1

XB-1: 02/2021

Zatímco loni touhle dobou jsem prostřednictvím Startovače a dalších akcí v on-line světě zachraňoval knihy, na sklonku loňského roku jsem se přichomýtl pro změnu k záchraně časopisu XB-1, který mne ještě pod původním názvem Ikarie přivedl k žánru SF&F a spoustě dalších subžánrů. Letošní druhé číslo se v mé schránce ocitlo díky nějakým šumům v hyperprostoru až poslední únorový pátek, takže následující víkend jsem po nějaké době opět namísto knižních stran listoval stránkami ve formátu A4.

Některé věci jsou neměnné i po desítkách let, takže i toto číslo otevírá zahraniční fantastika, tentokrát v počtu tří kousků.

To, že by lidé alespoň občas měli tahat Za jeden provaz je sice ohrané klišé, ale v případě stejnojmenné povídky Toma Jollyho to platí bez výhrad, zvlášť, když je tenhle konkrétní provaz schopen připoutat k sobě dva asteroidy a poslat je na předem určené místo. Pokud autor čtenáři dokáže podat všechny ty technické finesy tak, že jim prostě dokáže uvěřit, je vlastně jedno, jestli jim i rozumí. Takže úvodní povídka tohoto čísla je dobře napsaná ryzí science fiction, což musí prostě stačit. A navíc dojde i na lásku.

Pokud byla první povídka ryzí sci-fi, tak druhý v pořadí Usherův kontakt je briliantově vybroušená sci-fi, pro jejíž napsání musí mít autor znalosti, které běžného smrtelníka naprosto míjí. Přiznávám, že nemám načteno kompletní světovou tvorbu, ale myšlenka bytostí, které nevnímají svět tak „jednoduše“ jako my prostřednictvím zraku a sluchu, mi přišla naprosto originální. I přes svou vědeckost jsou fakta podána dostatečně „nevědecky“, abych pochopil i já. Takže by měli pochopit i ostatní čtenáři.

Jejich nejvřelejší výpočty zavedenou čtenáře do hlubokého vesmíru, do nitra prachové lodi, ke společenství, které má pro své přežití jasně stanovené postupy a limity. Jak už to ale občas bývá, odehrává se tu na pozadí chladného vesmíru a tváří v tvář nebezpečí lovcům-zabijákům příběh, v němž se nakonec hraje o obyčejné lidství. Skvěle naspaná povídka.

A teď udělala redakce za sci-fi tlustou čáru a připravila čtenářstvu čtveřici českých povídek.

I Maličkosti všedního dne mohou mít nedozírné následky, zvlášť, když se k nim přichomýtne jedna bytost čpící sírou a druhá, která by měla být nebešťansky čistá. Koho vám to jen připomíná? Nehraje se tady o jablko Poznání a místo Uriáše tady máme spíše svůdnou Uriášku. Příběh se nese v lehce humorné hávu a s nadhledem, takže děj čtivě odsýpá. A jak napoví medailonek autorky, preferuje spíše chmurné příběhy. Tady to platí hlavně v jeho závěru, ale i tak s lehkým úsměvem.

Tajná frekvence má naprosto skvělé ilustrace, které dotvářejí její děj, ale samotná povídka má hutný text psaný formou dopisů, který se postupem času, stránku za stránkou, stává tak hutným, že se jím oči jen těžko prokousávají. Dočetl jsem jí jen proto, že nemám ve zvyku nedočíst. Je to ten druh příběhu, kdy autor sice perfektně zná každé zákoutí svého světa a úmyslně předhazuje čtenáři jen jeho střípky, ale těch náznaků je jen málo a navíc se ztrácí v balastu slov. Funguje jen tehdy, pokud se skutečně „něco“ děje. A to se bohužel neděje příliš často.

Kyberpunk is not dead, protože česká trojka tohoto čísla je Pihovatá a ta je od dob Starého Majka sakra nejlepší kovboj na síti. Ale ani jí se nevyhnou potíže. Hrdinka téhle povídky je něco jako Netrunner a možná by mohla být dcerou Roxi nebo Rolla nebo obou. I když trojka, pro mne jasná jednička z české provenience. Dovedl bych si s touhle dívčinou představit i další příběh či příběhy. Kdyby si autor dokázal představit rovnou celou knihu, bylo by to fajn.

