1

Vlčice a staré plemeno (recenze)

Zdeněk Žemlička
Epocha 2014
V Marobudově království se nic významného neděje, je klid a překrásná nuda. Jenže to je pouhé zdání. Na jednom místě čeká na svůj návrat zapomenuté zlo, temnota proniká do světa lidí a ničí životy. Prastará kletba se probouzí k životu a Kroana ztrácí víc, než si kdy myslela. I víc, než by si pomyslel čtenář. Naštěstí se i mrtví mohou vrátit k životu. První kniha ze dvou. (anotace)

Motto recenze:
Všichni ostatní jsou blázni jenom já jsem letadlo

Shodou okolností, možná snad úradkem prozřetelnosti, byl první příběh vlkodlačice Kroany i prvním příběhem, který se objevil jako knižní příloha časopisu Pevnost. Jak pro mne, tak  pro spoustu dalších fanoušků fantastiky to byl velmi chvályhodný počin, zvlášť proto, že i samotná kniha přinesla velmi kvalitní příběh. Od té doby už ale uběhlo mnoho vody a Zdeněk Žemlička nám předkládá již čtvrtý román o své oblíbené hrdince a jak už se stalo zvykem, je patrně kvůli distribuci s časopisem opět rozdělený do dvou knih. I přestože se jedná o jeden ucelený příběh, dovolil bych si své hodnocení rozdělit zvlášť pro každý jednotlivý svazek. Důvodů pro to je několik.

vlcice_a_stare_plemeno_01V prvním ze dvou prologů první knihy se autor vrací až do dětství hlavní hrdinky a tím si otevírá dveře pro takřka nový příbeh, což je dobrá zpráva nejen pro jeho úplně nové čtenáře, ale i pro ty, jimž předchozí Kroanina dobrodružství ne tak úplně uvízla v paměti. Pro čtení knih Vlčice a staré plemeno tak absolutně nepotřebujete žádnou znalost předchozích dějů. Zvlášť pokud se během druhého prologu ocitáme přímo v Kroanině současnosti a máme možnost sledovat skupinku zlovolných jezinek, jimž nejde o nic menšího než o její život. Záhy se tak roztáčí kola intrik, smrtelných klateb a mnohovrstevného příběhu, jehož hrdiny jsou kromě samotné Kroany i děti noci, již zmiňované temné víly ale i bytosti mnohem mocnější a děsuplnější. Zdeněk Žemlička totiž svým čtenářům připravil epický příběh, který dovedně míchá fantasy, historické události a zapojuje i bytosti, jejichž existence je částí lidstva přijímána jako nezpochybnitelný fakt. Je proto jen škoda, že se již od zmiňovaného druhého prologu stává četba prvního svazku „starého plemene“ místy takřka nestravitelnou!

Úvodní kniha je totiž od samého začátku plná nelogičností, nepřesností a místy i naprostých stylistických zmetků. Zatímco se autor na jedné straně takřka fanaticky vyhýbá všem tvarům spojky „která“ a na milost jí vezme jen v jednom případě a podruhé v méně obvyklé podobě „kterak“, jsou v textu slova, jimiž knihu doslova zaplevil. K jeho nejoblíbenějším slůvkům patří leč a poněvadž, která v mnoha případech v textu křičí: „já sem nepatřím“ anebo ještě příznačněji „už nás bylo dost“. Častým nešvarem je nadúžívání zájmen nějaký a to, čehož by se určitě měli vyvarovat i méně zkušení autoři než je ostřílený matador Žemlička. Jedním z dalších prohřešků je pak také to, že jsou postavám do úst vkládána slova, která by mohla být v dané době a v daném místě jen těžko použita a některé jejich repliky proto vyznívají až směšně. Ostatně dialogy jsou velkou slabinou celé knihy. V textu lze narazit i na nevhodná slovní spojení, podivně formulované věty nebo naprosto zbytečné dovětky.

