost. Jak nám můžou zakryté obličeje zaručit mír? Muž se zakrytým obličejem nemá obavy z postihu.“

Ašán zavrtěl hlavou. „Je opravdu s podivem, že takoví barbaři jako vy přežívají v noci tak dlouho. Muži si pamatují podle obličeje ty, kdo jim ublížili, a na taková nepřátelství se těžko zapomíná. My v noci nosíme závoje, aby mohli všichni bojovat jako bratři a nedbat na krevní mstu. Pokud si tví muži zakryjí obličej, nebude se v tomto Everamem prokletém údolí prolévat žádná další krev.“

„Dobrá,“ souhlasil šlechtic. „Dohodnuto.“ Stroze, krátce naznačil poklonu – menší projev úcty k muži, který ho tucetkrát převyšoval, už ani naznačit nemohl – obrátil se a rázně odešel. Ostatní Žírňané šli za ním.

„Za tuhle neúctu nám seveřané zaplatí,“ zavrčel Jayan.

„Možná,“ odpověděla Inevera, „ale ne dnes. My se teď musíme vrátit do Everamovy Štědroty a to rychle.“

***

Když se Jardir probral, slunce už zapadalo a v hlavě měl zamženo. Ležel v severské posteli, na jednom obrovském polštáři místo na mnoha malých. Hrubé povlečení, nic takového jako hedvábí, na které byl zvyklý. Okrouhlá místnost, všude kolem dokola okna s chraněným sklem. Nějaká věž. V soumraku za okny se prostírala divočina, ale nic nepoznával.

Kde to, pro všechno na Ale, jsem?

Když se pohnul, projela jím bolest. Bolest však byla jako starý druh, dávno přijatý a nevnímaný. Vytáhl se do sedu, ale ztuhlé nohy drhly o sebe. Odhrnul pokrývku. Od stehen po chodidla se táhly sádrové obvazy, na protějším konci z nich čouhaly napuchlé špičky, rudé, nachové, žluté, blízko a přece naprosto z dosahu. Nehledě na bolest je zkusmo protáhl a drobný pohyb, jímž byl odměněn, ho uspokojil.

Vrátilo ho to do doby, kdy si jako dítě zlomil ruku a následovaly týdny bezmoci a hojení.

Okamžitě sáhl na noční stolek pro korunu. I ve dne v sobě měla dost magie na srůst několika zlomených kostí, navíc kostí, které už jsou srovnané.

Ruka nahmátla jen vzduch. Jardir se pootočil a dlouho nechápavě zíral do prázdna, než mu došlo, co se stalo. Už to bylo pěknou řádku let, kdy se naposledy vzdálil od své koruny a kopí dál než na dosah ruky, a teď obojí chybělo.

Vzpomínky se přihrnuly jako příval. Souboj s Par’chinem na vrcholku hory. Jephův syn, který se rozplynul v dým, když ho Jardir bodl, a vzápětí se zhmotnil, uchopil kopí a nadlidskou silou mu ho vykroutil z ruky.

A pak se Par’chin obrátil a hodil kopí z útesu, jako by to nebylo nic než vyhryzaná slupka od melounu.

Jardir si olízl rozpraskané rty. V ústech měl sucho a v měchýři plno, ale o obojí bylo postaráno. U postele stála čerstvá voda a s trochou úsilí se mu podařilo použít nočník, který nahmatal na zemi hned pod postelí.

Hrudník měl pevně stažený a žebra při pohybu skřípala. Přes obvazy měl tenkou kytli, hnědou, jak zaznamenal. Pravděpodobně Par’chinova představa vtipu.

Žádné dveře v místnosti nebyly, jen zdola sem vedlo schodiště – v jeho současném stavu stejně dobré jako mříže v šatlavě. Žádný jiný východ tu nebyl a ani schody nepokračovaly výš. Nacházel se na vrcholku věže. Místnost byla skrovně zařízená. U postele malý stolek. Jedna židle.