Bez urážky, ale O boji krále Iaxona s vírem Pavla Housera je jasná vycpávka, aby povídková část dosáhla předepsaného počtu stran. Je to jen taková hříčka nafouknutá větším fontem na dvě stránky, která lehce pobaví a neurazí. Nepátrám v hlubinách internetu, ale trochu mi to připomíná (snad) povídky (asi) Stanislava Lema o dvou vynálezcích, které jsem kdysi dávno četl (nejspíš) v Nemesis.

Co se týká publicistiky, nehodnotím. Přehled filmové fantastiky zpoza Pyrenejí je jako vždy inspirativní a několik kousků nejspíš prubnu. Co bych ale zrušil úplně je závěrečný přehled vydaných knih a komiksů, který zbytečně zabírá skoro tři strany, které by se daly věnovat třeba dalším recenzím.

Slovo závěrem: Zahraniční SF na výbornou, protože dvakrát jsme se podívali do vesmíru a jednou se vesmířané podívali k nám. Z českých záležitostí byla nejvíc SF a nejvíc nejlepší rozhodně kyberpunková Pihovatá. Jediným zklamáním je tak jen Tajná frekvence.  Celkové skóre spokojenosti tak osciluje někde na hraně 80-ti procent. Uvidíme co přinese letošní trojka, která tu bude co nevidět.




Pevnost 4/2019

Obálku dubnové Pevnosti z největší části ovládla nesympatická fialová tvář Thanose, který má na svědomí rovnou polovinu života v galaxii a spolu s přeživšími Avengery čeká na svou konečnou hru. Není proto divu, že po pár fantastických redakčních střípcích, je několik dalších stránek věnováno právě těm, kdo jeho „řádění“ přežili a víceméně také spekulacím o možném dalším vývoji. Vzhledem k tomu, že Pevnost už jsem delší čas nekoupil, dost mne iritovala zkratka MCU, která se v textu mnohokrát objevuje. Nakonec jsem jí rozklíčoval i já 😊 a vhled do možností konečné hry Avengerů, i jejich komiksové a televizní minulosti, byl hodně fajn.

Následuje obvyklá dávka filmových recenzí, z nichž vyčnívá Captain Marvel ze sedmdesáti procenty (spolu s klasikem bych se mohl zeptat: „a není to málo Antone Pavloviči?“) a představení postapa Skrvna z produkce Stream.cz. Filmová hlídka se ještě lehce dotkne Amazonky, tentokrát ze „stáje“ DC a pak už zacílí na další, pro změnu seriálový, vrchol sezóny z dílny HBO, kterým nemůže být nic menšího než závěrečná série HOT (začínám těm zkratkám přicházet na chuť). Vzhledem k romu, že první díl už máme za sebou, nemá se cenu v článku příliš pitvat.

Přes sérii knižních recenzí se čtenář dostane k dvojstraně o Středozemi, kterou jsem s klidným svědomím přeskočil, protože začíst se do prvního dílu LOTRa se mi nepodařilo ani na několik pokusů a první dvě a půl hodiny filmového zpracování pro mne představovalo dvě a půl hodiny koncentrované nudy. Ale co bylo to bylo. Z následující plejády představování knižních novinek snad nejvíc zaujal další počin Fantastické Epochy a Inferium Romana Bureše, takže jsem po pár řádcích přeskočil dál, abych se neochudil ani o písmenko, zápletku a cokoli dalšího, až se mi tahle kniha dostane do ruky. Rozhodně zajímavě vypadá i Nikdynoc Jaye Kristoffa a samozřejmě mistrovský Prstencový svět Larryho Nivena.

Přes komiksové, očekávací a herní okénko se pak čtenář dopracuje k otmu nejlepšímu, co z publicistiky tato, a vlastně i jakákoli jiná Pevnost, může nabídnout. Ano, tušíte správně, Historie a záhady, v podání nepřekonatelného Míly Lince. Každému soudnému čtenáři musí hlavou vrtat otázka, proč má tak geniální autor, jakým ML bezespotu je, k dipozici pouze čtyři strany textu. Zcela vážnou notou pak naváže článek o KHB a takových by rozhodně mělo být víc a nejen proto, že se Karel Havlíček Borovský po návštěvě Ruska stal jasným odpůrcem takzvaného všeslovanství.

Po GeekZóně se pak přeci ještě jednou dostává k psanému slovu již zmiňovaný ML, tentokráte v rozhovoru se členy skupiny Deloraine, nejen o jejich debutovém albu Vlaštovka. Hned v první odpovědi se dozvíme, že po vypití lahve Absinthu mohou vzniknout skutečně dobré věci. Kdo nezkusil, nepochopí. Rozhodně ale doporučuji zkusit minimálně návštěvu na stránkách www.deloraine.cz a zaposlouchat a zadívat se do některého z jejich klipů, které zde představují.