vlcice_a_stare_plemeno_02Od strany 176 jsem si řekl, že si přestanu dělat poznámky o všech nešvarech knihy a zkusím jí dočíst tak nějak v klidu. Předsevzetí mi vydrželo jen necelých třicet stran, to když Kroana stála nad postelí svých rodičů se „sekáčkem na maso“ v ruce. V roce dvanáct našeho letopočtu mi to přišlo jako další úsměvný anachronismus. Zároveň jsem na stejné straně poprvé zaregistroval i správně použitý tvar slova „všechno“. Do té doby, a to nejenom v přímé řeči, kde by se to dalo ještě pochopit, autor používá tohle slůvko pouze ve tvaru „všecko“. Na několika místech navíc selhává i redakční práce, která prohrává se škodolibým šotkem. Rozdělení slova nejděsivější na konci řádky na ne- a jděsivější prostě zabolí (str. 232).
Výše zmíněné ale neznamená, že kniha neobsahuje i dobré pasáže. Naneštěstí jsou to hlavně poslední kapitoly, kdy příběh začíná vrcholit a Kroana se opakovaně, v různých časových epochách ocitá u jeskyně Prvorozených. Právě v tomto okamžiku, více než kdy jindy, dává příběh smysl a čtenář má oprávněný pocit, že Zdeněk Žemlička třímá vše pevně ve svých rukách.

Pokud jste dočetli až sem, nejspíš se ptáte, kdo mi dal právo k tak sžíravé kritice knihy, kterou jste možná četli i vy sami, nebo se k jejímu přečtení teprve chystáte. Možná budete překvapení, ale byl to sám, i když nejspíš nevědomky, Zdeněk Žemlička. Od kapitoly patnáct, tedy první kapitoly druhého svazku, jsem se totiž mohl začíst do zcela jinak napsaného příběhu.
Od prvních stránek jsem měl totiž pocit, že čtu knihu zcela jiného autora. Stylisticky je druhé staré plemeno naprosto někde jinde. Drtivá většina výtek směřovaná k prvnímu dílu zde najednou buď neplatí vůbec nebo jen v omezené míře. Popisné části i dialogy dávají smysl a jsou takřka prosty jakýchkoli nepřesností. I ve druhém svazku by se sice našlo pár nepříliš povedených věcí nebo okamžiků, kdy trochu pokulhává logika, ale celkově už jde o  zcela jiné čtení. Vždyť první poněvadž přišlo až na stránce sedmdesát šest a první leč dokonce až o dalších osmnáct stran dále. Otázkou zůstává, zda za tak razantní změnou přístupu a zvednutím kvality stojí samotný autor, nebo je důsledkem kvalitnější a odpovědnější redakční práce (tímto zdravím Borise Hokra).

Co se týče samotného děje a pomineme-li výše uvedené výtky, nabízí tato Vlčice pořádnou dávku dobrodružství a příběh, na jehož výstavbě si dal autor opravdu záležet. Kromě již známých hrdinů z předchozích dílů dostane čtenář možnost seznámit se s postavami, které by v brdských lesích rozhodně nečekal. Své místo v příběhu naleznou hrdinové v pravdě bibličtí a starověk pojednou získá novou tvář. Význam a logiku tak získavají i citáty stojící na začátu obou příběhů, což se o mnoha jiných knihách říci nedá.

Vlčice a staré plemeno díky nekvalitnímu prvnímu dílu tak, stejně jako předchozí dvě pokračování, nepřekročila stín úvodní knihy celé série. Uvidíme však, jak se Zdeněk Žemlička popere s dalším pokračováním, které slibuje v doslovu druhého svazku. Sám za sebe doufám, že bude ještě alespoň o příslovečný vlkodlačí chlup lepší, než sekundární předmětná kniha této recenze.

* * * * *

Na úplný závěr bych se vrátil k mottu recenze. Stejně jako človíček, který je v něm citován, jsem si připadal, když jsem si na netu procházel hodnocení ostatních recenzentů. Připadalo mi totiž, že snad všichni četli úplně jinou knihu. Hodnocení na Fantasyplanet dosáhlo neuvěřitelných 80% a dokonce i Františka Vrbenská (!) přisoudila na stránkách březnové XB-1 knize tři a půl hvězdičky, což v procentuelním hodnocení dělá také vysokých 70%. Snad jen kolega z MFantasy GemSignor (jemuž tímto děkuji za laskavé zapůjčení obou knih) si na závěr recenze druhého dílu dovolil lehkou kritiku. Jinak jsou to samá pozitiva a sociální jistoty…
Jediné vysvětlení, které mne napadá je to, že narozdíl od jiných recenzentů jsem obě knihy četl naráz a ostatní s dvouměsíční časovou prodlevou tak, jak vycházela Pevnost plus. Nebo, a to bych opravdu nerad, se zde projevil „syndrom rozhodčích krasobruslení“ …




Vlčice a děti noci I.

