Simon Hawke
Polaris 2003
Když v roce 1893 právník Anthony Hope Hawkins psal román Zajatec Zendy, určitě netušil, že jeho dílko přežije sto let a dokonce rozšíří inspirační zdroje SF. Typická červená knihovna vypráví příběh, který by se se schillerovskou stručností dal shrnout pod označení úklady a láska. Jenže Správcové času se do toho zamíchali velmi nekompromisně – časová turbulence, která díky jejich zásahu mohla vzniknout, by způsobila zničení všeho, co Temporální sbor chránil. Lucas Priest, Finn Delaney a André Crossová dostávají od svého šéfa plukovníka Forrestera úkol – a zároveň informaci, že proti nim stojí poslední Správci času. Velmi nebezpeční protivníci – zhrzená Forresterova milenka Sokol a jeho syn Nikolaj z doby napoleonského tažení do Rusi.
Past je připravena – Sokol a Nikolaj, který svého otce nenávidí, se důkladně nachystali. Příslušníci Temporálního sboru jsou opět v nevýhodě. Zatímco oni musí historii uvést do původního stavu, jejich protivníci mají na výběr mnoho alternativních variant. Ve všech by ale měl být Forrester zabit.
Časový paradox je rámcem, vlastní děj probíhá v historii a je – alespoň co se týče časové osy – přímočarý. I když je rámován červenou knihovnou, je to drsný akční příběh, okořeněný trochou romantiky, která do něj prosákla z Hopeova románu, ale i trochu ze sedmadvacátého století. Závěrečná bitka, ve které se v ohromující kakofonii míhají dýky a laserové paprsky, meče a warpové granáty, padací mosty a chronopláty, je čtenářskou lahůdkou.
Román – a vlastně celá série Časoválek – je nezvyklou a svým způsobem i objevnou variantou space oper. Tím, že základem historické kvazireality Hawkeho příběhů není reálná historie, ale její obraz tak, jak jej známe z historických románů, účinkuje nadvakrát. Poprvé autor staví ho nezvyklého světla románové postavy, když je vybavuje vlastnostmi, o nichž jejich autoři nepsali, no a podruhé je zdrojem čtenářské zábavy to, jak se příslušníci Temporálního sboru snaží napravovat změny v realitě tak, aby dosedly zpátky do románové fikce.
Zatímco v předchozích Časoválkách jsme se setkali s Ivanhoem, třemi mušketýri a s Červeným bedrníkem – tedy s příběhy, které jsou u nás buď velmi populární, nebo alespoň známé, Zajatec Zendy je pro nás španělskou vesnicí. Jenže – jak jsem z Hawkeho převyprávění pochopil – Hopeho příběh se držel klišé červené knihovny jako klíště košile. A tak, pokud jste vybaveni znalostmi příslušných pasáží z Jirotkova Saturnina či jste četli Lacinovy geniální parodie tohoto druhu literatury, máte dost dobrý základ pro to, abyste se nad Pomstou na Zendě dobře bavili.
Napsal. Petr Pagi Holan
Přidejte odpověď