Černobílá literární část nabízí dvě povídky, pěkně půl na půl zahraniční a českou. V té cizozemské povýšil Peter F. Hamilton téma brexitu na vyšší level, alespoň mě to tak připadalo. Samotná povídka je ovšem výborná (až na jednu poměrně častou překladatelskou chybičku, poznáte jakou?). Kromě ní dostal autor ještě prostor na dalších třech stranách, v dvoustránkovém rozhovoru a představení jeho ságy o Pandořině hvězdě, která vypadá na opravdu momnumentální space operu.

Také povídka české autorky Evy Žilkové Shepardova huť není vůbec špatná. Škoda jen, že její pointu prozrazuje ilustrace hned na její druhé straně. Ale jinak se opravdu povedla a je to hodně příjemné počtení.

Celá Pevnost se nese v doporučujícím radostném duchu a představuje jednu knižní pecku za druhou. Jedinou kritickou věcí, potvrzující pověstnou výjimku, je třiceti procentní hodnocení filmu Všechno nejlepší 2.
Takže za mne se jedná o další skvělé číslo tohoto časopisu, ale s koupím toho dalšího nejspíš budu váhat, protože kde má člověk brát peníze na spoustu knížek, které si díky ní vyhlédne. Tak uvidíme příště.




XB-1: 4/2019

Druhou stovku vydávaných časopisů načala XB-1 obálkou vpravdě hororovou a teď nemám na mysli obsah povídky, kterou ilustruje, ale její zpracovávní. Holt nezavděčí se člověk lidem všem.

Ale pojďme k tomu podstatnému, tedy uveřejněným povídkám.

Až teprve anglický název mne donutil znovu si přečíst ten český. Už jsem se vyděsil, že by mohl být Prognostik o jednom z našich hradních pánů. Naštěstí Parogotik obsahuje úlně jiné hrdiny, z nichž jeden vlastně není člověk a ani živá bytost. Povídka Seana McCullena je výborná a  v jením průběhu si rozhodně přijdou na své fanoušci steampunku.

Druhá zahraniční povídka neplyne od začátu s takovou lehkostí jako ta úvodní a rozhodně vyžaduje plnou čtenářovu pozornost, aby se dokázal dostat do děje. V té chvíli se ocitá v hlubokém neprobádaném vesmíru, který brázní lodě řízené umělými inteligencemi, jež mají pro své pasažéry vlastní využití. Vesmírná rodina je spíše komorní příběh, bez záblesků laserových zbraní, ale James Patrick Kelly jí rozhodně skvěle vystavěl, se špetkou obav o osud posádky na jejím pozadí.

Do českých luhů a hájů nás zavede povídka Hrdinové z linky č. 22, která v aktuálním ročníků literární soutěže Daidalos zabodovala třetím místem. A nutno podotknout, že za ten nápad se statečnými trmavajáky a hordami nemrtrvých určitě zaslouženě. Jen bych podotkl, že by povídka klidně snesla o něco menší rozsah, aby jí nosná myšlenka s psychotrmvajákem utáhla od začátku do konce. I tak ale vytvořil Lukáš Hrdlička povedenou kolejstory.

Vladimír Zábrodský napsal povídku Jejím domem vedla cesta, která by se alespoň zpočátku dala popsat dvěma slovy jako těžce uchopitelná. Tak ale jak to má u dobré povídky být, dostane jasnější kontury a po čertech dobrý příběh, který netrpí polopatičností a nabízí mrazivý závěr.

U povídky Radiátor 1 Vojtěcha Mičky mám jedinou poznámku – otazník. V hustém textu mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se zorientoval a její hrdinové a ani jejich cíl mi nesedli. Ono, jak se ztotožnit s vybíjením „třetiny lidstva“.

Milan Pohl a jeho Výsadek literární část tohoto XB-1 uzavírá odlehčenou jednostránkovou jednohubkou, která skvěle chutná a jako taková si svojí pointu správně nechává až na poslední řádek.

Od Fantastické vědy až k závěrečným knižním recenzím cílí publicistika tentokrát čistě na filmového fanouška a představuje připravované kinotrháky pro nadcházející měsíce. Povětšinou se tak máme na co těšit, i když pár recyklovaných titulů úplně nadšení nebudí. Ale třeba překvapí i jejich autoři a prokáží dostatek invence nebo alespoň vtipu.