Na schodišti se něco šustlo. Jardir strnul a poslouchal. Sice ho obrali o korunu a kopí, ale za ta léta, kdy skrz ně vstřebával magii, se jeho tělo natolik přetvořilo k Everamově podobě, jak jen to u smrtelníka šlo. Oči měl jako ostříž, čich jako vlk a sluch jako netopýr.

„Určitě si s ním poradíš?“ ptala se Par’chinova první manželka. „Myslím, že tě na tom útesu chtěl zabít.“

„Bez starostí, Ren,“ odpověděl Par’chin. „Bez kopí mi nemůže ublížit.“

„Za denního světla ano,“ namítla Renna.

„S oběma nohama zlomenýma ne,“ odpověděl Par’chin. „To zvládnu, Ren. Opravdu.“

To se ještě uvidí, Par’chine.

Ozvalo se mlasknutí – syn Jephův svou dživu políbil, aby umlčel další námitky. „Ty se musíš teď vrátit do Kotliny a dohlídnout, aby tam všechno klapalo. Hned, než začnou mít nějaké podezření.“

„Leesha Papírova už podezření má,“ povzdechla si Renna. „A její dohady nejsou daleko od pravdy.“

„Dokud to budou jen dohady, tak na tom nezáleží,“ prohlásil Par’chin. „Ty prostě dál hraj hloupou, ať si říká nebo dělá, co chce.“

Renna se uchechtla. „Jo, tak to nebude problém. Stejně jako ji rozčílit, až prská.“

„S tímhle moc neztrácej čas,“ varoval ji Par’chin. „Potřebuju, abys chránila Kotlinu, ale moc se nepředváděj. Dodávej lidem sílu, ale tíhu ať nesou sami. Když to půjde, přismýknu se, ale jen za tebou. Nikdo jiný nesmí vědět, že jsem naživu.“

„Mně se to nelíbí,“ posteskla si Renna. „Muž a žena by neměli být takhle od sebe.“

Par’chin si povzdechl. „S tím já nic nenadělám, Ren. Sázím všechno na jednu kartu. Nemůžu si dovolit prohrát. Brzy za tebou zaskočím.“

„No jo,“ povzdechla si Renna. „Miluju tě, Arlene Sedláku.“

„Miluju tě, Renno Sedlákova,“ řekl Par’chin. Znovu se políbili a pak Jardir slyšel rychlé kroky. Renna běžela dolů. Par’chin začal stoupat nahoru.

Nejdřív Jardira napadlo předstírat, že spí. Třeba něco zjistí nebo bude moci Par’china zaskočit.

Pak to zavrhl. Jsem Šar’dama Ka. Je pod mou úroveň se schovávat. Pohlédnu Par’chinovi zpříma do očí a zjistím, co zůstalo z muže, jehož jsem znával.

Podepřel se, přijal příval bolesti v nohou, a než Par’chin vstoupil, nasadil už klidný a vyrovnaný výraz. Par’chin na sobě měl prosté šaty, víceméně stejné, jako když se potkali poprvé – bavlněnou, vybledlou bílou košili, obnošené plátěné kalhoty a přes rameno pověšenou koženou poslovskou mošnu. Byl bos a nohavice i rukávy měl ohrnuté, aby byly vidět chrany, které si vytetoval na kůži. Pískové vlasy si oholil a obličej, který si Jardir pamatoval, byl pod vším tím tetováním k nepoznání.

Dokonce i bez koruny cítil Jardir moc těch symbolů, ale za tu sílu Par’chin těžce zaplatil. Vypadal spíš jako stránka z nějakého svatého svitku o chranění než jako člověk.

„Cos to se sebou provedl, starý příteli?“ Nechtěl to říct nahlas, ale ta slova se sama vydrala z úst.

„Tedy takto mě oslovit po tom, cos mi provedl, to chce opravdu hodně drzosti,“ poznamenal Par’chin. „To jsem si neudělal sám. Tos mi udělal ty.“

„Já?“ opáčil Jardir. „Já jsem vzal inkoust a znesvětil s ním tvé tělo?“

Par’chin zavrtěl hlavou. „Tys mě nechal v poušti smrti napospas, bez zbraně a bez pomoci, ale já bych se raději propadl do Jádra, než abych se dobrovolně vydal do spárů alagai. Mé tělo bylo to jediné, co jsem mohl chranit, víc jsi mi nenechal.“

Těmito slovy byly zodpovězeny všechny Jardirovy otázky, jak vůbec mohl Par’chin tenkrát přežít. V duchu viděl svého přítele samotného v poušti, vyprahlého, spáleného a zkrvaveného, jako holýma rukama ubíjí alagai.

Úžasné.

Eveja tetování zakazovala, ale Eveja zakazovala spoustu věcí, které si Jardir kvůli šaraku ka dovolil. Původně za to chtěl Par’china odsoudit, ale hrdlo se mu stáhlo, když od něj uslyšel pravdu.

Jeho středu se dotkly mrazivé pochyby a Jardir se zachvěl. Nic se neděje bez Everamovy vůle. Bylo inevera, že Par’chin přežil a znovu se setkali. Kostky řekly, že oba dva mohou být Osvoboditelé. Jardir zasvětil celý život snaze si ten titul zasloužit. Byl pyšný na to, čeho dosáhl, ale nemohl popřít, že jeho adžín’pal, odvážný cizinec, mohl získat v Everamových očích větší čest.

„Zahráváš si s obřady, jimž nerozumíš, Par’chine,“ řekl nakonec. „Domin šarúm je souboj na život a na smrt a vítězství připadlo tobě. Proč jsi ho nepřijal a nevznesl nárok na vedení První války?“

Par’chin si povzdechl. „Tvá smrt žádné vítězství neznamená, Ahmanne.“

„Takže uznáváš, že jsem Osvoboditel?“ opáčil Jardir. „Pokud ano, tak mi vrať kopí a korunu, přitiskni čelo k podlaze a bude to za námi. Všechno bude odpuštěno a my budeme moci opět čelit Nie bok po boku.“

Par’chin si odfrkl, postavil mošnu na stolek a sáhl dovnitř. Kadžiho koruna zářila už teď, kdy šero teprve houstlo, a devět démantů se třpytilo. Jardir nemohl popřít, že v něm ten předmět probouzí silnou žádostivost. Kdyby se mohl postavit na nohy, skočil by po ní.

„Koruna je tady.“ Par’chin zatočil zašpičatělou čelenkou na prstě jako dítě kroužkem na hraní. „Ale kopí ti nepatří. Přinejmenším dokud se sám nerozhodnu, že ti ho dám. Je ukryté na místě, kam se ty nikdy nedostaneš, i kdybys neměl nohy v sádře.“

„Ty svaté předměty patří k sobě,“ namítl Jardir.

Par’chin si znovu povzdechl. „Nic není svaté, Ahmanne. Už jednou jsem ti říkal, že nebesa jsou lež. Tys mi vyhrožoval, že mě za ta slova zabiješ, ale o to nejsou méně pravdivá.“

Jardir otevřel ústa a na jazyku už se mu tvořila zlostná slova, ale Par’chin ho uťal; pevně korunu chytil a zvedl ji. A v tom okamžiku chrany na jeho kůži krátce zableskly a ty na koruně se rozzářily.

„Toto,“ řekl Par’chin s pohledem upřeným na korunu, „je tenký kroužek z lebky mozkového démona a devět rohů potažených chraněnou slitinou stříbra a zlata, jejichž moc zaměřují démanty. Je to mistrné chraničářské dílo, ale nic víc.“

Usmál se. „Víceméně jako byla tvá náušnice.“

Jardir sebou překvapeně trhnul a ruka mu vyjela k holému lalůčku, který kdysi probodla jeho svatební náušnice. „Chceš mi snad kromě trůnu ukrást i první manželku?“

Par’chin se rozesmál. Tak upřímný smích neslyšel Jardir už léta. A nemohl popřít, že mu ten smích chyběl.