Zdeněk Žemlička
Epocha 2011
Edice: Pevnost

Striga z předchozího dílu ságy Vlčice byla zničena, avšak zanechala po sobě krvelačné potomstvo. Marobudovo království je opět ohroženo, tentokrát velmi temnými silami. Kroana, Marobud a Alana se rozhodnou vrátit úder. Je to ale nejmoudřejší řešení? Bojovnice a mora Nadja o tom má pochybnosti. Navíc Arminius a náčelník Hermundurů Vibilius kují nebezpečné pikle. Román Vlčice a děti noci lze označit jako upírský, i když slovo „upír“ byste v něm hledali marně. (anotace)

vlcice_a_deti_noci_01Pevnost s knižní přílohou poctivě kupuji od prvního čísla. V posledních letech je ale na čtení čím dál tím méně času, a tak se knížky jen hromadí v mé knihovně. Svazku s pořadovým číslem 74 se tak dostalo té cti, že se po dvou letech stal první knihou, do které jsem se z pevnostní edice začetl. Rozhodně za to mohl fakt, že první Vlčice [odkaz na recenzi] celou edici odstartovala a dostalo se jí, i mého, vcelku pozitivního přijetí. Je sice fakt, že spokojenost z předchozí dvojknihy Vlčice a mandragora [odkaz na recenzi] už nebyla tak velká, přesto jsem se rozhodl spolu se Zdeňkem Žemličkou po třetí vstoupit do téže řeky…

… a málem se utopil. Jediným důvodem proč tato kniha vyšla, je totiž momentální upírský boom a možná také ještě i to, že autorovi v šuplíku zbylo pár zbytečných a nudných nápadů, které se nevešly do předchozích knih. Žemlička pokračuje v sestupu, který započal Mandragorou a Děti noci jsou tak špatná kniha, jak jen vydaná kniha může být. O ději se nemá vůbec cenu bavit, protože ten je totálně zazděn snůškou nepřesností, úplných nesmyslů a spisovatelských nedodělků.

Styl vyprávění celé knihy je hodně zkratkovitý, jakoby autor neměl čas nebo se mu nedostávalo prostoru, a místy velmi didaktický. Pokud se čtenář znenadání ocitne před nějakým náznakem tajemství nebo zápletky, dostane se mu takřka vzápětí vyčerpávajícího vysvětlení ústy jedné z postav (str. 103 – Nadja dopodrobna vysvětlí Fabiovi, co a kdo je to Mora). Stejně tak najednou autor strhává roušku tajemství toho, jak vznikají upíři (kikimory), co jsou zač děti strigy, nebo jakým způsobem nejspíš vzniklo Údolí stvoření. Žemlička tak nenechává ani ten nejmenší prostor pro fantazii samotných čtenářů a neustále vysvětluje, odhaluje a poučuje.

Dalším problémem je jazyk, kterým se kniha snaží ke čtenářům promlouvat. Marobud na jedné straně mluví jako vzdělanec, spisovně používajíc vzletné výrazy, jeho druhové však stejnou řeč neovládají a jejich vzájemné hovory tak vypadají velmi neuměle a jen těžko uvěřitelně. Stejně prapodivně vypadá i další text prošpikovaný výrazy, které neodpovídají době a znalostem lidí, kteří v ní žili. Marobudovo sídlo je tak neustále označováno jako akropole, což je termín pocházející z řečtiny označující opevněné návrší tamních měst a který převzala až moderní archeologie pro opevněnou část pravěkého nebo ranně středověkého hradiště. V odborné publikaci by termín sice odpovídal, ale v beletristické knize má jen stěží, co dělat. Několikrát také dojde na svérázný výklad biblického textu o Rajské zahradě, což je v prvních dekádách našeho letopočtu, uprostřed hlubokých lesů střední Evropy, znalost jen málo pravděpodobná. Stejně tak jako význam výrazu succuba, který má původ až v pozdně středověké křesťanské mytologii. Těžko uvěřitelná je i to, že se obyvatelé hradiště při nálezu zavražděné ženy jako první obávají nějaké epidemie. Při hustotě tehdejšího osídlení a velikosti sídel v oblasti, kde se děj knihy odehrává, je toto označení silně nadnesené a možná i úplně nesmyslné. Ono ostatně celý první odstavec na straně 44 může posloužit jako odstrašující případ.

