1

Tina Salo V.: Vlci Sudet – Ukázka

Petra Neomillerová
Brokilon 2010

Vraždou Kayovy příležitostné milenky začíná na Šumavě masakr, který má kořeny v časech dávno minulých. Tina je momentálně pryč a vyšetřovat zločiny jen v noci je zatraceně těžké…

Klattau spí. Znám tohle město zatraceně dlouho a pamatuju si ho vlastně jen spící. Je líné, zvlášť tahle čtvrť maloměstských vilek, líné a tiché.

Vlci-SudetZaparkuju sporťák v postranní ulici a branku si odemknu vlastním klíčem. V domě se svítí. Saskie není stará upírka, je jí možná sto padesát let a má ráda legrační lampy s látkovými stínidly, taky divany a dečky a mahagon… hedvábné spodní prádlo a sukně. Jazykem si přejedu rty. Tina nikdy nenosí sukně a hedvábné prádlo vlastně taky ne. Ve spoustě případů, po pravdě řečeno, nenosí žádné prádlo.

Vilkou zní nějaký sladký muzak a mě napadne, že to má občasná utěšitelka přehání. Ano, někdy si možná rád užiju pocit, že mě někdo obskakuje, někdy jsem rád, že mi v posteli nevyrve zuby ze stehna kus masa a dveře vždycky neotvírá kopnutím, ale o „Lebkuchenhaus“ opravdu nestojím, a tohle je sladké až moc.

„Saski?“

Většinou mi běží naproti, vzorná hospodyňka v županu s labutěnkou, ale dneska je zticha. Nakrčím nos. V domě čpí krev, zamířím do jídelny v naději, že už prostřela večeři (žádná vychlazená nulka z pytlíku jako v Pragu, teplá králičí), ale stůl je pustý. Obrátím se ke schodům do patra, kde má Saskie ložnici. Cítím neklid, podobný, jako jsem cítil v dobách, kdy mi ještě světlo nevadilo. Jestli si myslí, že skočím do postele, aniž bych se najedl, tak… Tina by jen ukázala bradou na lednici, ale Tina… no dobrá, zvykl jsem si na ni, rád se na ni dívám, když loví, dokonce mám rád, když ze mě pije, jenže někdy je toho dost. Timotej se mi smál, že jsem živým důkazem toho, že si chlapi hledají obraz své matky. Ano, Tina a Gothel mají něco společného, ale na kolikátý pokus jsem mrňavou panovačnou žíznivou Salo našel? Ty ostatní byly poddajné a tiché… jako Saskie.

Otevřu dveře, rozhlédnu se po místnosti a najednou je mi jasné, že Saskie tichá zůstane už navždy. Nemá totiž hlavu, ta leží na taburetu, a prsa má Saskie probitá kůlem. Už jsem to párkrát viděl, ale málokdy mě to překvapilo tak jako teď. Postel je zválená, ale jen lehce, nevypadá to, že by tu o život zápasila upírka. Obrátím tělo na břicho, kůl prošel mezi lopatkami a trčí nad zapínáním podprsenky. Musel to udělat někdo silný a rychlý, to jistě, ale Saskie nebyla lovec, bůh ví, jestli vůbec za život někoho zadávila. Unaveně se posadím na postel, odsunu dlouhé štíhlé nohy, ztuhlé jako u figuríny, a promnu si oči. Byla to poprava? Tina mohla přijít na to, kam zajíždím, když ji přepadne toulavá, Gothel mohlo připadat, že zcela nevýznamná sudeťačka ohrožuje můj partnerský život s Dyreho dcerou, koneckonců i Dyre mohl umést kamínek z cesty své plavé dcerce. To všechno se mohlo stát, ti tři by zardousili Saskii jako ptáčka, bez námahy by jí urvali hlavu a kůlem by ji mohli klidně přibít k podlaze, ale ani jeden z nich by nemlčel. Tina, v případě, že by jí má relaxace vadila, by se mnou vyrazila dveře svého podkrovního bytu, matka by mi udělala kázání a Dyre by možná k Saskii připíchl i mě. Rozhlédnu se, ale vím, že je to zbytečné. Dyre nemá zapotřebí na někoho číhat.

Zvednu Saskiinu hlavu za vlasy, připadá mi to vhodnější než držet ji za ucho, a za rozervané hrdlo ji brát nechci, nutilo by mě to olíznout si prsty a aspoň tolik ohledů si má souložnice zaslouží. Byla to hodná holka, ať se to vezme z jakékoli strany, ale hodným holkám často někdo podřízne krk. I já sám… zatnu zuby. Kát se za hříchy staré stovky let je neproduktivní činnost. Rozpáčím Saskii zuby, jde do špatně, ústa má zalitá krví, a když ji setřu, zjistím, že jí někdo vytloukl špičáky a hluboko na patro nacpal stroužky česneku. Tradicionalista. Prohlížím Saskiinu pusu a je mi divně při představě, že jsem jí tam dnes místo stroužků česneku chtěl zasunout něco úplně jiného. Je mi jí líto, vždycky byla ochotná, nejspíš ovšem svou ochotu trochu přehnala. Byla blbá, přiznám si poctivě, Tina by ji nezabila už z toho důvodu, byla pošetilá, a proto teď nemá hlavu. Neubránila se, neuměla to a ani to umět nechtěla. Pila z chlapů, před lety z rozparáděných oficírů a zchudlých baronků, dneska prostě z německých turistů, kteří byli celý naměkko, že slyší její vrkavou němčinu. Pornoněmčinu, jak říká Tina.

Na chvíli svou dámu opustím, v kuchyni najdu džbán s králičí krví a vypiju ho skoro celý. Pohrávám si s myšlenkou, že bych vyrazil ven a na místní příšerné dupavé diskotéce sbalil na mercedes nějakou koroptev, ale pak nápad zavrhnu. Nahoře leží dvakrát mrtvá Saskie, která si nedávno zřejmě zahrála v závěrečné scéně filmu o lovcích upírů, a zjistit, kdo jí to udělal, je jednak slušné a jednak nutné, protože nemusí zůstat u jednoho případu. Problém je, že teď nemůžu zavolat Tině, která je lepší stopař, protože by zavětřila a… nestojím o to vysvětlovat jí, kde se tu vzal můj župan a proč mám od domu klíče. Tina je seveřanka, ale dokáže projevit temperament středomořského typu. Vytáhnu z kapsy telefon, a ještě než zavolám té druhé, vzpomenu si na někoho, kdo mi dluží, kdo mi hodně dluží, když na to přijde.