Letošní čtvrté číslo není povídkově monotematické ale hezky žánrově rozmanité, což mně osobně vyhovuje a z mé strany tak dopadlo číslo 101 na jedna mínus. Ta mínuska je za pár chybiček, které v textu občas napáchal škodolibý tiskařský šotek. 

 




XB-1: 3/2019

Nástupnický časopis původní Ikarie se dopracoval k jubilejnímu vydání s číslem 100! Je až neuvěřitelné, jak ten čas letí. Stovkové číslo tak nabízí 8 bonusových stran navíc za stejnou cenu! Povídku oceněnou Hugem i Nebulou a spoustu dalších skvělých příběhů, včetně pořádné porce recenzí a publicistiky! (jak praví upoutávka). A nabízí také krásnou obálku, kterou ocení všichni příznivci vesmírných dobrodružství.

Vždycky jsem četl napřed publicistiku, ale u tohoto čísla jsem to otočil a začal pěkně od začátku.

Rebecca Roanhorsová je autorkou oceněné povídky Vítejte v Autentickém indiánském zážitku™, o které je řeč v upoutávce a své dvě ocenění si rozhodně zaslouží. Na prostoru několika málo stránek dokáže vybudovat zajímavý příběh se skvělou pointou, i když z pohledu hlavního hrdiny se to určitě jeví „maličko“ jinak.

Bitva o Ceres Karla Bunkera zavede čtenáře do nedalekého vesmíru, kde v pásu asteroidů zuří korporátní bitva o vzácné nerostné suroviny. Zbraněni zde nejsou těžké baterie pálící ze všech hlavní, ale pouhé kamení a síla přírodních a fyzikálních zákonů. Příběh hlavní hrdinky vyprávěný v první osobě je čistokrevnou hard SF a mě osobně se líbila víc, než již zmiňovaná, cenami ověnčená  práce Rebeccy Roanhorsové.

Také povídka Samum nás zavede mezi těžaře ale tentokrát ty planetární. Jejich činnost však není tím hlavním, oč tu běží. Ve svěžím příběhu z dílny Mariny a Sergeje Djačenkových hraje hlavní roli samotná planeta, která má svá tajemství.

Poslední zahraniční příspěvek tohoto čísla je pak onou čistou science fiction ve smyslu skutečné vědecké fantastiky. Ta, která není je zpočátku těžko uchopitelná, ale čím dál se čtenář seznamuje s příběhem malého chlapce, tím více dostává jasnější kontury a nybývá na zajímavosti. Ani toto vyprávění Teda Kosmatky není ztracenou příležitostí.

Úvod českého bloku povídek obstarává hned ta nejdelší z nich. Narušitelé snů mladé autorky Magdalény Peterkové postoupili zcela poprávu do finále osledního ročníku literární soutěže Daidalos. Její povídka má, alespoň pro mne, hodně originální námět i zpracování. A i když by se našlo pár stylistických nedostatků apár detailů by chtělo ještě doladit, věřím, že autorka má potenciál zlepšovat se a příště se možná dotkne i stupínků nejvyšších.

Ujasnit si hranice Marie Domské také výborný námět, ze kterého nebudu prozrazovat vůbec nic,  a znovu se jedná o ryzí sci-fi. O něco více než předchozí povídka se očividně líbila i porotcům Daidala, když autorce vynesla třetí místo. Řekl bych a píši to, že jeí svět, tak jak ho představila má rozhodně potenciál pro další a větší pžíběhy.

Dušana (zajímavé jméno) Kozlovská se pro svojí povídku Druhá šance nechala inspirovat filmem The Lazarus Project a i když jí vynesla „jen“ finálovou účast bez umístění, jedná se dle mého soudu o suveréně nejlepší českou povídku tohoto čísla.

Závěr povídkového bloku pak obstarávají dva jednostránkové příběhy. Krotitel rostlin Pavla Housera na mne působil tak, že vznikl za mohutného užívání ethanolu, který hraje v samotné povídce stěžejní úlohu. Základna Pavla Urbana je pak klasickou „pointovkou“, která doslova a do písmene stojí a padá na posledním řádku textu a je rozhodně velmi dobrá.

Z publicistické části bych rozhodně vyzdvihl další zamyšlení Jasona Sanforda, tentokrát nad životem a smrtí kyberpunku, a rozhodně několikastránkový přehled Ambiciózní režiséři současné fantastické kinematografie, který přináší spoustu jmen pánů sedících na režisérské sesli a názvů filmů či seriálů, které by měly z větší části stát za shlédnutí. Za sebe mohu doporučit osmidílnou sérii The OA.