I přes výše uvedené vám mohu zaručit, že se při čtení občas i pobavíte. Ke smůle autora se však jedná o humor nechtěný pramenící z výše uvedeného. Z úst samotného vladaře Cherusků tak vyjde slovíčko „kurňa“ a Kroana jadrně zakleje „Kurník“. Hodně pobaví i scéna, kdy bylinkářka a kadeřnice zvítězí v souboji s medvědem. Že by ho uondulovala k smrti? Co zatím výše uvedené není, je opakování výrazů v jediném souvětí nebo v po sobě následujících větách či odstavcích. Určitě jste si všimli, jak rušivě to působí. V knize se rozhodně nejedná o ojedinělý jev, a tak i ten nadále přispívá ke katastrofálnímu dojmu z celého příběhu.

Ve vypisování nesrovnalostí, nelogičností a chyb bych mohl pokračovat ještě několik dlouhých odstavců. Ale zkrátím to jen na poslední nepřesnost, která v anotaci na zadní straně obálky pasuje Zdeňka Žemličku na „jednoho z našich předních autorů historické fantasy“. Přesnější definice by měla vypadat asi nějak takhle: „jediného našeho známého autora pseudohistorické fantasy“.Stará poučka ale praví, že každé zboží má svého kupce. V tomto případě bych knihu Vlčice a děti noci doporučil hodně mladým začínajícím čtenářům, protože každá další kniha, kterou se po téhle odhodlají přečíst, bude na devadesát devět procent lepší.

V každém případě považuji za nejlepší část textu poslední tři slova na straně sto devadesát dva. Z toho pak přímo vyplývá, že četbu druhého dílu považuji za naprostou ztrátu času a raději sáhnu po nějaké knize, která skutečně obsahuje nějakou tu historickou fantasy.

Na úplný závěr bych ještě zmínil tu největší chybu, jaké se autor opakovaně dopustil. Stejně jako u předchozího Kroanina příběhu, umístil na konec druhého dílu Dětí noci doslov, ve kterém vysvětluje co, kdo, proč a kdy, což je při čtení prvního dílu rozdělené knihy čtenáři platné jako mrtvému příslovečný zimník. Pokud by, stejně jako Juraj Červenák u románu Sekera z bronzu, rouno ze zlata, umístil své vysvětlení na úplný začátek, předešel by spoustě pochybností a nevěřícného kroucení hlavou ze strany čtenářů. Ani to by ale ve výsledku tuto knihu nezachránilo.

Nakladatel: Epocha
Obálka: Jiří Petráček
Redakce: Tomáš Němec, Boris Hokr
Rok vydání: 2011
Počet stran: 200
Rozměr: 110 x 165
Provedení­: paperback

Cena: 139 Kč




Vlčice a Mandragora

Zdeněk Žemlička
Epocha 2008

Události se valí jedna za druhou: schyluje se k velikému střetu s Římem a hrozivé mystérium Teutonského lesa vyplouvá na povrch, stejně jako jiná nebezpečná tajemství. Marobudovo království je ohroženo intrikami a řáděním krvavého přízraku. I panovníkův milostný příběh notně zhořkne. A vlkodlačice Kroana se ocitá ve vleku dějů, v nichž zachovat si svobodu a lidství bude více než těžké. Navíc musí kráčet cestou, kterou jí připravily mocnosti z jiného světa…[anotace – 1. díl]

vlcice_a_mandragora0001Do světa lidí pronikla hrozba, která může změnit historii a uvrhnout svět do chaosu. Co zamýšlí královna jezinek a jaké jsou její skutečné cíle? Bude střet Germánů s Římem osudovou válkou, nebo jen jednou z mnoha bitev? I země v srdci Evropy se ocitá na pokraji zkázy. Vzniká zvrácený kult, přibývají oběti strigy a fanatičtí věštci zvěstují apokalypsu. Najdou se hrdinové, kteří tomu učiní přítrž? Pomůže moc poustevníka Magnuse? Bude mít i Kroana dost odvahy?[anotace – 2. díl]
Píše se počátek našeho letopočtu a na scéně se znovu objevuje vlkodlačice Kroana, jejíž první dobrodružství bylo zároveň i první knihou, která byla vydaná jako příloha časopisu Pevnost. Kroana se usadila a snaží se v ústraní vychovávat a starat se o svojí dvouletou dceru. Stejné časové údobí dělí Kroanu od smrti jejích rodičů a událostí předchozího příběhu. Přestože se snaží zůstat stranou, strhává jí nemilosrdné kolo dějin a ona se opět musí vydat vstříc krvavým dobrodružstvím.

