Achája I.

Ziemiański Andrzej
Laser Books 2004

Myslíte si, že polská fantasy je jen A. Sapkowski? Omyl. Nebo snad Sapkowski a Lewandowski? opět omyl. ACHÁJA vám zcela jednoznačně dokáže, že odteď musíte k mistrům žánru řadit i ANDRZEJE ZIEMIAŃSKÉHO.

Úvod anotace ze zadní obálky knihy, který posloužil i za úvod této recenze vůbec nepřehání. Je sice sporné jestli po přečtení jediné knihy, můžete jejího autora označit rovnou za mistra žánru, ale vzhledem k tomu, že jsou i tací autoři, kteří se do dějin zapsali opravdu jenom jedním titulem ( například upířina Richarda Mathesona – Já legenda ), můžeme Andrzeje Ziemiańského považovat za spisovatele zcela se rovnajícího oběma výše zmíněným polským kolegům. Ale teď už ke knize samotné.
Achája je patnáctiletou dcerou velkoknížete království Troy, vůdce jeho zahraniční diplomacie Archentara. Její osud je poznamenán klasickým popelkovským syndromem. Vlastní matka jí zemřela, a tak otec uzavřel další politicky výhodný sňatek. Macechou se tak Acháje stala Asia, o rok mladší ambiciózní dívka, skoro ještě dítě, která nehodlá své nevlastní dceři darovat ani chvíli klidu a potají osnuje plány, jak se Acháji zbavit a ustanovit následníkem velkoknížectví svého doposud nenarozeného potomka. Příležitost se jí naskytne velmi záhy. V Troy je totiž zvykem, že každý mladý šlechtic, a je jedno zda chlapec nebo dívka, absolvují povinnou tří set denní službu v královské armádě. Podle nepsaného zvyku jsou tito šlechtici přidělováni k zásobováni, jako písaři nebo k posádkovým orchestrům. Achája je však díky intrikám své macechy výjimkou a naprosto neočekávaně narukuje k obyčejné pěchotě.
A právě nyní se začíná naplno odehrávat achájina linie příběhu ( o dalších později ) a záhy se začne projevovat autorův svébytný a drsně černohumorný smysl pro absurdno. První dny princezniny vojenské kariéry připomínají grotesku s nádechem pozdějších pochmurných událostí a staví proti sobě vzdělanou mladou dívku a typickou armádní“blbost“ s nesmyslnými příkazy a nařízeními. Po první „dece“ od svých spolubojovníků a několika srážkami s blbostí začíná i Achája tušit, že něco není, jak má být. Vydává se na cestu, v jejímž průběhu bude nebezpečí a hrozící smrt těmi přijatelnějšími protivníky.
Přestože je achájina dějová linie nejvydařenější a čtenářsky nejvděčnější, odehrávají se souběžně s jejím příběhem i osudy dalších postav. Setkáme se tak s čarodějem Meredithem, který je postaven před volbu zda na své cestě přijme Dobro nebo Zlo ( a ani náhodou není jasné co je co ) a s nesourodou dvojící chrámového písaře Zaana a uprchlého otroka Siria, která se potkává na severním, zaostalém okraji a království Troy, aby se odtud vydala přímo do středu jednoho z nejvýznačnějších velkoknížectví. Osudy všech hrdinů souběžně směřují k závěru knihy, kde se více či méně protnou a určí své další pokračování.

Pokud očekáváte další fantasy knihu, kde ti hodní ( kladní, skvělý, spravedlivý – doplňte dle vlastních zkušeností ) jdou po krku a nakonec porazí ty zlé ( záporné, proradné, nespravedlivé – opět doplňte ), tak budete zklamáni nebo velice příjemně překvapeni. Největším kladem této knihy a rozhodně milým rozdílem oproti záplavě ostatní fantastiky, je totiž fakt, že zde žádný absolutně kladný hrdina nevystupuje! Nejvíc se tomuto archetypu samozřejmě přibližuje samotná Achája, ale vzhledem ke všem překážkám a strastem, které jí Andrzej Ziemiańský položil do cesty, se její charakter i chápání pojmů jako je čest a morálka zásadně promění..
Achája by zpočátku mohla být chápána jako další hrdina, který začal s málem znalostí a nezdolným odhodláním a může tak připomínat obdobu filmového barbara Coanana, ale i ten by se nejspíš posral strachy, kdyby měl absolvovat všechno jako zpočátku křehká dívka. Kdybych totiž měl k hodnocení knihy použít rozsah pouhých dvou slov, byla by to nejspíše: drsná a syrová. Tomu odpovídá i jazyk jakým hovoří a přemýšlejí jednotlivé postavy ( tímto se omlouvám za výše použité sprosté slovo ), protože jen těžko budete velebit život a používat větičky vonící sladkým parfémem, pokud trávíte nekonečné dny spoutaní v řetězech rozbíjením kamenů pro stavbu císařské silnice a nejvybranější lahůdkou jsou pro vás tuční červy, které čas od času naleznete.
Achája není nejspíš kniha pro každého. Pokud se ale k jejímu přečtení odhodláte, zaručuji, že ve vašich myslích nezapadne v zapomnění po otočení posledního listu, ale že se v povědomí udrží hezky dlouho. Určitě to nezpůsobí jenom drsná mluva a sexuální scény spojené často s nevybíravým násilím, protože nic z toho není samoúčelné, ale celkem reálně dotváří atmosféru světa, kde vládne to nejhlubší otroctví a život neurozených nemá ani tu nejmenší cenu. Lidé jsou zde bráni jako figury na obrovské šachovnici, ale na rozdíl od taktické hry králů, pokud padnou, stříká krev a jejich životy nekončí právě příjemnou smrtí.

Kniha je doplněna i několika černobílými ilustracemi, které velmi zdařile podkreslují děj. Zde jsou čtyři na ukázku: