Karin Boyeová
Odeon 1989
Příběh Leo Kalla, spoluvojáka Světového státu, je jedním z několika mistrně ztvárněných příběhů o totalitní společnosti. Pokud bych měl srovnávat, pak jedině s bravurním 1984, či snad s Koncem civilizace. Jedno je ale jisté, Leo není buřič, anarchista, revolucionář, jako například Winston Smith. Leo je jeho pravým opakem, nebo? věří ve skutečné dobro Státu, a? už se nám jeví jakkoli nechutný. Příběh Leo Kalla začíná ve vězení, kde nám jednoduše oznámí, že musí napsat deník, kterým vše vysvětlí. Vše o tom, jak vymyslel Kallocain a jaké následky to mělo na život mnoha spoluvojáků.
Leo popisuje podrobně všechny události od objevení drogy kallocainu – séra pravdy. Séra tak účinného, že nutí vyslýchané, aby vypověděli vše ze svého podvědomí. Nadšení vědce a snaha o prosazení kallocainu pro univerzální použití při výsleších a nahrazení brutálních vyslýchacích metod. Seznamujeme se s rodinou Lea, zejména s jeho ženou Lindou. Drsnými podmínkami naprosté státní kontroly a bujícího udavačství. S podmínkami v práci a nadřízeným Kalla Rissenem, který myslí jinak a leze Leovi na nervy. Náš hlavní hrdina si stále oduvodňuje, proč musí být prodlužovány povinné dobrovolné směny, proč je všude nutné žádat o soukromý rozhovor, proč se nesmí cestovat mezi městy, proč… Vše je pro dobro státu a kvůli nepřátelské sousední zemi Univerzálnímu státu, který může mít všude špiony.
Zvláštní, to malé znamínko v rohu. Znal jsem Karreka natolik dobře, abych věděl, že to znamínko vymaže Rissena z povrchu zemského. Uprostřed ulice, v hemžení spoluvojáků pospíchajících na ranní rozcvičku a do práce, jsem se náhle na okamžik zastavil, zasažen hrozným vědomím moci. Mohu svůj manévr kdykoli opakovat. Dokud se nestřetnu s Karrekovými vlastními zájmy, rád mi obětuje nějaký ten tucet životů za službu, kterou jsem mu poskytl. Mám moc.
(Kallocain, str. 123)
Leo také na Rissena žárlí, kvůli své manželce, a po oficiálním zavedení výroby kallocainu se rozhodne, že pošle na Rissena udání. Získal si totiž mocného přítele, šéfa policie, Karreka. Moc má zhoubné následky a člověk ji může snadno podlehnout. Leo mimojiné propašuje jednu dávku kallocainu domů a injektuje ji své manželce, aby zjistil, že ho nenávidí (nenávidí ho, ale kvůli závislosti na něm, kvůli lásce, kterou k sobě nemohou ve stávajícím systému vzplanout). Leo Kall si uvědomí, že jednat ve jménu státu není vždy to nejlepší, že se systém může zhroutit. Uvědomí si, že Rissenovi křivdil, ale už je pozdě. Rissen je obviněn (a nejen Leem) z nového zločinu, jímž je protistátní myšlení, a posléze odsouzen. Ten den navíc dojde k nečekanému útoku na Chemické město č. 4 a Leo je zajat (špióni přece jen existují) a odvlečen, aniž by si mohl popovídat se svou manželkou. Závěr je věnován úvahou Lea nad vším, co se stalo a deník uzavírá. Samozřejmě je dobré přečíst si i cenzorovu doušku, která výpověď jednoho muže, který věřil, skoro až ironicky uzavírá, ale přesto i nám zůstává naděje…
…kdy jednotlivci, každý sám sobě osamělým centrem, žili ve stále nejistotě – nejistotě před silami přírody a nejistotě před jinými obdobnými osamělými centry – až k dokonalému Státu, jenž je jediným smyslem a oprávněním jednotlivců a poskytuje jim skutečně dokonalou jistotu.
(Kallocain, str. 141)
Karin Boyeová napsala tento román v roce 1940. Druhá světová válka byla v plném proudu, Němci ovládali velkou část Evropy, nikdo neměl optimistické myšlenky. Za zmínku stojí i to, že v roce 1941 spáchala Karin sebevraždu. I v románu je tato myšlenka nadhozena. Když si vezmeme bezútěšnou situaci té doby, pak se není čemu divit, že bezútěšný je i román. Myšlenka drogy Kallocainu je podružná, i přes její nosnou sílu. Skutečnou hodnotu vidím ve vykreslení psychologie lidí a celé společnosti, zejména pak změna smyšlení Lea. Pokud chce člověk přežít a vést si svůj poklidný život, nezbývá mu než uvěřit ve vyšší dobro, kterým Stát je. Kallocain se ale stane prostředkem, který odhalí, přicházející zkázu takovéhoto státního uskupení. Objevují se lidé, kterým něco chybí. Scházejí se, vědí, že je něco spojuje. Provádí různé rituály, díky nimž, získávají pocit, že mohou někomu věřit. Spí společně v jedné místnosti a někdo z nich má u sebe nůž a přesto všichni dokáží usnout. Leo to nechápe a nakonec dochází k tak zásadním opatřením, jako je zákon o protistátním myšlení. Kouzlo románu je i v jeho neuvěřitelné reálnosti.
Jak shrnout toto dílo vzniklé za kritické situace, kterou Druhá světová válka určitě byla? Vzniklo skoro 10 let po zajimavé vizi Konce světa, ale není tak kritické jako poválečné 1984. Určitě přináší zajímavý pohled na zneužití vědeckých objevů, lidskou nenávist, nebezpečí uplné státní kontroly a propagandy. Můžeme se jen zamyslet, jak daleko jsme od těchto pochmurných vizí daleko. Mluví se o rovnoprávnosti, demokracii, ale když si uvědomíme, nakolik jsme svobodní, trochu nás zamrazí. Už nám samotným chybí tolerance, tíha zodpovědnosti, uvažování v širších měřítkách, než jsou naše sobecké a omezené zájmy. Jedině s otevřenou myslí, porozuměním a aktivním přístupem, možná někdy dosáhneme skutečné svobody pro všechny. Máme se ještě hodně co učit.
Napsal: Jan Pechanec
Přidejte odpověď