II.

„Konráde?“

Probudil jsem ho, slyším jen nesrozumitelné zvuky. „Kdo volá?“ Je tak rozespalý, že mluví německy, a mě to potěší. „Kay. Potřebuju od tebe kontakt.“

„Nemohla zavolat Tina, a ráno?“ zavrčí.

„Nemohla. Tohle není Tinin případ a ani nebude, pokud by to bylo jinak, nevolal bych tobě. Chci kontakt na někoho, kdo se vyzná, nejlíp ze Sudet.“

„Vyzná v čem?“ Bérův hlas je teď o poznání chladnější. „Jedna moje známá měla nehodu.“

Pochopí okamžitě.

„Nebudem to řešit po telefonu, přijeď ke mně a… ustlala si na nějakým frekventovaným místě?“

„Ve vlastní posteli, Konráde, ale nemá hlavu. Ta je na toaletce. Mimochodem, jsem v Klattau.“

„Scheisse. No nic, za hodinu jsi tady. Čistě pro informaci, je to člověk?“

Teď vrčím já. „Ne, našinec.“

„Zamkni, sedni do auta, mou adresu znáš. Kde je Tina?“

To bych taky rád věděl. Odletěla sice nakupovat do Londýna, ale to vůbec neznamená, že tam teď je, upřímně řečeno, může být úplně kdekoli, když vezmu v úvahu její současné rodinné poměry. „Nevím.“

„Nechceš jí to přece jen říct? Ví toho o téhle zemi hodně.“

„Ne, zatím určitě ne. Podívej…“

Odkašle si.

„Jasně, nevíš, jak by na pytlačení pohlížela.“ Má z toho radost, znásobenou vědomím, že jsem od něj sto padesát kilometrů.

„Nijak, ona sama má spoustu, ech, hraček.“

„Přesto jí to ovšem neřekneš. No, přijeď.“

Ukončí hovor, já se naposledy rozhlédnu po ložnici, vytáhnu z tašky foťák a nafotím pár detailů hlavy a trupu tam, kde prošel kůl. Podívám se za nehty, protože tam se Tina vždycky dívá. Ženská práce, procházejí mnou vlny vzteku, piplavá práce na nic, protože Saskie se nebránila. Nebránila se nikomu, moje zloba se najednou obrátí proti ní, mám lepkavý pocit jako po návštěvě děvky. Dávala mi něco, co nemá žádnou cenu, vztekle uhodím do stolu a deska praskne. Už blbnu, pomyslím si, pohledem prodlím na Saskiiných kalhotkách a pak zhasnu. Co tady? Vzadu za opaskem mě tlačí pistole. Možná to Tině přece jen řeknu a uděláme to jako vždycky. Ona ho najde a já ho zabiju. Ta představa mě utěší. Koneckonců, když lidi mluví o lásce, možná mají na mysli právě tohle.

* * *

Ne, neřeknu jí to, protože už je pozdě. Když jsem si s Tinou začal, prosila mě Saskie, abych o ní pomlčel, protože se bála její návštěvy, a později na to nějak nikdy nepřišla řeč. Ty dvě se k sobě nehodily a navíc, takhle se to přece dělalo vždycky. Nemusel bych to řešit, kdyby… kdyby to nebyla poprava. Ten, kdo Saskii zabil, věděl, kdo je, a dobře se připravil.

D5 je v noci prázdná a já ze sebe aspoň můžu dostat napětí. Když se asi popáté přilepím ve dvoustovce na zadek nějakého auta, uznám, že už jsem si pohrál dost. Noc je ještě mladá, požehnaná zima, kdy se dá vyrazit už v pět a bavit se do pozdního rána. Mám čas, ale ani tak se mi za Bérem nechce. Má nemožně zařízený byt a navíc, jeho loajalitou si opravdu jistý být nemůžu.

* * *

„Jsem před domem,“ štěknu do telefonu, který Bér vzal asi po pětiminutovém vyzvánění.

„Ughm.“

Zatrnou mi dásně, ten idiot si šel evidentně lehnout a zaspal mě. Mám toho dneska večer tak nějak…

„Zofort otevři, Bére,“ dávám si záležet, aby si uvědomil, že dole čeká upír ve špatné náladě, „potřebuju od tebe laskavost, ale to neznamená, že ji z tebe nemůžu vytlouct. Dělej.“

Pochopil, protože za necelých pět minut odmyká dveře.

„Myslel jsem, že potřebuješ pomoc,“ začne nepřátelsky.

„Asistenci,“ odseknu, projdu kolem něj do domu a přitom ho ramenem hodím na zeď. No, je dobře, že jsem na tu diskotéku nejel, lidská ženská by moje něžnosti dneska nejspíš nepřežila a dvě ženské bez hlavy za jednu noc, to už by byla v Klatovech slušná událost.

„Můžeš mi říct, co se stalo?“

Sedím v Bérově příšerné odřené klubovce a uvědomuju si, že to v jeho bytě smrdí. Šelmy jsou divně cítit.

„Podívej se sám,“ podám mu fotoaparát a zatnu ruce v pěst. Samozřejmě mi nic nenabídl a mně žízeň lepí jazyk na patro. Napij se z něj, našeptává mi, ale víc než ohled ke spolupracovníkovi mě odrazuje pach. Jistě, Tina z něj pila, jenže ona je schopná dost bizarních věcí, když na to přijde. Zasteskne se mi po ní, mám rád, když vedle mě leží. K dovršení všeho mám erekci.

„Bére, potřebuju policajta nebo detektiva… doufám, že chápeš proč.“

Vrátí mi aparát.

„Jo, je to ošklivý.“

„Je to poprava, ten, kdo to udělal, věděl, že je upírka.“

Medvědodlak vážně přikývne.

„Takže ten, koho mi dohodíš, nemůže být člověk. Nejsem Tina, a upřímně řečeno,“ zvednu hlavu a zadívám se mu do očí, „nevydržím s člověkem dlouho.“

Ztuhne.