Vlčice ( kniha z roku 2005 ) pro mne byla příjemným překvapením a povídka, ve které se Kroana objevila po boku Krutoboje patřila k těm nejlepším, která se byla zařazena do knihy Čas rytířů. Vlkodlačice mi byla tedy dostatečně známa, abych se mohl s chutí pustit do čtení jejího nejnovějších dobrodružství.
Už po pár stránkách jsem ale pochopil, že její postava, která my byla tolik sympatická v předchozích příbězích, se notně změnila. Už ne bojovnice, na kterou s hrůzou všichni vzpomínají, ale starostlivá matka, která se nechce nechat do ničeho zatáhnou a pokud už musí bojovat, činí tak z donucení a s velkou dávkou sebezapření. Změnit se může sice každý a každá postav má nárok na vývoj svého charakteru, ale autor to musí podat věrohodně, jinak jeho snažení ztrácí glanc.
Kroana ale není sama, kdo se změnil. Král Marobud nastoupil cestu pokání už ve Vlčici a už tam dostatečně litoval svých činů, aby ho Kroana nezabila a dokázala mu dokonce i odpustit. Jeho proměna však pokračuje a místy působí jako slaboch, které se mu v očích až často objevují slzy. V tom ostatně není sám. Svojí plačtivou chvilku má v této knize snad každá postava, která pro děj nějaký smysl. Čeho je ale moc toho je příliš.
Kniha je rozdělena na dva díly, pravděpodobně s ohledem na možný rozsah přílohy časopisu, ale dohromady tvoří jediný celek, který nemá smysl číst odděleně. Přesto jsou oba díly v něčem rozdílné. Při čtení toho prvního jsem měl pocit, že se vlastně nic neděje. Jistě, i tady se najde dostatek soubojů a „zásadních“ událostí, ale děj plyne tak nějak konstantně, bez většího napětí. Zlepšení se dočkáme teprve od poloviny druhého dílu, kdy se konečně začíná schylovat k boji v Teutonském lese, který byl avizován již v anotaci první knihy.

vlcice_a_mandragora0002Asi největší zklamání z Vlčice a Mandragory zažijí skalní příznivci historické fantasy. Je to u knihy, které do tohoto žánru patří protimluv? Myslím, že ne. Nejsem sice historik, ale v téhle knize podle mého míchá Zdeněk Žemlička historické události a s fantasy tak neuměle, že výsledek nejvíc připomíná snažení pejska a kočičky, když chtěli upéct dort. Najdete zde snad všechno, bohy, i když okrajově, slovanské mýtické bytosti, vlkodlaky, zvrhlý kult, který vznikne přes noc z ničeho, historické události i opravdovou korunovaci, která působí opravdu pateticky a až směšně, lásku ( té opravdu mnoho ), sex ( toho už méně ) a v neposlední řadě spoustu prázdných frází ohledně ochraňování chudých a bezbranných.
Knihu nezachraňuje ani to, že je rozdělena do dvou dějových linii, které se na začátku záhy rozdělí, plynou na sobě takřka nezávazně a opět se spojí až na samotném konci. Dle mého subjektivního názoru by knihu spasilo, kdyby se hlavní dějovou linkou stal konflikt Germánů s Římany a autor se dokázal vyvarovat situací, které doslova bijí do očí. Pro vysvětlení uvádím pár příkladů: jeden z Germánů použije na konci přímé řeči slovíčko „kapišto“; Římané koně zapadlé do bláta zastřelí, což si dost dobře nedovedu představit. Proč by plýtvaly šípy, nebo se pak zdržovali s jejich vyřezáváním?; přisluhovači strygy mají zuby opilované do špičky, takže šišlají, což autor použije i do přímé řeči. Namísto hrůzy tak budí spíš soucit.; Největší ranou čtenářskému zážitku je pak používaní přímé řeči. Zatímco král Marobud mluví neustále spisovně, jeho oponenti, takřka stejného postavení, používají řeč nespisovnou a nejvíc to činí, když chce autor upozornit na povahové rozdíly mezi nimi. Stejně se to děje i u Germánů. Nepředpokládám, že lidé stejného „vzdělání“ a postavení by mluvili nějak rozdílně.