„Nejsem si jist, které břemeno by bylo těžší,“ zauvažoval Par’chin. „Nechci ani jedno. Manželku mám a u nás je jedna víc než dost.“

Jardir cítil, že se mu na rty dere úsměv, a nebránil se mu. „Dobrá Dživa Ka je břemenem i oporou zároveň, Par’chine. Ženy po nás požadují, abychom se stali lepšími, a to je vždycky tuhý boj.“

Par’chin přikývl. „To tedy je.“

„Tak proč jsi mi tu náušnici ukradl?“ vyjel na něj Jardir.

„Ponechám si ji, jen dokud budeš pod mou střechou,“ odpověděl Par’chin. „Nemůžu si dovolit, aby sis přivolal pomoc.“

„Eh?“ užasl Jardir.

Par’chin zkoumavě naklonil hlavu a Jardir cítil, že mu pohled syna Jephova proniká do duše víceméně stejně, jak to dělával on sám, když měl dar korunního zraku. Jak to ten Par’chin dělá bez koruny na hlavě?

„Ty to opravdu nevíš,“ řekl Par’chin po chvíli a vybuchl smíchy. „A zrovna ty, koho špehuje vlastní žena, mi budeš dávat rady o ženění!“

Jeho výsměšný tón Jardira rozdráždil a přes veškerou snahu zachovat klidný výraz svraštil obočí. „Jak to myslíš?“

Par’chin sáhl do kapsy a vytáhl náušnici. Byl to prostý zlatý kroužek, na němž visela obdivuhodně umně chraněná zlatá kulička. „Uvnitř je úlomek démonské kosti, druhou polovinu má v uchu tvoje žena. Umožňuje jí slyšet všechno, co děláš.“

A najednou se Jardirovi vyjasnilo, jak bylo možné, že jeho žena očividně věděla o každém jeho záměru a tajemství. Tolik záhad! Hodně jejích vědomostí pocházelo z kostek, ale alagai-hory často mluvily v hádankách. Mělo ho napadnout, že mazaná Inevera nebude spoléhat jen na kostky.

„Takže ona ví, že jsi mě unesl?“ zeptal se Jardir.

Par’chin zavrtěl hlavou. „Já jsem to spojení přerušil. Nebude tě moci najít, dokud si to tady nevyřídíme.“

Jardir si založil ruce na hrudi. „Co? Ty se mi nepodřídíš a já tobě taky ne. Jsme ve slepé uličce stejně jako před pěti lety v Labyrintu.“

Par’chin přikývl. „Ty ses tehdy nemohl přinutit k tomu, abys mě zabil, a mě to přimělo změnit náhled na svět. Nabízím ti to samé.“ A s tím mu přes celou světnici hodil korunu.

Jardir ji podvědomě chytil. „Proč mi ji vracíš? Cožpak mě neuzdraví? A zdravého mě tady těžko udržíš.“

Par’chin pokrčil rameny. „Pochybuju, že bys odešel bez kopí, ale pro jistotu jsem tu korunu vysál. Takhle vysoko příliš mnoho magie unikající z Jádra nedostoupí a slunce tuto místnost beztak každé ráno vyčistí,“ ukázal na okna obkružující místnost kolem dokola. „Korunní zrak ti dá, ale dokud nebude znovu nabitá, tak nic víc.“

„Tak proč mi ji vracíš?“ opakoval Jardir.

