Operace Armagedon [ukázka]

Ondřej Neff
Mystery Press 2022
Pán modrého meče 5

Rad Haager a jeho přítel Terr, pes z rodu daimonů, putovali Plání už čtvrtý den. Neměli žádný zvláštní cíl. Takovými potulkami trávili většinu svého času. Z výprav se vraceli do osady Volných lovců, nikdy tam ale dlouho nevydrželi a zase vyráželi do divočiny. Rad chodíval pěšky, třebaže si mohl vzít v osadě koně. Věděl, že by proti tomu Terr nic nenamítal a v pohodě by klusal koni po boku. Radovi by to ale připadalo málo kamarádské a cítil, že to tak Terr bere.

Nespěchali.

Operace Armagedon

Celý den postupovali jižním směrem. Přes noc si našli útočiště v houštině zdivočelého prosa. Poctivě se střídali v hlídkování a ráno zase vyrazili a pokračovali v cestě až do poledne, kdy si na chvilku odpočinuli a pojedli několik proužků vysušeného grugeřího masa. Pak zase vyrazili.

Slunce urazilo poloviční dráhu od nadhlavníku k obzoru, když se Terr ozval v Radově mysli.

Vidíš to?

„Co mám vidět?“

Takže nevidíš. Podívej se do směru od Brodu.

Rad se ohlédl, kam pes upíná pohled. V tmavě červeném oparu nad pásem aganos spatřil tečku.

„Možná je to pták,“ poznamenal. Doufal, že to tak je.

Podívej se pořádně, odporoval Terr. Je to létající chýše, jak se u nás říká.

Rad Haager si musel přiznat nepříjemnou pravdu. Od Brodu sem opravdu, navzdory všem dohodám a zárukám úřadu guvernéra, že hranice loveckých území jsou nedotknutelné, přilétal graviplán. I kdyby se teď otočil a zmizel zpátky za Řekou, bylo by to porušení práv savany.

Gravo pokračovalo v letu severním směrem. Zamračený Rad mu zahrozil pěstí a přemýšlel, co má dělat. Kéž by měl křídla! Vetřelce by dostihl a vytahal za uši. Má se s Terrem vydat za Řeku, dojít do Romy a stěžovat si u guvernéra? Žalování je nedůstojné lovce a bojovníka. Než stačil vymyslet něco, co by se dalo uskutečnit, vetřelec si ho zřejmě všiml. Silně zpomalil let a zamířil k lovci a jeho daimonovi. Graviplán sestoupil z výšky asi dvaceti metrů a přistál pár kroků od nich.

Byl to obyčejný typ, jak ho Rad odhadoval, nic přepychového. Měl kabinu pro čtyři lidi se stahovací střechou a ložnou plochu pro dopravu menších nákladů. Ležely na ní vaky a několik kufrů a beden a také nářadí včetně automatického rypadla na menší výkopové práce, vše připoutáno pružnými lany a sítěmi k okům zapuštěným do korby. Na dveřích kabiny si všiml velkého nápisu TAXI vroubeného nahoře i dole bílým pásem s černými kostkami. Stroj byl na několika místech odřený, v zadní části dokonce promáčklý, jak do něho něco narazilo. Chvěl se jako zimomřivý pes a mírně se pohupoval do stran. Ze svého pobytu v Romě si Rad odnesl vzpomínku, že graviplán má stát naprosto nehnutě, jako kdyby spočíval na pevném podkladu. Když sebou škube nebo se pohupuje, měli by na něho dohlédnout mechanici.

Možná na Pláň zaletěl omylem anebo to zavinila porucha, napadlo Rada. Hněv v něm trochu ochladl.

Hlavně zachovej klid, radil mu Terr. Rozvážným krokem šli ke stroji.

Vystoupily z něho dvě ženy oblečené do kombinéz opásaných pružným řemenem. Na nohou měly důkladné boty, vhodné pro výpravy do hor. Jedna byla starší, druhá by věkem mohla být i její dcera. Ta starší měla rozložitou, skoro mužskou postavu a nakrátko ostříhané kudrnaté vlasy. Mladší žena ji o půl hlavy převyšovala. Rovné světle hnědé vlasy jí sahaly na ramena. Matka s dcerou? Nic takového. Nemohly být odlišnější. Starší žena přátelsky kývla, jako by Rad byl její dobrý známý. Na mladší šla vidět nervozita. Pozdravila loveckým gestem, dotkla se prsty pravé ruky čela a hrudi.