Sečteno a podtrženo přináší i sté číslo XB-1 spoustu kvalitní fantastiky a rozhodně stojí za přečtení. Všem autorům, týmu stojícímu za jeho vydáváním a koneckonců i samotným čtenářům tak nezbývá než popřát, aby i další stovka čísel byla minimálně stejně povedená jako ta, která se číslem 3/2019 právě uzavřela.




XB-1: 1/2017

Po delším čase si ke mně domů našlo cestu další číslo měsíčníku XB-1. Jaké tedy je první číslo roku 2017? Rozhodně nenudí, nezklame a místy dokonce i nadchne, ale hezky po pořádku …

Stejně jako kdykoli jindy začnu hodnotit v pořadí v jakém jsem XBéčko přečetl, tedy skoro od konce, od publicistiky. I když jen krátce. Hodně zajímavá je druhá část článku Roberta Kostěnce s názvem Kontroverze, cenzura a zákazy ve fantastických filmech. Člověk ani netuší, co všechno lze zakázat a co všechno může cenzorům vadit. Například zásahy do Upíra z Feratu byly určitě ke škodě celého filmu. Článek mne donutil se také zamyslet, jestli Král Artuš z roku 2004 byla taková stupidita kvůli vystříhaným scénám, ale vzhledem k tomu, že jsem film viděl až na DVD, tak zásah cenzorů v tom nejspíš nehrál roli. Naopak milou a sympatickou vzpomínku vyvolala zmínka o filmu Vetřelec, kterého promítali v přerovském kině v rámci Klubu důchodců. Babička byla tenkrát jako u vytržení a některé scény jí vyloženě nadchly, stejně jako Dobyvatelé ztracené archy. Druhým publicistickým počinem, který tentokrát stojí za zmínku je sloupek Jasona Stanforda, do kterého se obyčejně nedokážu začíst. Tentokrát se mi to ale podařilo a nejspíš je to tím, že jde v podstatě o politický komentář, protože Nesplněné SF předpovědi a navrácení dřívější slávy žánru jsou inspirovány prezidentem Trumpem, jak říkají amíci na konci snad každého shromáždění – Bůh žehnej Americe.

A teď již k literární části časopisu.

Kukla Davida Brina je pravou vědeckou fantastikou se spoustou odborných termínů a hlavní roli v ní kromě dvojice vědců hraje DNA. Autor dokáže čtenáře bezezbytku vtáhnout do děje a nutí ho klást si otázku: „co se bude dít dál?“. Základní myšlenka povídky je celkem originální a napomáhá tak celému příběhu. Oproti tomu autorka povídky Galapágy pracuje s premisou, kterou před  ní použilo už spoustu jiných spisovatelů. Posádka lidské vesmírné lodi se setkává s čímsi cizím, v tomto případě se jedná o podivný mrak u Ganymedu, a ze setkání nevyvázne bez následků. Jednou z členek posádky je i molekulární genetička Amery Dominicová a právě jejím hlasem loď komunikuje se zbytkem vesmíru. Jediným člověkem, jež smí na palubu je její přítelkyně Merick a právě její příběh máme možnost sledovat. Caitlín R. Kiernanová se se svým příběhem opasovala se ctí a ani ona čtenáře nenudí. Nebesa burácejí pravdu přehodí pomyslnou výhybku a z chladného vesmíru přenesou čtenáře do fantasy světa, kde mladý šaman spolu se svým hadem stojí na začátku kariéry. Příběh od samého začátku ubíhá velmi svižně a počáteční odstavce se nesou v odlehčeném duchu, což se ale velmi záhy změní a děj začne být čím dál víc syrovější a jeho konec se nese vyloženě v pragmatickém duchu. Autor(ka) K. J. Parkerová tak rozhodně nemá problém nechat zadupat do země celou říši.

