Kodex Apokalypsy [recenze]

Luis Royo, Romulo Royo, Jesús B. Vilches
Fantomprint 2016

V Moskvě řádí neznámý mor jako novodobý Herodes. Stejně jako kdysi v případě Mesiáše dojde i nyní k záchraně, avšak kdo bude novodobým spasitelem a proč je ho třeba?
Odpovědi by mohly být nalezeny za pár let poté, roku 2038, na druhé straně oceánu, ve zpustlých ulicích Manhattanu, kde nebezpečí číhá na nebi i na zemi.
Nastává Čas Prokletých. Luz, bělovlasá dívka s krvavými slzami, se bude zmítat mezi silami dobra a zla, jež se o ni přetahují ve světě, který se pomalu obrací v prach a kde není jisté, kdo je vlastně anděl a kdo démon. [anotace]

Dobrá obálka prodává. Své o tom jistě věděl i tehdy začínající Vladimír Kulhánek a jeho tehdejší vydavatel, když pro obálku knihy Vládci strachu zvolili ilustraci Luise Roya. Troufnu si tvrdit s takřka sto procentní jistotou, že dnes již slavný autor ani tehdejší redakční tým Klubu Julese Vernea, neměl ani ponětí o tom, kdo vlastně zdobí titulku Kulhánkovy knihy. Možná to tenkrát nevěděl ani Luis Royo nebo jen mlhavě. V každém případě dnes to již slavný španělský ilustrátor ví s naprostou jistotou a díky českému vydání knihy Kodex Apokalypsy to můžete vědět i vy. Tou záhadnou kráskou je Luz, bělovlasá dívka s krvavými slzami.

To, jaké to je vyprávět příběh prostřednictvím ilustrací, si Luis Royo vyzkoušel už v roce 2009 díky albu Dead Moon a jeho pokračováním. Trilogií Malefic time zašel ale ještě dál a díky spolupráci se španělským autorem fantasy Jesúsem B. Vilchesem přetavil prozatím první díl i do plnohodnotné románové formy.

Kniha, stejně jako mnoho ostatních, začíná prologem, a  i když to obyčejně nedělám, zastavím se i u něj. Je to totiž snad ten nejlepší prolog, jaký jsem kdy četl. Na pouhých čtyřech stránkách dává Luis Royo možnost čtenáři nahlédnout do svých pocitů při tvorbě mnohavrstevného univerza, z nějž postupně vykrystalizoval Luzin příběh a z každé jeho věty vyzařuje s jakou vášní se do celého projektu ponořil a kolik úsilí mu věnoval. Royovy obrazy jsou bezesporu skvělé, ale dokázal Kloboučník, jak se také Jesús B. Vilches přezdívá, přenést jejich výjimečnost do „obyčejných“ slov?

Malefic 1993První kapitola je zběsilá stejně, jako je zběsilý úprk Luz před dvojicí mužů, kteří by nakonec její vykrvené tělo přidali k ostatním svým obětem. Zastihli totiž Luz nepřipravenou a ztracenou v neradostných myšlenkách. Zoufalý útěk a zoufalá situace však mladou dívku donutí vzpomenout si, že není přece jen úplně sama a bezbranná. Jedna vzpomínka vyvolá druhou a Luz si uvědomí, že její štíhlá, blyštivá a hlavně smrtící přítelkyně je stále s ní. Její pronásledovatelé pak rychle zjistí, že narazili na velmi nebezpečného protivníka. Ještě než oba zaplatí za svou chybu, přenese vyprávění čtenáře zpět v čase, k jednomu z jeho důležitých předělů, do Moskvy roku 2019. Nejenom Rusko, ale i zbytek Evropy zachvacuje nová podivná nemoc známá jako „novorozenecký mor“. A tak jsou i zdi a operační sály moskevské Nemocnice svatého Vladimíra svědky marného boje o život dětí  sotva narozených, i těch, kterým ještě nějaký čas ke spatření světa zbýval. Alespoň taková je oficiální verze. Jaká je však pravda? Nejedná se (ne)náhodou o událost podobnou té, jež se odehrála před více než dvěma tisícovkami let? Lékařům, zdravotním sestrám i ostatním lidem je poznání odepřeno ve chvíli, kdy nemocnici i je samotné sežehnou plameny takřka pekelné.  Někdo však přece jenom přežil – žena s bílými vlasy a její dosud nenarozené dítě. Hra o osud světa, do které vstoupí jak bytosti světla tak i bytosti tmy, může začít.