Vím, že si všiml tónu hlasu i zubů, a cítím jisté zadostiučinění. Bér by neměl zapomínat, kdo je tady lovná.

„Takže chceš dlaka?“

„Je na výběr ještě něco jinýho?“

Zavrtí hlavou.

„Nic jinýho, výhoda je, že na Šumavě je jich dost.“

„Zaplatím, ale musí být dobrej.“

„Dobrá.“

„Co?“

„Jedinej, kdo by se toho mohl ujmout, je ženská, vlkodlačice. Podívej, do téhle branže tolik dlaků nedělá a ty by ses s vlkem nesnesl. Darek říká…“

„Nechal jsem ho naživu, tak těžko může něco říkat. Dobře víš, že leze Tině do postele a jen fakt, že z něj pije a je to čokl, brání tomu, abych…“

„Právě proto ti chlapa nedoporučím. Zabil bys ho.“

Olíznu si rty. Řečí o zabíjení je na mě trochu moc.

„Co je to za ženskou?“

„Zlata. Dělá na Šumavě pro horskou službu, leze po skalách a leccos ví. Nikoho lepšího nemám.“

„A máš její fotku?“

„To je další věc… Nech ji na pokoji. Podívej, já vím, že pro tebe není problém ji znásilnit, ale pak si hledej dalšího pomocníka. Nešla by do toho.“

„Nechci její vlčí frndu, chci jen vidět, jak vypadá.“

„Hm,“ zamručí nepřesvědčeně, ale odejde k notebooku a buší do něj silnými prsty, porostlými zrzavými chlupy. Kdo si tohle bere do postele, musí mít, na mou duši, dobrý trávení.

„Tady,“ kývne na mě. Z monitoru se kření opálená ženská v červené bundě. Má ošlehanou tvář a popraskané rty. Mlasknu.

„Nepotřebuju, aby ho uštvala, to udělám sám.“

„Potřebuješ, aby ti ho nadehnala, a to udělá.“

V podstatě má pravdu a vlčice vypadá docela mile. Ostatně, má ještě jednu výhodu, na tuhle Tina žárlit nebude.

III.

Tina doma není. Měl bych se radovat, místo toho mě to otráví. Její byt není pořádně zatemněný a vlastně se v něm moc pohodlně nebydlí, protože Tina světlo miluje. Na chvíli si pohrávám s myšlenkou, že možná o světlo zas tak nestojí a půdní byt se spoustou střešních oken je jejím způsobem, jak našince deprimovat, ale pak ji zavrhnu. To není její styl, když chce Tina dát někomu pocítit svou špatnou náladu, dělá to jinak, střešní okna by si užívala tak moje máti.

Zívnu. Za oknem je ještě tma, ale ráno se blíží. Melancholicky vyhrabu v lednici sáček s krví a upiju spíš jen ze zvyku. Pak vytočím Tinino číslo.

Chvíli se neděje nic, prozváním ji možná dvě minuty, než se ze sluchátka ozve dunění bicích.

„Kde jsi?“

„Co?“ křičí ženský hlas do telefonu.

„Ptám se, kde jsi.“

„Jo tak… tancuju.“

Spíš její odpovědi odhaduju, než slyším.

„S kým?“ S velkou pravděpodobností Tina mou starostlivost neocení, ale nedá mi, abych se nezeptal.

„Lidi,“ rachot reprobeden přehlušuje její hlas.

„A z našich?“

„Brian.“

Představím si vyzáblého chlápka se slabostí pro Indii a neubráním se znechucení.

„Vypráví ti o královně?“

„Coo?“

„O královně…“

Vím, že celý náš hovor je absurdní, že mě Tina nejspíš ani nevnímá, ale mám lepší pocit, když slyším její hlas. Jsem v pokušení ji poprosit, aby přijela domů a vzala i „můj“ případ, ale než stačím tu pitomost udělat, dolehne ke mně přes šum její hlas.

„Hele, končím, Brian načal nějakou babetku, tak si jdu dát.“

„To je upírskej klub?“ Pevně doufám, že je.

„Hmm, asi jo,“ odbroukne Tina a pak už slyším jen dusot basů a nějakou ženskou, jak ječí.

Otráveně zkontroluju zatemnění, svléknu se a padnu do postele, která voní krví. V polospánku si uvědomím, že jsem věci naházel na zem. Dostala mě, pomyslím si ospale, nakonec si taky začnu v chaosu libovat.

* * *

Probudím se v podivném pološeru, a když se rozkoukám, dojde mi, že venku napadl sníh. Sníh, horská služba, zívnu, obléknu si župan a natáhnu se po telefonu. V tu chvíli zazvoní.

„Prosím?“

„Kay Schaffer?“

Hluboký ženský hlas zní hodně rezervovaně.

„Ano.“

„Konrád mi na vás dal číslo. Prý potřebujete pomoc v nějaké… záležitosti.“

„Řekněme. Máš nějaké kontakty v Klattau?“

Odmlčí se.

„Upír z Německa?“ naježila se.

„Ano, a pokud máš nějaké pochybnosti, řekni to rovnou, Konrád tě doporučil, ale já na tom rozhodně netrvám. Pokud jde o peníze…“

„Konrád říkal, že máš nepříjemnosti.“

Syknu. „To není přesné, nepříjemnosti bude mít někdo jiný, až ho najdu. Od tebe chci, abys mi ho nadehnala.“

„Jsi zabiják,“ v hlase má teď stopu nejistoty.

„Jsem upír.“ Tohohle mě Konrád mohl ušetřit, ta čubka je naprosto nemožná.

„Nikdo jiný než ty na Šumavě není? Detektiv, policajt nebo…“

„Ne.“

„Dobrá, kde bydlíš?“

Zarazí se.

„Chceš přijet?“

„Samozřejmě.“

„Je tu hodně sněhu.“

„Dobře, nevezmu si sporťák.“

„Chceš přijet dneska noci?“ Teď v hlase zazněl náznak paniky.

Ta nemůže zjistit nic, pomyslím si, zdá se, že jí ani nedošlo, že jindy než v noci přijet nemůžu.

„Samozřejmě. Tu adresu.“

„Sklářská…“

„V Eisensteinu?“

„Okupace už skončila, všiml sis?“

Další taková, jenže téhle to na rozdíl od Tiny nemusím žrát.

„Opravdu? Vidíš, ani jsem si nevšiml, že už jste ty kopečky dostali zpátky.“

Slyším ve sluchátku její dech, nejspíš se drží, aby se neohradila, možná že počítá, co si může dovolit, instruovaná Bérem. Doufám, že jí o mně řekl dost.

Řekl, protože se k další poznámce neodhodlá a zavěsí. Je mi to dost jedno. Adresu mám, a pokud ta čubička k něčemu bude, k práci ji přimět dokážu.

Naházím do tašky pár věcí, necesér s holením, notebook, kombinézu na lyže (možná je tam opravdu hodně sněhu), několik krabiček nábojů, dalekohled, Berettu 93R, goretexové boty, do příruční ledničky sbalím pár sáčků s krví a ze šuplíku v sekretáři vyhrabu klíč k Dyreho nejnovějšímu daru, BMW S6 v emkovém provedení. Dyre je svým způsobem pošetilý a stejně jako já občas doufá, že se u Tiny projeví ženská záliba v dárcích, ovšem ona měla představu živého Timoteje, ne sériové káry. Na druhé straně, je natolik praktická, že ji nenapadlo auto vrátit. To je pro Tinu taky typický, nevrací nikdy nic, co nemusí. No, teď se to bude hodit.

Klušu do hotelu, kde je bávo zaparkované. Do garáží v domě se nevejde a Tina s ním vůbec nejezdí, i když na hory by si ho možná vzala. Nudící se kára na mě uměřeně štěkne, zabliká, hodím tašku na zadní sedadlo a vyjedu. Sněhu je překvapivě hodně a koleje kloužou. Mířím k Motolu a pak ven z Prahy. Auto se ukázněně pohupuje a ve smyku klouže jen mírně.

Pořád sněží, což mě dost znervózňuje. Minul jsem Klatovy a silnice začíná připomínat běžkařskou trať, ani náhon na všechny čtyři si s tím neporadí tak, abych mohl jet víc než padesát, a do toho mi na displeji telefonu bliká Tina. Klepnu do hands free a kupodivu se tentokrát neozve dunění.

„Co děláš?“ začne bez úvodu, až mám podezření, že jí Konrád volal. „Jedu do Sudet.“

„Ale…“

„Mám tu nějakou práci.“

„Ale…“

„Někdo odmázl jednu upírku.“

Nechce se mi lhát natolik, abych se případným vysvětlením úplně ztrapnil.

„Našinec?“

„Nevím. Měla vymlácený špičáky a v hrudi kůl.“

„Kdo?“

„Saskie.“

Doufám, že jsem to řekl dostatečně lhostejně.

„Ale?“ podiví se Tina. „Ta ulízaná kočka?“

„Hm,“ vystihla ji dobře.

„Chudák.“

Někdy mě Salo překvapí, se vším jejím cynismem parchanta od trénu projeví občas nečekaný soucit.

„Moc se nebránila, co?“

„To ne.“

„Mám přijet?“

Znejistím. Tina mi připadá o stupeň méně lhostejná, než by měla být. Přesto bych ji nejraději přivolal zpátky, ne proto, že by mě tak trápila prázdná postel, ale chybí mi její přítomnost. Byl to divný dar, který jsme dostali od Twaineho, pomyslím si, a bylo by přinejmenším bizarní, kdybych se po osmi stech letech od své smrti zamiloval, ale…

„Jestli tam něco máš, nejezdi, zvládnu to sám, případně s Bérem.“

„Mám tu něco,“ hlas jí zatáhl chrapot. „Hledám Timoteje a možná je tu někdo, kdo mi může píchnout, takže jestli mě nepotřebuješ nutně…“ Věta vyzní do ztracena a já se pokouším odhalit v jejím hlase vztek. Nejsem si jistý.

„Rád bych tě tu měl,“ teď už si dovolím pravdu, „ale spíš z jinejch důvodů.“

„Ohni nějakou mladou,“ poradí mi zlomyslně, „holky budou rády, ty budeš líp spát…“

Přišlápnu plyn a při výjezdu ze zatáčky dostanu smyk.

„Kurva…“

Auto rotuje po silnici, ale je noc, škarpy zaváté a v protisměru nikdo. Namířím čumák bavoráku k silnici a xenony vyříznou v bílé tmě terč.

„Co je?“

„Smyk. Mimochodem, půjčil jsem si tvý auto.“

Směje se, jedovatě a bezstarostně.

„Jestli to rozšviháš, koupíš nový.“

„Samo. Tino…“

„Hm…“

Představuju si ji v nějakém designovém hotelu, jak leží nahá na velké posteli.

„Nevadí ti ta proměna?“

„Jak to myslíš?“ diví se, jako by tu seděla vedle mě.

„Některý věci už nejsou tak bezpečný jako dřív.“

„Jako někoho přefiknout?“ zahihňá se.

„Jako někoho přefiknout, nebo třeba o někoho přijít. Oslabuje nás to.“

„Ale houby. Nic necítit není vždycky výhoda.“

„Někdy jo,“ vedu si svou.

„Pokud chceš skončit jako Dyre… Nemít pocity je jako bejt vykastrovanej, nemyslíš?“

Teď se musím zasmát já. „Nikdy jsem si nepřipadal jako vykastrovanej.“

„Jo, ale bodals jak do díry po suku,“ rýpne si a mně je o něco líp. Nejspíš se jí o té Saskii časem odvážím říct.

* * *

Někdo má zimu rád, já ne. Tina by řekla, že je to atavismus, protože když jsem byl kluk, nedalo se v zimě nic dělat, moje vysvětlení je jednodušší. Nemám prostě rád komplikace a sníh komplikuje všechno. Zkurvenej sníh, drtím mezi zuby, když kloužu k Rudě. A vlčí holka to se mnou nebude mít lehký.

Sklářská je zapadlá tak, že jsem v pokušení vyměnit X6 za sněžnou frézu, dávám autu zabrat, motor řve a já se připravuju, že vypláznu tři miliony za pomuchlaného miláčka, když konečně předrncám návěje a zastavím před chalupou, která vypadá, že by ji ani třímilionová investice nezachránila. Strhnout a postavit znova, pomyslím si. Ovšem, dlaci na tom nikdy nejsou moc dobře.

Zatroubím. Chvíli se neděje nic, pak se na zápraží objeví hubená ženská v teplákové soupravě.