Jak tomu zvykem, lednovou domácí literární část otevírá vítězná povídka posledního ročníku soutěže Daidalos (dříve Ikaros). Jednoho dne se vrátíš Věry Mertlíkové (skoro jsem napsal Věry Špinarové) zavádí čtenáře do sluncem rozpáleného Kansasu nedaleko Dodge City, kde je právě zástupcem šerifa jeden z nejznámějších představitelů této profese, ale slavný Wyatt  je v tomto příběhu jen vedlejší postavou. To jeho parťák dostal za úkol sdělit paní Davidsonové, že její dosud bezúhonný manžel, doktor Davidson , znásilnil, mučil a nakonec zavraždil jednu z prostitutek v nevěstinci u Jasmínu a nakonec obrátil zbraň i proti sobě. Manželka doktora Davidsona však nedokáže v jeho vinu uvěřit, a není rozhodně sama. Ani sám doktor Davidson ve svojí vlastní vinu nevěří. Westernový příběh s nádechem tajemna rozhodně stojí za přečtení. Nevyniká sice nijak zběsilým tempem a ubíhá celkem poklidně, ale její postavy jsou dobře vykreslené a dokáží se čtenáři dostat pod kůži. Nic na tom neznění ani fakt, že děj příběhu i jeho konec je poměrně předvídatelný. Oproti tomu je Oheň a pád Jakuba Dotlačila tím typem příběhu, kdy zpočátku netušíte, kam vás to autor v čase a prostoru zavedl a jen tak vám to nechce ulehčit. Poznání dávkuje hezky po kapkách, jen ať se čtenář snaží popatřit na svět řídící se realitou starých řeckých filozofů a scholastiků. Za mne, vynikající povídka, přesně takový příběh, jehož reálie by si zasloužily mnohem větší prostor. Jedná se o velmi zajímavý svět, s velkým potenciálem. To nejlepší, jak by to ostatně mělo být, si redakce nechala až na samotný závěr. Jana Rečková je totiž Paní spisovatelka a její povídka A tak se stalo… je bezkonkurenčně nejlepší z celého lednového čísla iXBé jedničky. Na poměrně malém prostoru rozehraje opravdu strhující příběh, který … si rozhodně musíte přečíst.

Takže, závěrem lze konstatovat, že nová (pořád se mi chce psát Ikarie) XB-1 za tu necelou stovku rozhodně stojí, a bylo by asi velkým překvapením, kdyby tomu bylo naopak. Takže lze redakci v úvodu nového roku popřát, aby měla i v případě dalších čísel stejně šťastnou ruku jako tentokrát.

A úplným závěrem ještě jedna poznámka. Kromě Diadala se čtenáři mohou seznámit i s vyhodnocením dalších dvou domácích soutěží. A jak v soutěží Dračí řád tak v soutěží O nejlepší fantasy jednoznačně dominovaly ženy, či dívky. Vítězka Daidala obsadila i páté místo v Dračáku a na druhém místě skončila Michaela Merglová, která se zároveň stala lady řádu fantasy díky soutěži O nejlepší fantasy. Pánové autoři by se tak pro příští ročník měli rozhodně polepšit.




XB-1: 2/2015

Druhé letošní číslo „ixbé-jedničky“ přináší, a samozřejmě nejen to, dokončení Hugem oceněné novely Charlese Strosse Equoid, která díky svému přesahu do díla H. P. Lovecrafta vhodně uvozuje i publicistickou část časopisu, ale pojďme pěkně popořadě …

Ian Tregillis nás ve své povídce Co spatřil doktor Gottlieb zavede do jednoho z tajných výzkumných středisek nacistického německa, kde je jsou výzkumu podrobována mimo jiné i spletitá zákoutí lidské mysli. Lehce mrazivá povídka těží z vděčného tématu, co všechno by se mohlo stát, pokud by některá z méně vědeckých bádání nacistů skutečně nesla své ovoce. A pomyšlení to není vůbec příjemné.

Jak vysvětlit babičce boha Cthulhu může být opravdu náročné, zvlášť pokud dotyčný prarodič vlastní nejstarší zastávárnu ve známém vesmíru. Alex Shvartsman se o to pokouší na třech stránkách textu a jeho práce je příkladem spisovatele, který se snaží odkaz mistra hororu ozvláštnit trochou nevtíravého humoru. Minimálně v této povídce se mu i daří.

2_2015a.cdrJiž výše zmiňovaná novela Equoid, která je zasazena do fiktivního světa rozvíjejícího Lovecraftovské univerzum, si své vavříny bez pochyb zaslouží. Její hrdina, démonolog Bob Howard čelí s nadhledem a notnou dávkou černého humoru zamoření části anglického venkova nebezpečnými potomky zrůdného jednorožce, o jehož historii se máme možnost dozvědět prostřednictvím citací dopisů samotného H. P. Lovecrafta. Autor citlivě dávkuje informace a čtenáře skutečně dokáže vtáhnout do děje. Pochvalu si tady určitě zaslouží i redakce XB-1, která novelu mezi dvě čísla časopisu rozdělila opravdu velmi citlivě. I tak ale doporučuji, nejspíš už s křížkem po funuse, přečíst novelu vcelku.

