Vladimír Šlechta
Brokilon 2010
Thompson nemůže žít ani s lidmi, ani s elfy. Pro jedny je nenáviděným půlelfem, pro druhé zase opovrhovaným poločlověkem. Jeho domovem se teď stalo gobliní město Likario. Nechává se najímat jako žoldák, prozkoumává staré chrámy a hledá poklady, bojuje s orky i s prastarými stvůrami. Má dva cíle. Za prvé: přežít a udržet naživu i svou rodinu. Za druhé: pomstít se těm, kteří mu ublížili. Obojí je velice těžké, ale Thompson se nevzdává.
Knížka Nejlepší den pro umírání přináší příběhy, které jsou ve vnitřní chronologii cyklu Pohraničí na úplném začátku.[anotace]Hrádek Štěkeř ležící na hranicích z knížectvím Barro, a tím pádem i jeho majitel pan Kollman, má veliký problém. Tlupa pytláků pravidelně překračuje hraniční říčku Losinavu a loví ve Štěkeřských lesích. Jejich drzost už je tak veliká, že se nebojí ani zaútočit na místního hajného s rodinou a ani na samotný hrádek. Konflikt se ještě více vystupňuje, ve chvíli, kdy na své panství dorazí i pan Kollmann se svou těhotnou manželkou.
Zdánlivě nezvládnutelná situace však má své řešení. Řízením šťastné ruky osudu se správci hrádku podařilo najmout na první pohled nesourodou skupinku dobrodruhů. Štěkeři na pomoc tak přichází půlelf Thompson se svojí rodinou. Vzhledem ke svému původu to však nemá on ani zbytek jeho rodiny, která kromě syna Čolka, jeho aegwyn Richardy a dědečka Skjúwinka, vůbec lehké. Ze všeho nejdříve musí svého nového zaměstnavatele přesvědčit o svých schopnostech a pak uzavřít prostý obchod – deset sorynů za jeden člověčí život. Pak už nic nebrání tomu, aby na sněhem pokryté hraniční zemi rozehrál první ze svých krvavých představení.
Krvavé pohraničí je fenomén, který čítá několik na sebe volně navazujících knih i tetralogii Gordonova země. První povídky z tohoto cyklu se časopisecky objevily již v devadesátých letech minulého století ( např. Znamení kruhu, Dech Draka 1995; Trojí krev, Ikarie 1998 ) a za tu dobu si získalo spoustu skalních fandů, z nichž ti nejmladší jsou nejspíš stejně staří jako Krvavé pohraničí samotné.
Každá kniha, nebo alespoň většina z nich, stojí a padá mimo jiné také na kvalitě a věrohodnosti hlavního hrdiny. Přestože sám autor tvrdí, že Krvavé pohraničí nemá žádného hlavního hrdinu ale jen několik důležitých postav, je v případě Nejlepšího dne pro umírání půlelf ( nebo půlčlověk, záleží na úhlu pohledu ) Thompson jednoznačně tou hlavní figurou. Právě na tom, jak se sním dokáže čtenář ztotožnit, závisí úspěch této knihy, protože: „Půlelf Thompson je lhář, egoista a zábavný chlapík, jehož zábavnost vám může později i jít na nervy.“ Hlavně ale byl Thompson v době svého vzniku prototypem, alespoň na naší knižní scéně, „hrdiny“, ke kterému přívlastek kladný příliš nepasuje. Jeho hlavní pohnutkou k většině činů, jež spáchá, je touha přežít v drsném světě, který se na něm provinil, a který sám utvářel jeho charakter. Thompson tak neváhá využít nebo i zneužít kohokoli, kdo může napomoci jeho cílům.
Thompsonovy příběhy, to je dobrodružná literatura se vším, co k tomu v současné době patří. Nenajdete zde sice žádné monumentální bitvy, ale i přesto se některé stránky vydatně červenají krví a rozléhá se jimi třeskot zbraní a kvílení umírajících, mnohdy ze zcela malicherných důvodů. Romantické citečky jdou stranou, a i když Thompson nějaké city určitě má, nedává je nijak přehnaně najevo. Sex tvoří přirozenou součást života, co svět světem stojí a nejinak je tomu i v pohraničí. Nekonají se zde sice žádné orgie, ale jako zpestření to bohatě stačí.
O obsahu jednotlivých příběhů se nemá cenu příliš rozepisovat, protože jsou přeci jenom staršího data vzniku a mnozí čtenáři je jistě znají buď z časopisů nebo staršího vydání této knihy. Ty prozatím neznalé pak nemá cenu ochuzovat o poznávání nového světa.Rozhodně se ale ještě zmíním o půlelfových souputnících. Ať už se jedná přímo o členy jeho rodiny, syna Čolka, aegwyn Richardu a dědečka Skjúwinka, nebo přizvané průvodce, půlelfku Ariettu a goblina Stína ve tváři, hraje každý z nich svědomitě svojí danou roli a dohromady tvoří různorodou skupinu charakterů a životních zkušeností. Autor tak má z čeho čerpat a rozhodně nehrozí, že by čtenáře nudil planým žvaněním a vykrádáním sebe sama.
Marně se teď na konci této recenze snažím najít něco, co bych knize vytknul. Obálka Michala Ivana na první pohled zaujme a na druhý rozhodně zaboduje, protože jednoznačně vyčnívá ze záplavy počítačových fotorealistických ilustrací, které „zdobí“ titulní stránky mnoha fantasy knih. Přínosem jsou určitě i vnitřní ilustrace a doplňkové texty, které se tu a tam prostřídávají s jednotlivými povídkami.
Kdo očekává dobrodružství s poctivou dávkou akce, svižným dějem a hrdinou, který má lehce pokřivený ale o to vytříbenější smysl pro humor nebudou rozhodně zklamaní. Ti ostatní pak mohou jít třeba do… nejbližšího knihkupectví a koupit si Stmívání, kde nic zvýše uvedeného rozhodně nenajdou. My, kdo máme pochopení pro drsný pohraniční svět, pak stejné místo určitě navštívíme ve chvíli, kdy se na jeho pultu objeví román Likario odehrávající se v námi oblíbeném prostředí.
Poznámka na závěr: nevím jestli se tenhle článek dá vůbec považovat za recenzi. Na to se mi kniha až příliš líbila. Berte ho proto jako můj nepříliš kritický názor, protože na Nejlepším dnu pro umírání se toho prostě příliš kritizovat nedá. ;-).
Nakladatel: Brokilon
Obálka: Michal Ivan
Mapy: Ladislav Hrdina
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Rok vydání: 2010
Počet stran: 401
Rozměry: 110 x 165
Vazba: Paperback
Cena: 268 Kč
Přidejte odpověď