„Kterej debil…“

Vystoupím z auta a jdu k ní. Couvne. Napadne mě, že ještě upíra nikdy neviděla. Usměju se, když zády narazí na zeď.

„Hodná,“ zapitvořím se, „přece mě nepokoušeš… hodná holčička.“

Snaží se ovládnout, jenže vlci jsou v podstatě plachá zvířata, zvlášť když jsou sami. „Pojď dovnitř,“ pobídnu ji, „nepřišel jsem ti zlomit vaz. Tos nikdy neviděla našince?“

„Viděla,“ vypraví ze sebe těžce. Bojuje, ale víc dohromady nedá.

„Ale nebyl starý, že?“ Vstoupím do její hlavy a přebírám se změtí myšlenek, animálním zvířecím děsem, strachem bilancujícího člověka. Znásilni ji, zvoní mi v uších, strach živí lovce.

„Vzpamatuj se, Zlato,“ houknu na ni ostře, „jinak se neudržím. Konrád ti snad řekl, co je potřeba. Chci pomoc, loajalitu, chci, abys držela hubu, když budu chtít, abys byla zticha, a taky chci, abys pro mě lovila. Já dokážu vstoupit lidem do myšlenek, ale ty znáš tenhle kraj a můžeš…“

Za mnou se ozve měkké dusnutí, ohlédnu se, to kočka skočila ze židle na zem. Zlatě ten okamžik stačí. Vyběhne ze dveří a utíká k lesu. Je to špatnej nápad, jeden z nejhorších, bohužel ji nemůžu jen tak nechat běžet, sníh mě zdržel a až začne svítat, musím být někde, kam světlo nedosáhne. Nedá se nic dělat, pomyslím si a vyběhnu ze dveří.

Zlata má smůlu, sníh je hluboký a stopa zřetelná. Představuju si, jak někde morfuje, jak se pod nějakým smrčkem svléká z té absurdní teplákovky, a chce se mi smát. Jaké má asi kalhotky? Doběhnu k hranici stromů a rozhlédnu se. Slyším tep, pak dech a nakonec i šepot.

„Je to psychopat, Bére, jaks ho sem mohl poslat?“

Odkašlu si a vykroutím jí telefon z ruky.

„Počkej, promluvím s ním sám.“

Ještě než stačí zdrhnout, vezmu ji levačkou za krk a přitlačím ke kmeni stromu.

„Bére, tady Kay. Řekni jí, ať neblbne, a řekni jí to sakra důrazně. Podívej, honit se se mnou po lese je… hloupost. Může to být i vražedná hloupost, když na to přijde, stejnej efekt, jako když hodíš kočku do psince, chápeš.“

Chápe. „Dej mi ji,“ zachraptí. „Ona už bude hodná.“

Vlci Sudet
Neomillnerová, Petra
Nakladatel: Brokilon
Obálka: Koutmedia
Redakce: Robert Pilch
Rok vydání: 2010
Počet stran: 216
Rozměr: 125 x 200
Provedení­: paperback
Cena: 228 Kč

 




Tina Salo V. – Vlci sudet

Petra Neomillnerová

Brokilon 2011

Tina Salo V.

 Vraždou Kayovy příležitostné milenky začíná na Šumavě masakr, který má kořeny v časech dávno minulých. Tina je momentálně pryč a vyšetřovat zločiny jen v noci je zatraceně těžké…(anotace)

Kay to sice má rád pěkně zostra, ale občas si potřebuje od majetnické Tiny odpočinout a odskočit si bokem. K tomu mu slouží submisivní a hodně poddajná upírka Saskie, která obývá jednu z maloměstských vilek v klidné klatovské čtvrti. Tina vyrazila do světa, a tak má Kay další příležitost užít si těšitelské náruče. Tentokrát se však vlídného objetí nedočká. Vilka sice čpí krví, ale tentokrát ne kvůli prostřené tabuli s čerstvou králičí. Ono totiž když někomu odříznete hlavu tak té krve bude až až. Ať už byla Saskie jakkoli nudná a nedůležitá, jedno si určitě zaslouží – zjistit, kdo za její smrtí stojí. Kay tak na vlastní pěst rozjíždí pátrání, které ho zavede do šumavských pohraničních lesů.

Vlci-SudetVyprávění v první osobě si podržel i tento díl, i když hlavní postavou je Kay, což přináší zajímavou perspektivu do vzájemných rozhovorů s Tinou, která až dosud roli vypravěče plnila. Samotná Tina pak zpočátku zastává pouze úlohu „přítele na telefonu“ a celá váha vyšetřování leží na Kayovi a vlkodlačici Zlatě, kterou má upír k ruce hlavně kvůli denním záležitostem.

Samotný Kay, což si i sám uvědomuje, je spíše katem než detektivem a pátrání mu opravdu nejde. A nutno podotknout, že nefunguje ani samotný příběh. Spád děje není takový jako u předchozích dílů, snad i díky takřka komornímu prostředí zasněžené Šumavy, a samotný Kay se chová místy příliš nadřazeně a někdy vyloženě hloupě, abych se s ním dokázal sžít a vidět svět jeho očima. Fanouškům vlkodlaků se pak nebude líbit ani poddajná a bojácná Zlata, která by jako alfa v jiných knižních sériích jen těžko obstála.

Výrazné zlepšení nastává ve chvíli, kdy se na zasněžené scéně konečně objeví samotná Tina Salo. Zábavnost knihy se rázem mnohonásobně zvýší a i samotné vyšetřování dostává rázem jistý řád a smysl.

Původně jsem chtěl napsat, že tato kniha není vyloženě nudná, ale nic světoborného se v ní nestane a nevzniknout, nijak by to sérii o Tině Salo neublížilo. Nakonec však i Vlci Sudet přináší do tohoto cyklu další důležitý střípek a jejich největším přínosem pak je náhled na samotnou Tinu jakoby z druhé strany. Poprvé čtenář pouze ví, co dělá, co říká, ale nevidí do její hlavy. Posun nastává i v tom, že se Tina mnohem více chápe role českého rezidenta a více se tak přibližuje svému otci, i když jeho choutky po celosvětovém vládnutí stále nemá.