New York roku 2038 není zrovna příjemné místo pro život a díky Luz a jejím vzpomínkám čtenář vidí, jak se toto kdysi důležité město propadalo do chaosu a zmaru. Nikde ale není přímo řečeno, jakou katastrofou vše začalo (možná jsou ale její výhonky již zasety ve světě kolem nás, vždyť do narození Luz zbývají pouhé dva roky). Minimálně ve své první polovině kniha nejlépe funguje, když autor postupně odhaluje rozsah Apokalypsy a  když se pevně drží v mantinelech, které mu nastavují Royovy epické obrazy. Už o poznání hůře jeho snaha vypadá, když se do děje snaží zapojit, pro někoho mýtické, postavy Nebeských. Obzvlášť archanděl Gabriel se ve své pompéznosti chová s patosem, který působí až nepatřičně a jeho střet s Nathaelem vypadá spíš komicky, než aby vyvolával auru neporazitelnosti. Pomohlo by, kdyby autor místy tolik netlačil na pilu. Naštěstí se do děje zapojují i další postavy, díky nimž lze Luz a její vnitřní boj sledovat i zvenčí. V tomto směru je obzvlášť přínosný mladý hacker Allen, který několikrát převezme otěže vyprávění, a hlavně mladá japonská bojovnice Soum, díky níž se Luz dozví mnohé o svém původu i předurčení. Její přítomnost má pozitivní vliv na samotný příběh, a jako taková se stává jeho velmi podstatnou součástí. S ubíhající stránkami se děj zaplňuje dalšími postavami, které jsou více či méně důležité, některé na chvíli jasně zazáří, aby za okamžik přestaly být důležité, jiné se dějem jen tu a tam mihnou, ale jejich přínos je velmi velký. Obzvláště sympaťák v rudých botách v tomto směru hraje prim.   