„Myslel jsem si, že bychom si mohli promluvit,“ odvětil Par’chin. „A chci, abys přitom viděl moji auru. Chci, abys viděl, že říkám pravdu a že jsem o ní tak silně přesvědčen, že se mi vryla hluboko do duše. Pak snad prohlédneš i ty.“

„A pak uvidím co?“ opáčil Jardir. „Že nebesa jsou lež? To nemůže dokázat nic, co je vepsáno do tvé duše, Par’chine.“ Ale přece jen si vložil korunu na hlavu. Setmělou komnatu okamžitě prozářilo korunní světlo a Jardir úlevou zhluboka vydechl jako slepec z Eveje, jemuž Kadži vrátil zrak.

Venku za okny, kde ještě před chvílí viděl jen stíny a matné obrysy, ve světle magie unikající průduchy z Aly ostře vystoupila krajina. Vše živé mělo v samé své podstatě jiskřičku moci a Jardir viděl sílu žhnoucí v kmenech stromů, v mechu, jimiž obrůstaly, v každém zvířeti, které žilo v koruně i kůře. Magie se táhla skrze travnaté pláně a nejvíce ze všeho žhnula v démonech, ať už kráčeli po zemi nebo plachtili na větru. Alagai zářili jako vatry a probouzeli v něm prastarou touhu lovit a zabíjet.

Ale přesně jak ho Par’chin varoval, v jeho vězení bylo šero. Jen malé úponky magie se vinuly po věžních zdech až nahoru a i ty do sebe nasávaly chrany vyryté do okenních skel, které se třpytily a sytily štít proti alagai.

Přestože bylo v komnatě šero, Par’chin svítil jasněji než démon. Tak jasně, že by mělo být obtížné na něj jen pohledět. Ale nebylo. Ba právě naopak, ta magie byla na pohled úžasná, bohatá a svůdná. Jardir se k ní skrze korunu natáhl ve snaze nasát závan sám pro sebe. Ne tolik, aby mohl Par’chin sání vycítit, ale snad dost na to, aby se Jardirovi urychlilo hojení. Kotoučky moci se k němu vinuly jako dým z kadidla.

Obočí si Par’chin vyholil, ale svraštění chran nad levým okem hovořilo za vše. I jeho aura se proměnila a čišela z ní spíš nechápavost než pohoršení. „Ajaj. Pořiď si vlastní.“ A kotoučky magie se okamžitě začaly stahovat zpět a vsály se zpátky do něj.

Jardir zachoval klidnou tvář, i když tím těžko mohl na věci něco změnit. Par’chin měl pravdu. On sám mohl číst v jeho auře a vidět každý jeho pocit a nijak nepochyboval, že jeho starý přítel dokáže to samé. Par’chin byl klidný, soustředěný a nechtěl Jardirovi nijak ublížit. Nebyla v něm ani stopa záludnosti. Jen únava a obavy, že je Jardir tak zatvrzelý, že nebude schopen se nad jeho slovy pořádně zamyslet.

„Řekni mi ještě jednou, Par’chine, proč jsem vlastně tady,“ požádal ho Jardir. „Jestli je opravdu tvým cílem zbavit svět alagai, jak pořád říkáš, tak proč se stavíš proti mně? Já mám k naplnění tvého snu blízko.“

„Ne až tolik, jak si myslíš,“ odpověděl Par’chin. „A způsob, jakým to děláš, se mi hnusí. Ty lidstvo pro jeho spásu dusíš a ohrožuješ, nestaráš se, co to stojí. Já vím, že se vy Krasijci s oblibou oblékáte černobíle, ale svět černobílý není. Má barvy a mnohem víc než jen odstíny šedé.“

„Já nejsem hlupák, Par’chine,“ odsekl Jardir.

„Někdy o tom pochybuju,“ odtušil Par’chin a jeho aura souhlasila. Pro Jardira bylo hořké zjištění, že jeho dávný přítel, který se od něj hodně naučil a kterého si vždycky vážil, o něm má tak nízké mínění.