Sarkasmus, krev, sem tam nějaká hláška, silná ženská hrdinka – atributy, které dostaly Petru Neomillnerovou na výslunní české fantastiky, rozhodně najdete i ve Vlcích Sudet. I přes jistou těžkopádnost v první polovině příběhu se jedná o knihu, která fanouškovskou obec určitě nezklame. Nemohu se však zbavit dojmu, že se jedná jen o takové intermezzo a další díl snad již bude plnokrevným příběhem o Tině Salo, s Tinou Salo v hlavní roli.

Nakladatel: Brokilon
Obálka: Koutmedia
Redakce: Robert Pilch
Rok vydání: 2010
Počet stran: 216
Rozměr: 125 x 200
Provedení­: paperback




Tina Salo IV.: Smrt u archanděla

Petra Neomillnerová
Tina Salo IV.
Brokilon 2010

Kdo spí v kostele Svatého Michaela archanděla? V okolí odsvěceného kostela umírají turisté a Tinu opouštějí přátelé. Horké léto v rozpálené Praze přinese mnohým netušenou bolest. (anotace)

Napsáno pro: SARDEN

I na upírku může dolehnout splín a nuda. Příkladem toho je i Tina Salo, která od svého prvního dobrodružství prošla obrovskou proměnou a nyní se, i díky svému otci, nemusí strachovat o příjem financí nebo čerstvé krve. Život v dostatku však sebou přináší kromě rozmíšek s partnerem i výše zmiňovanou nudu. Celkem ochotně, bez nároku na honorář, proto bere případ dvojnásobné vraždy – vždyť se nestává každý den, aby v odsvěceném kostele někdo tančil s utrženou hlavou italského turisty.

tinamm-jpg_thumbTina se na scénu vrátila možná po delším čase, než bylo jejím fanouškům milé, ale za to tak učinila pod křídly nového nakladatelství Brokilon a tím pádem i v novém hávu, který jí díky výtvarníkovi Karlu Kadlecovi moc sluší. Společně s Tinou se také vrátil málo vídaný styl psaní Petry Neomillnerové, který je i v rámci ostatních autorčiných příběhů velmi specifický.
Ani Tina ani její autorka si totiž neberou servítky. Čtvrtý příběh denní upírky je místy krvavou jízdou okořeněnou strachem, napětím a pořádnou dávkou sexu. Tina v podstatě využívá ku své potěše každé volné chvíle a každé příležitosti a její slovník by jí v některých okamžicích bez debat pasoval na královnu všech dlaždičů. Tina se nakonec nezříká ani své síly a nezříká se jí použít ani když jde o její prostou ukázku.

Petra Neomillnerová se na svých internetových stránkách radovala, jak hezké recenze o téhle knize vychází. Vypadá to, že ani já jí nezklamu. Pokud totiž očekáváte příběh připomínající zběsilou jízdu proloženou cákanci krve, nebude zklamáni. Pokud vás už unavují rozkošní a intelektuálně založení upíři vystrkující zoubky hlavně z knih zámořských autorek a chcete číst příběh o tom, čím by upíři byli v našem skutečném světě, tedy v podstatě neomezenými pány a skutečnými predátory, tak také nebude zklamaní. V neposlední řadě vás pak určitě nezklame ani několik dobře mířených šťouchanců určených okolnímu světu:


Tina: „Co to může být, Simeone?“ zívám.
Simeon: „V křesťanské kostele? V křesťanské kostele cokoli, má milá.“

Zkrátka a dobře, u téhle knihy se rozhodně nudit nebude, protože na to vám autorka nedá čas. Pokud nejede nějaká akce, odehrává se určitě kousavý dialog, který posouvá děj nemilosrdně vpřed. Určitě je i dobře, že nevymizela linka s Tininým otce a jeho megalomanskými plány na ovládnutí světa. Dyre se tak může zjevit kdykoli a připravit své dceři, a čtenářům spolu s ní, nejedno ošklivé překvapení.
Touto knihou zároveň Tina vstupuje do styku s dalšími sférami nadpřirozena a kromě obligátních upírů a vlkodlaků se můžeme potkat s dalšími strašáky našich dětských snů. Autorka si tak pootvírá dveře k hodně širokým možnostem.

Pokud jste dosud váhali, zda koupit nebo i jenom přečíst bez znalosti prvních tří knih, klidně tak učiňte. Pro pochopení předchozí událostí je v textu dostatek nápověd a zpětných odkazů, aby i dosud neznalý pochopil, oč tu běží – bít či nebít…




Tina Salo III.: Past na medvěda

Petra Neomillnerová
Triton 2008

Ruka zákona si nevybírá a tentokrát tvrdě dopadla na medvědodlaka Konráda. Je obviněn z vraždy pornoherečky a na Tině Salo je, aby vše uvedla do pořádku. Naneštěstí ani v Polsku, kam se rozhodla svého komplice ukrýt, není zrovna bezpečno, naopak, zdá se, že Tina a její přátelé vpadli do rodící se upírské války. Brzo se ukáže, že tentokrát jde o krk (nebo jiné části těla) opravdu všem. [ anotace ]
Past_na_medvedaTrochu překvapivě začíná děj třetího dobrodružství Tiny Salo v sousedství nejživějšího barcelonského bulváru Las Ramblas. V Praze je však zima, a tak se změna klimatu může hodit. Ale i místní představitele upírů zajímá, jak je na tom Tina a Dyre. Neustále opakující se otázky ohledně jejího otce Tinu neuvěřitelně otravují a tak skoro vezme zavděk telefonátem od přítele medvědodlaka Béra. Ale jen do té chvíle, než ze sebe Bér vymáčkne, oč se jedná. Po jeho oznámení, že byl v podstatě vyhozen od policie, je jasné, že je návštěva slunného Katalánska u konce a na obzoru se rýsuje kapitální průser.
Po rychlém přesunu do Prahy začíná Tina okamžitě zjišťovat, co se vlastně stalo a čím víc jí toho Bér nepříliš ochotně poví, tím víc je jí jasné, že se tentokrát namočil do opravdu nepěkné šlamastiky. Někdo mu totiž na krk hodil vraždu pornohorečky a příležitostné šlapky a způsob zabití rozklepal nohy nejenom soudnímu patologovi ale i samotnému Bérovi. Následně musí Tina zařídit tři věci, získat u policie nový kontakt, začít vlastní šetření a odeslat Béra někam do bezpečí. Bohužel se však ukáže, že vybrat Polsko jako úkryt nebylo tím nejlepším řešením. Poláci si totiž moc dobře pamatují, co všechno Bér dělal za války a současně u nich probíhá dosud skrytý boj o moc, který však díky Bérově přítomnosti eskaluje a přeroste do otevřeného konfliktu se spoustou obětí mezi lidmi i upíry. Nakonec se tedy k našim severním sousedům musí vydat i Tina a spolu s ní i Kay.