Jak už bylo řečeno výše, vliv obrazů, které se staly inspirací pro tuto knihu je velmi velký, což nemůže nikoho překvapit. V poslední její třetině ale začíná vše fungovat i mimo ně a vyprávění je daleko plynulejší a čtivější, jakoby si autor, a možná i překladatel, najednou byl jistější v kramflecích. Do té doby je ale kniha místy těžkopádná a její kvalitě nepomáhá ani pár logických kotrmelců a nejspíš ani ne zcela do konce dotažená redakční práce. Například na straně 244 Luz …nezdržuje se tím, že by za sebou zavírala dveře…, ale o stránku dál se už píše: Hlasité sténání kovu, dveře povolují. Proč to ty nezavřené dveře udělaly? Částečně fungující metro a elektrická síť mi pak ke zdevastovanému městu příliš nesedí. Na straně 286 pak: Asfalt se v hlavní stanici metra zbarvuje doruda. Tady se možná jedná o mojí neznalost, ale nějak si nedovedu představit vyasfaltovanou stanici metra. K jazykové a redakční práci bych pak měl také několik poznámek. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to vlastně Luz je, když se píše (str. 197) Sedí schoulená v rožku. Tohle je ale jen takové přátelské pošťouchnutí. Víc mi ale vadilo, že v průběhu soubojů způsobovaly zbraně rovnou jizvy (str. 198, 292) nebo dokonce krvácející jizvičky (str. 295). Řekl bych, že jizva je výsledkem zahojeného zranění, což rozhodně chvíli trvá a není způsobená přímo zbraní.  Dvakrát použitý popis …padají jako stromy, které páchají sebevraždu… mě taky příliš k ději neseděl a občas oko v textu zakopne o slovo, které z věty nepěkně vyčnívá. Opět uvedu pár příkladů, abych nevypadal jako kecálek. (str. 234) …aby ho napíchl na své kopí. Napichoval bych tak maximálně žížalu na háček, řekl bych, že kopím se spíš bodá. (str. 252) …  a snaží se jí trefit řetězem … zde bych osobně použil výraz zasáhnout. (str. 256) … usazují se na kandelábry. Neříkám, že je to špatně, ale zajímal by mne výraz v originální verzi, respektive přítomnost kandelábrů na Manhattanu. Na straně 259 se pak Luz dozví, že: „Jsi Třináctka“, což zní jakoby jí bylo znovu třináct let, nebo to byl dosud neznámý typ Cylona. Nebylo by lepší „Jsi Třináctá.“,  z čehož jasně vyplývá, že je třináctá v nějaké řadě? Největší peklo jsem si ale nechal na konec., i když se jedná o zástupce oblačných výšin. Nazývat zástupce Nebeských bytostí,  jež by měly zosobňovat jakousi nejvyšší autoritu a vznešenost, jako Slunečníky je prostě zvrácenost. Pokaždé, když jsem na tohle slovo v textu narazil, tak jsem čekal, jestli se někde nevynoří  Mrakomor, Větrník nebo pan Filipovský nerozezní rolničky své šaškovské čepice. Měsíčníků pak bylo naštěstí v knize o poznání méně. Nejspíš tahle jména mnohým čtenářům vadit nebudou, ale rozhodně by bylo mnohem lepší použít výrazy Sluneční a Měsíční, když už si autor nevystačil s Padlými a Nebeskými.

Přestože je předchozí odstavec, asi nejdelší z celého článku, hodně kritický, není myšlen nijak zle. Jen jsem se snažil poukázat na pár věcí, které kazí dojem na kráse. A Kodex Apokalypsy rozhodně krásná kniha je. Samozřejmě tomu hodně napomáhá přebal vycházející stylisticky z již vydané obrazové trilogie Malefic time, vnitřní ilustrace, pevná vazba i velmi kvalitní papír, který z ní i při necelých tři sta čtyřiceti stranách dělá pořádně těžkou „bichly“.

Kodex Apokalypsy sice není ve všech směrech dokonalá kniha, ale za přečtení rozhodně stojí. I proto, že za ní stojí několikaletá práce jednoho z nejtalentovanějších a nejlepších ilustrátorů světa, který dal jejím prostřednictvím nahlédnout do zákoutí své  mysli a odhalil, co všechno může být za „pouhým“ obrazem krásné  a ozbrojené dívky. Rozhodně by pak byla škoda, kdyby se literární příběh Luz zastavil v jedné třetině. Určitě bych si rád přečetl, jakými cestami se bude její osud ubírat v postapokalyptickém Tokiu a stejně postižené Paříži. I proto, že za příběhem stojí skvěle vystavěná mytologie, která se neomezuje pouze na soudobé křesťanství, i když jsou okřídlené bytosti nejčastěji vnímané jako andělé, ale zachází mnohem, mnohem dál a nabízí celkem logický rámec, který se proplétá celými věky. Rád bych tak viděl románové zpracování příběhu Sto deset katan i Akelarre.

Autor: Vilches Jesus B., Royo Luis & Romulo
Originální název: Malefic Time: Codex Apocalypse
Žánr: fantasy / sci-fi
Série: Malefic Time
Počet stran: 344
Provedení: váz. s přebalem
Rozměry: 170×240
Překladatel: Richard Skolek
Autor obálky: Luis Royo
Vydavatel: Fantomprint
Cena: 549 Kč (384 Kč na stránkách vydavatele)

Celkové hodnocení: 70%


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.