Českou, v tomto čísle vlastně Československou, fantastiku otevírá povídka, na kterou jsem se obzvlášť těšil. Karel Doležal dal totiž prostřednictvím sociálních sítí s dostatečným časovým předstihem vědět, že „teď už mu to konečně vyjde“. A opravdu mu to vyšlo. V názvu povídky sice tvrdí, že Každý máme svoje mouchy, ale na povídku jako takovou se tato definice rozhodně nevztahuje. Prozrazovat o ní nebudu vůbec nic, přečtěte si jí prostě sami. Snad jen to, že její čtenáře nejspíš poznáte v horkých letních dnech, protože to budou právě ti, kteří budou se zamyšlenými pohledy pozorovat okolo létající masařky a hlavou jim poběží myšlenky o proteinech a výživových hodnotách.

Mistr povídkář, to je Josef Pecinovský, autor Abbey Road, jedné z nejlepších povídkových  knih jakou jsem kdy četl, nás prostřednictvím Údolí zmaru uvede do své nové povídkové série, která je inspirována slavnými Strážci času Poula Andersona. Aniž bych se chtěl dotknout autorů předchozích příspěvků, je tohle čtení trochu vážnější a náročnější. Vzhledem k tomu, že na scénu vstupují časové zákonitosti, paradoxy a další věci typické pro „časovky“, vyžaduje Údolí zmaru opravdu plnou pozornost. K tomu aby se čtenář ani teď ani v dalších příbězích neztratil slouží malý slovníček pojmů na konci povídky. protože se opravdu jedná o úvod delší série, nechám si hodnocení až po jejích dalších částech.

V posledních letech pravidelná účastnice soutěže o cenu Daidalos a v jednom případě dokonce i její vítězka Božena Čechalová se v tomto čísle představuje povídkou Vypůjčený čas, která je z mého pohledu typickou „pointovkou“. Až do samotného závěru nám autorka úspěšně tají o co vlastně jde, ale dělá to natolik dobře, že nemáte chuť přestat číst a toho závěru se prostě chcete dobrat. I v tomo případě – u mě dobrý!

Závěrečná únorová povídka je důvodem oné výše zmíněné „československosti“. Vzhledem k tomu, že Viktória Laurent-Škrabalová je košická rodačka a až do roku 2005 na Slovensku žila, je její příběh V rodine celkem logicky psán slovensky. Patřím sice ještě k těm ročníkům, které se se slovenštinou setkávaly denně a neměl jsem tak větší problém tuto krátkou povídku přečíst, ale zároveň musím přiznat, že jsem si jí moc neužil. Nejspíš by to chtělo z mé strany trochu tréninku a tak i tuhle práci nechám bez hodnocení.

Publicistika má stejně jako v minulém čísle tři větší témata. Pokud pominu již více než pravidelnu stránku s úvahou Jasona Sanforda, tentokrát na téma, zda je život opravdu jen náhoda, musím s poděkování kvitovat dvoustránku Julie Novákové, která čtenáře blíže zasvětí do vývoje díla H. P. Lovecrafta po jeho smrti. Díky jeho současníkům i pozdějším následovníkům totiž jeho odkaz žije svým vlastním životem. Článek je tak vlastně bonusem ke dvojici povídek v tomto čísle, které z díla HPL více či méně čerpají.
Druhým rozsáhlým článkem je pojednání Vladimíra Tesaře o černokněžnických hongkongských filmech ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století s názvem Orientální černá magie. Přestože jména, názvy filmů nebo některé termíny jsem viděl poprvé v životě, rozhodně jsem se u článku nenudil. Stejně jako byl Retrofuturismus aneb zamyšlení nad žánrovým dělením z lednového čísla příjemným rozšířením
mých žánrových obzorů, je i tenhle článek zajímavou sondou do exotické kinematografie. Ze studijních důvodů se rozhodně pokusím některý ze zmiňovaných filmů zhlédnout, jenom nevím jestli bude dobrou volbou ten o nekrofilním zabijákovi nebo o olejnatém monstru.

Pokud jsem vás přechozími řádky, a že jich bylo víc, než jsem předpokládal, neunudil, tak vám mohu i únorovou „ixbé-jedničku“ jen a jen doporučit.