Předchozí kniha Doušek věčnosti nesplnil moje očekávání, a tak jsem byl velmi zvědavý, zda Petra Neomillnerová bude pokračovat v jeho duchu, nebo zda naváže na daleko lepší první díl Sladká jak krev. Nebudu nikoho dlouho napínat a můžu jednoznačně prohlásit, že Past na medvěda je rozhodně daleko lepší než dvojka a dokonce i povedenější něž úvodní díl celé série.
Budu se opakovat, když připomenu autorčina slova: „Moje série inzerují krev, násilí a sex a to tam opravdu najdete … .“ Všeho výše vyřčeného se nám opět dostane měrou vrchovatou, i když ve zcela jiném poměru, než tomu bylo v Doušku věčnosti. Sex hraje „jen“ roli té příslovečné špetky koření, která dává příběhu tu správnou peprnou příchuť, protože hlavní slovo tentokrát má akce, akce a zase akce, což je dáno hlavně tím, že docela dost prostoru dostane i Kay a jeho krvavé „umění“. PN tentokrát rozhodně nešetří gore efekty a mnoha bytostem bude alespoň na krátkou chvíli dopřán pohled kromě cizích i na vlastní vnitřnosti. Již zmiňovaná akce má hlavu a patu a nejde jen o ducha prosté vybíjení nepřátel a nebojím se napsat, že se pohybuje v intencích toho nejlepšího, co kdy napsal Jiří Kulhánek. A možná je i lepší.
Příběhu pomáhá i to, že není takřka do poslední chvíle jasné, kdo opravdu tahá za nitky a stojí za Bérovými a tím potažmo i Tininými problémy. Samotná Tina sice za vším vidí svého otce, jehož světovládné myšlenky jsou jí proti srsti, ale vývoj děje jí, i čtenáře, nutí neustále pochybovat. Petra Neomillnerová má zkrátka zaděláno na další úspěch a pokud si její série udrží kvalitu a tempo této knihy, rozhodně se máme na co těšit.




Tina Salo 02: Doušek věčnosti

Petra Neomillnerová
Triton 2008

Tina Salo má problémů nad hlavu. Motorkáři, mezi něž patří skupinka vlkodlaků, umírají při bouračkách jako na běžícím pásu. Gothel zuří, protože chce zpátky svého syna Kaye, a je přesvědčená, že jí ho chce Tina ukrást. A co je ze všeho nejhorší, Tinin otec Dyre už není jen nepříjemnou součástí nočních můr, ale velice reálnou hrozbou ohrožující upírstvo v celé Evropě…[anotace]

Neomillnerova-Dousek vecnosti.qxdTina, i díky pomoci Kaye, svého současného milence, dokázala v předchozím příběhu přežít souboj o nadvládu nad českým upírstvem. Přestože se lovec odpadlíků a zabíječ mohl stát Tině nebezpečným protivníkem, dokázala si ho získat na svou stranu a kromě poskytovatele postelových radovánek se stal i její „krevní konzervou“. Pít z našinců dokázal dosud pouze Tinin otec Dyre, který se v předchozím ději jen krátce mihnul, ale nyní se stává hybnou silu celé knihy. Zjevuje se Tině ve spánku i mimo něj a nenechá na pokoji snad nikoho, kdo je Tině nějak blízký. Do pozadí se tak dostává i vyšetřování několika podezřelých nehod vlkodlačích motorkářů, které zpočátku knihu otevírá.

Recenze na špatnou knihu se píše neobyčejně snadno ( např. Vlčice a Mandragora ) a stejně dobře se píší recenze na dobré knihy ( např. Prokletí Chalionu ), ale hodně špatně, alespoň mně osobně, se píší na knihy jako je Doušek věčnosti. V některých ohledech splnila druhá kniha ze série o Tině Salo mé očekávání, ale v některých byla zklamáním. Tak pěkně po pořádku.
Tina je typická hrdinka Petry Neomillnerové – je sebevědomá, neschází jí odhodlání, má nabroušený jazyk a pro ránu nejde daleko. Stejně tak si ví rady ve vztazích k mužům i ostatním upírům. Jediný, kdo jí dokáže překvapovat, je její otec, který se zdánlivě vynořil odnikud a brousí si své špičáky na nadvládu nad Evropou. I tenhle vztah se vyvíjí a Tina se po nejvíce chová jako velmi drzý spratek, kterému chce jeho rodič příliš pozdě vtisknout svojí autoritu a správný pohled na svět, který je samozřejmě ten jeho. Pokud tedy nemáte problém číst o hrdince, která ponejvíce spoléhá sama na sebe a dává to svému okolí náležitě znát, nebude Tininou povahou zklamáni.
Příběh se zdánlivě skládá ze dvou dějových linií, které tvoří detektivní pátrání po příčinách vlkodlačích problémů a Tininy nesnáze s otce, který se jí snaží všemožně ovládnout. Potud by bylo také všechno v pořádku, ale objevuje se první „ale“. Postupem času je totiž pátrání stále více zatlačeno do pozadí, až se zdá, že je v knize jen pro to, že aby vyplnilo krátkými intermezzy Tinin souboj s Dyrem. I vyřešení samotného případu se nakonec vyskytne jen tak jako by mimochodem.
Další mínus knihy vidím v častém opakováním se už jednou vyřčených slov, nebo odehraných scén. Většinu postav tak charakterizuje toliko jediný povahový rys: Darek je posedlý kousnutím, Bér připomínáním „jak je těžké všechno ututlat“, Gothel je autokratická mrcha, se sklony chovat se vědomě jako Iokasté a Dyre prostě uvízl v minulosti. Výše zmíněné charakterové vlastnosti těchto i dalších postav pak prokládá Tinin sex a krvavé svačinky. Nic proti sexu! Ale postupem doby se z něj stává jen levná vycpávka, protože jak praví moudré přísloví: „Čeho moc, toho je příliš.“
petra_neomiJe Doušek věčnosti vůbec ke čtení? Přestože jsem dosud více méně jen kritizoval, odpověď na předcházejí otázku je jednoznačně: ano. Kniha je totiž velmi čtivá a pádí kupředu v hodně svižném tempu, čemuž napomáhá spousta přímé řeči a jen málo zdlouhavých, popisných pasáží, a tak nad knihou pravděpodobně nestrávíte příliš mnoho času: Po jejím přečtení, až vyprchají z mysli všechny krvavé podrobnosti i postelové scény, vám nejspíš v hlavě bude vrtat malinký červík pochybnosti, zda jste dostali, to co jste chtěli. Mnohde totiž dialogy působí jakoby byly napsané dodatečně, aby natáhly knihu na nakladatelem požadovanou délku. Pokud to tak nebylo, tak se autorce omlouvám
Sama Alraune připouští, že série o Tině Salo je jasnou komercí, ale i ta je závislá hlavně na kupní síle a ochotě čtenářů. „Moje serie inzerují krev, násilí a sex a to tam opravdu najdete …“ napsala autorka v diskusi k jejímu rozhovoru na Sardenu ( vřele doporučuji ) a to rozhodně plní. Všechny tři propriety ale bude muset svázat kvalitním příběhem, aby její série mohla zdárně pokračovat.

