Joan D. Vinge
Laser 1999
Příběh inspirovaný pohádkou Hanse Christiana Andersena ve sci-fi kabátě, aneb co společného má pohádka s románem?
Pohádka pana Andersena není jen tak obyčejnou pohádkou! Je to vlastně 7 pohádek v jedné a já vám je převyprávím, vězte, že to není nadarmo.
Tak poslyšte, teď začneme! Až budeme na konci pohádky, budeme vědět víc, než víme nyní.
První pohádka vypráví o zlém čaroději, který měl zrcadlo, které zvětšovalo na každém člověku jeho špatné vlastnosti a to čaroděje náramně bavilo a těšilo. Jednoho dne však zrcadlo vynesl do výše a spustil ho na zem. Pád zrcadlo roztříštil na milióny a milióny střípku, které se rozletěly po celém světě. Střípky se občas dostaly do očí a člověk pak viděl věci zkresleně, veškerá špatnost narostla. Některým střepinka vlétla až do srdce a to se stalo ledovým střechýlem. Ještě teď létají střepinky po světě.
Druhá pohádka vypráví o Kaji a Gerdě, dvou dětech, které se měli nade všechno rádi. Bohužel jednoho krásného dne Kaje zasáhla střepinka do oka a další do srdce. Kaj se změnil, už si nechtěl hrát s Gerdou a ostatními, protože se mu to stálo hloupé. Nastala zima a Kaj potkal Sněhovou královnu, chladnou jako led, která si ho odvezla do paláce. Vyvolila si ho, poněvadž jeho srdce bylo též jako ledový krystal.
Třetí pohádka řekne nám, jak se Gerda vydala Kaje hledat. Na cestě potkala stařenku, která chtěla mít takovou krásnou holčičku a protože to byla čarodějnice, očarovala ji, aby na Kaje zapomněla a zůstala u ní. Nebyla to zlá čarodějnice, pouze si malou Gerdu chtěla podržet. Ale i čarodějnice se zapomněla a Gerda si vzpomněla na svého kamaráda. Ptala se květin, zda neviděly malého Kaje. Ale květiny o něm nevěděli. Gerda se u staré ženy dlouho zdržela, uběhlo jaro, léto a nastal podzim.
I putovala Gerdička a zima se blížila, ale po Kaji ani památky. Potkala vránu a už to vypadalo, že Kaje najdou, ale byl to jiný chlapec, co si právě vzal princezničku. Ale nový princ s princeznou cítili s malou Gerdou. Dali ji kočár a nové šaty a popřáli ji hodně štěstí při hledání Kaje.
Gerdu po cestě přepadli loupežnici. Zabili kočího, předjezdce i služebníky a Gerdu chtěla jejich vůdkyně, stará a ohyzdná babice sníst. Ovšem baba měla neposlušnou a divokou dceru, která chtěla někoho na hraní a tak si vymohla Gerdu. Loupežnické děvčátko mělo u sebe v zajetí mnoho zvířátek, které týralo. Od nich se dozvědělo, kde Kaje najdou. Sněhová královna ho odvezla do Laponska, protože tam je pořád zima. I zželelo se divoké dcery loupežnické Gerdy a pustila ji na hřbetě svého týraného soba, aby ji doneslo tam, kam chtěla.
V Laponsku byla Gerda vysílena, málem umrzla, ale jedna Laponka ji pomohla. Poté ji Finka řekla, kde je sídlo Sněhové královny a Gerda se tam vydala. Její horoucí láska přemohla sněhovou stráž královny a stanula před zámkem.
Malý Kaj žil mezitím u královny, byla tam zima a on byl celý modrý až černý zimou, ale se střepinkou v srdci a čarovným polibkem od Sněhové královny mu to nevadilo. U královny počítal a sestavoval z rozpadlého ledového jezera slova, ale jedno mu nešlo. Tím slovem byla: věčnost. I pravila Sněhová královna:
„Sestavíš-li to slovo, staneš se svým pánem a já ti dám celý svět a ještě pár bruslí!“
Královna odjela za prací a Gerda se dostala do zámku. Našla tichého a zmrzlého Kaje. Gerda začala plakat a horké slzy pronikly až do srdce a strávily střepinu zrcadla. Přitom zpívala:
Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.
Píseň, kterou si zpívali kdysi dávno spolu. Kaj začal plakat a střepinka mu vypadla z oka a on poznal svou milovanou Gerdičku. I kusy ledu tančily z toho shledání radostí. Když byly unaveny lehly si a vytvořily hledané slovo.
Kaj mohl s Gerdou odejít. Vraceli se cestou, kterou ho Gerda hledala a všem, kteří jí pomohli vyprávěli jejich příběh, až na prince a princeznu, kteří odjeli do cizích zemí a na vránu, která umřela. I došli domů k babičce a…
I seděli tu oba dorostlí, a přece děti, děti srdcem.
A bylo jaro, vonné, krásné jaro!
„Smíš se radovat, smíš mít moc, praví Bůh; ale nemůžeš mít obojí.“
Ralph Waldo Emerson
Teď víte, o čem vyprávěl H. Ch. Andersen a co tak inspirovalo americkou autorku Joan Vingeovou. Nebudu vám povídat, nakolik je sci-fi Sněhová královna podobná s pohádkou, ale rozhodně stojí za přečtení. Svojí velkolepostí se přibližuje samotné Duně Franka Herberta. Je to příběh o lásce dvou lidí, jejichž osudy se rozdělily. Je to příběh o lidském sobectví a vypočítavosti. Příběh o vodě života, Tiamatu, Hegemonii, intrikách. Jinak řečeno je to příběh Luny a Jiskry Zlatý Úsvit Letní a Arienrhod, Sněhové královně. Ponořte se do světa po pádu Staré říše, do světa fantazie a budoucnosti. Staňte se svědky dramatu.
Všem lidem, kteří si rádi vychutnají napětí u šálku něčeho dobrého.
Sněhová královna obdržela cenu Hugo v roce 1981.
Autor se pokusil stručně převyprávět pohádku H. Ch. Andersena Sněhová královna, kterou si přečetl v Pohádkách vydaných Albatrosem, nakladatelstvím pro děti a mládež v Praze roku 1990. Vydání sedmé. Přeložil Gustav Pallas z dánského originálu Eventyr og Historier.
Autor zde pohádku převyprávěl protože někteří čtenáři by se toho neodvážili ani po přečtení sci-fi románu J. Vingeové. Nyní si můžete udělat obrázek, jak hodně se autorka nechala inspirovat.
Napsal: Jan Pechanec
Přidejte odpověď