„Mír tobě, Ra… Rade Haagere,“ vypravila ze sebe. Polkla a rozpačitě se usmála. „Promiň, že koktám. Zaskočilo mě, že jsme potkaly právě tebe.“

„Jak to, že mě znáš?“ podivil se lovec.

„Kdo by neznal Rada Haagera a jeho daimona Terra, který umí hovořit beze slov a dokáže tlumočit Mimozemšťanům? U nás na Katedře historických studií Marsu jsi populární postava. Promiň, nepředstavila jsem se. Jsem studentka historie a pracuji na dizertační práci na téma operace Armagedon. Jmenuju se Miriam Batoryová. Tohle je paní řidička…“ Obrátila se ke své starší družce. „Omlouvám se, ale neznám vaše jméno.“

„Na tom nesejde, slečno. Jsem taxikářka a na jménu nesejde. Jmenuju se Notonegoro, ale můžete mi říkat prostě Lindo, tak mi říká máma. Nenechte se rušit, půjdu se podívat na stabilizaci, začala nějak houpat a musím ji postavit do latě.“

Rad nespokojeně potřásl hlavou. Dívka ho svým vlídným chováním odzbrojila. Říká, že je studentka historie. Kdyby to byl drzý turista nebo dokonce zlatokop Památek z doby vojenského režimu, udělal by s ním s Terrovou pomocí takříkajíc krátký proces. Se studentkou bude možné to vyřídit po dobrém.

„Zřejmě jste zabloudily k nám na lovecké území. Okamžitě se otočte a vraťte se. Buďte ráda, že jste potkala Terra a mě. Od nás vám nebezpečí nehrozí. Kdybyste narazily na někoho jiného, mohlo by to dopadnout hůř.“

Tvář Miriam Batoryové rozkvetla úsměvem.

„Kdepak, my tu nejsme omylem! Máme speciální povolení guvernéra Petra Abraháma překročit hranici, abych mohla zahájit výzkum na loveckém území. Guvernér mi osobně předal všechna povolení a doporučení. Výslovně mě žádal, abych ti vyřídila jeho pozdravy a poprosila tě o pomoc a spolupráci, kdybych tě tu potkala. Mám ohromné štěstí, že jsem na tebe narazila tak blízko Hranice.“

„Ani nevíš, jak velké štěstí máte. Guvernér zřejmě netuší, co se tady děje. Klany spolu už dlouho nebojovaly a mladí bojovníci by rádi získali slávu ve válce. Hledají každou záminku k násilí. Provokují sousedy. Ti nejdivočejší by se chtěli vypravit přes Hranici a napadnout město Roma. Nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby vás tu našli.“

„Ale já dostala z katedry grant na výzkum,“ namítla Miriam.

„Mladí bojovníci nebudou na žádný grant brát ohledy a nějakému povolení od guvernéra se vysmějí. Jste cizinci a to stačí, aby vás zabili, chápeš to?“ Mladá žena zamžikala. „Buď rozumná. Vraťte se. Vyřiď guvernérovi, co se tu děje. Možná se všechno časem uklidní a horké hlavy vychladnou. Pak se třeba ke svému výzkumu vrátíš.“

„Musím ho zahájit hned. V archivech jsem našla dokumenty, které vrhají nové světlo na operaci Armagedon. Můj grant je podmíněný termínem. Za tři měsíce mi nárok propadne.“

Rad se ohlédl, co dělá taxikářka. Klečela u zadní části graviplánu. Odklopila kryt a vsunula dovnitř ruce. Pomalu jimi pohybovala a tiše si pro sebe mumlala. Její počínání mu připomnělo kouzelníka Valdo Mana.

Vycítila, že se na ni Rad dívá. Ohlédla se na něho a vesele křikla: „Ještě chvilku a bude to v cajku. Chytila jsem vlnu.“

„Už to jednou během cesty dělala,“ vysvětlovala Miriam, „nedaleko před Hranicí. Má v sobě diagnostické implantáty a ta vlna je reparační.“ Sklopila provinile oči. „Moc nechápu, co to je. Bude asi na opravování, takhle nějak to paní řidička říkala.“

„Přesně tak,“ houkla Linda. Vstala, zabouchla kryt a oklepala si o sebe dlaně. „Jakmile se vlna chytí, mrcha se oživí a vrátí do normálu. Vidíte? Už se ani nehne. Zkuste, no tak, zkuste ho nakopnout.“

Vrazila dlaní prudce do boku grava. Stroj se nepohnul.