Vlčice a Mandragora je vzhledem k výše napsanému čtivo určené nanejvýš na delší cesty vlakem nebo do čekárny u lékaře. Mé hodnocení a vnímání celé knihy by bylo ale nejspíš daleko kladnější, kdyby autor namísto „vysvětlovacího“ doslovu napsal „vysvětlovací“ prolog. Ději by




Čas rytířů

Zdeněk Žemlička
Wolf Publishing

Doba pohanských božstev a tajemných bytostí minula. Skončil i věk svobody národů. Její poslední výspa Rujana byla dobyta. Nastává věk temna. Vládnou ti, kdo mají moc a majetek, a za zlato lze koupit vše. Vítězové však ještě nemají vyhráno a někdo jim dělá starosti. Po Baltském moři se na uloupeném drakkaru plaví hrstka statečných Slovanů, kteří se rozhodli, že svoji svobodu a životy neprodají lacino. A jméno jejich náčelníka zní novým pánům jako ta nejstrašnější kletba: Krutoboj!
Jak vyplývá z výše uvedené anotace ocitá se nám v rukou povídková kniha, které je cele věnována historické fantasy.Díky první povídce Bílé útesy rujanské se nám dostává zcela přesného datování, ve které době se hrdinové knihy Čas rytířů pohybují. Rujana a na ní ležící město Arkona, byla dobyta v roce 1169 dánským králem Valdemarem Velikým. Od tohoto roku se tedy odvíjí příběhy slovanského piráta a námořního lupiče Krutoboje, jehož ženou kupředu dávné vzpomínky a touha po pomstě.
zzcrBílé útesy rujanské. Krutoboj je již muž středního věku a po dlouhých letech hledání má šanci konečně se střetnout s Hakonem Zabíječem, jehož postavu a nelidské činy vídá často v nekonečných nočních můrách. Jejich souboj je nemilosrdný a krvavý. Stává se však jen jakousi předehrou pro Krutobojovo vyprávění o pádu jeho milované Rujany i o tom, co viděl a zažil před svým útěkem z ní.
Čas Rytířů. Nejen doba, ale i vybavení bojovníků se mění. Krutobojovi piráti jsou poprvé konfrontováni s protivníkem jehož válečné vybavení je na první pohled nad jejich síly. Muži zakutí do železa s lodí , jež mnohonásobně převyšuje jejich ukořistěný drakkar, se na první pohled zdají být nepřekonatelnými. Jsou to však jejich činy, které mohou přivodit jejich zkázu.
Ostrov duchů. Ostrov Öland je svobodným územím s vlastními zákony, u jehož břehů mohou beztrestně přistávat lodě i těch největších vyvrhelů. Má vlastní zákony a podobá se karibské Tortuře, kde nacházeli zázemí slavní korzáři raného novověku. Na Ölande se ocitá i Krutoboj se svojí posádkou, aby doplnil zásoby, informace a podrobil svojí loď běžným opravám. Zde se setkává s člověkem, jež nabízí jemu i jeho lidem nevyčíslitelné bohatství – poklad na jednom bezejmenné ostrově.
.
Smečka. Krutobojova posádka během spousty bojů prořídla, a tak se Ránský náčelník vydává podél západního břehu Visly, aby doplnil stavy svých bojovníků. Avšak prvním tvorem, na kterého narazí není člověk, ale vlkodlak se kterým svede vítězný souboj. Vzápětí se na scéně objeví hrdinka známá z knihy Vlčice – vlkodlačice Kroana.
, aby se stala Krutobojovou spolubojovnicí i družkou.
Smích černého racka. Stále ještě na pevnině zastihne Krutoboje další dobrodružství, ve kterém se po dlouhých letech shledává s dalším uprchlíkem z porobené Rujany. Čaroděj Svatobor se však za léta proměnil a jeho duše je stejně černá jako opeření obrovského racka, který ho provází. Souboj, ve kterém se střetnou staří známí, je soubojem dvou rozdílných pohledů na svět i odlišného chápání cti.
Striga. Nedaleko pobřeží očekává v zemi Prusů Krutoboje poslední zkouška jeho odvahy i zkušeností. Spolu s několik svými bojovníky a vílou Lískou se ocitá na území, které plení rytíři Mečového řádu, v jejichž stopách se vydávají olupovači mrtvých a dobíječi raněných Krkavci. Nedaleko vypleněné a vyvražděné vesnice se setkává s podivnou dívkou, jejíž oči žhnou nezdravou žlutí a její chování i mluva budí nejhorší podezření, že se v jejím nitru skrývá jeden z nejlítějších běsů, který dal této závěrečné povídce i jméno.