Oproti prvnímu dílu má Doušek Věčnosti, stejně jako pokračování jakékoli série, jednu nespornou nevýhodu. V knize Sladká jak krev bylo všechno nové – prostředí, postavy a jejich charaktery i jednotlivé vztahy mezi nimi. Tuhle novotu už nemůže Petra Neomillnerová vtisknout do žádného pokračování, a tak se bude muset více zaměřit na příběhy samotné. To, jak se jí to podaří, budeme mít možnost zjistit už v tomto měsíci ( 10/2008 ), kdy vychází třetí díl série Past na medvěda.

Poznámka na závěr: Nakonec jsem se rozepsal víc, než jsem měl v úmyslu. Je to ale proto, že Doušek věčnosti nesplnil úplně moje očekávání a protože doufám, že další knihy budou už jen lepší a lepší. 😉




Tina Salo 01: Sladká jak krev

Petra Neomillnerová
Triton 2007

Praha je přívětivé město, pro „našince“ určitě, a upírka Tina Salo to oceňuje. Když se na ulicích začnou povalovat vykrvené mrtvoly bezdomovců, je třeba udělat pořádek ve vlastních řadách, aby mohl poklidný upíří život v matce měst pokračovat.[anotace]

Pokud jste příznivci upírského subžánru fantastické literatury a máte už něco načteno a nakoukáno, možná vás už někdy napadlo, co se stane pokud zkřížíte dvě takové veličiny, jakými jsou Blade a Anita Blakeová. Po přečtení knihy Sladká jak krev už to musí být všem jasné – výsledkem je Tina Salo. Ne, nekamenujte mne, ale berte předešlé řádky s lehkým nadhledem.
sladka-jak-krev_thumbPraha je přívětivé místo pro všechny „našince“, ale těmi nejsou míněni Pražané jako celek, ale jen několik málo vyvolených obyvatel, kterým se kdysi v minulosti dostalo té cti stát se příslušníky rasy upírů. Pohoda spojená s poklidným sáním z krevních pytlíků, popřípadě nějakého toho králíčka však končí ve chvíli, kdy se v temných uličkách začnou povalovat vykrvené lidské mrtvoly. Něco v upírské komunitě tak začíná nepěkně zapáchat a to je okamžik, aby se na scéně objevila Tina Salo a díky svým kontaktům a zvláštním ( na upíra zvláštním ) schopnostem se pokusila přijít věci na kloub. Práci jí trochu komplikuje, že se záhy na scéně objeví upírský popravčí Kay.

Celý případ se začíná nepěkně komplikovat, protože v ulicích přibývají jak mrtvoly, tak i novicové s ještě čerstvými stopami po upířích zubech na svých hrdlech. Stále více je jasné, že to vše, co se v Praze odehrává je součástí mocenského boje a snahy nastolit nového vůdce „smečky“.

Sladká jak krev není horor. I přesto, že se zde objeví nejedna krvavá scéna a rudé tekutiny si užijeme dosyta, jak všichni do pořádné upířiny očekáváme, není tato kniha postavená na hrůzyplné atmosféře ale na akci a hlavně postavě hlavní hrdinky. To, že Petra Neomillnerová dokáže stvořit uvěřitelné ženské hrdinky se všemi jejich ctnostmi i chybami, je bez diskuse. Stejně jako Moire nebo Lota je i Tina Salo „děvče“ do nepohody.
Jestliže jsem na začátku použil dvou jmen známých z americké produkce není to náhoda. Pokud by Alraune stvořila postavu Tiny předtím, než se v kinech objevil Blade a na našich knižních pultech série o Anitě Blakeové, byla by to absolutní bomba, ale takhle, i když se nemusela výše zmíněnými postavami inspirovat, musí člověk srovnávat. Mizí tak sice punc originality, ale i tak zůstává dobře odvedená práce a příběh, který se kovaným upíromilům bude hodně líbit a ostatní rozhodně neurazí.
Pro někoho, kdo není s tvorbou autorky zatím obeznámen může být šokem množství scén se sexuálním podtextem a jejich vyznění. Tina Salo totiž není žádná rozdychtělá a rozněžnělá holčička, která při prvním polibku padá do mdlob, ale zkušená sebevědomá žena, jež ví co chce a dokáže za tím jít. Stejně jako v sexu si nebere ani servítky ani v mluvě a pro nějaké to drsnější slovo rozhodně nejde daleko. Nic z toho ale nepůsobí ve vztahu k ději násilně, ale přirozeně to z něj vyplývá.

.
Pokud jste věděli do čeho jdete nebo jste dočetli do konce jako první autorčinu knihu právě tuto, troufám si tvrdit, že většina z vás k postavě Tiny Salo určitě vrátí. Konec konců, proč bychom cestovali až do dalekého Saint Luis, když máme svoje vlastní upíry pěkně na dohled Hradčan a Karlova mostu.