„Nevypadá nijak zvláštně, spíš jako starý hadr, ale je to mašina po repasi a něco vám řeknu: je to držák. Šlape jedenáctou sezónu, věřil byste tomu?“

„Nesejde na tom, čemu věřím. Stroj je váš?“

„Jo.“

„Nechcete o něj přijít?“

„To teda fakt ne.“

„Otočte ho a leťte domů.“

„Co to povídá, ten indián?“ obrátila se Linda na Miriam. „Jak to, že bych mohla o Rendlíka přijít? Já mu říkám Rendlík, chápete?“ obrátila se zase k Radovi.

„Když nezmizíte, nepřijdete jenom o Rendlíka, ale i o život.“

Taxikářka se zasmušila.

„Poslyšte, slečno, jsem pojištěná proti havárii a krádeži, ale tohle se mi nelíbí, to by mohlo špatně skončit.“

„Věřte tomu, že vám jde o život. Odleťte, prosím,“ vyzval je Rad.

Stály tu vedle sebe a váhaly. První promluvila Miriam.

„Zůstanu za každou cenu. Mám čerstvou stopu operace Armagedon a musím ji sledovat, dokud ji dokážu číst.“

Pokusila se Rada přemluvit vzletným jazykem bojovníků Pláně, jak je zvykem při poradách v kokpitu. Rad se tomu po­ usmál.

„Nehraj to na mě. Moc dobře vím, co je to grant a že chceš udělat dizertační práci v termínu. Teď jde ale o krk, vám oběma.“

Miriam stiskla rty a zavrtěla hlavou. Linda si Rada chvilku prohlížela, jako by chtěla odhadnout, co v něm vězí, a pak se obrátila k Miriam.

„Víte co, slečno? Zůstaňte tady a vrátím se sama.“

„Katedra vám nezaplatí,“ pravila Miriam, tak přísně, až Rada překvapilo, jak dovede být tvrdá. „Jste vázaná smlouvou. Najala jsem si vaše služby. Když odjedete, nedostanete peníze a katedra vás zažaluje za porušení dohody.“

„Moment, s tím na mě nechoďte! Mám se kouknout na tachometr, kolik jsem s váma nalítala?“

„Vaše škoda,“ trvala na svém Miriam. „Jste najatá na celou výzkumnou cestu. Jak dlouho potrvá, určuju já. Vraťte se a neuvidíte ani floka.“

„To bych se na to podívala. Já přece…“

„Ani floka.“

Rade… ozval se Terr.

„Co je?“

Ohlédni se.

Bylo proč se ohlédnout.

Na obzoru se objevila skupina pěti jezdců. Černé postavy se ostře rýsovaly proti rudému nebi. Chvilku nehnutě stály a následně se k nim prudce rozjely.

„Už jsou tady. Viděli nás a jedou sem. Máte dvě minuty na to, abyste odsud zmizely,“ řekl Rad Haager klidně.

Miriam se bystře zadívala na jezdce.

„Vidím, že to jsou jezdci z tvého klanu. Volní lovci mají ve zvyku vést koně levou rukou. V téhle oblasti by mohli být ještě Lakmoni a ti…“

„Jak to bude s těma prachama?“ nenechala ji domluvit Linda.

„Zapomeňte na peníze. Teď vám půjde o život,“ řekl Rad a vykročil jezdcům naproti. Terr mu klusal po boku.

Budeme je bránit? Opravdu chceš bojovat s našimi lidmi?

„Doufám, že to nebude třeba,“ odpověděl mu Rad. „Nech to na mně. Promluvím s nimi.“

Když se jezdci přiblížili, rozeznal tváře. Skupinu vedl Golo Zes, nejbližší přítel Neda Martena, nejdivočejšího ze skupiny mladých lovců.

Rad zvedl ruku. Jezdci se přihnali až k němu a prudce zarazili svá zvířata, až lítala hlína s kamením. Jeden kamínek dopadl na bok taxíku.

„Tak bacha, mladej, tohle si nech!“ rozkřikla se Linda.

„Zadržel jsem vetřelce,“ sdělil Rad. Bojovník seskočil z koně.

„Viděl jsem, že se s nimi bavíš, jako bys byl jejich přítel.“

„Zastavil jsem je a nařídil jim, aby se obě hned vrátily tam, odkud přišly. Budu to opakovat,“ řekl a obrátil se k oběma ženám. „Vraťte se. Hned.“

Golo Zes a Miriam Batoryová promluvili naráz: „Tak to ne.“

„Já potíže nedělám, pane indián,“ dodala Linda. Velmi nedůvěřivě hleděla na jezdce a na rozkaceného Golo Zese. „Odletím hned, nemusíte se rozčilovat. Nakonec, kšeft se nemusí vždycky povést, že? Třeba katedra přece jenom něco zaplatí. Aspoň režijní výlohy.“

Opatrně couvala ke graviplánu.