Jednoduše a bez okolků se dá říci, že tato sbírka povídek historické fantasy by neměla chybět v žádné knihovně skutečného fanouška fantasy. Přestože úvodní Bílé útesy rujanské vyšly v Ikarii již v polovině roku 1999, vybavil se mi obsah povídky ihned po přečtení úvodních několika vět. Povídka patřila k tomu nejlepšímu, co se vůbec v Ikarii z tuzemských věcí objevilo. Obdobné je to i s dalšími pracemi Zdeňka Žemličky. Přestože jsem většinu povídek již někdy v minulosti přečetl, s chutí jsem si tyto příběhy připomenul.
Forma vyprávění je velmi přitažlivá a autor skvěle dokáže skloubit ( pro nás ) dávné historické události a prostředí s fantastickými prvky a nadpřirozenými bytostmi. Obsah a styl odpovídá době, kdy lidský život neměl valnou cenu a stará náboženství byla násilně vytlačována z mysli lidí těmi, kdo v šíření nové víry hledali jen záminku pro získání majetku a moci.
Pokud jste nekoupili Čas rytířů jako přílohu Pevnosti, neprohloupíte pokud tak učiníte nyní, ve volné distribuce. Získáte tak knihu povídek, ke kterým se určitě nejednou vrátíte.




Vlčice – recenze

Zdeněk ŽemliČka
Wolf Publishing – 2005Nová, takřka třísetstránková kniha za cenu 60 Kč. Nemožné, zvlášť v dnešní době, řekne si každý. Naštěstí se tak poprvé stalo díky spolupráci časopisu Pevnost a vydavatelství Wolf publishing. Jaká tedy je knižní příloha Pevnosti od Zdeňka Žemličky. Podívejme se jí na vl(kodla)čí zoubek.

vlciceÚzemí Čech a Moravy, počátek našeho letopočtu. Zde se odehrává příběh, ve kterém autor vcelku důmyslně mísí fikci a skutečné historické události. Nacházíme se v době, kdy naše území opustila většina Bójů a na jejich místo přichází germánské kmeny Markomanů a Kvádů. A právě markomanský král Marobud je jednou z hlavních postav. Jeho nezřízená touha po moci a ženách odstartuje příběh, v němž není nouze o krvavé souboje mýtické bytosti i romantické chvíle.
Jednoho dne spatří Marobud ve svém hradišti překrásnou ženu a přesvědčen o své neodolatelnosti a moci, se jí pokusí získat pro své chvilkové potěšení. Žena, mýtiská bójská královna Brenna, se mu však vysměje a ani na druhý pokus, kdy jí Marobud vyslídí až v jejím do mě, se markomanskému králi nepoddá. Až do hloubi duše uražený Marobud se rozhodne pro pomstu a nechá Brennu i s jejím manželem zavraždit a jejich dům vypálit. Netuší však, že krutému vraždění unikla Brennina mladá dcera Kroana, která je stejně jako její rodiče vlkodlakem, a která se stala svědkem smrti svých rodičů. A tentokrát je to její mysl, v níž vzplane touha po pomstě.
V dalším průběhu děje máme možnost sledovat Kroanino dospívání, zdokonalování se v boji, její první milostné vzplanutí i zklamání. Kroana se vydává na nelehkou cestu, aby pomstila smrt svých rodičů, na které jí čekají mnohé nesnáze a nelehká rozhodnutí.

Od úvodních stránek až po samý konec je kniha napsána velmi čtivě a ubíhá ve svižném tempu. Autor rozhodně nenudí dlouhými popisnými pasážemi a historická fakta servíruje postupně a nenuceně. Jen v několika málo případech nerozvine do plné šíře naznačené motivy a děj v těchto okamžicích končí jaksi předčasně. Pokud má čtenář pocit, že souhra fikce a historie poněkud skřípe, dá mu vysvětlení závěrečný autorův doslov, v němž jsou historiské reálie shrnuty a vysvěteleny.
Kniha samotná si zaslouží tři poctivé hvězdičky, časopis Pevnost a Wolf Publishing plných pět za nápad a realizaci.