„Tak proč jsi mě nezabil a nevzal si kopí a korunu pro sebe?“ vyjel na něj. „Svědci byli vázáni ctí. Mí lidé by tě přijali jako Osvoboditele a šli by za tebou do šaraku ka.“

Podráždění zčeřilo Par’chinovu klidnou auru jako ničivý požár. „Ty to pořád nechápeš,“ zavrčel. „Já nejsem žádný zatracený Osvoboditel! Ani ty ne! Osvoboditel je celé lidstvo jako jeden, ne jeden jako lidstvo. Everam je jen jméno, které jsme dali této myšlence, ne nějaký obr na obloze, který zahání vesmírnou temnotu.“

Jardir semknul rty s vědomím, že Par’chin beztak vidí, jak se jeho aura při takovém rouhání zablýskla. Před lety přísahal, že Par’china zabije, jestli ještě někdy něco takového vysloví. A teď ho Par’chinova aura ponoukala, ať to klidně zkusí.

Jardir byl v těžkém pokušení. Moc koruny proti Par’chinovi dosud pořádně nevyzkoušel a s korunou na hlavě už nebyl tak bezmocný, jak vypadal.

Ale něco v auře jeho adžína’pal ho krotilo. Byl na útok připravený a postavil by se k němu čelem, ale to všechno zastiňovala nějaká představa, představa alagai tančících po spáleném světě.

To, čeho se bál, přijde, pokud oni dva nenaleznou shodu.

Jardir se zhluboka nadechl, přijal vztek a s výdechem ho nechal odplynout. Par’chin stojící na protější straně komnaty se ani nehnul, ale jeho aura se zklidnila a stáhla, jako když šarúm skloní kopí.

„Co na tom záleží,“ řekl nakonec Jardir, „jestli je Everam obr na obloze nebo jméno, které jsme dali odvaze a cti, s níž udatně čelíme noci? Jestli má lidstvo jednat jako jeden, tak musí mít vůdce.“

„Jako když mozkový démon vede raby?“ opáčil Par’chin v naději, že chytí Jardira do pasti.

„Přesně tak,“ odpověděl Jardir. „Svět alagai byl vždycky stínem našeho světa.“

Par’chin přikývl. „Jo, válka potřebuje vojevůdce, ale ti by měli sloužit lidu, nikoli naopak.“

Teď ovšem povytáhl obočí Jardir. „Ty si snad myslíš, že já nesloužím svému lidu, Par’chine? Já nejsem žádný vypasený Andra, který si vysedává na trůnu, zatímco jeho poddaní krvácejí a hladoví. V mých zemích není hlad. Ani zločin. A já osobně chodím do noci, abych lidi chránil.“

Par’chin se rozesmál. Drsně, výsměšně. Jardir by se byl urazil, ale nevíra v Par’chinově auře ho odradila.

„A právě proto na tom záleží,“ řekl Par’chin. „Protože ty té hromadě nesmyslů doopravdy věříš! Přišel jsi na území, které ti nepatří, povraždil jsi tisíce mužů, znásilnil jejich ženy, zotročil jejich děti a ještě si myslíš, že tvoje duše je čistá, protože se jejich svatá kniha jen málo liší od tvé! Odháníš od nich démony, to jo, ale kuřata na řeznickém špalku nenazývají řezníka Osvoboditelem jen proto, že drží lišku na řemeni.“

„Šarak ka se blíží, Par’chine,“ namítl Jardir. „Já jsem z těch kuřat udělal jestřáby. Muži v Everamově Štědrotě teď svoje ženy a děti chrání.“

„Stejně jako Kotliňané,“ odvětil Par’chin. „Ale oni to dokázali, aniž by se kvůli tomu navzájem zabíjeli. Jediná žena nebyla znásilněná. Žádné dítě nebylo vyrváno z mateřské náruče. My jsme ze sebe neudělali démony, abychom mohli démony porazit.“