„Stůj, ženo,“ zahřměl Golo Zes. „Zůstaneš zde. Rad Haager tvrdí, že vás zadržel,“ řekl a dal najevo, co si o tom zadržení myslí. „Jste tedy zajatci klanu Volných lovců a vaše létající chýše se zabavuje. Rada klanu rozhodne o vašem osudu.“

Rad se podíval na Terra.

Lépe to dopadnout nemohlo. Chce se pochlubit úspěchem. Nejraději by do osady přinesl dvě useknuté hlavy. Nejdřív by ale musel useknout hlavu nám a do toho se mu nechce. Zpátky je nepustí. Jsou to tvoji zajatci. Tys je zadržel. Musíš na tom trvat.

Golo Zes podezíravě Rada a jeho daimona sledoval. Věděl, co pána a psa spojuje, a nahánělo mu to hrůzu. Zároveň byl pevně rozhodnutý kořist nepustit.

„Vrátíme se do osady,“ rozhodl se Rad. „Jsou to moji zajatci a já je předám náčelníkovi a Radě klanu.“

„Předáš?“ zeptal se Zes s úsměškem v obličeji.

„Ty nás doprovodíš a dohlédneš, aby se jim nic nestalo.“

„Nejsem žádnej zajatec!“ zaječela Linda. „Vedu poctivou živnost a platím daně. Budu si na vás stěžovat. Znám svoje práva a budu si stěžovat na úřadu guvernéra!“

„Na loveckém území žádná práva nemáme, paní Lindo,“ řekla jí Miriam. Viděla, že už nehrozí přímé nebezpečí. Znala zvyky loveckých klanů. Tihle lidé jednají buď impulzivně, pod vlivem emocí, anebo po dlouhém uvažování a rokování. Aktu násilí Rad zabránil. Jak dopadne rokování, to se uvidí. „Po­slechněte, Lindo. Prosím.“ Po chvilce, když taxikářka zachmuřeně přešlapovala, dodala: „Přimluvím se na katedře za mimořádnou prémii.“

„Deset procent?“

„Pět.“

Golo Zes udělal výhrůžné gesto.

„Nasedněte do létající chýše. Rad Haager dobře pravil, abych na vás dohlédl. Vstoupím do chýše s vámi.“ Vytasil svůj Modrý meč, odznak významného postavení v klanu. „Budeš létající chýši řídit, jak ti řeknu, ženo,“ oslovil Lindu. „Když budeš odporovat, useknu ti hlavu.“

„Ano, ano, jak myslíte, pane indián,“ řekla Linda, nyní už zcela vyděšená.

„Máš jiný názor, Rade Haagere?“ obrátil se Zes na Rada.

„Jak mám rozumět tvé otázce? Ptáš se, jestli chci bojovat? Znáš mě. Jsem připravený,“ řekl Rad a také vytasil Modrý meč.

„Bojovníci, je zbytečné, abyste spolu zápasili,“ oslovila je zase obřadným stylem Miriam. „Půjdu s tebou podle tvých pokynů, Golo Zesi. Nediv se, také tebe znám. Tvé jméno jde ve městě Roma od úst k ústům a všichni tam obdivují velkého bojovníka klanu Volných lovců. Podřídím se tvé vůli.“

Na Zesovi bylo vidět, že mu zalichotila. Brzy ale nasadil přísný výraz.

„Medová slova ti nepomohou, ženo. Tvoje vina neujde trestu. Vezmeš si koně, Rade? Nebo snad vstoupíš do létající chýše za svými přítelkyněmi?“ otázal se posměšně.

„Kdybyste jel se mnou,“ řekla Miriam Radovi, „vysvětlila bych vám závažnost svého poslání.“

„Nechte si to na později. Teď je důležité jen jedno. Zůstaly jste naživu. Přiznávám, že mě to překvapuje,“ utrousil, vyšvihl se do sedla a následován Terrem se vydal volným krokem k osadě. Ne­ staral se o to, co se děje za jeho zády. To už bylo v rukách Golo Zese.

Autor: Ondřej Neff
Vydavatel: Mystery Press
Datum vydání: 19. 09. 2022
ISBN: 978-80-7588-376-6
Počet stran: 296
Vazba: vázaná
Série: Pán Modrého meče
Díl v sérii: 5.

image_pdfimage_print
Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..