XB-1: 1/2015

První číslo XB-1 roku 2015 je pro mne osobně zároveň i prvním číslem tohoto časopisu, do jehož čtení jsem se zhruba po roce opět pustil. A na úvod mohu rovnou konstatovat, že jeho koupě rozhodně nebyla vyhozenými penězi a dobá strávená jeho čtením, nebyla dobou zbůhdarma promrhanou.

XB-1_1_2015_obalkaPotěšení z nového, ostatně padesátého jubilejního, čísla odstartuje už zdařilá obálka Martina Zhoufa, která evokuje science fiction zlatého věku a dává mu příjemnou retro patinu. Retro je navíc slovo, se kterým se v tomto číske vůbec nešetří. Dalším důležitým termínem je název výročních cen Hugo, protože zahraniční část aktuální XB-1 je určená výhradně nejčerstvějším vítězům této ceny v povídkových kategoriiích.

Obě vítězné povídky, které se do tohoto čísla vešly celé (Strossův Equid je pro svoji délku rozdělen na dvě části a tak si ho, jak je mým zvykem přečtu až najednou), mají rozhodně kvalitu a oceněnní si zasloužily. John Chu (Voda, která  padá odnikud) i Mary Robinette Kowalová (Povoláním astrounatka…) bodovali čistou science fiction, ale i přesto předkládají ve svých příbězích témata, se kterými se reálně může setkat kdokoli z nás a tím přesvědčivě berou argumenty všem těm škarohlídům, kteří tvrdí že sci-fi je jen četba pro děti. Obě povídky naopak dokazují, že se jedná o velmi dospělé čtení a tím nemyslím jen věkovou skladbu čtenářské obce.

Domácí část otevírá také aktuální vítězná povídka. Tentokrát se ovšem jedná o počin Dalibora Váchy Jizvák Jim, který si vydobyl první místo v tradiční soutěži Daidalos. Díky němu se máme možnost podívat do zákopů první světové války, která ovšem neprobíhá tak, jak ji známe z učebnic dějepisu, a kde se válka vede zcela jinými prostředky. Autor pečlivě mísí fikci, magii i dobové reálie a jména, aby vytvořil originální a čtivý příběh. Samotný závěr povídky ve mě navíc evokoval příběh o jiném hrdinovy, který se stal mýtem daleké budoucnosti.
Další dvě povídky Julie Novákové se sice nepyšní oceněním, ale jsou také příjemným čtením. Vyšetřování pozemského zástupce unvitř města původních obyvatel planety (Mosazné město) je vlastně o rozdílnosti kultur a jejich vnímání toho, co je důležité, což je opět velmi aktuální téma i v naší současnosti. Naskočit za jízdy je pak jen kratičkou hříčkou, kterou čas od času potřebuje každý literární časopis.
Posledním zástupcem české kotliny je pak Milan Pohl a jeho Optimalizátor, díky němuž se dostal až do finálové skupiny jíž výše zmíněné soutěže Daidalos. Asi nebudu zdaleka jediný čtenář, který bude mít pocit, že inspiraci čerpal právě v kancelářích té jeho firmy. Takže z mého pohledu opět povedená práce.

Co se týče publicistiky, vyzdvihl bych hlavně dva články. Tím prvním je Retrofuturismus aneb zamyšlení nad žánrovým dělením, kdy na třech poctivých stránkách rozebírá Petra Slováková pojem retrofuturismus a jeho subžánry. Musím přiznat, že jsem neměl ani ponětí, že existuje tolik rozličných punků a že i pan Tesla má ten svůj.
Druhým článkem, který rozhodně stojí za pozornost, potěší XB-1 a jeho autor Josef Horký všechny milovníky žánrových filmů. Jak jeho název, Nepromítané, napoví, jedná se o filmy v  několika případech již staršího data, ale zároveň o snímky, které spojuje to, že se našim kinům vyhnuly velkým obloukem. Z uvedených doporučených filmů jsem zatím zhlédl Repo Men a Imaginaerum a v obou případech předávám doporučení dál. V případě filmu Imaginaerum bych si jen dovolil autora článku poopravit v tom, že se nejedná o film, na kterém se podílela kapela Nighthwish, ale o film kapely Nightwish, k jehož realizaci si pozvala profesionální filmaře. Pro ostatní možná ne ale pro fanoušky této skupiny je to opravdu velký rozdíl ;-).

Co napsat závěrem? Pokud přísloví jak na Nový rok tak pocelý rok přeneseme na první letošní XB-1, máme se opravdu na co těšit.