„Tak tohle si o mně myslíš?“ opáčil Jardir. „Že jsem démon?“

Par’chin se usmál. „Víš, jak ti lidé u nás říkají?“

Démon z pouště. Jardir to slyšel už mockrát, i když pouze v Kotlině se ho tak odvažovali nazývat otevřeně. Přikývl. „Tvůj lid je hloupý, Par’chine, stejně jako ty, jestli se na mě díváš stejně jako na alagai. Ty možná nevraždíš a neznásilňuješ, ale ani jsi neukul jednotu. Vaši severští vévodové se budou hašteřit a svářit o moc, ještě když se před nimi budou otevírat bezedné hlubiny a chrlit ven Nieiny legie. Nie se o vaši morálku nestará. Nie nezajímá, kdo je nevinný a kdo zkažený. Ona se nestará dokonce ani o své alagai. Jejím cílem je vyhladit všechno.

Tvůj lid žije na dluh, Par’chine. Tys mu zapůjčil čas až do dne šaraku ka, kdy se díky tvé slabosti stane potravou pro Jádro. Pak budeš litovat, žes nedopustil tisíce mrtvých, tisíce tisíců mrtvých, pokud by tolik stála příprava na ten boj.“

Par’chin smutně zavrtěl hlavou. „Ty jsi jako kůň s klapkami na očích, Ahmanne. Vidíš to, o co se opírá tvá víra, a k ostatnímu jsi slepý. Nie se o morálku nestará, protože žádná Nie není, sakra.“

„Slova nic nezmůžou, Par’chine,“ prohlásil Jardir. „Slova nemohou zabít alagai ani vymazat Everama. Slova samotná nás nemohou včas sjednotit pro šarak ka, a pak už bude pozdě.“

„Ty mluvíš o jednotě, ale nechápeš význam toho slova,“ namítl Par’chin. „To, co ty nazýváš jednotou, já nazývám nadvládou. Otroctvím.“

„Účelová jednota, Par’chine,“ objasnil mu Jardir. „Všichni upnutí na jediný cíl. Zbavit Alu démonů.“

„Pokud udržení jednoty závisí na jediném muži, tak to žádná jednota není,“ prohlásil Par’chin. „Všichni jsme smrtelní.“

„Jednotu, kterou jsem přinesl já, nelze tak snadno zahodit,“ namítl Jardir.

„Že ne?“ opáčil Arlen. „Během návštěvy Everamovy Štědroty jsem se v mnohém poučil, Ahmanne. Severští vévodové na vládu nad tvým lidem nemají dost sil. Za Jayanem nepůjdou tví damové. Tví šarúmové zase nepůjdou za Asomem. Nikdo z nich nepůjde za Ineverou a tví Damaji se dřív pobijí navzájem, než aby zasedli ke stejnému stolu. Není nikdo, kdo by mohl usednout na trůn, aniž by došlo k občanské válce. Ta tvoje drahocenná jednota se rozsype jako hrad z písku.“

Jardir zatínal čelisti, až mu zuby skřípaly. Par’chin měl samozřejmě pravdu. Inevera je chytrá a na čas dokáže udržet věci v chodu, ale on si nemůže dovolit být pryč příliš dlouho, jinak se jeho těžce vybudované vojsko obrátí samo proti sobě, zrovna když je šarak ka už na spadnutí.

„Ještě nejsem mrtvý,“ podotkl Jardir.

„To ne, ale ani se hned tak nevrátíš,“ sdělil mu Par’chin.

„Však uvidíme, Par’chine.“ Jardir se bez varování rozvinul skrze korunu a drsně se přisál na Par’chinovu magii. Par’chinova aura, zaskočená v nestřeženém okamžiku, se pod tím úderem rozprskla a vzápětí, když Jardir odsál svůj lup, se zprohýbala.

Magie se valila Jardirovým tělem, dávala mu sílu, svaly a kosti srůstaly. Stačilo se protáhnout a obvazy kolem hrudníku odpadly a sádra na nohou popraskala. Vyskočil z postele a rázem byl na protější straně komnaty.

Par’chin se stihl včas postavit do střehu, ale byla to jen šarúmská obrana, protože on neprošel damským výcvikem v Šariku Horovi. Jardir ji snadno obešel a nasadil mu chvat, proti němuž neměl Par’chin obrany. Par’chin brunátněl v obličeji a marně se snažil nadechnout.

Ale pak se rozplynul do mlhy, stejně jako při souboji na útesu, čímž přestal klást Jardirovi odpor a Jardir ztratil rovnováhu. Ještě než upadl na zem se Par’chin zase zhmotnil, popadl Jardira za pravou ruku a nohu a přehodil ho přes komnatu. Jardir narazil na okno tak zprudka, že i přes příliv magie, který mu zrovna dodal sílu, si zpřerážel kosti, zatímco chraněné sklo neutrpělo ani prasklinku.

Ale na chranách se objevil tenký povlak magie, Jardir se na něj pudově přisál a využil tu magii pro srůst kostí dřív, než ho zachvátí bolest.

Par’chin se na protější straně komnaty mezitím rozplynul a objevil se o kus blíž, ale teď už se Jardir poučil. Mlha teprve začala nabírat obrysy a Jardir už byl v pohybu, uhnul před Par’chinovým zkusmým chvatem, a než se stačil Par’chin zase rozplynout, zasadil mu dvě těžké rány.

Několik vteřin se takto rvali, Par’chin sice mizel a zase se zhmotňoval dřív, než mu mohl Jardir doopravdy ublížit, ale zároveň nebyl schopen zasadit úder jemu.

„Zatraceně, Ahmanne,“ zařval. „Na tohleto nemáme čas!“

„V tom se shodneme,“ souhlasil Jardir, srovnal si postoj a mrštil po Par’chinovi jedinou židlí, která v komnatě byla. Par’chin se podle předpokladu rozplynul, i když se mohl židli stejně tak snadno vyhnout.

Ta moc tě zhýčkala, Par’chine, pomyslel si Jardir, ale cesta byla volná a Jardir se rozběhl ke schodišti.

„Nikam nepůjdeš!“ zavrčel Par’chin, který se opět zhmotnil a nakreslil do vzduchu chranu. Jardir viděl, jak se magie sbírá a žene se na něj jako poryv, který ho odhodí od schodů jako obří kladivo. Uhnout nestihl a tak ránu povolně přijal, aby z toho otřesu vstřebal co nejvíce.

Ale rána nedopadla. Kadžiho koruna se zahřála a rozzářila a moc vstřebala. Jardir bez přemýšlení nakreslil do vzduchu chranu a proměnil tu moc do žhavého blesku, který by dokázal sežehnout tucet lesních démonů na uhel.

Par’chin zvedl dlaň a vtáhl tu magii zpátky do sebe. Jardir omámený tím náhlým úbytkem na něj jen vyjeveně zíral.

„Nemůžeme takhle strávit celou noc, Ahmanne,“ napomenul ho znovu Par’chin, rozplynul se a opět se zhmotnil mezi Jardirem a schodištěm. „Já tě z této věže prostě nepustím.“

Jardir si založil ruce na hrudi. „Nedokážeš mě tady držet věčně. Vyjde slunce a ty tvoje démonské fígle a hora-magie ti dojdou.“

Par’chin rozevřel dlaně. „To ani nemusím. Do svítání tady budeš chtít zůstat dobrovolně.“

Jardir se málem rozesmál, ale Par’chinova aura ho znovu zkrotila. On tomu věřil. On věřil, že jestli jeho další slova Jardira nepřesvědčí, tak už nic.

„Proč jsi mě sem dopravil, Par’chine?“ zeptal se naposledy.

„Abych ti připomněl, kdo je tvůj skutečný nepřítel,“ odpověděl Par’chin. „A abych tě požádal o pomoc.“

„Proč bych ti měl pomáhat?“ zeptal se Jardir.

„Protože,“ odpověděl Par’chin, „půjdeme zajmout mozkového démona a přinutíme ho, aby nás dovedl do Jádra.

Je čas dát se do boje s alagai.“